Knihy jsou pro Afriku luxusním zbožím podobně jako pro Evropana vůz značky Ferrari nebo šperky od Diora. Píšících autorů a domorodých vydavatelů je nejen na černém kontinentu, ale i v zemích třetího světa jako na louce šafránu. Ostatně chybějí i čtenáři. Podle posledních výzkumů organizace UNESCO se míra negramotných dospělých ve světě pohybuje kolem jedné miliardy. Kniha jako luxus
Napsala Kateřina Bártová, vyfotografoval Vladimir de Abreu„Uvedli nás do učebny, kde se malá skupina dětí soustředěně věnovala čtení. Nikdo z nich neměl vlastní knihu. Děti svíraly ústřižky z novin, se kterými nakládaly s největší obezřetností, aby je nepoškodily a posloužily tak i dětem v jiných třídách,“ napsala pro britský Observer Sara Harrity, ředitelka charitativní organizace Book Aid International, v reportáži z etiopského sirotčince. Africký knižní trh trápí řada problémů – především špatná dostupnost pro čtenáře a nedostatek domácích autorů. Většina beletrie pochází z Evropy nebo Ameriky, takže často nepostihuje sociální a kulturní zázemí potenciálních čtenářů.
„Snažila jsem se v Etiopii sehnat knížky nějakých místních autorů, bylo to ale téměř nemožné,“ vypráví Petra Skalická, která v této východoafrické zemi několik měsíců vzdělávala pedagogy. „Lidé, dokonce ani učitelé, beletrii téměř nečtou. Knihkupectví je vlastně jen malý stánek na ulici, kde mají ve sloupcích na zemi vyskládané hlavně učebnice a encyklopedie,“ dodává. Město Awasa, kde Petra Skalická pobývala, je přitom o něco větší než Olomouc.Číst umí jen každý druhý Jedním z nejslavnějších afrických autorů je Ahmadou Kourouma. Narodil se v Pobřeží slonoviny, ale většinu svého života strávil v exilu ve Francii nebo západoafrických státech. Pro jeho knihy je typická konfrontace mystiky a řeči jeho domorodé kultury s francouzštinou a západním „racionálním“ světem. Ve svých posledních dílech se nebojí dotknout ani aktuálních témat – dětských vojáků v románu Alláh není povinen a specifik africké politiky v titulu Až bude volit divá zvěř. Kouroumovy knihy byly přeloženy do mnoha jazyků včetně češtiny a byla po něm dokonce pojmenována cena pro africké autory na knižním veletrhu v Ženevě. V jeho rodné zemi si jej ale přečte jen málokdo. Jen každý druhý dospělý tu umí číst a utrácení za knihy si dobře rozmyslí i ti vzdělanější – třetina obyvatel žije s méně než dvěma dolary na den.
„Můžete psát o Africe pro Afričany. Nemůžete ale očekávat, že takový titul půjde na dračku. Musíte mít totiž stále na zřeteli, že oslovujete obyvatele rozvojových zemí, kteří buď neumějí číst, nebo si nemohou dovolit knihy koupit,“ upozornil Kouroum v rozhovoru pro UNESCO Courier. „V druhém případě se pokusíte zaujmout širší veřejnost, musíte však zvolit téma tak, aby nebylo cizí Afričanům a bylo srozumitelné i pro ostatní čtenáře mimo africký kontinent,“ doplnil autor.
Obdobná situace je i v dalších afrických zemích. Možnost zajít si knihu půjčit do knihovny, když už bídný rodinný rozpočet neumožňuje rovnou ji koupit, je téměř nulová. Knihovny s omezenými fondy bývají k dispozici pouze ve velkých univerzitních městech, na venkov se publikace dostanou velmi ojediněle.Podle Adamy Ouanea, ředitele Vzdělávacího institutu UNESCO, je nedostatek místní knižní produkce jednou z příčin negramotnosti. „Gramotnost musí být napojena na místní kulturu, znalosti a jazyky,“ upozorňuje Ouane.
Vlády některých států se snaží neutěšenou situaci zvrátit a rozhodly se podpořit snadnější přístup ke knihám a oživit kulturu čtení. Například Zimbabwe si získalo uznání za pořádání každoročního mezinárodního veletrhu knihy. V Ghaně, Tanzanii nebo Keni usilují o to, aby se knihy dostaly i k prostým lidem. Státy podněcují rozvoj domácího vydavatelského průmyslu a trhu. Významným počinem bylo třeba založení organizace sdružující africké nakladatele (African Publishing Network).Přátelé vesnických knihoven
Neznalost čtení, psaní a základních počtů totiž může mít mnohem závažnější důsledky, než by se na první pohled mohlo zdát. Například pro Evropana tak banální záležitost, jako je přečíst průvodní leták k lékům, je pro Afričana nerozlousknutelným oříškem a často vede ke špatnému použití medikamentu a smrti. Prostí farmáři jsou znevýhodněni v tom, že nemohou sami zjišťovat informace o cenách svých konkurentů a veškeré informace, včetně těch o epidemii HIV/AIDS, se mezi obyvatelstvo mnohem obtížněji rozšiřují.Jednou z mnoha organizací, která napomáhá boji proti negramotnosti a nedostatku čtiva, je FAVL (Friends of African Village Libraries), působí v oblasti subsaharské Afriky. S její podporou jsou ve vesnicích budovány veřejné knihovny – zajistí rekonstrukci budovy, vybavení i zaškolení personálu. Při organizování knižního fondu mají přednost místní autoři, kteří píší v původních domorodých jazycích. Čtrnáctiletá Ini Kambiré z Burkiny Faso si z jedné takové knihovny v rodné vesnici Bereba pravidelně odnáší několik knih. V roce 2002 dokonce získala i cenu pro nejpilnějšího čtenáře. „Je fajn, že tu máme knihovnu. Ráda čtu romány a legendy o Africe, protože nám pomáhají poznat naši minulost. Dějepis je můj nejoblíbenější předmět i ve škole, protože člověk se poznáváním vlastní historie nejlépe učí rozumět světu,“ pochvaluje si školačka. Autoři projektu doufají, že i díky jejich knihovně bude v Burkině Faso v Inině generaci umět číst více než dnešních šestnáct procent dospělých žen.
