Text a foto Petr Bošnakov
Istambul Jediné město světa sídlící na území dvou kontinentů, nepřeberné množství trhů se zlatem, kůží, falešnou skotskou whisky. Neuvěřitelný počet cizinců, v minulosti budujících socialismus, jejichž hlavy připomínají kalkulačky v mžiku schopné vyčíslit, co se vyplatí či nevyplatí koupit. Mimo jiné i město, ve kterém vydělávají desetileté děti, město které se stalo eldorádem laciných prostitutek, které kromě svého těla nabízí kaviár, kapavku či syfilis. Metropole země, ve které se pojmy jako crack, heroin či hašiš staly každodenní realitou.
Prostě město zážitků, ze kterých se dá namíchat pořádně ostrý koktejl. Náhoda je blbec O štěstí se říká, že mívá občas ve zvyku sednout na vola. Nevím, mám-li se považovat za vykastrovan ého býka, nicméně o svém pobytu v Istambulu mohu hovořit jako o značně šťastném. Štěst í pro mě prezentoval zarostlý prodavač Ermi, od kterého jsem se snažil koupit koženou bundu. Nakonec jsem na koupi prodělal 20 marek, což mladého Turka hovo řícího snad všemi jazyky světa dovedlo k extázi štěstí, takže mi kromě čaje a cigarety nabídl své služby průvodce městem. Jeho exkurze o Istambulu tak, jak ho neznáme, začala přímo v prodejně. Taxa: 50 US dolarů „Přes sezónu děláme každý den od devíti do půl osmé večer,” sdělil mi Ermi, který však vzápětí dodal: „Po půl osmé jdou šéfové domů a zůstáváme my prodavači. Výhoda spočívá v tom, že ze všeho, co prodáme po konci oficiální pracovní doby, máme 25 % zisku. Když se zadaří, tak to hodí denně 30 dolarů, což celkem jde. Navíc se po půl osmé, dějí zajímavé věci.” Od prodavače se dozvídám, že nejžádanějšími klienty jsou Němci a Američané, horší je to s Čechy a Poláky, vůbec nejhorší s Rumuny. Ptám se proč a vzápětí se mi dostává odpovědi. „Kšefty se dělají tak, že každý obchod má své dílny, ve kterých se vyrábí zboží. Průměrný výdělek na jedné bundě je 60 marek.
Majitel ale z toho platí nájem, elektřinu a platy. Když přijde Němec nebo Američan, můžete mu dát zboží o 100 marek dráž a moc se s vámi nehádá. Čecha a Poláka neošidíš ani o cent. Vzápětí mám možnost přesv ědčit se na vlastní oči, kterak vypadá velký obchod. Přichází totiž vysoký snědý muž. Hovoří turecky a rusky, sedá si uprostřed místnosti. Galapředstavení začíná. „Doneste mi ten model,” poručí si zákazník a usrkává ze skvělé turecké kávy. Všechno kolem něj kmitá na plný plyn. Muž si prohlíží zboží a nakonec objednává sedm kousků. Nicméně ještě stále se nejedn á o ten správný kšeft. Během několika desítek minut totiž muž nakupuje zboží v hodnotě 12 tisíc dolarů! Plní jim pick-up stojící venku. Prodavači slintají blahem v předtuše provize, klanějí se zákazníkovi až po zem. „Dělá s námi asi rok. Je to Gruzim a říká se, že si tady někde vydržuje dvanáctiletého milence. Pořád má okolo sebe kupu goril, ale kšefty dělá skvělé.” Spokojuji se s tímto vysvětlením a zapaluji si camelku. To ještě netuším, že se vzápětí objeví ázerbájdžánská smršť. Ta se dostavuje v podobě dvou silně nalíčených děvčat, které nesou i nás dobře známé krabičky kaviárů. Jedna stojí dolar. „Jsou to děvky, které kromě kaviáru nabízí i sama sebe. Na noc ji můžeš mít za padesát dolarů a udělají ti pomyšlení. Má to jenom jeden problém.” Oním problémem není všeobecně známá „ajda” jak se v těchto kruzích přezdívá AIDS, nýbrž kapavka. Ermi k tomu poskytuje zasvěcené informace. „Ty holky jsou fakt skvělý, v posteli udělají chlapovi pomyšlení, ale uvnitř mají něco, takže tripl od nich nedostanou jenom Ázerbájdžánci. Jednou jsem takovou vzal na večeři, něco jsme vypili a ona po mě vyjela. Vyspal jsem se s ní a za pár dní chytil kapavku.”
Dozvídám se rovněž, že Ázerbájdžánské prostitutky nepoužívají prezervativy, protože jim to zakazuje jejich víra. Ač se snaží seč mohou a takřka neslezou z mého klína, máme všichni smůlu. Za drogy doživotí Ermi zavírá v deset večer krám a protože provize stojí za to, jde se na večeři. Objednávám si rybu a vzápětí jsem šokován, protože mi kuchař přináší pstruha, kter ého mi hodlá připravit s olivami. Odchází a já se zajímám o otázku pro Turky notně palčivou – drogy. „I když je za pašování a přechov ávání drog doživotí, je to velký obchod, ve kterém se veze stále více lidí. Můžeš sehnat crack, heroin, kokain. Žádný problém. Ceny heroinu se pohybují okolo 100 dolarů za gram.” Projevuji pochybnost, protože na rozdíl od Prahy, kde vidím kaž- dý den „cinknutý” feťáky, jsem zatím v Istambulu nic podobného nezažil. „Asi jsi mě špatně pochopil. Tady lidi ani tak drogy neberou, jako jim zajišťují tranzit a kšeftují s nimi. Největší odbyt je na univerzitách, na kterých je hodně cizinců, zvláště Američanů. Hodně lidí sem jezdí s představou, že na každém rohu bude stát dealer s heroinem a bude jim ho vnucovat. Kdepak. Všechno je propracováno do sebemenšího detailu, zásilky chodí podle předem určeného klíče.” Číšník přináší jídlo, takřka půl hodiny se věnuji svému pstruhovi a olivám. Ve dveřích se objevují dvě děvčata, která si sedají ke stolu. Na přetřes se znovu dostává otázka prostituce. „Jsou to Turkyně, které jsou nejdražší. Takových 100 dolarů na večer. Je to ale jisté, že od nich nic nechytíš. Kromě nich tady máme i Rumunky a Bulharky. Holek kolik chceš, jenom mít pen íze a dobrého venerologa.” Vzdělání k ničemu „Mám istambulskou střední školu. Dva roky dělám v kšeftu. Můžu ti říct, že občas lituji že jsem to neudělal jako kluci, kteří skončí pátou třídu a jsou vydělávat peníze. Prodávají cigarety nebo leští boty. Matka je ale zdravotní sestra, takže chtěla, abych měl školu.”
Ermi vzápětí na konkrétních příkladech dokládá logiku svých slov. Zatímco promovaný lékař vydělává v průměru 4 miliony tureckých lir, což v přepočtu dělá asi 800 DM, má prodavač s praxí 6 miliónů a možnost bakšiše.” „Dělají i nás dva šestnáctiletí kluci. Už dnes vydělávají 4 milióny a až budou v mých letech, možná budou mít peníze založit si vlastní malý obchod.” Dozvídám se, že vyjma špiček na tom nejsou intelektuálové v Turecku nikterak dobře. Ermiho matka je zdravotní sestra a dvanáctihodinový pracovní úvazek jí zajišťuje asi 5 miliónů lir. „V Istambulu máš strašně moc právníků a doktorů, kteří dělají prodavače v obchodech, protože profese je neuživí. Jo, vzdělání je dne s k ničemu. Svůj mezi své Jsou asi tři hodiny ráno, když se s Ermim rozcházíme. Zatímco já mířím do hotelu, kolega jde ulehnout do obchodu, protože jet domů prý nemá cenu. Cestou k hotelu narážím na pracovní čety, které vlastnoručně odklízí zbytky. Žádní popeláři a přesto je město čisté. Na ulicích se objevují kameloti, zatímco prostitutkám končí další noční.
