Svět ještě dávno není objevený, vlastně je objevený jenom teoreticky, je objevitelný. S každým novým úhlem pohledu a životním stylem nastává úkol nově ho přeměřovat. Baťůžkáři tak činí podle finanční dosažitelnosti a “prostupnosti” exotických zemí, cykloturisté se dívají na krajinu měřítkem “průjezdnosti” – tohle se ještě dá jet, a tohle už ne.
Cykloturistika je hitem posledních let a kombinace plavby lodí s kolem je prý světová premiéra svého druhu – alespoň tady v Chorvatsku. Loď vás doveze k jednomu z více než tisíce ostrovů a ostrůvků, které tady jsou, vy ho přejedete na kole a večer se zase nalodíte k plavbě. Kombinace námořníka s cyklistou ale nemění nic na tom, že správní cykloturisté, oddaní svému koníčku, jsou další z oněch čerstvě vznikajících a už uzavřených komunit.
Až poté co jsem absolvoval několik tras, začínal jsem to chápat. Kolo a člověk spolu navazují vztah. Kolo je jediný kontakt člověka s pevnou půdou, je na něj odkázaný. Proto ty portréty dvoukolého krasavce v otevřené krajině, cosi jako vrcholový snímek pro horolezce. Proto to obřadné podávání kola z paluby plachetnice. Jen aby se, proboha, neodřelo. Vybaveni podrobnými mapami, kreslí cykloturisté nové mapy zase po svém – co jak kdy sjet na horském kole. Jako druh jsou oblíbeni u hoteliérů. Nejenom že jsou šetrní k přírodě, ale hlavně toho po hospodách, restauracích, barech a podobně hodně snědí i vypijí. Spálené kilojouly je třeba doplňovat a namáhavě napumpovaný endorfin podporuje družnou zábavu. A tak se stalo, že osamělý, zaprášený cykloturista vstoupil těžkým krokem do vesnické hospody a střízlivým hlasem objednal sto piv. A spolu s těmi devatenácti cyklisty, kteří dorazili po něm, je vypili a pak odjeli po svých.
Cykloturista je poddruhem outdoormana a je zřejmé, že outdoorman není totéž co starý dobrý tulák, kterým byl původně cestovatel. Spíš naopak, vymezuje se jaksi proti němu. Náročné cesty absolvuje se značkovým vybavením, večer se vrací do pohodlí, vyšamponuje se a vyrazí do některého z mnoha příjemných nočních barů. Má blíž k Jamesi Bondovi než třeba Eskymo Welzlovi. Typickými průvodci cestovatelů zastaralé generace byly nechutné jídlo, špinavé propocené triko a nevyzpytatelní domorodci. To všechno patří do starého železa. Outdoorman je polykač předem odhadnutelných výkonů. Před startem každé etapy dostáváme ofocené mapky trasy a instrukce o povrchu a možných zkratkách. Nutno přiznat, že zrychleným přesunem kolmo jsou vjemy ostřejší, rytmus šlapek a střídání přírodních scenerií neúprosnější a pneumatika pěkně bzučí o silnici. Cítíte krajinu tak nějak celým tělem. A ta krajina, stejně jako ostrovy uprostřed turistického ráje na Jadranu, překvapovaly svou pustotou a exotičností. Jejich jména, jako Hvar, Brač, Korčula, jsou v Čechách stejně známá jako třeba Máchovo jezero, Slapská přehrada anebo Berounka. Jen kousek od známých letovisek na pobřeží je však v hornatém vnitrozemí ostrovů jiný svět, který objevíte, když ráno vyrazíte z paluby plachetnice.
