Jsou to mystičtí tvorové, kteří se do globalizovaného 21. století opravdu moc nehodí. Mohutné, líné příšery, kterým podle legend šlehají z tlamy plameny. Pravda je, že komodští draci (varani komodští, Varanus komodoensis) jsou největší ještěři planety a občas slupnou i nějakého člověka. Už tisíce let žijí na odlehlých indonéských ostrovech Komodo a Rinca, kde do dnešních dnů přežili jen díky totální izolaci tohoto místa. Tito údajně poslední potomci dinosaurů jsou navíc přísně chránění.
CESTA ZA DRAKEM NA KONCI SVĚTA
Komodský národní park, domov varanů komodských, prohlášený organizací UNESCO za „dědictví lidstva“, je z našeho pohledu skoro na konci světa. Ostrovy Komodo a Rinca leží téměř 2 tisíce kilometrů na východ od Jakarty a cesta do této části Indonésie z hlavního města země nebo i z Bali může trvat několik dní. Není proto divu, že ostrovy navštívilo loni oficiálně pouhých patnáct tisíc osob, většinou z okolních ostrovů.
Musíme lodí z Bali na ostrov Lombok, což je přes čtyři hodiny, další dvě hodiny autem na východ ostrova, kde se vozidlo musí nalodit na další prám, který přes hodinu pluje na zapomenutý, drsný i krásný ostrov Sumbawa. Odtud cesta na Komodo a Rinca, které se rozkládají dál na východ mezi Sumbawou a dalším ostrovem Flores, trvá malým plavidlem více než deset hodin. Kvůli mohutným vodním proudům a pirátům, kteří v této oblasti dosud operují, je ale hodně nebezpečná. Dali jsme tedy přednost letadlu ze zdejšího města Bima (do tohoto střediska muslimského fundamentalismu v Indonésii je to z přístavu 350 kilometrů, tj. přinejmenším sedm hodin jízdy) do městečka Labuhanbajo na ostrově Flores a tam si pro cestu na Komodo a Rinca najali vlastní loď.
Z Bimy se však na Flores létá jen dvakrát až třikrát týdně a malý vrtulový fokker je vždy zarezervován. Na letišti v Bimě, asi tak velkém jako vesnické nádraží v Evropě, se pak cestující s leteckou společností Merpati doslova perou. To když se vás personál snaží přesvědčit, že vaše letenka je neplatná, že rezervace byla již před několika dny zrušena nebo že v letadle již prostě není místo. Menší úplatek ale spory většinou vyřeší.
Let trvá půl hodiny a pod křídlem se otevírá pohled na nádherný oceán, desítky členitých ostrovů a zátok s modrozelenou vodou, bílými plážemi a z výšky skvěle viditelnými podvodními korály. Z pravé strany jsou vidět oba ostrovy, Rinca a Komodo, neobydlené a skalnaté.
Labuhanbajo na západním cípu křesťanského ostrova Flores je vybudované kolem obrovské krásné zátoky, je to však též jedna z nejchudších oblastí Indonésie. Nejlepší hotel na pobřeží několik kilometrů od městečka „Bajo Eco Lodge“ si sice účtuje 50 dolarů za noc, pokoje však mají elektrický proud jen pár hodin denně a teplá voda teče pouze několik minut. Z Labuhanbaja je to na ostrov Rinca, nejlepší místo na setkání s komodským drakem (ostrov Komodo je dál a údajně je na něm draků daleko méně), jen pár hodin. Rybářská loď se dá po smlouvání pronajmout za 40 dolarů na celý den a nejlepší je vyplout časně zrána.
MASOŽRAVÝ DRAVEC
„Tady je jedna z těch potvor,“ ukazuje po vylodění u malého přístavu prstem kapitán na kamenný útes. Napínám oči, ale kromě písku a kamení nic nevidím. Pak se něco pohne a já si uvědomím, že varan je skvěle maskovaný, má téměř stejnou barvu jako písek a skály, na kterých se vyhřívá. „Pojďte odtud pryč,“ naléhá kapitán. „Teď si na slunci nabíjí baterie. Když má ale hlad, pohybuje se neuvěřitelně rychle, daleko rychleji než člověk.“
Má pravdu. Varan utíká rychlostí až 30 km v hodině. Ocas má při sprintu vztyčen vzhůru. Dlouhý a svalnatý ocas používá také k zastrašování nepřítele (prudce s ním při tom „bičuje“), slouží mu jako zásobárna tuku a též jako veslo ve vodě. Umí totiž výborně plavat. Kroutí při tom celým tělem a ocasem, dokáže přeplavat i několikakilometrovou vzdálenost mezi ostrovy.
Západními vědci byl varan objeven až v roce 1912. Dávno předtím tu mezi domorodci kolovaly hrůzné pověsti o dracích, kterým šlehají z tlamy plameny. Není divu, vararn měří až přes tři metry a váží kolem 150 kilogramů, v minulosti se jeho velikost ještě často přeháněla, dokonce i ve vědeckých kruzích. Svých obřích rozměrů dosahuje především proto, že se vyvíjel ve zcela izolovaném prostředí, bez konkurence ze strany jiných masožravců. Varani na Komodách mají dlouhý jazyk (možná odtud ty šlehající plameny) a podobně jako had mohou ohromně rozevřít tlamu a polknout i veliká zvířata. Konečně živí se masem srnek, ovcí a ti největší jsou schopni napadnout a zabít i divokého kance či vodního buvola. Mohutnými zuby jim přetnou šlachy na nohou, a pokud je nepozřou hned, zahubí je po několika dnech prudká infekce, která se do rány dostane s jejich slinami. Varani roztrhají a sežerou dokonce i mrtvoly svého vlastního druhu. Najednou jsou tihle masožraví dravci schopni pozřít zvíře mající až 80 % jejich vlastní váhy. Mladá zvířata se živí menšími obratlovci. CENA VSTUPNÉHO ZAHRNUJE I ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
Cestička z přístavu vede kolem skal, před očima se nám otevírá suchá pláň s kaktusy a nízkými porosty. Příroda připomíná spíš severní Mexiko než Indonésii. Po pěti minutách chůze už tabulka hlásá: „Komodský národní park“. A hned vedle další tabulka: „Do ceny vstupného je zahrnuto životní pojištění.“ To tedy opravdu uklidní.
O několik metrů dál, pod návštěvním střediskem a malou restaurací na dřevěných sloupech (varan neumí šplhat), se pohybují hladoví dravci, točí dokola vztyčenými ocasy.
„Máme tu spoustu dlouhých tyčí. Drak je citlivý především na nose, a pokud se k zaměstnancům či návštěvníkům přiblíží na několik kroků, snažíme se ho tyčemi odehnat. Syčí, ale většinou se dá přesvědčit,“ říká pan Martinus, který na ostrově Rinca pracuje jako ochránce národního parku již léta. Na varany si zvykl, už se jich téměř nebojí. „Většinou lidi nenapadají. Jen když má varan velký hlad. A jen když má člověk na těle otevřenou ránu. Menstruující ženu cítí na 5 kilometrů. Moc toho neslyší, ale má skvěle vyvinutý čich. Za poslední léta tu snědl jen jednoho vesničana, zůstala po něm noha. A v roce 1979 na sousedním ostrově Komodo napadl a sežral celého osmdesátiletého švýcarského barona. Ten mu údajně chutnal – zbyl po něm jen jeho fotoaparát.“
Varani, kterých je dnes na ostrovech kolem tří tisíc (žijí také na obydleném ostrově Flores, ale tam jsou o něco menší a mají i jinou barvu), se volně pohybují po celém ostrově Rinca. Jsou chráněni, ale vesničané je beztak nikdy nelovili, jejich maso má prý nepříjemnou chuť. Když varani neuloví žádnou kořist, jdou se najíst ke vchodu do národního parku, kde pro ně několik lidí každý den připravuje solidní kusy masa.
„Někdy se tu člověk cítí docela sám,“ posteskne si Martinus. „Je tu klid a mír, ale trochu se tu s kolegy nudíme. Mnohokrát jsem se pokusil s draky komunikovat, mluvit na ně, svěřit se jim s problémy. Chvíli to vypadá, že poslouchají, ale pak se otočí a jdou pryč. Docela mi připomínají indonéskou politickou elitu. Jen by pořád žrali, a když po nich člověk něco chce, vůbec nereagují.“
„Lidé drakům připisují různé nadpřirozené vlastnosti. Ve skutečnosti jsou to obyčejná zvířata, která žijí ve svém vlastním světě,“ říká ve městečku Labuhanbajo na ostrově Flores přírodní léčitelka Monica. „Za posledních deset let tu zabili jen jednu malou holčičku. Představte si, kdyby tu místo komodských draků žili třeba tygři.“
