Koně, koně a… Kirgizie

Kopyta sklouznou po kameni a jejich zvuk tady v té výšce zní dost nepatřičně. Stejně nepatřičně si tu připadám i já. Nejspíš by mi naskočila husí kůže, kdybych už neměl všechny chlupy na těle zježené při pohledu na svah, který ze hřbetu koně vypadá ještě nebezpečnější a prudší. Můj hnědák Dul-Dul s hlavou skloněnou až ke kopytům ohledává terén a s jistotou a klidem sestupuje ze čtyřicetistupňového svahu. Padesát metrů pod námi sedí v sedle třináctiletý Azad a nejspíš se trochu baví. Dal bych na to krk, ale jsem soustředěný na to, abych zůstal na koni alespoň do doby, než zdoláme ten zatracený svah. Já jsem v sedle druhý den, Azad téměř od narození. Jako když Kyrgyz (Kyrgyz, obyvatel Kyrgizie – zajímavá smyčka českého pravopisu) je v sedle jako doma.DRUŽSTEVNÍM KOVBOJEMVčera mi Víťa řekl. že si neumí představit, z čeho a jak by dnes v Rusku žil. Víťa je jedním z pastevců ananěvského sovchozu a každý den se svým přítelem Ahmedem vyhánějí družstevní krávy na pastvu do hor. Víťa nosí armádní polní čepici i uniformu a připadá mi trochu jako postava z románu Ostrovského. Jeho kamarád je Kyrgyz, také z sovchozu fasuje armádní oblečení, jmenuje se Ahmed a má psa Barona. Za toho chytrého psa mu prý někdo nabízel dva tisíce dolarů. Možná že si spletl ruskou číslovku. (To je obrovská suma, když vezmete v úvahu to, že odhadují svůj průměrný plat na deset dolarů v kyrgyzských „somech” měsíčně. Odhadují, protože celý plat neviděli šest měsíců, ale peníze potřebují jen na cigarety, sirky, čaj a cukr. Všechno ostatní jim poskytne družstvo nebo mají svoje.) O tom, že zdejší psi skutečně hodnotu mají, nepochybujeme ani na chvíli. Přesvědčila nás o tom Lena – fenka, o které ani nevím, komu patřila. Ahmeda s Víťou jsme potkali už včera odpoledne, v úžlabině Ungur Tašu, když sháněli své stádo dolů do údolí. Při setkání, které tradičně začínalo otázkami „I otkuda vy? A pokuriť, jesť?” nadhodili další vstreču „popiť, pokuríť,” na druhý den do tábořiště Čet Balog. A dnes v poledne, na půli cesty a dlouho před „družebním večerem” se k nám z ničeho nic jejich Lena přidala. Když Ahmed s Víťou dorazili, jen se zeptali: „Leny, zděs?” a dál se o ni nestarali. Prostě fenka si zřejmě občas udělá soukromý výlet. Jen pro představu, všechny vzdálenosti se tu pohybují v desítkách kilometrů horského terénu.NENÍ TO MARIHUANA, JE TO ANAŠALežíme s Ahmedem na celtě, kouříme anašu a mile se na sebe usmíváme. Po anaše je člověk veselý a nic ho nerozhází. Latinsky se jí říká Cannabis a v Čechách je držení, užívání a pěstování této rostliny trestně stíháno. V Kirgizii ostatně také, jediný rozdíl je v tom, že tady roste jako plevel na každém poli a běžně dosahuje výšky koně s jezdcem. Z anaši vám haš udělá každý sedlák. Zelenou rostlinu žmoulá v rukou tak dlouho, až je z toho hnědá plastelína, která se později nechá drolit do cigaret. Anaši jsem tu viděl mnoho. Zdrogované feťáky, ochotné vykrást banku, jsem neviděl vůbec. Asi proto, že v této středoasijské zemi roste konopí všude, kdežto banky tu nejsou skoro nikde. Tak třeba Gurman je ukázkový příklad kyrgyzského kuřáka anaši. Celý den příliš nemluví, snad jen „da” nebo „nět”, večer spoutá koním nohy, postaví si stan, natáhne své dlouhé tělo na zem, klobouček si posune do obličeje a zapálí z domova namíchanou, ručně balenou cigaretu. Ještě před tím vám strčí do dlaně hnědou kuličku se širokým úsměvem a slovy „Davaj, vozmi.” Gurman vůbec celou dobu vypadá jako prosťáček. Mimo jiné vyznává teorii, že je dobré, když  koním na otevřené zhnisané rány (kterých mají koně v horách požehnaně) sedají mouchy. Jejich larvy prý vyžerou hnis, a rány potom on zabalí do hadru, který počurá – moč prý ránu vyhojí. Později nám všem vyrazí dech, když použije latinský název pro šeroslepost koní, protože si nemůže vzpomenout, jak se to řekne rusky. PŘEDSEDA JE NA KONIPředseda sovchozu, kterého potkáváme o týden později, je na koni nejen in natura, ale i de facto. Jeho sovchoz leží v kraji hliněných hor, hliněných domů a hliněných hrobek, v kraji poblíž města Kara-Oj. Předsedova mladá žena studuje kdesi na pedagogickém institutu kyrgyzskou literaturu a nás potkal vzápětí po tom, co jsme zjistili, že v jeho vesnici Uzum je jeden obchod, ale chleba se v něm koupit nedá. Zajišťuje nám tři chleby družstevní, nabídne družstevní džermu (nápoj z žitného kvasu) a kamsi nás vede. Kamsi je rovnou k němu domů, chystá se nás pořádně pohostit a sobě nechat zapomenout na stereotypní prašné sucho, uprostřed kterého jsme se tu objevili my. Postupně se u něho na dvorku pod plachtou, kde sedíme, vystřídají snad všichni příbuzní. Kolem nohou se mu neustále ozývá „Ata, ata, ata!” – to se dcerka Elmur dožaduje jeho pozornosti. Zvedá si ji na klín a vypravuje, že u nich rabočij strednij vydělá v sezóně 170 až 200 somů měsíčně, mechanizátor dokonce i 400 (za deset somů dáte jeden dolar). Nemluvná babička (snad proto, že rusky nerozumí) nám neustále nalévá čaj, a není to právě práce nejjednodušší. Nejdřív nabere lžící vodu, se kterou vypláchne misku. Potom malou lžičku slané vody, velkou lžíci mléka, přes sítko přeleje zavárku (louhovaný a velmi silný čaj) a nakonec kipjatók (vroucí voda z velké konvice). To všechno do jedné malé misky, do piály. Dva tři loky a je to pryč. Mezitím se dozvídáme, že předseda je z deseti dětí – to je u nich průměrné, má svých vlastních pět koní – to je nadprůměrné, a že jejich ženy nekouří – to je nepřijatelné. Po čaji následuje bozo, kvašená bílá tekutina z drcených pšeničných klíčků, která vypadá jako mléko, ale opíjí zcela spolehlivě. „Ješčo u těbja jesť? Davaj” Eto ne sčitájet sa”. Kůň stojí 2000 až 4000 somů a normálně se sami pasou v horách. Je to sice jmění, ale nikdo tam v horách koně nehlídá, když je jich potřeba, hospodář je vždycky najde. „Nedávno jeden mužik dostal moskviče za koně i s vozíkem” Ale co s autem? Benzín je drahý, součástky nejsou, do hor s autem nevyjedeš” Kůň se pase sám a nerezaví. A neustále stoupá na ceně.” Koně jsou majetek. „Vot, tak my živjom,” říká, a jeho šikmé oči mu září v úsměvu. Stejně jako zlaté zuby, které zahlédnete v úsměvu snad každého Kyrgyze, dokonce i v úsměvu obecního blázna, o kterého se kolchoz stará také a který je neustále obklopen hejnem dětí.UČENCI, HROBY A BOHATÝŘITenhle kraj má ale i své historicky uznané učence. Například Toholok Moldo na vás moudře hledí z každé pětisomové bankovky, přestože dnes již odpočívá asi kilometr za vesnicí v hliněné hrobce uprostřed polí. Toholok Moldo byl pokrokovým myslitelem Kirgizie těsně před tím, než tuto zemi spolkla sovětská moc. Byl jedním z prvních, kteří kyrgyzsky psali. Až do té doby totiž neměla kyrgyzština psanou podobu, přestože měli obyvatelé Kirgizie vždy svoji bohatou kulturu i jazyk. Tradice se předávaly ústně, stejně jako legenda o dvou bratrech bohatýrech, do jejichž hrobky nás uzumský předseda zavedl. Je skutečně celá z hlíny. Hrobkám se říká Tailah bathr a jsou roztroušeny po celém okolí. Nejdříve se vykopala v jílovitém podloží jáma a hned vedle menší – na pec. V peci se z jílu pálily cihly, kterými se vyzdívala samotná krypta i s celou svou nádhernou nadzemní částí, připomínající malý palác. Celá stavba se samozřejmě nakonec omítá jílem. Působením povětrnostních sil se však celá okázalá nádhera postupně vrací tam, odkud vzešla, do země. Přestože výzdoba těchto hrobek napovídá o muslimském vyznání jejich obyvatel, nemohu se při pohledu na pomalu se rozpadající nádheru ubránit myšlence na křesťanské „Prach jsi a v prach se obrátíš”.