Zdálo se, jako by se z celé Evropy sjížděli majitelé modré krve, kvalitních obleků a obličejů, jaké lze potkat ve Sněmovně lordů. Tam to ostatně okolo honu na lišku také pěkně vře. Tradice lovu na lišku se v Británii datuje od roku 1660. Jeho zákaz britská Dolní sněmovna prosadila na podzim roku 2004 a poslední legální hony se konaly v únoru 2005 navzdory protestům Sněmovny lordů. Jednotlivé komory se o zákon hádaly sedm let a po zákazu honu se Londýnem vypravil průvod čtyř set tisíc protestujících. Pět stoupenců lovu dokonce proniklo do parlamentu. Legenda světového rocku a bývalý člen slavných Pink Floyd Roger Waters se kvůli zákazu honu na lišku prý odstěhoval ze země až za oceán. Údajně se tam bude cítit mnohem víc doma než ve svém rodišti, neboť „bylo nechutné takhle zamést se vznešenou, slušnou, čestnou a ušlechtilou menšinou“. Přitom by možná stačilo udělat to, co udělali v Kladrubech: nahradit živou lišku její nehmotnou představou. Na konci honu se ostatně změní ve velmi hmotnou hromadu čpících hovězích žaludků.
LIŠČÍ PSI ČILI FOXHoUNDI
Akce začala slavnostní mší v kladrubském kostele, kterou jsem strávil přemýšlením, zda ten štíhlý černovlasý sympaťák je skutečně Ivan Pilip. Odchod z politiky mu bezesporu prospěl a jeho žena ve slušivém kloboučku se posléze představila jako šéf honu. Slavnostně uvedla celou akci a představila ředitelku hřebčína. Už předtím jsem si prohlédl také stáje. Svou čistotou, mosaznými tabulkami s rodokmenem koní a ušlechtilými dřevy jednotlivých kójí připomínaly spíše banku než chlév.
Na náměstíčku obklopeném starými budovami, chráněnými UNESCO, se dál shromažďovali gentlemani a dámy z celé Evropy a pár desítek diváků, především milovníků koní a jejich znalců. Ředitelka stájí nejprve představila několik svých koní a kočáry tažené koňským spřežením (jedno se dostalo až na anglický královský dvůr). Konečně se uprostřed dvora objevila smečka ušlechtilých foxhoundů pana Otto Schütze. Okamžitě naplnili ovzduší svým štěkotem a svojí živelností.
Pro diváky, jako jsem byl i já, byly připraveny kočáry, které pak projížděly tratí honu. Jezdci v červených kabátcích a černých žokejských čapkách se rozdělili do tří skupin, takzvaných lotů, podle toho, jak zvládali jízdu na koni. Zatímco ty nejlepší čekala trasa s překážkami, další skupinu zdatných jezdců terén bez skoků a poslední pak jela lehčím terénem.
ODKAZ PANA DERBYho
Lovy byly odedávna okázalou výsadou šlechty, kde kromě lovu šlo také o společenskou událost. Štvanice si oblíbili již bourbounští králové a právě z Francie je přejat výraz „parforsní“ hon (par force neboli pronásledování zvěře až do úplného uštvání). Hony se bez velkých změn konají dodnes, jsou velice okázalé a náročné pro koně i jezdce, kteří musejí kromě jiného prokázat i znalosti etikety.
Honební úbory tvoří: cylindr nebo sametová čapka, červený kabátek (aby byl člověk dobře patrný v podzimních mlhách), bílé kalhoty, vysoké boty a jelenicové rukavice. Moderní honební lovy zavedl roku 1823 muž jménem Derby a největší oblibu si získaly v Anglii.
Obvykle se začíná kolem 11. hodiny dopoledne a končí se se západem slunce, kolem 16. hodiny. Svou dávnou tradici mají štvanice a hony i u nás, právě kvůli nim byly budovány lovecké hrádky jako Křivoklát, Zbraslav nebo Zbiroh. Podle pověsti objevil Karel IV. léčivé karlovarské prameny při honu.
Anglický způsob lovu u nás zorganizoval poprvé v roce 1836 hrabě Octavian Kinský v Chlumci nad Cidlinou. České šlechtě se tento způsob zalíbil, pak byl v nemilosti jako u nás celá šlechta, a nyní znovu ožívá od poloviny devadesátých let hlavně zásluhou České parforsní společnosti. Zákon na ochranu zvířat tyto hony samozřejmě změnil.
JAKO ZE STARÝCH RYTIN
Náš vůz tažený dvěma bělouši vyrazil jako jeden z posledních, za námi ještě jela řada aut. Popojížděli jsme podél trati honu a na každé zastávce počkali, až kolem nás nejprve proběhnou tři jezdci v roli lišky, značkující umělou liščí močí trať, potom v šíleném chvatu a štěkotu s divokou zavilostí psí smečka následovaná masterem, vůdcem psí smečky, a pak jezdci. V červenočerném oblečení ostře kontrastovali s malebnou krajinou českého Polabí. Bylo v tom cosi esteticky dokonalého, jako by ožily obrázky ze starých rytin.
Novodobé pojetí českého parforsního honu čerpá jak z typu francouzského, orientovaného na společenskou stránku, tak anglického, který zdůrazňuje sportovní vyžití. V půli honu se proto konal v lese i piknik, který přišel zpoceným jezdcům vhod.
Po přestávce se koně našeho vozu splašili, stavěli se na zadní a vůz nakonec skončil v příkopu. Krátký okamžik dobrodružství, který skončil šťastně, neboť se nikomu nic nestalo.
„To je příroda, nedá se nic dělat, přestupte si do aut,“ vyzvala nás paní Pilipová z výše koňského hřbetu.
Hon vyvrcholil vhozením hovězích žaludků mezi smečku honičů. Psi se na ně se zuřivým vrčením vrhli, trhali čpící hmotu – pomyslnou lišku. Vypadali docela divoce, ale spokojeně.
Právě závěr lovu byl tím, co vzbuzuje tolik emocí a diskuzí. Když totiž psi lišku dostihli, roztrhali ji. Podle odpůrců, kteří prosadili zákaz v Anglii (ve Skotsku začal platit o dva roky dříve), šlo o aristokratický přežitek, nepřijatelně krutý. Stoupenci lovu naopak dodnes tvrdí, že štvanice je milosrdná, protože zvíře přijde o život rychle. Navíc prý má hon na lišku klíčové místo v kultuře a ekonomice britského venkova. Podle údajů tiskových agentur kvůli zákazu přišlo ve Velké Británii o práci asi osm tisíc lidí.
Zájemci o lov si mohou divokou jízdu i atmosféru štvanice se psy užít třeba v Čechách bez drastické smrti lišky. Pokud mají dojem, že přece jen potřebují tento zážitek ke svému životu, mohou si ho bohužel celkem snadno dopřát – stačí si zajet do Francie.
Proč liška
* Liška byla z různých zvířat, na která se původně hony pořádaly, vybrána proto, že je podstatně chytřejší a vytrvalejší než zajíc nebo vysoká zvěř. Její lov podle lovců tedy poskytuje větší požitek, někteří své výkony při lovu označují za sportovní. Ne vždy je také při honu dostižena a zabita. I celodenní štvaní však považují ochránci zvířat za týrání.
* Nový zákon ve Velké Británii přitom hony zcela nezakazuje, povoleny však zůstávají pouze hony se dvěma psy na králíky a krysy. Pro některé lovce je to důkaz nelogičnosti zákona – proč se mohou lovit králíci, ale už ne zajíci?
* I když se mluví o symbolice lovu a tradicích, jaksi v pozadí zůstává, že za odporem proti novému zákonu je mnoho peněz. Pokud nenahradí původní lov na lišku hon s použitím neživé návnady, přijdou o horentní částky jak chovatelé koní, tak loveckých psů a výrobci pomůcek a krmiva. Hony na lišku byly zdrojem obživy i pro spoustu profesionálních honců.
* Časopis Květy zveřejnil čísla o lovech ve Velké Británii: Během jedné lovecké sezony se tu konalo v průměru 23 000 honů na lišku, je tu více než 50 000 aktivních lovců s koňmi a na 200 smeček psů. Speciálně vyšlechtění psi foxhoundi mají především velkou výdrž (hon často trvá celý den). Po dostižení lišku popadnou za krk a mají ji zabít jediným stisknutím čelistí. Psů bývá na honu kolem 40, jezdců 20 až 200.
* Ochránci zvířat v Anglii počítají s tím, že milovníci honů se budou snažit zákon obcházet. Liga proti krutým sportům chce proto pořizovat z honů, které se nyní budou konat, videozáznamy, a pokud bude zákon porušen, předávat je policii. zdroj: zpravodajské agentury
