Když se podíváme na obrazy rytířů na koních na starých sídlech, většinou sedí právě na fríském koni. Snad nejpopulárnější byli právě ve středověku, kdy mnoho rytířů přepravili na dlouhé křížové výpravy. Unesli totiž značnou zátěž – rytíři v plné zbroji, později dokonce i samotní koně, nosívali brnění, jehož váha často dosahovala i jednoho metrického centu. Ale i s takovou zátěží se frís dobře ovládal a byl dostatečně obratný.
V šestnáctém a sedmnáctém století ale přibyla do krve původních fríských koní v Holandsku krev temperamentních španělských koní, kteří sem přišli se svými pány. Španělští koně tu zůstali i po jejich odchodu a přidali frísům na rychlosti, obratnosti a ušlechtilosti. Fríský kůň tak vynikal jak v tahu, tak i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým a norským…
Před první světovou válkou plemeno ale téměř zaniklo, protože ho začali nahrazovat lehčí koně. V roce 1913 přežívalo už jen pár klisen a pouze 3 hřebci! Několik holandských chovatelů si ale už předtím uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu Friesch Paarden Stamboek. Kříženci a jiní koně než černí v ní byli vedeni odděleně. V roce 1954 pak udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul „královský“.
Dnes se už rodí zhruba pět tisíc hříbat ročně a registrováno je dvacet sedm tisíc koní, polovina v Holandsku, druhá polovina v USA, Německu, Rakousku, Španělsku, Česku, severní Africe a podobně. V Holandsku se frísové chovají i zásluhou královny Beatrix: podle ní je pojmenována Asociace chovu fríských koní a sama královna je využívá pro svou ceremoniální ekvipáž.
Koně budou mít
první pomník: u Borodina
U vesničky Semjonovskoje, blízko dějiště památné bitvy u Borodina, vyroste první velký památník jako dík lidí všem koním. (Památníky koním existují, ale šlo o konkrétní koně patřící většinou panovníkům.) Projekt ochotně schválilo nejen vedení borodinského muzea, ale i ruské ministerstvo kultury. Vytvoření pomníku se ujal uznávaný francouzský sochař Jean-Louis Sauvat, umělec, jehož oblíbeným tématem jsou právě koně. Monument bude ze speciální oceli, která postupně ještě zkrásní, protože se pokryje vrstvou umělé rzi. Ta bude pomník nejen chránit, ale dodá mu i speciální narezlou barvu koňské srsti (ryzáků). Dílo je placeno výhradně ze soukromých darů z Francie a bude dokončeno před oslavou 200. výročí bitvy u Borodina.
Proč právě Borodino?
Bitva se tu odehrála 7. září 1812 (Francouzi ji znají spíše jako bitvu u Moskvy). Jako mnoho podobných byla i ona krvavá a vlastně zbytečná: napoleonská vojska (vítězové, či poražení?) tak jako tak vstoupila o týden později do Moskvy.
V roce 1990 tam po absolvování více než tří tisíc kilometrů v koňském sedle(!) dorazil i francouzský publicista a spisovatel Jean-Louis Gouraud, v jehož bibliografii převládají díla o koních. O 12 let později na mezinárodní konferenci historiků pořádané v místě borodinské bitvy tento milovník a znalec koní za francouzskou stranu navrhl: „Je-li na jedné straně naprosto přirozené, že lidé vždycky a za všech okolností touží zanechat po sobě nějaký otisk a současně s tím učinit nesmrtelnou nějakou událost – byť třeba i tak morálně pochybnou a spornou, jako jsou některé bitvy z dějin lidského válčení, na straně druhé je pozoruhodné, jak často lidé při své samochvále zapomínají na významné průvodce a pomocníky, či spíše na své oběti… Přesně to je případ místa koně v lidské historii…“
Koně byli skutečně oddaní a mlčenliví průvodci nejrozmanitějšího lidského konání, dobrodružství, sporů a střetů. Podle J. L. Gourauda přitom vůbec nejde o odsouzení toho, jak se naši předkové chovali ke koním, tedy že je masivně využívali i ve válkách. Řeč není o pokání, ale o uznání. Nebýt toho, jak lidé koně využívali, možná by tato zvířata už zmizela z povrchu zemského. V projektu J. L. Gourauda jde tedy o jakousi poctu dlouholetému, spolehlivému a věrnému příteli. Borodino si vybral proto, že podle historiků lze počet koní zabitých během vojenského tažení v roce 1812 odhadovat na 200 tisíc – a míní se tím koní tažných i jezdeckých, ruských i francouzských. Jen v samotném Borodinu se heroický souboj obou kavalerií skutečně změnil v gigantická koňská jatka, jak o tom svědčí například část bitevního pole právě u vesničky Semjonovskoje, kde se nehluboko pod povrchem země mísí kosti stovek koní s pozůstatky jejich jezdců.
