Koně z El Batan

Uskakuji v poslední chvíli před kopyty zpěněného koně. Rozbití fotoaparátu zabraňuje stařík mohutným hrdelním pokřikem. Grošák z arabské chovné stanice El Batan na vteřinu strne, pak spustí přední nádherně tvarované nohy na zem a po několika dalších okamžiků je z něho normální kůň. Bubínky a píšťaly se znovu rozdovádí rytmem, jemuž ze všech nejlépe rozumí kůň a jeho jezdec. Nebo dva či tři jezdci. Koně i muži mají vyceněné bílé zuby, jsou zpocení a vyvolávají u diváků pocity bázně a úcty.Folklórní skupina Fantazia nám předvádí své nejlepší kousky, proti nimž je umění běžných cirkusových akrobatů hrou pro malé děti. Umění, které se dědí z generace na generaci, které si dědové, otcové a synové předávají spolu s barvou vlasů v genech, pochází z dávnověku fénických časů. Každý z nás má jisté představy o Tunisku, jimž většinou vévodí obraz velblouda. Málokdo ovšem ví, že oním prvním přítelem člověka byl kůň, velbloudy do Tuniska přivezli až Římané. Zdejším obyvatelům se zpočátku toto hrbaté zvíře vůbec nezamlouvalo a i když se později velbloud velmi rozšířil, svou přízeň Tunisané koňům zachovali. V chovné stanici El Batan nám s nepokrytou pýchou předvádějí ušlechtilé plemenné koně, které tu pěstují a vychovávají jednak pro závodnickou kariéru (a tuniští koně nejsou na světov ých závodištích žádné nicky), jednak na prodej. Že jsou poměrně drahým artiklem, o tom se může každý přesvědčit vždy v červnu, kdy se koňské trhy tradičně konají. Pěkného koníka lze pořídit za nějakých 30 000 dolarů a pak už zbývá jen vyrazit na dostihy, které jsou v Tunisku poměrně rozšířenou zábavou.Nejdůležitější dostih je Velká cena prezidenta republiky a jezdí se koncem června – není asi náhodou, že právě následující měsíc se „koňský“ obchod rozbíhá. Na dostizích nechybějí velké peníze, točící se kolem sázkových tiketů, napětí, žokejové a čestní hosté, chybí však ženy, které na dostihy nemají přístup. Dostihy, to je jen půlka tuniské koňské slávy, druhou polovinu obstarávaj í folklórní soubory podobné tomu, jež nám nyní víří prach před očima. Fantazia pochází z Kairouanu, stejně jako většina ostatních koňských drezur. V šíleném tempu pádí kůň po poměrně malé kruhové ploše, kterou ohraničují staříci – pomocníci. Ti mají velmi důležité poslání – nejen že odkízejí s nevídanou hbitostí hroudy ztuhlé hlíny, které by mohly ohrozit koně i jezdce, ale vlastně celou estrádu řídí. Stařík zaburácí „hop“ a kůň ví, že jezdec bude provádět na jeho hřbetě alotrie. Buse se stavět na hlavu, věšet za nohy a rukama brázdit tuniskou hlínu, pozve si na koňský hřbet kamaráda, bude poskakovat po sedle jako po trampolíně. Budou spole čně v čím dál menších soustředných kružnicích objíždět hráče na bubínek, až se jezdec bude dotýkat muzikantovy hlavy. Budou jedno tělo zmítající se podle úderů paliček, budou strašit přihlížející až k jemnému mrazení v zádech. Jamilovi je 27 let a je snědý a krásný ve zlatavém turbanu, přesně tak, jak mu to určilo jeho jméno, které v arabštině znamená „pěkný, hezký“. Ještě prudce oddychuje po své krasojízdě: „Jezdím od dvanácti let, naučil mě to táta, kterého to naučil dědeček.“ Jak často cvičíš? „Dvakrát až třikrát týdně. Novou discipl ínu nacvičuji asi měsíc. Záleží na tom, jaké je roční období – když jsou turisti, živím se vlastně neustálým vystupováním.“ Co je nejtěžší? „Naučit koně, aby tančil v rytmu hudby sám.“ Z opačné strany ohrady se řítí osamělý jezdec a za ním deset dalších jezdců, nahánějících strach tasenými šavlemi. A znovu tuny zvířeného prachu, dusot kopyt a hrdelní křik. Rituál starý stejně jako muži a koně, rituál, který tu před našima očima ožívá, abychom my, Středoevropané, nezapomněli, že rychlost není podmíněna jen značkou automobilu. Odcházím s tajn ým přáním, aby se tuniští muži dál rodili s těmi tajemnými geny, starými celá tisíciletí.