Koncem třetihor a počátkem čtvrtohor došlo ke katastrofě. Tající vrcholy ledovců způsobily vzdutí mořské hladiny i kontinentálního vodstva a bouřící vody řek Rh^ony a Durance na své pouti smetly do náruče moře všechno, co jim stálo v cestě. Byla to potopa, která způsobila nejdramatičtější změny v historii kraje jménem Camargue, a díky ničivé síle vod dostalo deltovité ústí řeky Rh^ony svou dnešní podobu. . . . . .
 … |
Den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku přinášela voda částice jemných naplavenin, které se usazovaly v deltovitém ústí řeky. Brakická voda, unikátní rostlinstvo i živočišné druhy, krajina plná bažin, a přesto v létě rozpálená do bělavého žáru, sužovaná mistralem a obtěžkaná solí, taková je Camargue, tajemná a zcela jedinečná. Podobna marnivé ženě měnila rok po roce svou tvář tak, jak si voda právě zamanula.
Díky badatelům a dějepiscům víme, že před třemi stoletími měla Rh^ona sedm větví a neustálé přibývání bahenních nánosů mnohokráte způsobilo změnu původního toku. Teprve systém kanálů zkrotil činnost vrtošivé řeky a dal krajině dnešní podobu. Střežena tokem Velké a Malé Rh^ony, čarovná, tajemná a zrádná je dnes Camargue, domovina “bílých mořských koní” a černých stád rohatého skotu, ukrytá před světem pod nachovými křídly plameňáků.
Jih laguny poblíž Bois de Rieges uchovává poslední pozůstatky hustých porostů pralesního typu, které v dávnověku pokrývaly většinu celé delty, zatímco sever patří zemědělské půdě s hustým osídlením. Šest a půl tisíce hektarů vodní plochy má jméno Vaccar`es. Jeho břehy dodnes zůstávají nedotčeny lidskou nohou. Přírodní rezervace, vstup přísně zakázán.
Tvář země, která dala vzniknout “bílým koním z moře”, nebyla vždy stejná. Vše, co zbylo z původních hustých pralesů pokrývajících oblast Camargue, je jen trocha podrostu a pár místních názvů. Byl to člověk, kdo přišel se sekerou, aby zničil domovinu bílých topolů, tamaryšků, jalovců a dubů. Byl to člověk, díky němuž je dnes Camargue zemí slanobýlu, bojujícího o přežití v zaplavené půdě plné soli, zemí fialkové mořské levandule. Kde se půda nezměnila v pole, rozkvétají každoročně vodní kosatce, pomně nky a orchideje. Břehy kanálů a bažin kryje rákos, sloužící gardianům k výrobě došků na pokrytí střechy a ptákům jako útočiště.
ZROZENI Z MOŘSKÉ PĚNY
Dávná pověst vypráví o zrodu bílých koní na severu země. V místech, kde se rozprostírá hornatá a žírná Provence. V té době vládl všude klid a početná stáda koní se na pastvinách stále rozrůstala. Avšak i koňský ráj má svůj začátek a konec. Rozsáhlý požár lesů na úbočích hor hnal stáda dnem i nocí stále na jih a spálená země žíznivě pila koňský pot i krev. I ptáci s křikem splynuli s hradbou mraků a nebylo nikoho, kdo by hodoval na tělech zvířat padlých vysílením. Hořící vítr, mračna kouře a vyděšený chrapot koní cválajících bez oddychu rozžhavenou zemí se nakonec slil s šumem vody. Zběsilé staccato koňských kopyt pohltila země, mokrá jako mořská houba. Ty, kteří s hořícím obzorem v zádech s posledním zbytkem sil dorazili k vodě, stáhlo bahno. Mnoho koní se už pod hladinou nenadechlo, mnoho jich zůstalo ležet vysílením, s kopyty navždy uvízlými v blátě. Nehybná zrcadla temných tůní dnes už neprozradí, kde naposledy vlály bílé hřívy. A stopy kopyt smyly první mořské vlny…
Jen chabé zbytky zubožených zvířat unikly pasti, kterou jim voda nastražila. Pár klisen a dorostlých hříbat, vedených hřebcem, který stádu razil cestu. I jemu plameny pročesaly hřívu, ale nevzdal svůj boj s běsnícími živly. Podoben živé pochodni se vnořil do vln, aby našel pro své stádo pevnou zemi, místo pro přežití.
Bažinatá Camargue se stala novým domovem pro vystrašené koně, sužované záplavami, hejny hmyzu, nedostatkem pastvy na rozpraskané půdě plné soli. Jejich bílá barva odráží sluneční paprsky, široké kopyto poskytuje dostatečnou oporu při pohybu bažinami a tvrdý boj o přežití posílil skromnost, odolnost a vytrvalost zvířat. Údolí Rh^ony dodnes skrývá kosti předků dnešních koní, kteří patří k zemi soli, rákosu a bažin stejně jako černí býci. A kdesi hluboko v duších místních obyvatel se zrodila legenda o hřebci s hořící hřívou…
V SEDLE MOŘSKÝCH KONÍ
V dávných dobách byla Camargue téměř nepřístupná. Prvořadým úkolem bílých koní v zemědělsky využívaných oblastech bylo zatlačování zrna do půdy, teprve později se našlo využití k tahu. Nejdůležitější je však sedlo. I dnes, kdy je značná část Camargue odvodněna a pěstuje se na ní rýže a víno, jsou koně stále ještě nepostradatelnými pomocníky chovatelů býků. V zimě jsou navíc i jedinými dopravními prostředky, umožňujícími překonání dlouhých vzdáleností rozmáčenou zemí. Ohromná plocha laguny Etang de V accar`es je nyní vyhlášena přírodní rezervací a turistický průmysl našel nový způsob využití Camargue – projížďky v sedlech “mořských koní”.
BEZ SEDLA A UZDY
Území, kde koně z Camargue žijí, není travnaté, ale plné močálů a bažin, které horké léto vysušuje na troud. Na věčně slané půdě roste rákos, pýřavka a slanobýl a stáda koní musí denně projít řadu kilometrů, aby se uživila. Díky těmto tvrdým životním podmínkám však camargský kůň dosahuje mimořádné odolnosti, a protože žije celoročně pod širým nebem, dokáže vzdorovat hladu, ledovému větru v zimě i tropickým horkům v létě. Za bouře nebo v husté chumelenici stojí bílí koně se skloněnou hlavou, zádí nat očení proti větru, nehybně a tiše, a když vítr ztichne, vydají se svými kopyty roztloukat led, aby utišili žízeň. Sálající slunce v létě mění krajinu vod v nehostinnou poušť s mračny bodavého hmyzu, ale camargský kůň přesto přežívá.
Jedinou starostí chovatele je najít vhodného hřebce, který zůstává se stádem po celý rok. Bílý strážce stáda však nesnáší konkurenci, a tak je nutné včas oddělit od stáda všechny dospívající hřebečky, aby se předešlo zbytečnému krveprolití. Ačkoli se běžně tvrdí, že souboje divokých zvířat jenom zřídka končívají smrtí, následky střetů bílých rh^onských hřebců bývají často tragické.
KOŇSKÉ MILOVÁNÍ
Průměrná farma zabývající se chovem skotu a koní mívá kolem tisíce hektarů pozemků. V Camargue vždy platí, že pro jednoho koně je nutné počítat minimálně s jedním hektarem pastevní plochy. Pokud má chovatel možnost, odváží své koně na léto do hor.
Stejně, jako pláně Camargue nespoutává žádná ohrada, ani koňské milování nevyžaduje zásah člověka. Navzdory dřívějším výhradám chovatelů pětasedmdesátiprocentní natalita dokazuje úspěšnost volné plemenitby. Jedinci, kteří vzejdou z těchto krutých, ale přirozených zkoušek, jsou vždy zdraví, silní a životaschopní, tak jak si to přeje sama příroda. Hříbata se rodí od dubna do července a porod probíhá zcela ve volnosti. Pouze na počátku jara, kdy jsou pastviny zatopené vodou, zahánějí někteří chovatelé budoucí matky do velkých výběhů, kde hříběti nehrozí smrt utopením.
Když přichází čas, klisna odchází do ústraní, aby v klidu divočiny přivedla na svět svoje hříbě. Je maličké a roztřesené, s tmavou mokrou srstí, v očích ještě údiv. Přesto se hned snaží postavit na vratké nožky, aby posilněno prvními doušky mleziva mohlo následovat matku. Hlas přírody je neoblomný.
Na rozdíl od svých bílých matek mají hříbata srst černou nebo tmavošedou, často s bílým svislým proužkem na čele (mezi místními chovateli označovaným jako “lístek”). Jen pár hodin stačí k tomu, aby se klisna znovu připojila ke stádu a hříbata začala skotačit se svými vrstevníky. Život je plný svobody a ržání, větru v rozevlátých hřívách.
Svoboda hříbat chutná sladce, ale trvá jenom chvíli. V šesti až sedmi měsících přichází odstavení a s ním také změna srsti, zakončená v pěti až sedmi letech stáří šedobílým odstínem, typickým pro koně z Camargue. Protože camargští koně žijí volně a není možné odstavená hříbata izolovat mimo stádo, řeší chovatelé tento problém po svém – dalšímu sání zabraňuje tzv. salabre, dřevěný proužek s ostny nasazený na hříběcí hlavě. Po odčervení a případné vakcinaci se hříbata navracejí na pastviny.
Teprve roček poprvé poznává sílu člověka. Tehdy se mu smyčka lasa poprvé zadrhává kolem krku a rozžhavené železo mu navždy zanechá otisk v hebké srsti. Člověk se pak znovu vrací po třech letech, tentokrát už s uzdečkou a sedlem v ruce. Nastává čas, kdy kůň začne sloužit svému pánu.
ŘÍKAJÍ SI GARDIANI
To, čím jsou na severu Ameriky kovbojové a na jihu vaquaeros, tím jsou v Camargue gardiani. Jezdci, kteří se už v sedle narodili a mají pro strach uděláno. V době největších slavností jsou oblečeni v bílých kalhotách s černými lampasy, bílé košili s černou vázankou a černém velurovém saku, oblek doplňuje černý nebo krémově zbarvený klobouk. Camargský kostým je pro všechny stejný, vesnice se odlišují pouze využitím šperků.
Počátkem století žili gardiani tvrdý, osamělý život mezi koňmi a černými býky v chýši postavené z dostupného materiálu. Typická cabane měla stěny uplácané z bláta, střechu s dřevěnými trámy kryly rákosové došky. Aby bylo stavení chráněno před větry, neustále vanoucími z moře na pevninu, bylo vždy natočeno severozápadním, nebo jihovýchodním směrem.
Cabany se dodnes udržují, i když slouží pouze jako chaty lovců nebo turistické atrakce, a jejich prostý, ale milý vzhled dává krajině Camargue nezaměnitelnou atmosféru.
“Confrérie des gardians” – spolek gardianů, založený v roce 1512, a “Nacioun gardiano”, založený v období let 1920-1930 markýzem Baroncellim, umožňují nejen zachování dávných tradic, ale především seznamují veřejnost s tvrdým životem jihofrancouzských pastevců dobytka. Tyto organizace se také zasloužily o udržení tradičních soutěží, které by již dávno zapadly do hlubiny zapomnění.
Čtyřiadvacátého dubna, v den sv. Jiří, který je patronem všech gardianů, nebo v nejbližší neděli po tomto datu se všichni jezdci shromažďují v Arles před kostelem Notre Dame la Major. Místní mše je sloužena provensálsky po celou dobu, co jsou gardiani přítomni bohoslužbě.
Další slavnostní událostí, i když tentokráte těsněji spjatou s vlastním chovem skotu, je ferrade, podle tradic určená na nedělní ráno. Gardiani, mistrně ovládající své koně, pomocí trojzubce povalí běžícího ročního býčka na zem, kde získává výžeh svého majitele. Kromě toho bývá dobytče označeno také specifickým zářezem v uchu, běžně známým jako escoussure. Bylo dávným zvykem, že za stády na pastvinách putovali v tuto dobu ženy vozem a muži v sedle, zatímco dnes řada jezdkyň plně stačí konkurenci mužů.
Vzrušující podívanou je i bandido nebo abrivado – zahánění býka těsně sevřeného koňmi gardianů ulicemi do arény a navečer zpátky za hranice města. Tato tradice, stará jako souboj sám, nikdy nezevšední. Přítomnost býka, kterému se v přírodě vyhne velkým obloukem, ani davy lidí tísnící se v městských uličkách, nesmějí koně vyvést z míry. Absolutní klid a poslušnost za všech okolností patří k nejdůležitějším vlastnostem koně z Camargue. Kdo jednou viděl jeho prudké obraty a lehká zastavení, schopnost r eagovat na myšlenku svého jezdce, pochopí účelnost přísného výcviku, který zvíře roky podstupuje. Hodnota vycvičeného koně proto není měřitelná penězi a gardian jej nikdy neprodává.
Koně jsou využíváni při značkování dobytka, oddělování kusů od stáda a během léta se v jejich sedle setkávají gardiani při oslavách různých svátků. Stejně jako práce s černými býky kladou i jezdecké hry gardianů vysoké nároky na souhru při jízdě, obratnost a tvrdost zvířat, avšak s večerem se koně navracejí bez sedla a uzdy na pastviny, aby načerpali novou sílu. . . . . .
Součástí všech lidových tradic, slavností a zvyků Camargue je nyní bílý kůň, mírný jako úsvit nad lagunou a houževnatý jako země, z níž se zrodil.
Je nerozlučný partner gardianů a žádný z chovatelů dobytka se bez něj při pohybu rozlehlými bažinami neobejde.
Kůň, to není jenom bájné zvíře z camargských legend, pověstí a bájí, je to především živý společník člověka, s nímž je často spjatý v životě i smrti.
Přidává se k člověku už s rozedněním, aby ještě při západu slunce cítil na svých bocích dotek ostruh. Dává jezdci svou vytrvalost, obratnost a sílu a jeho jistý krok ho nezradí ani v místech plných vody, křovisek a bahna. Skromný a sebejistý, tvrdý k sobě i jezdci na svém hřbetě je kůň z rhonské delty, dobře známý z pohlednic a filmů.
Ne nadarmo jsou zdejší obyvatelé hrdí na svou domovinu, kterou nazývají “nejvznešenějším krajem, který člověk dobyl”, stejně jako romanticky opěvují své “bílé koně z moře”. Tvrdí, že jsou to právě oni, kteří spolu s divokými černými býky, chovanými pro koridu, zůstávají solí Camargue.
BÍLÍ KONĚ
Původ “bílých koní”, jak gardiani prastaré plemeno svých koní nazývají, je už navždy zahalen rouškou tajemství. Známý hipolog profesor P. Dechambre soudí – a k jeho hypotéze se přiklání i řada dalších odborníků – že kůň ze Solutré, jehož cenné pozůstatky byly nalezeny při Saoně a Loiře, v močálovitých oblastech na březích čtvrtohorního moře, je původní rasou Camargue. Nasvědčuje tomu stejná stavba kostry, těžká hlava, široká kopyta a robustní klouby, a to i navzdory skutečnosti, že je od současných koní dělí doba delší než padesát tisíc roků.
Toto plemeno putovalo ze své “kolébky” až do rh^onské delty, kudy ve starověku, krátce před nebo po přelomu letopočtu, procházely četné národy včetně Vandalů a Ostrogótů, kteří s asijskými, nebo dokonce i mongolskými koňmi zahájili invazi do Evropy.
O sedm až osm set roků později se v chovu místních koní projevil silný vliv berbera, který se na Iberský poloostrov dostal s maurskými dobyvateli. Tuto skutečnost dokazuje také tvar postrojů a sedel, stejně jako způsob ovládání koní, který používají francouzští jízdní pastevci – gardiani. Mnohé ze sedel, především klecovité třmeny, se zcela shodují s typy vytvořenými ve Španělsku a Portugalsku v době maorské nadvlády. Předpokládá se však, že v případě Maorů sloužili jako jízdní zvířata pouze valaši, zatímco klisny byly určeny jen k zachování rodu. Pokud tedy došlo ke křížení, přimísení cizí krve koně z Camargue příliš nepoznamenalo. Mluví se též o vlivu hřebců z bažin Poitou, kteří však nebyli arabského původu. Přesto si camargský kůň ve svém způsobu života dokázal uchovat onu charakteristickou eleganci, díky níž je tolik vyhledávaným zvířetem pro jezdce i fotografy. Foto Tomáš Míček, Jaroslav Vogeltanz
