ROMAN CÍLEK
..Ozval se rachot automatických zbraní. Tělo velitele hlídky Rudolfa Kočího v tom rámusu nadskočilo a padlo zády do sněhu. Háva se odplazil za smrk, vid ěl, jak část skupiny prchá. Vyměnil zásobník… Poslal mezi stromy dlouhou dávku. Ozval stén… „Hasile vzdej se!” zavolal pohrani čník v zoufalé křeči. „Až po tobě…” Hlas zazněl docela blízko; ale Háva se neotočil. Zezadu ho něco přimáčklo ke kmeni. Nemohl vydechnout… Hodinky na bezvládné ruce vyťukávaly čas. Bylo sedmého prosince, devadesát minut po půlnoci… Celý zbytek roku a další zimu čekali pohraničníci na Hasilův návrat… Tenkrát v tu strašnou noc na sklonku roku 1949 zůstaly po prchající skupině dvě krvavé stopy těžce raněných. Byla v jedné z nich krev Josefa Hasila? Snad. Jeho jméno se od těch dob stalo jen legendou ve vyprávění o bojích Pohraniční stráže.” Tak končí v knížce Z. Šarocha Výsřely z hranice (Naše vojsko, 1972) kapitola nazvaná O Hasilech bez legend. A podobně se o věci psalo v risku či publikacích tyto dramatické události připomínaly. Zdálo se, že po muži, který snad kdysi žil, dýchal, cosi z toho, co se říká, vykonal, už opravdu zbyla pouze ta legenda. Něco jako přelud či nenahmatatelný stín. A přece Josef Hasil teď, na sklonku roku 1991, sedí proti nám, v pohostinném domě příbuzných jeho ženy se mu díváme do očí a za okny je kostelík na návsi moravského městečka. V tom jediném, režie setkání poněkud zadrhla, přáli jsme si mluvit s ním na Šumavě, společně projít místy, kde se odehrávaly ony vypjaté chvíle. „Nevadí,” řekl mi však Josef Hasil do telefonu, když jsme spolu mluvili poprvé. Šumavu mám natolik v sobě, že o ní mohu hovořit kdekoli na světě. Přijeďte za mnou na Moravu. Zítra nebo pozítří. Pak už se přes Vídeň vracíme domů.” Zvláštní: řekl domů a myslel tím Chicago. x x x –
Kde se teď, pane Hasile, vlastně cítíte doma? „Jestli se to dá rozdělit, pak jsem půl srdcem doma tady a půl srdcem v Americe. Tak se to prostě v mém životě seběhlo.” -Seběhlo… Snad abychom zamířili k počátků. Hasilové a Šumava…? „Zabrdí na Prachaticku, kam jsem se teď znovu podíval, to je rodné místo Hasilů. Bylo nás osm, čtyři bratři, čtyři sestry, obyčejná chudá rodina. Za války jsem pomáhal partyzánům a když okupace skončila, bylo mi jedenadvacet a šel jsem na vojnu. Brzy vybírali dobrovolníky k SNB. Bylo v každém tehdy spousta nadšení pro svobodnou republiku, a tak jsem jí chtěl být nějak k užitku. Přihlásil jsem se, prošel školou SNB v Protivíně a začal jsem sloužit prvně v Rožmitále, a pak v Blatné. V lednu 1948 jsem nastoupil u pohraničního útvaru Zvonková , dělal jsem kuchaře, ale i normálně sloužil na čáře. Tam mne zastihli to, co se stalo v únoru 1948. A tam, na Zvonkové, to pro mne také všechno začalo.” -Co začalo? „Lidé houfně prchali ze země, měli k tomu nejrůznější důvody, nechtěli se nechat zavřít v tom divném ráji, který jim byl slibován. A mezi námi se našlo pár takových, co jsme jim při těch útěcích pomáhali, protože jsme to považovali za sovu lidskou povinnost. Útvar Zvonková se nacházel nepříliš daleko od Trojmezí, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Bavorska, terén tu byl nepřehledný, strašně členitý, kamenitý, dalo se leccos podnikat. Podařilo se mi navázat spojení a převáděl jsem celé skupiny uprchlíků, několikrát i s malými dětmi. Zvolil jsem si takovou zvláštní stezku, kdy jsem lidi vedl ostrým stoupáním mezi sopečnými balvany na rakouské území, a pak těsné podél naší hranice přes horský masív Plechý do Německa. A také jsme ještě s jedním strážmistrem ze Zvonkové chodili i jinudy. Mnohokrát to vyšlo… pak jednou ne. Převedli jsme svěřené lidi, odevzdali je v bavorské horské hospodě pod Třístoličníkem, ale při zpáteční cestě jsem narazil na německou finanční stráž. Museli jsme se s nimi poprat, protože jsem se za každou cenu potřeboval v tichosti vrátit domů, měl jsem děvče, které jsem si chtěl vzít…, a tak jsem jim utekl, všelijak jsem kličkoval, až jsem se strašně unavený dostal do Nového Údolí na naší straně pod Třístoličníkem. A tam mne jeden člověk prostě udal, když jsem se k němu zašel napít a vyčerpáním jsem usnul. V želízkách mne odvezli do Budějovic a odtud do Prahy na Pankrác. Párkrát jsem byl tvrdě bit a nakonec nás odsoudili… “
Z kroniky pohraničního útvaru SNB: „Právě jsem se vrátili z Budějovic ze zasedání soudu. Převaděč Josef Hasil, bývalý strážmistr a kuchař jednotky Zvonková, doznal, že převedl přes státní hranici na třicet osob, a bývaly strážmistr Zdeněk Vylekal… byl rovněž usvědčen ze zrádcovské činnosti… Hasil byl odsouzen na sedm let…Žádáme zvýšení trestu za hanbu, kterou tito ničemové napáchali. Ještě dnes se budou konat stranické schůze… Jsme odhodláni výtečnou službu smýt hanbu z našeho úseku, kterou napáchali třídní nepřátelé socialismu… Neprojdou už nikdy ani Hasilové, ani Vylekalové, nikdo… Hranici uzamkneme neprodyšně.” -Sedm let, k nimž vás odsoudili, je dlouhá doba, pane Hasile. „Nevím, jestli bych je v lágrech vůbec přežil. Byla to hrůza! Naštěstí jsem si trest zkrátil na pár měsíců. Z Borů v Plzni nás šoupli na práci do uhelných dolů v Dolním Jiřetíně u Mostu. A odtud se mi ještě s jedním muklem podařilo 9. května 1949 utéci. Pronásledovatelé předpokládali, že půjdeme do blízk ého východního Německa, a pak dál na Západ, ale my to vzali obr áceně – přes Žatec, Kryry a Plze ňsko na Šumavu. Měsíc jsme se tam skrývali,protože všude na čáře měli kvůli našemu útěku pohotovost, až pak jsme přešli. V německém utečenském táboře si mne lidé z americké zpravodajské služby prověřili a nabídli mi spolupráci. Podepsal jsem.” -Stal jste se agentem-chodcem? „Tohoto pojmu jsme, pokud si vzpomínám, nepoužívali, ale dá se to tak říci.” -Možná to není zcela vhodná otázka, leč i tak ji položím: Proč jste podepsal? Proč jste se stal tím, čím jste se stal? „Já vím, taky vás to asi i teď zní ještě hrozně, ale musíte se na věc podívat tehdejšíma očima. Vždyť bylo jasné, že režim komunistů se nedá porazit jen zbožnými přáními, že každá, kdo chce žít ve svobodné zemi, musí k tomu nějak přispět. A také jsem ve vyšetřovací vazbě a ve vězení viděl, co všechno se děje. Seděl jsem na cele s chlapíkem, kterého mučili elektrickým drátem a skoro se z té hrůzy pomátl, jiný mi ukazoval díry v nohách, které mu vypálili rozžhaveným drátem, když se nechtěl přiznat… a doslova a před našima očima umučili člověka,který se pokusí o útěk z lágru…
Došel jsem k přesvědčení, že v téhle zemi nebude lépe, dokud oni budou vládnout. Proto jsem podepsal. Chápete mně?” -Snad ano, Jaké jste potom plnil úkoly? „Především zpravodajské Kontakty s nejrůznějšími lidmi v pohraničí i ve vnitrozemí. Organizování informačních sítí, mrtv ých stránek… Přešel jsem prostě hranici, a pak podle určeného plánu jezdil po republice. Přivážel jsem i letáky, také vysílačku. A při zpáteční cestě jsem kromě zpráv, získaných od našich pomocníků, bral s sebou někdy i zatčením ohrožené lidi. -Mockrát jste přešel? „Ani bych to spočítat nedokázal.” -Pořád stejnou cestou? Tedy Hasilovou stezkou? „Měl jsem své trasy, ale musel jsem je střídat, na příliš časté opakov ání bych brzy doplatil. Zvonková, České Žleby – to byl můj rajón, kde jsem to dokonale znal. Ale se společníkem Kubalou jsem šel někdy i přes Želnavu, a s jinými jinudy. Museli jsme se přizpůsobit tomu, jak esenbáci rozmisťovali své pohraniční jednotky a posilovali hlídky. Celé dny jsem je z druhé strany sledovali, abychom získali přehled.” -Pociťovali jste při svých cestách strach? „Ano,. Ale snažil jsem se, abych mu nepodlehl. Bál jsem se hlavně zranění a dopadení… a taky maminka, když ji pustili z kriminálu a já ji tajně navštívil mi řekla: Chlapče, jestli musíš dělat, co děláš, dělej to, ale i jako máma bych tě raději viděla v rakvi, než aby ses jim znovu dostal do rukou. Vím, co by tě čekalo. A stejně bys nepřežil.” -Chodili jste ozbrojeni? „Jít beze zbraně se rovnalo polovi ční sebevraždě. Byla to vlastně svým způsobem válka, kterou jsme museli vést. Ale nenávist k esenbákům jsem necítil. Ani po smrti bratra. Oni hájili svoje, my taky, oni byli nachystaní na nás, my na ně. Mockrát jsem je měl na mušce, stačilo zmáčknout. Ale to nebyl náš úkol, my se měli střetnut í spíše vyhýbat, protože každá přestřelka ohrožovala naše poslání.” -Ale došlo k nim. Zmínil jste se o bratrově smrti… „Ano, bratr. K tomu musím něco říct. Strašný byl u komunistů způsob, jak se zbaběle mstili na nevinných. Když mne tehdy v Novém Údolí zadrželi, a pak odsoudili, vybili si vztek i na bratrech. Julius jim za čas zmizel a před několika roky zemřel v Kanadě. Toníka a Bohumila sebrali a vezli do vězení v Prachaticích, kde se oba pokusili o útěk, Bohumilovi to vyšlo, ale Toníka dopadli, hrozn ě ztýrali a pošel pak Jáchymovem, Příbramí a bůhví čím ještě.
Bohumil se potom se mnou sešel v Německu, párkrát přišel nazpátek, tajně si odtud odvedl za hranice ženu a potom šel společně se mnou i pro syna… ale ta cesty byla zrazená, někdo zvenčí to hlásil a my vlezli u Českých Žlebů do léčby. Esenbáci bez varování spustili palbu a Bohumil to nep řežil. Marně jsem na něj za čarou čekal celou noc…” „… Lékař přivolaný z Volar prohlížel v kanceláři nahého muže atletické postavy… Z toho už nic nedostaneme. Je prostřílený jako řešeto, mávl rukou lékař a přetáhl mu přes hlavu vojenskou deku… Všichni čekali na jediné: zda umírající je Josef Hasil… Pod podšívkou kabátu zast řeleného našli pohraničníci malou kartičku z umělé kůže s nápisem: HASIL/1928… Josef je ročník 19274, bude to bratr… Ráno pak potvrdilo, že zastřelený je bratr Josefa Hasila. Většina pohraničníků byla rozčarována… Agent byl pochován na hřbitově narušitelů v týlu jednotky. O jeho hrob se nikdo nestaral… ” (Z. Šaroch: Výstřely z hranice) -Co bylo potom, pane Hasile? „Když k tomu připočteme ještě to, co se v prosinci 1949 událo u Soumarského mostu, kudy jsme vedli na Západ dva uprchlé politické vězně, mladé kluky, následoval doslova zběsilý mstivý úder. Zatkli skoro celou mou rodinu, maminku, sestry, neušetřili ani příbuzné mé tehdejší snoubenky, spustili nenávistnou kampaň a esenbáci z jednotlivých útvarů se mezi sebou sázeli, kdo mne dostane. V nejhorším případě mrtvého, ale raději prý živého.” -Vraťme se na okamžik k přestřelce u Soumarského mostu. Víte, kdo zabil strážmistra Kočího a zranil jeho parťáka? „Ne, všichni jsme stříleli jako zběsilí. Mohl jsem to být já, možná někdo jiný.” -A když jste se potom v očích pohraničníků změnil v až mýtickou legendu, ve vzorový obraz zavilého nepřítele, chodil jste dál? „Ovšem. Ještě tak tři roky. Do dvaapadesátého. Byla to moje práce a věděl jsem, proč ji dělám. A když to tak sečtu, mnoha lidem, které jsem převedl, jsem možná i zachránil život.” -Jak to skončilo? „Obyčejně. Americký šéf některým z nás řekl, že jsme už dělali dost a můžeme jít za moře. Přivítal jsem to, byl jsem unavený, opotřebovaný a trápilo mě revma, které jsem si při cestách přes Šumavu uhnal. Usadil jsem se v Chicagu a začínal z ničeho, dělal jsem v řeznictví, myl nádobí, tesaři, obsluhoval lis. Nakonec jsem v jedné továrně zakotvil jako modelář a vydržel tam třicet let, oženil jsem se, mám děti, vnoučata…” -Jste tady dnes, pane Hasile, cosi jako americký důchodce. A přesto vás podezírám, že se k tomu, o čem jsme hovořili, přece jen čas od času vracíte. Nemám pravdu? „Vzpomínky člověk nezažene. Ať dobré či špatné. S něčím se vám svěří. Po celou tu dobu v Chicagu mě v různých obměnách pronásledoval jeden zlý sen. Že mě na hranicích, kde se střílí. Že mě dopadli esenbáci a vedou do vězení. Že ale naštěstí nevědí, kdo jsem. A já si v těch snech často až do mučivé bolesti lámal hlavu nad tím, jak to udělat, abych utekl, protože až se dozvědí moje jméno, bude se mnou konec. Tady manželka mi dosvědčí, jak jsem se vždycky zaradoval, když jsem se z takového snu probudil a uvědomil si, že nejsem v komunistickém kriminále, ale v Americe… Jo, a víte, kdy tyhle sny skoro naráz přestaly? Když to tady v Československu, jak jsem kdysi říkali, konečně prasklo. Po listopadu osmdesát devět. Není to divné?” -Myslím si, pane Hasile, že snad ani ne.
