Září se letos píše s velkým Z. Z označení měsíce se stal pojem, který v sobě zahrnuje očekávání velkého bugru. Dospělí Pražané váhají, jestli sbalit kufry a děti (ty mají mobilizační prázdniny) a prchnout před tou inzerovanou hrůzou na venkov. Ti ve vývoji – středoškoláci (mají mobilizační prázdniny) se těší na volno a ten bugr. Těší se i novináři, doufají ve své fotky na prvních stranách světového tisku a v prestižních soutěžích. Netěší se policie a vláda. Slíbily totiž sobě i světu, že slet finančníků bezpečnostně zajistí. Před kým? Před rozezlenými odpůrci politiky Mezinárodního měnového fondu (dále MMF) a Světové banky (dále SB) s dlažebními kostkami a zápalnými láhvemi.
DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU
Zviditelnit se a zároveň využít přihlouplé a naduté dědictví předlistopadového režimu – monstrum Paláce kultury – se ještě před dvěma lety zdálo být jako geniální tah. Zdálo se, že souhlas s uspořádáním summitu MMF/SB v Praze je důkazem, že svět nás začal brát vážně. Načechrali jsme si peří a začali s rekonstrukcí dosud poněkud zbytečného skleněného monstra. Na oltář rekonstrukce stánku pro summit zatím padlo pár miliard korun. Návratnost se očekává ze zvýšení kongresové turistiky, zviditelnění se zahraničním firmám pro eventuální investice… a jakési protekce u samotných institucí MMF/SB při posuzování ekonomické použitelnosti České republiky. Tedy takto se to jevilo ještě před dvěma lety. Od té doby se pozice hostů – MMF/SB výrazně zapotácela. Světová kritika na účet právě MMF/SB a podobných organizací narostla. Nyní je Česká republika spíše v roli obětního beránka. Odvážit se uspořádat summit se stalo hrdinskou záležitostí. Je nasnadě, že jakékoli hostitelské místo na světě by bylo provázeno obrovskými protesty, podobnými těm v Seattlu, kde zasedala příbuzná organizace WTO.
Jestliže běžného občana odklepnutí summitu v Praze nechalo v klidu a možná se pouze pozastavil nad finančně náročnou rekonstrukcí Paláce kultury, řadě skupin zabývajících se více světovou ekonomikou naskočila ideologická kopřivka. Patřily k nim nevládní ekologické organizace a hnutí jako Duha, Děti Země i anarchistické a radikální ekologické skupiny.
TERČE
Nikdo včetně největších odpůrců nepopírá původně dobrý úmysl založení MMF a SB. To bylo v roce 1944 a důvodem bylo zamezení světovým krizím. Strašákem byla zejména vzpomínka na vleklou depresi konce 20. a začátku 30. let, která de facto napomohla i nástupu nacionalistických vln v řadě zemí, potažmo zahájení druhé světové války. Mezi 39 zakládajícími zeměmi bylo i Československo, které však kvůli studené válce bylo nuceno v padesátých letech vystoupit. V roce 1990 opět do MMF/SB vstupuje.
K dnešnímu dni mají obě organizace 182 členů a jako stejně zrozená dvojčata mají i podobnou vnitřní strukturu.
Úloha MMF byla zaměřena především na finanční krátkodobou výpomoc zemím s náhlou platební nerovnováhou. Do roku 1971 se MMF staral o systém pevných kurzů, přičemž hodnoty jednotlivých měn byly vztahovány k dolaru, tento potom ke zlatu. Samotná stabilita dolaru (1 unce zlata se rovnala 35 US dolarům) byla ovšem značně ohrožena vleklou válkou ve Vietnamu, a prezident Nixon poté zrušil volnou směnitelnost americké měny.
SB měla posuzovat potřebnost dlouhodobých půjček, a to nejdříve evropským státům zdevastovaným válkou, později, koncem 40. let, se přeorientovala na rozvojové země.
Rozhodování, komu, kolik a za jakých podmínek, je v rukou správních orgánů. Jestliže každá země má stejný počet členů (v MMF dva – většinou guvernér národní banky a jeho zástupce), není tomu tak co do síly jejich hlasů. 18,5% silou veškerého orchestru vládne hlas USA, neboť jako nejbohatší člen přispívá právě tolika procenty finančního příspěvku do kasy MMF. Na dalších místech v síle hlasu jsou ekonomické velmoci jako Japonsko, Francie, Německo a Velká Británie se společnou silou 20 % hlasu. Naproti tomu celá Afrika má 4 % hlasu. Naše republika “vládne” 0,5 % hlasu.
“Je to podle mého spravedlivé,” odpovídá ing. Zdeněk Hrubý, vládní zmocněnec pro MMF a SB v Praze, na dotaz, jestli se mu to zdá v pořádku.
Kromě rozložení hlasů na bázi příspěvku, respektive možnosti “koupě” vlivu na rozhodování, je kritizována samotná činnost obou organizací. Kritika káže, že důsledkem několika projektů financování MMF/SB došlo naopak ke katastrofálnímu prohloubení chudoby ve světě, nepřirozené restrukturalizaci obyvatelstva na úkor domorodých obyvatel, převálcování národních kultur a zvyků amerikanizujícími buldozery, bezohlednosti vůči tradicím zemědělské, řemeslné, eventuálně průmyslové výroby zájmových regionů. Na vrub se přičítá i zničující dopad na životní prostředí. “Zachraňované” země jsou nuceny pěstovat světově ekonomicky výhodné monokultury či vyvážet suroviny, jejichž těžba ohrožuje přírodní rovnováhu.
Absolutní primát ve výtkách zaujímá už vůbec způsob přidělování financí. Potřebným vybraným zemím jsou poskytovány půjčky, jejichž součástí jsou podmínky, které by zaručily návratnost. Směřují do oblasti státních rozpočtů, kde jsou diktovány škrty v sociální sféře – sociálním zabezpečení, školství, zdravotnictví, kultuře. MMF/SB jako především ekonomické organizace poskytovaly půjčky i diktátorským režimům. Finance spolkli diktátoři, a země se více a více zadlužovaly a chudly.
A navíc… Ve Washingtonu sídlí MMF a SB přes ulici, a vzájemný pohled do oken není zrovna přátelský.
ODSTŘELOVAČI
Střelci, kteří se strefují do dnešní činnosti MMF a SB, jsou trojí.
Nejaktivnější a nejviditelnější skupinou jsou ekologové a sociálně cítící aktivisté, tedy Ulice. Další skupinu tvoří ekonomičtí experti a teoretici světových univerzit, tedy Autority. Do vlastních řad střílí i samotní členové MMF/SB, zejména zástupci zemí třetího světa, tedy Obranáři, co střílí vlastní góly.
ULICE
Jakákoli pouliční diskuse o správnosti fungování MMF a SB byla před pár měsíci nemyslitelná. Diskuse je lepší než dlažební kostka, usoudila vláda ČR, která zdědila – a nerada – roli hostitele. Nad teoretickou možností účasti na reformě MMF/SB formou dialogu zajásali zejména nevládní ekologické organizace, opoziční politické strany a odvážlivec vládní strany ministr životního prostředí Miloš Kužvart.
Dvanáct tisíc zbrusu nově po zuby vyzbrojených policistů, příslušníci hasičských sborů a armádních jednotek budou postaveni proti těm, kteří dialog považují za ztrátu času. Ztrátu, protože po žádné rekonstrukci MMF/SB netouží, chtějí je prostě zrušit. Proklamovanou touhu obou finančních obrů po autorekonstrukci za přispění poradních hlasů z Ulice považují totiž za fintu.
Odpůrcem dialogu v představách řádného občana, podpořených médii, je agresivní chuligán s čírem či jinak zohyzděnou hlavou, v masce přes obličej a dlažební kostkou v ruce… něco jako terorista. Důvodem hodu dlažební kostkou je nuda, touha po zviditelnění, nenávist k okolí, neúcta k majetku druhých… a to ze závisti a vlastních mindráků.
Ve skutečnosti se jedná o široké spektrum lidí různého věku, vzdělání, sociálních poměrů…, a ostatně i té vizáže. Někteří z nich vytvořili platformu vzájemné komunikace, kterou nazvali INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci). Zúčastní se jí Československá anarchistická federace, zástupci některých anarchistických skupin, ale i například levicových křesťanů.
ZÁŘIJOVÁ STRAŠIDLA
Jestliže tedy vyloučíme několik oblíbených cílů televizních kamer na protiglobalizačních demonstracích, které splňují mediální model radikála (jde většinou o příslušníky “nádražních” pankerů), zbývá nám ještě značně heterogenní společenství. I oblast zájmu je mnohostranná, ale více či méně rozložená mezi radikální ekology, anarchisty a autonomy. Dovolím si je souhrnně nazvat Ačkaři. Členové skupin se sdružují na základě společných stanov, skupiny často zahrnují jen několik jedinců. Některé skupiny jsou zaměřeny více na ekologickou problematiku, jiné se soustřeďují na oblast sociální či kulturní. Migrace členů se neodmítá, patří to k věci. Také “politická” orientace členů nemusí být jednoznačně levostranná. Globální oficiální označení “levicoví extremisté”, navozující afinitu ke komunistickým režimům, je zavádějící. Jediným společným znakem je odmítání soudobé struktury společnosti a vize radikální přeměny bez kompromisních jednání se stávajícími politickými a ekonomickými garniturami. Cílem by měla být sociálně spravedlivější antirasistická společnost s důrazem na kulturní i materiální potřeby jedince a skupin, s respektem především k přírodě a přírodním zákonitostem. Tečka. Forma uskutečnění je u různých skupin různá, a to od formy přímé – odstátněné demokracie (například anarchisté) po budování “sociálního” státu (například Socialistická solidarita).
Ačkaři dle vnímání ostatních blekotají při odpovědi, jak chtějí té společnosti vlastně dosáhnout a jak by konkrétně měla vypadat. Jim je ale jasno. Zasáhnout radikálním řezem ve chvíli, kdy “to” ostatním taky dojde. Pak to půjde samo…
???
GLOBALIZACE S OTAZNÍKY
Dne 16. 5. 1998 ještě málokdo tušil, co toto magické slovo znamená. Třeskot skel jídelny McDonald’s a pozdější policejní zásah odstartoval diskusi o tomto fenoménu dnešní společnosti.
“Stěžují si na globalizaci, a přitom používají globalizující prostředky jako Internet a mobily,” pohoršuje se řádný občan nad výzbrojí Ačkařů. Také jsem se pohoršovala. Nesedělo mi používání prostředků těch druhých pod heslem účel světí prostředky, byť za účelem lepší komunikace a informovanosti.
Už dva roky se skloňuje termín globalizace, kdekdo včetně pana prezidenta Václava Havla se pokouší o definici. Globalizace, ta, co irituje anarchisty, dostala přívlastek ekonomická.
Dva roky pátrám po definici Ačkaře. Zatím vím jen, že Ačkař není pračlověk s kyjem. I když část z nich tak zdáli vypadá.
Vesměs má knihovnu plnou seriózní sociologie a ekonomiky, slovníků všech možných témat a proveniencí, šanonů se vzorně vedenou agendou. Může to být ve squatu či u rodičů doma či v podnájmu.
“Rasistický” je zejména vůči rasistům, někdy proti policii a politické moci.
Chutná mu – jako “řádnému” občanovi – pivo či víno, odmítá tvrdé drogy, vesměs odmítá maso a marihuanu. Tedy vesměs. Chodí na demonstrace proti násilí na lidech, zvířatech i rostlinách.
KONEC NÁRODNÍCH STÁTŮ
Vize obou antagonistických stran, tedy nadnárodních spolků a anarchistů, je zrušení dnešních národních států.
Nadnárodní ekonomické společnosti již de facto kumulují státy v jedno velké společenství bez hranic s uniformní obecnou kulturou na základě zón volného obchodu. Geografické hranice se mění jen v cáry na mapě se spojnicemi přístřeší odumírajících celnic. Podpůrným a vzývaným prostředkem je rozvoj elektronické komunikace v ekonomice, respektive obchodu. V tomto scénáři mizí hranice státní, ale prohlubují se hranice sociální. Takový scénář má již svou reálnou podobu v ekonomicky vyspělých zemích Evropy, ovšem některé z nich trochu zlobí (třeba Itálie dlouhou dobu odmítala jídelny McDonald’s na svém teritoriu). Nadnárodní organizace využívají státní aparáty – policii a armádu – jednotlivých členských zemí zejména jako komunikační jednotku či k zajišťování “pořádku”.
Ačkaři a jejich sympatizanti naopak chtějí zejména zrušit hranice sociální. Lidé by se sdružovali jen na základě potřeby podílet se na určité činnosti. Vznikaly by spolky, eventuálně cosi jako odborová seskupení. Řízení a rozhodování by bylo založeno na principech přímé demokracie, kdy by průběžně docházelo k dialogu a zpětné kontrole ze strany voličů. V tomto scénáři se stát jako takový stává nadbytečným, taktéž i jeho geografické hranice. Ačkaři doufají v zachování kulturního dědictví a ekologické rovnováhy v regionu díky užšímu sepětí obyvatel a přímějšímu rozhodování o jejich osudu. Hladina adrenalinu je obecně u Ačkařů bouřlivější, než je standard, ale k lásce k násilí se neradi hlásí.
“Já jsem původně odsuzoval vytloukání výloh ve Vodičkově,” komentuje Ondřej Slačálek, jeden z nejaktivnějších anarchistů, akci po Global Street Party 1998. “Ale bez toho by se o globalizaci asi vůbec nezačalo mluvit.”
“Násilí je za určitých okolností legitimní,” tvrdí Jakub Polák, nestor českého anarchismu, a myslí tím násilí vůči soukromému (nikoli osobnímu!) majetku vyžírků a křečkujících nadnárodních institucí. Myslí tím i důrazný dialog s těmi, kteří jsou vůči slovním argumentům hluší.
Na otázku, jestli existovala nějaká modelová společnost vysněného typu, Ačkaři říkají: “Náběh byl jen za španělské revoluce… a pak v ‘zapatistické’ společnosti dnešního Mexika.” Obě antagonistické party (nadnárodky i Ačkaři) pitvají termín globalizace… První za účelem transplantace, druzí pohřbu.
