V severní části Egypta, uprostřed pouště v údolí Wádí-Natrún, je skryta kolébka koptské mnišské kultury. V prvním století po Kristu opustili první egyptští křesťané nilskou deltu a hnáni svým přesvědčením i nutností vystavěli postupně sedm klášterů. Tyto pevnosti se staly “ochrannou baštou” komunity, která se s postupem islámu omezovala pouze na tyto kláštery. Jejich izolace přispěla k zachování silných tisíciletých rituálů.
POTOMCI FARAONŮ
Návštěva v klášterech ve Wádí-Natrún – do dnešního dne se zachovaly pouze čtyři – znamená nejen pouť ke kořenům křesťanské mnišské kultury, která posléze zapustila kořeny i na Západě, ale umožňuje také porozumět odolnosti koptského křesťanství. Obecně se tvrdí, že egyptští Koptové jsou “nejbližšími potomky faraonů” (slovo Kopt totiž pochází od řeckého Aigyptos, což znamená Egypťan, jeho význam se však s postupující arabizací a islamizací dále omezoval). Oslabováni trvalým tlakem islámu, který přišel po třech stoletích dominantního postavení Koptů v zemi (4.-7. století našeho letopočtu), a vystaveni častému pronásledování vytvořili Koptové silně uzavřenou společnost. Dnes nepředstavují více než 6 % populace (6-9 milionů obyvatel). Zachování vlastní identity je stále jejich hlavní snahou, a tak členové koptské komunity jen málokdy uzavírají manželské svazky s nekoptskými obyvateli. Představitelé koptské episkopální církve, jejíž vliv sahá až do Etiopie, kde se Koptové udrželi jako většina až do dneška, jsou vybíráni právě mezi mnichy z Wádí-Natrún. Papež Shenoudha III., který je již od nicejského a cařihradského koncilu v roce 451 stosedmnáctým nástupcem sv. Marka, vládne dnes této orientální církvi, jež je nezávislá na Římu i Cařihradu.
Přenesení evangelia do Egypta se připisuje sv. Markovi, který údajně zemřel mučednickou smrtí v Alexandrii v roce 67. Šíření evangelia po Nilu a potom dále do Etiopie probíhalo za těžkých podmínek. Vedle pronásledování ze strany římské moci byli křesťané rozděleni na řadu navzájem nepřátelských sekt. Asketové, anachoreté a cenobité opouštěli nilskou deltu a mnozí našli útočiště na poušti.
SV. ANTONÍN ZAKLADATELEM
Za zakladatele mnišského způsobu života je považován sv. Antonín (251-356), ústřední postava koptského náboženství. Podle tradice se dožil 105 let a ve dvaceti uslyšel zvěst sv. Matouše “prodejte vše, co máte…” Stal se představitelem asketického proudu, založeného na představě, že je možné zachránit svou duši odmítáním světa, který se v Egyptě vyvinul i za spolupůsobení křesťanské zvěsti. První mnišskou komunitu v Egyptě vytvořil sv. Antonín v roce 325 v Nitrii (Al Barnoudji). O pět let později se rozhodl sv. Makarius založit kláštery v ústraní Wádí-Natrún. Pouštní proláklina, ležící asi 25 m pod úrovní hladiny moře, vytváří údolí, které bylo lidmi navštěvováno často i ve starověku. V té době tam bylo více než 20 slaných jezer, jež každoročně v létě vysychala a vznikaly zde usazeniny uhličitanu sodného. Tento minerál, známý také pod názvem “natron” nebo “natrum”, dal nakonec jméno celému údolí. V době faraonů byla tato sůl důležitým materiálem používaným při mumifikacích.
Ve stopách sv. Antonína se vydalo ve 4. století mnoho mladých Koptů. Říká se, že polovinu mužské populace té doby tvořili mniši, anachoreté a poustevníci. Má se za to, že jeskyně sv. Antonína se nacházela někde ve východoegyptské poušti, jižně od Suezu, v místech, kde nyní stojí klášter jeho jména. S příchodem císaře Konstantina, který byl křesťanství nakloněn, pomohl sv. Antonín svým příkladným životem šíření křesťanství v Egyptě.
KAPLE V POUŠTI
Budovy koptských kostelů a konventů jsou okrouhlé harmonické stavby, záměrně odlišené od faraonského stylu.
Na poušti již existovaly kaple postavené na místech společenství pouštních otců, jejichž život byl považován za příkladný. Kolem těchto kaplí, které se staly srdcem klášterů, vyrůstaly postupně další budovy. Ty byly v průběhu času přestavovány buď v důsledku vyplenění, zboření, vyhnání obyvatel nebo jejich uvržení do otroctví. Vysoké opevněné zdi, které kláštery obklopují dnes, pocházejí z 9. století. Ty chrání jednak vlastní kostel a příbytky uvnitř a také ukrývají zahrady, na nichž mniši pěstují víno a olivy. Ve sklepeních jsou ukryty hluboké studny, které mají pro soběstačnost základní význam.
Uzavřenost těchto klášterů před světem byla taková, že se vytvořil dokonce i zvláštní systém vstupu do nich. Byly zde jen jedny vstupní dveře pod strážní místností vedoucí k padacím dveřím, jimiž byli pomocí navijáku vytahováni lidé i potraviny. Posledním místem odporu proti útočníkům byla strážní věž, podobně jako v syrských klášterech, která má čtyřúhelníkový půdorys a je chráněna padacím mostem. Může odolat obléhání, neboť ve svých útrobách ukrývá sklepy, dílny, kuchyň, cely mnichů, kapli…
V dnešní době věž sice ještě někde zůstává, ale dřívější systém vstupu nahradily široké dveře a do Wádí-Natrún vedou nové silnice. Kláštery vítají členy koptského episkopátu z celého světa, jakož i laiky této církve, kteří si přejí najít zde na pár týdnů útočiště. Aby zcela splynuli s klášterním životem, musejí tito “civilové” nosit požadovaný oděv. Ovšem až na určité kontakty s místními rolníky, kteří jsou také Koptové a přicházejí na větší církevní obřady, zde otevřenost vůči světu končí.
KOPTSKÉ VÁNOCE
Od roku 640 se projevily první známky nástupu arabské nadvlády ústupem křesťanství z jeho pozic. Ten pokračoval až do okamžiku, kdy místokrál Mehemet Ali uznal v 19. století svobodu koptského vyznání. Tváří v tvář trvalému tlaku islámu si po dobu jedenácti století koptská církev udržela své obřady, a to právě díky klášterům v poušti. Jedním z tradičních obřadů jsou koptské Vánoce, které se slaví v noci z 6. na 7. ledna. Jako v jiných kostelech se i zde zapalují před obřadem svíce a mniši vyměňují svá černá roucha za bílá, čímž symbolizují čistotu andělů. Obřad začíná ve čtyři hodiny odpoledne a trvá zhruba do dvou ráno. Jde o dlouhou liturgii se zpěvy a modlitbami, z nichž mnohé se nezměnily od dob sv. Marka. Účast celé kongregace na bohoslužbách je neobyčejně důležitá, a to zejména při zpěvu. Mnoho chvalozpěvů nebo liturgických zpěvů je věnováno Panně Marii. Liturgie probíhá v arabštině, ale také v koptštině, což je velmi starý jazyk odvozený z jazyka, jímž se mluvilo v dobách faraonů. K zápisu se však používá řecké písmo. Kláštery dosud neztratily svou funkci útočiště. V roce 1981, krátce před zavražděním prezidenta Sadata, přinutila vláda současného papeže Shenoudhu III., aby se uchýlil do exilu do Wádí-Natrún. Vláda prezidenta Mubaraka mu dovolila místo opustit až v roce 1986 s tichým předpokladem, že již nebude zasahovat do politického dění, přičemž hlavním výsledkem tohoto nuceného exilu byla jeho zvýšená popularita.
