Pokud by takzvaná demilitarizovaná zóna nebyla obrovským minovým polem, jistě by již dávno byla vyhlášena národním parkem. Hnízdí tu desítky druhů stěhovavých ptáků, v údolích se klikatí čisté řeky, kopce jsou pokryty mohutnými stromy a v malých vesničkách se pěstuje snad nejlepší ginseng na světě, což je údajně lék proti všem neduhům.
Demilitarizovaná zóna je však dnes “nejozbrojenějším” místem na naší planetě. Obě země (Severní a Jižní Korea) jsou dosud ve válečném stavu a na jižní hranici hlídají kromě jihokorejských také po zuby ozbrojení američtí vojáci. Zatímco železná opona již dávno padla v Evropě, a dokonce i kolem Vietnamu, Korejský poloostrov je dosud rozdělen hranicí, ostnatými dráty, tankovými prapory, vojenskými základnami, a především ideologií a dvěma zcela odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Demilitarizovaná zóna dělí Korejský poloostrov na chudou komunistickou a bohatou proamerickou část. Je 248 kilometrů dlouhá, vede od moře k moři a je 4 kilometry široká – dva kilometry na sever a dva na jih od hraniční čáry.
V posledních letech se situace trochu uvolnila. Obě země obnovily dialog, bylo povoleno sloučení několika rodin a dokonce se začalo mluvit o železnici, která by obě země opět spojila a umožnila by Jižní Koreji vyvážet své zboží do Číny a dál do světa. Napětí na hranici se však příliš neuvolnilo a armády obou zemí jsou každý den a každou noc v bojové pohotovosti.
 JEDEN ZE TŘÍ TUNELŮ, KTERÝ MĚL SLOUŽIT K ÚTOKU SEVEROKOREJCŮ NA JIH. |
CESTA NA SEVER
Jediné místo, kde obyčejný smrtelník může stát jednou nohou v Severní a druhou nohou v Jižní Koreji, je městečko P’anmunjom, 56 kilometrů na sever od Soulu. P’anmunjom byl vybudován přímo na hraniční čáře uprostřed demilitarizované zóny a stal se místem, kde se vedou téměř všechny “mírové rozhovory”. Čára vede přes baráky, ve kterých obě delegace vyjednávají, rozděluje je přesně na dvě poloviny, stejně tak jako stůl, u kterého členové delegací usedávají. Tomuto absurdnímu místu se říká “společná bezpečnostní oblast” (Joint Security Area of P’anmunjom).
Do P’anmunjomu nesmějí občané ani Severní, ani Jižní Korey (v Soulu si mohou vyžádat povolení, ale celý proces trvá několik týdnů). Cizinci tam mohou jen za doprovodu představitelů Korean Travel Bureau a americké armády. Ceny za “výlet” jsou i na místní poměry astronomické a návštěvník musí předem přijmout řadu podmínek: nesmí na čáře fotografovat, musí být elegantně oblečen a učesán – džínsy, tenisky a trička jsou zakázány. Návštěvník nesmí sahat na praporky a na nahrávací techniku na “druhé” straně stolu. Nesmí být ozbrojen. Je mu přísně zakázáno oslovovat či odpovídat na otázky vojáků ze Severní Korey. A tak dále.
Na obou stranách hranice vlají obludně velké prapory. Říká se, že praporová žerď na severní straně je nejvyšší na světě.
Jak Severní, tak Jižní Korea vybudovaly kolem této hranice takzvané propagační vesnice, i když Američané říkají vesnici na jižní straně “vesnice svobody”. Ne že by tu lidé žili příliš svobodně – mohou vycházet ze svých domů jen za světla, a pokud chtějí cestovat do Soulu či jinam, jsou několikrát kontrolováni jihokorejskými a americkými hlídkami. Na druhou stranu mají vesničané velké domy a spoustu půdy (i když rolníci půdu nevlastní). Místní obyvatelé neplatí daně a jejich děti se mohou vyhnout povinné vojenské službě, která jinak pro všechny mladé muže trvá 26 měsíců. Vesnice na severní straně je neobydlená.
Z P’anmunjomu jde návštěvníkovi mráz po zádech. Nejde totiž jen o místo, kde se mluví o míru; v minulosti se tu také často střílelo.
Obě strany si tu vyměnují špiony. V roce 1968 se přes tento přechod vrátila celá posádka americké bitevní lodi USS Pueblo, jež byla unesena na otevřeném moři severokorejskými námořníky. V roce 1976 tu byli srpem rozsekáni na kusy dva američtí vojáci. V roce 1983 přes P’anmunjom na sever emigroval americký voják a o rok později emigroval na jih sovětský turista, což vyvolalo přestřelku, během které zahynuli tři vojáci ze severu a jeden z jihu.
P’anmunjom je jedním z těch míst, kde by nikoho nezarazila náhlá přítomnost “agenta 007” s dobře vychlazenou láhví vodky a křišťálovým pohárem.
Dalším nezapomenutelným místem demilitarizované zóny je Odusanská vyhlídková terasa, ze které je nádherný pohled na celé údolí, na hranici, P’anmunjom, věže, ostnaté dráty a prapory. Ani zde se nesmí fotografovat, je však povoleno dívat se na hranici a na sever přes mohutné dalekohledy. Odusan je na kopci a je odtud skvělý pohled na několik severokorejských měst a vesnic, včetně moderního a elegantního městečka, jež bylo vybudováno nedaleko od hranice. Jedinou vadou na kráse je, že v něm nikdo nebydlí a okna jsou namalována přímo na stěnách. V noci bývalo toto propagační městečko zaplaveno mořem světel, pak však na severu vypukla ekonomická a energetická krize a jihokorejští vojáci tvrdí, že se tam už přes rok nesvítí.
Téměř nikdo, kdo navštíví demilitarizovanou zónu, se nevyhne návštěvě “třetího tunelu agrese”. Jde v podstatě o jeden z tunelů, které Severní Korea razí již od začátku sedmdesátých let (první tunel byl objeven v listopadu roku 1974). Tunely měly teoreticky vyústit na území Jižní Korey a umožnit severu bleskový útok a přesun tisíců vojáků do týlu nepřátelského území. V roce 1975 však na jih emigroval severokorejský inženýr, a celý plán byl odhalen. Od té doby zvláštní jednotky jihokorejské armády kopou 24 hodin denně na celé jižní straně demilitarizované zóny a pokoušejí se odhalit další tunely, jež se dosud údajně ze severní strany budují. “Třetí tunel agrese” je nyní zpřístupněn (samozřejmě opět jen jeho jihokorejská část) a v poslední době se stal cílem školních zájezdů z hlavního města Soulu. Je to opravdu absurdní podívaná – parkoviště před vchodem do tunelu je obklopeno vojenskými bunkry z jedné strany a kiosky, automaty a restauracemi ze strany druhé. Šťastné rodinky srkají kávu, zatímco kolem pochodují po zuby ozbrojení “obránci vlasti”.
 DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA KOREJSKÉHO POLOOSTROVA JE DNES NEJOZBROjeNĚJŠÍ MÍSTO NAŠÍ PLANETY. |
V podstatě i na jihu je demilitarizovaná zóna kombinací obrovského vojenského arzenálu a trapné propagandy. Příkladem druhého je “Antikomunistická hala”. Hned u vchodu do tohoto “muzea” visí velký obraz zobrazující útok hrdinných jihokorejských vojáků. Cizinec se jen těžko ubrání smíchu – oči vojáků jsou vyvaleny, ústa otevřena dokořán, svaly napjaté, bajonety míří proti nepříteli…
Daleko výmluvnější než veškerá propaganda jsou tradiční vzkazy a modlitby, jež jihokorejské rodiny nechávají u silničních a železničních mostů vedoucích do demilitarizované zóny. Modlí se za mír a za spojení rodin, jež byly rozděleny po vyhlášení klidu zbraní a po rozdělení země na sever a jih v roce 1953.
V posledních letech opět svitla naděje – vyjednává se o míru, o omezené možnosti cestovat. Jižní Korea obnovila železniční spojení s demilitarizovanou zónou a vybudovala na hranici elegantní nádraží. Je snad pouze otázkou času, kdy přes tuto obludnou hranici budou opět projíždět dopravní a nákladní vlaky.
Opustit demilitarizovanou zónu neznamená zbavit se okamžitě depresivního pohledu na věže, zátarasy a ostnaté dráty. Desetiproudová super dálnice – vybudovaná částečně ze strategických důvodů – z P’anmunjomu do hlavního města Soulu vede kolem nádherného zálivu. Na druhé straně jsou dosud viditelné severokorejské vesnice a města. Celá pláž mezi dálnicí a zálivem je opět zmrzačená plotem z ostnatého drátu, vaky s pískem, vojenskými věžemi. Jižní Korea má obavy z možného útoku a z nepřátelských ponorek, jež se často pohybují v jejích státních vodách. A také z vylodění severokorejských špionů.
Vojenské objekty kontrastují s krásnou přírodou, která je součástí Bukhansanského národního parku.
Můj japonský kolega, který se vrátil ze Severní Korey a jenž navštívil demilitarizovanou zónu a P’anmunjom z druhé strany, nabídl své zkušenosti:
“Když se mluví o Severní Koreji, každý si hned představí bídu, špínu a hlad. Pchjongjang mě šokoval. Je to výstavní, čisté, téměř sterilní město se skvěle fungující hromadnou dopravou a až stopatrovými budovami. Samozřejmě, že ´Strana’ rozhoduje, kdo tam může bydlet, a kdo ne. Na ulicích skoro nespatříte staré lidi či těhotné ženy – tyto dvě skupiny lidí komunistická strana pokládá za šeredné. Město má být jakousi luxusní výkladní skříní severu, plnou mladých a rozjásaných tváří. Totéž platí i o dálnici, která vede na jih. Je perfektní; o nic horší než ve Spojených státech nebo Japonsku. Jediné, co člověka zarazí, je, že po ní nejedou téměř žádné automobily. Několik kilometrů před demilitarizovanou zónou, u posledního výjezdu, je velká tabule s nápisem: ĘSoul 75 kilometrů…”
 HISTORICKÉ MĚSTO SUWEL – JEDNA Z MNOHA PAMÁTEK UNESCO V KOREJI. |
ZEMĚ, KTEROU DOSUD STRAŠÍ VLASTNÍ MINULOST
Jižní Korea se stala během posledních desetiletí jednou z nejbohatších zemí světa. Její životní úroveň je srovnatelná s úrovní západoevropských zemí, Taiwanu či Singapuru.
Korejská válka, jejímž výsledkem je rozdělení národa na dvě části, stála více než dva miliony lidských životů.
Začala invazí ze severu 25. června 1950. Komunistický sever podporovaný Stalinem během krátké doby okupoval téměř celý poloostrov, s výjimkou Pusanu – jižního a největšího přístavu země, kde se v té době počet obyvatel díky uprchlíkům zvýšil troj až čtyřnásobně. Soul byl v podstatě srovnán se zemí. OSN odsoudila útok a Spojené státy spolu s desítkami dalších zemí přispěchaly na pomoc Jižní Koreji. Jih v podstatě zachránilo odvážné vylodění amerických ozbrojených sil v Inčchonu (přístav několik kilometrů od Soulu) pod velením generála MacArthura. Severní armáda byla vytlačena téměř k čínské hranici. Kim Ir-sen však požádal Čínu o pomoc, což vedlo k dalšímu krveprolití. Dohoda o klidu zbraní byla podepsána až 27. července 1953, válka však, alespoň teoreticky, nikdy neskončila.
Z jižního cípu Korejského poloostrova, zničeného obludnou válkou, se stal během padesáti let mohutný ekonomický drak vyvážející televizory, automobily, nákladní auta, vlaky, počítače, lodě a výrobky všeho druhu do celého světa. Stejně jako v Japonsku, filozofie úspěchu spočívala ve spolupráci soukromého a mohutného státního sektoru. Ekonomické krédo znělo: “Vyvážej, nebo chcípni.”
Cesta k prosperitě však byla krajně trnitá a dlouhá desetiletí se jen těžko dalo mluvit o demokracii. Diktátor Rhee Syng-Man se sice zasloužil o to, že se Jižní Korea stala ekonomickým dynamem východní Asie, cena však byla příliš vysoká. Rhee byl zvolen v roce 1960 po čtvrté na úřad prezidenta, hned nato však vypukly obrovské demonstrace a Rhee musel uprchnout na Hawaii, kde v roce 1965 zemřel ve věku devadesáti let. V zemi nastoupila parlamentní demokracie, po devíti měsících však došlo k vojenskému převratu. Otěží moci se chopila Nejvyšší rada národní rekonstrukce (Supreme Council for National Reconstruction) a brutální generálmajor Park Chung-Hee, jenž byl v říjnu 1963 během nedemokratických voleb zvolen prezidentem země.
 NOVÁ BUDOVA FIFA, PŘÍPRAVA NA MS V KOPANÉ. |
Park byl do jisté míry “korejským Pinochetem”, i když ekonomicky daleko úspěšnějším. Jeho hlavními cíli bylo vybudovat bohatou, z exportu žijící společnost, obrnit se proti komunistickému severu a zlikvidovat veškerou domácí opozici. Změnil ústavu a prosadil zákon, jenž mu umožnil zůstat u moci téměř do konce života. Vyhradil si též právo jmenovat jednu třetinu poslanců v parlamentu, který měl pouze jednu komoru. Zarytý antikomunismus (Jižní Korea ani neměla diplomatické vztahy s východní Evropou, včetně Československa) byl jedním z mála důvodů, proč se země vyhnula tvrdší kritice ze strany Západu.
V roce 1975 Park přežil atentát, během kterého zahynula jeho manželka. O tři roky později zfalšoval volby a v roce 1979 ho zavraždil šéf jeho vlastní tajné služby Kim Chae-Kyu.
Po osmnácti letech tyranie společnost očekávala změny. Nový vůdce, generál Chun Doo-Hwan však opět vyhlásil “stav obležení” a zatkl téměř všechny členy opozice, včetně současného prezidenta Kim Dae-Junga, který byl ve vězení mučen. V Kimově městě Kwangju vypukly demonstrace, jež byly brutálně potlačeny armádou a policií. Zahynulo při nich dvě stě civilistů, tisíc jich bylo zraněno a další tisíce lidí byly zatčeny a mučeny. Kwangjuský masakr se stal snad nejsmutnější kapitolou korejské poválečné historie. Kim byl obviněn z velezrady a odsouzen k smrti, ale po obrovských protestech na celém světě byl rozsudek změněn na doživotí.
Přestože Chun časem odvolal stav obležení, v zemi téměř neexistovala svoboda tisku a stovky členů opozice si odpykávaly dlouhé tresty, i když některým byla po letech darována svoboda.
V roce 1983 Chun přežil atentát zorganizovaný agenty ze Severní Koreje. Stalo se tak během oficiální návštěvy Barmy (nyní Myanma). V roce 1987 dva Korejci ze severu, kteří cestovali s falešnými pasy a předstírali, že jsou japonskými turisty, vyhodili do povětří dopravní letadlo společnosti Korean Air se 115 cestujícími na palubě. O míru a sjednocení se již nedalo mluvit. Severní i Jižní Korea zarytě prosazovaly dva politické extrémy a kompromis se stal nenaplnitelným snem.
Chun měl již všeho po krk a jmenoval svého kamaráda a bývalého spolužáka Rho Tae-Woo svým nástupcem. Neučinil přitom ani nejmenší pokus přikrýt tento krok rouškou demokracie.
Jenomže i národ měl dost diktatury. Zemí otřásly obrovské demonstrace proti tyranii. Vedli je studenti, ale rychle se k nim přidali i členové střední vrstvy, úředníci a buddhističtí mniši. Svět si uvědomil, že nejde o levicové radikály, nýbrž o většinu národa, který si přeje změny. Krvavě potlačit tyto protesty by bylo politickou sebevraždou. Spojené státy vyvinuly obrovský tlak na Chuna a vyzvaly ho ke kompromisu. Chun však již ztratil zájem o moc a za politický volant posadil Rhoa, který konečně pozval opozici k vyjednávacímu stolu.
 KOREA JE ZEMĚ PROTESTŮ: TENTOKRÁT DŮCHODCŮ V SOULU. |
Opozici vedli Kim Young-Sam a Kim Dae-Jung, který se rok předtím vrátil z emigrace ve Spojených státech a od té doby žil v podstatě v domácím vězení. Opozice žádala svobodné volby, zatímco na ulicích všech jihokorejských měst se bojovalo a za zavřenými dveřmi se mluvilo o blížící se občanské válce a o téměř jistém vojenském převratu.
Volby se nakonec konaly a oba Kimové obdrželi společně 55 % hlasů, Rho s 37 % (nejvíc ze tří kandidátů) se však udržel u moci. Během předvolební kampaně armáda otevřeně tvrdila, že pokud Kim Dae-Jung zvítězí, dojde ihned k převratu. Toho byla Korea ušetřena nejspíš jen proto, že se blížily Olympijské hry v Soulu (1988), které by byly v případě vojenského zásahu nejspíš bojkotovány většinou atletů. Vlastenecká hrdost lampasů zachránila národ před krvavou lázní.
Protesty pokračovaly, zatímco studenti na univerzitách se každým rokem víc radikalizovali. V roce 1989 unesli policistu na Pusanské univerzitě. Sedm jeho kamarádů pak bylo upáleno.
Rho ale neholdoval extrémům svého předchůdce. Začal obchodovat se Sovětským svazem a Čínou, což rozzuřilo sever, a v roce 1989 navázal diplomatické vztahy s Maďarskem, Polskem a Jugoslávií (s Mongolskem, Československem, Bulharskem a Rumunskem, jež Soul pokládal za extrémní komunistické režimy, se vztahy normalizovaly až v roce 1990).
V roce 1992 vyhrál po složitém politickém manévrování Kim Young-Sam volby a vyhlásil boj proti korupci. Prohlásil, že má na účtě jen 2,1 milionu dolarů (jen pár drobných mincí na poměry jihokorejské politiky), a vyzval všechny politiky, aby zveřejnili údaje ze svých vkladních knížek. Během vyšetřování se zjistilo, že oba bývalí diktátoři – Chun a Rho – zpronevěřili miliony dolarů. Byli postaveni před soud, který je též obvinil z Kwangjuského masakru a jiných zvráceností. Chun byl odsouzen k trestu smrti a Rho na 22,5 let odnětí svobody. Šlo ale především o morální gesto, neboť obě bývalé hlavy státu později obdržely prezidentskou amnestii.
Dne 18. prosince 1997 se pak stalo nemožné – bývalý disident Kim Dae-Jung byl zvolen prezidentem Jižní Korey. Země se přes noc stala právním státem a Kim zahájil svoji “sluneční politiku” vůči severu. Mírový proces se dal opět do pohybu a mnozí uvěřili, že sjednocení obou zemí je alespoň teoreticky možné a že se z Korey stává nejen bohatá, ale i demokratická země.
Kim za své snahy obdržel Nobelovu cenu za mír. K jeho úspěchům též patří uvolnění vztahů s Japonskem, které během okupace poloostrova spáchalo četné zločiny a dosud se veřejně neomluvilo. Korea zrušila embargo proti japonskému kulturnímu dovozu (jde o japonskou hudbu, filmy a literaturu, jež v posledních letech dominují kulturní scéně téměř v celé Asii) a i mistrovství světa v kopané, jež se bude konat na území Japonska a Korey, by mělo přispět k dalšímu zlepšení bilaterálních vztahů.
 HROBKY KRÁLŮ V GYeONgyU. |
STARÁ KULTURA – MODERNÍ ZEMĚ
Korejská historie a kultura vznikly podle historiků v roce 2333 před naším letopočtem. Současné výzkumy však hovoří o 30 tisících let. Jde tudíž o jednu z nejstarších kultur na naší planetě, jež do značné míry v minulosti ovlivnila i Japonsko.
Historie tu promlouvá na každém kroku, v klidu císařských zahrad a paláců v hlavním městě Soulu, kolem mohutných hradeb jedné z největších pevností na světě Suwon a především ve velkém a nádherném císařském městě, ze kterého se vládlo v minulosti celému poloostrovu, v Gyeongyu.
Stejně jako v Japonsku, i korejská estetika čerpá z nádherné přírody, ze staletých stromů, hor, moře, horkých pramenů, lesů a překrásných ostrovů.
Přes svůj “ekonomický zázrak” je Jižní Korea dosud kulturně uzavřenou zemí a až na velké hotely a turistická střediska je tu téměř nemožné domluvit se jinak než korejsky. Je to země starých tradic, které mají obrovský vliv jak na rodiny, tak také na strukturu i těch největších podniků a firem.
Na druhou stranu je Jižní Korea jednou z nejmodernějších zemí na světě, kde mohutné jeřáby v přístavech Pusan a Inčchon nakládají miliony tun kvalitní techniky, která pak putuje do všech koutů planety. Moderní letiště a železniční rychlodráhy zajišťují pohodlné a rychlé cestování a několikaproudové dálnice vyvolávají závist a obdiv i u navštěvníků z Japonska či Spojených států.
Je to země čistá a spořádaná. Na ulicích nestojí ani žebráci, ani prostitutky a o bezdomovcích vědí místní obyvatelé pouze ze stránek zahraničního tisku.
I na asijské poměry je to země krajně vzdělaná. Vzdělanost často vede ke konfrontaci – tato společnost není v žádném případě konformní. Demonstrace každý měsíc otřásají univerzitami a ulicemi velkoměst. Radikalismus tu mají mnozí v krvi a nejde jen o radikalismus politický, nýbrž i náboženský – působí tu všechny druhy náboženských sekt, co jich naše planeta má. Přesto, co se týče zločinnosti, je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě.
Ekonomická krize již téměř skončila a mluví se o faktoru V – ostrý ekonomický pád a stejně rychlý návrat k výchozímu bodu před krizí.
Sjednocení země se opět stává terčem zájmu většiny obyvatel. Není však zdaleka jisté, zda by většina občanů jižní Korey sjednocení přivítala. Pozorují události v Německu a triliony dolarů, jež každý rok mizí ze státní pokladny této bohaté evropské země. Korejci studují německé syndromy a to, co vidí, se jim příliš nelíbí: bohatý západ si stěžuje na cenu sjednocení, východ trpí vysokou nezaměstnaností a často se cítí ponížen.
Sjednocení je životním cílem většinou už jen pro starší generaci. Ta mladší, která vyrůstá v bohatství, tančí do rytmu japonské hudby, vysedává ve francouzských kavárnách, cestuje na pláže východní Indonésie a čte Bukowského, není ochotna utahovat si opasek a krmit desítky milionů zbídačených sousedů ze severu. Nakonec většina mladých ví daleko víc o Japoncích, Američanech, Číňanech či Evropanech, než o těch, kteří žijí za poslední železnou oponou na světě.
KOREJSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 99 314 km2
POČET OBYVATEL: 45 948 811 (červenec 1996)
HLAVNÍ MĚSTO: Soul
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
CHARAKTERISTIKA: rychle se rozvíjející průmyslový stát, od 80. let prudký hospodářský vzestup. Jeden z “asijských tygrů”. Významné místo zaujímá průmysl strojírenský, elektronický, metalurgický a chemický.KOREJSKÁ LIDOVĚDEMOKRATICKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 120 538 km2
POČET OBYVATEL: 24 317 004 (červenec 1996)
HLAVNÍ MĚSTO: Pchjongjang
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
CHARAKTERISTIKA: průmyslově-zemědělský stát se socialistickou ekonomikou. Silně autokratické tendence systému řízení. Značné nerostné bohatství (uhlí, lignit, železo, neželezné kovy).
