Následující rozhovor nevznikal vůbec hladce. Ne snad kvůli neochotě Karla Lopraise, nýbrž pro jeho časovou zaneprázdněnost. Být úspěšným závodníkem v dnešní době totiž není jen tak. Nejde pouze o tiskové konference a autogramiády, ale především o účast na všemožných prezentačních akcích mecenášů tatrováckého týmu v nejrůznějších koutech republiky. Inu, každá doba si holt žádá své. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a na několikerý pokus setkání přece jen vyšlo. S “Králem Dakaru” se již nějaký ten p átek známe, a tak jsem si dovolil mu tykat i na stránkách našeho magazínu. Začali jsme pěkně od podlahy. A hlavně v dobré náladě.
. . . . .
Proč vlastně závodíš?
Proč? Protože mě to baví.
Takže už bys nechtěl v životě dělat cokoliv jiného?
No, nevím, jestli by v mém věku bylo rozumné začínat s něčím novým. Auta mě zajímají od mládí a jezdit rallye mne vždy bavilo, baví a myslím ještě chvilku bavit bude.
Pamatuješ si ještě, kdy jsi poprvé v životě usedl za volant a otočil klíčkem?
Ve dvanácti letech.
Kolik jsi od té doby přibližně najezdil kilometrů?
Těžko spočítat, ale v průměru mi to vychází na sto tisíc ročně, a to jezdím pětatřicet let.
Říká se, že není dobrý řidič, který se alespoň jednou v životě nenaboural. Boural jsi tedy někdy?
Boural.
Letos jste Dakar vyhráli počtvrté. Minulý ročník naopak pro technické problémy musely odstoupit všechny tři Tatry, a slavnostní dojezd jsi poprvé prožíval v roli diváka. Cítil jsi letošní vítězství jako určitou satisfakci?
Každý závod je zcela jiný a pokaždé můžeš jak vyhrát, tak úplně vybouchnout. S tím se musí počítat každý rok. Možná už si lidé zvykli, že Tatry jsou vždy na stupni vítězů, ale samozřejmost to v žádném případě není.
Které vítězství bylo pro tebe euforičtější, to úplně první, nebo letošní? Či jsou snad pocity vítěze vždy stejné.
Stejné to není nikdy. Dneska už máme svou taktiku. Velmi dobře víme, že cíl je až v Dakaru. O prvenství jsme už přišli i pouhých třicet kilometrů od cíle. Letošní ročník byl složen z vůbec nejtěžších etap, které jsme za ty roky absolvovali. Obrovské hory písku nepřekonalo mnoho účastníků ve všech kategoriích.
Chtěl jsi s tím někdy “seknout”?
Ne. Já jsem v podstatě klidný člověk.
Jako svůj vůbec nejhorší zážitek uvádíš letošní ozbrojené přepadení tvých kolegů. Co by se muselo stát, abys závodění nechal?
To, co se letos stalo, bylo velmi nepříjemné, i když naší posádky se to přímo netýkalo. Byla to ale podle mého názoru ojedinělá akce a přepaden může být dneska kdokoliv kdekoliv.
Máš sám pro sebe stanovenou mez rizika, za kterou bys nešel?
Zdraví. Pokud zdraví je, tak se dá dělat všechno. Zdraví ničím nenahradíš.
Zakladatel Dakaru, legendární Therie Sabine, před prvním ročníkem prohlásil: “Chci zorganizovat takovou soutěž, která nadchne všechny účastníky a vyděsí ty, kteří zůstali doma.” Platí to dodnes?
Myslím, že právě letošní ročník byl úplným naplněním tohoto výroku. Jak už jsem se zmínil, pro nás to byl jeden z vůbec nejtěžších závodů, včetně zmíněného přepadení, a navíc doma, kam zpočátku přicházely dosti nepřesné informace, se o nás všichni báli…
O ukradený závodní vůz jste již asi navždy přišli. Na kolik přijde takové “autíčko”?
Přibližně na pět milionů. Škodu nám ale uhradí Česká pojišťovna.
V průměru každý ročník si vyžádá život závodníka. Jak vnímáš permanentní blízkost smrti?
Musíš s tím počítat. Poslední obětí byl na minulém ročníku motocyklista, kterého jsme ani pořádně neznali. V kategorii kamionů nebezpečí není tak bezprostřední.
Na rallye Paříž – Peking jste se ale přece také převrátili s kamionem na bok…
To bylo ale v malé rychlosti při projíždění velmi prašné zatáčky.
Na letošním ročníku se velmi diskutovalo o úrovni organizátorů.
Zmatky jsou vždycky, ale přepisování výsledků by se stávat nemělo. Navíc si pořadatelé vzali velké sousto v podobě náročných písečných etap, a nezvládli ho. Tyto etapy byly opravdu extrémně náročné a vyžádaly si množství odpadlíků, především motocyklistů, kteří pak i několik dnů museli sami čekat v poušti bez jídla a bez vody, než je pořadatelé vysvobodí.
Kolegové novináři shodně tvrdí, že pro organizátory nefrancouzští žurnalisté neexistují. Setkal jsi se osobně s podobným přístupem?
Tento pocit potvrdit ani vyvrátit nemůžu, protože jsme nikdy problém neměli. Je ale pravda, že kolem Francouzů se točí všechno. Například pokud jejich posádka na Mitsubishi v kategorii kamionů vedla, tak byli neustále na titulních stranách… Je to jen otázka peněz, peněz a ještě jednou peněz. Můžeš Dakar vyhrát desetkrát, ale nemusíš se dostat na titulní stranu evropských motoristických časopisů.
Například v roce 1995 jsme vyhráli my, ale na titulních stránkách byl Kamaz.
Naopak jste si všichni po letošním ročníku shodně pochvalovali výrazné zlepšení vnitřní organizace týmu.
To nepochybně ano. Organizace Total Tatra marathon týmu pod vedením Honzy Čermáka byla opravdu super.
Jan Čermák byl současně hlavním manažerem i navigátorem, což byla do této doby naprosto nevídaná věc. Osvědčil se jako navigátor?
Kdyby byl špatný, tak bychom asi nevyhráli. Do své role se vžil velmi brzy.
Zvyšuješ někdy v kabině hlas?
Tím se nic nevyřeší.
Maratonské závody jsou velmi náročné po stránce technické, fyzické i psychické. Jak vlastně vypadá příprava na nejtěžší rallye na světě?
Připravujeme se po celý rok, ale každý na své parketě. Já mám s Honzou Čermákem za úkol zajišťování peněz, prezentační akce a podobně. Nikdo nepřijde dát ti peníze a říct: “tu máš, a až budeš mít nějakou fotku, tak přijď”. Nějaké soustředění před vlastním závodem nepřipadá v úvahu. To vždy až po návratu trávíme příjemný týden a léčíme si svoje rány ve středisku Relax v Rožnově pod Radhoštěm.
Takže za volant závodního kamionu si na ostro sedneš pouze na startu?
Většinou v rámci různých předváděcích akcí, ale jiné závody zatím nejezdíme.
Motorismus je obecně považován za sport. Považuješ se za sportovce?
Když je motorismus součástí sportu, tak asi jo…
V čem spočívá tajemství opakovaných vítězství Karla Lopraise?
To je, jak se dnes říká, “nou hau” a to se přece nikomu neříká… Ale vážně, je to kombinace více věcí. Rozhodně to není tak, že řeknu: “vyhrajeme Dakar”, tak ho taky automaticky vyhrajeme. Naše síla je především v našem kolektivu a dobře připraveném vozidle.
Co je na Dakaru nejobtížnější?
Hluboký písek. Pokud do něj bezhlavě vletíš, tak je konec. Pro kamion jsou taktéž náročné průjezdy bažinami.
Jaká je spotřeba paliva při projíždění těžkých terénů s pedálem sešlápnutým na podlahu?
V těžkých podmínkách se spotřeba pohybuje přes sto litrů.
Když útočíš na čelo pelotonu – říkáš si – jedu za sebe, tým, republiku… Koho vlastně reprezentuješ?
V prvé řadě tým, ale samozřejmě náš tým je český, takže reprezentujeme současně naši zem.
Letos jste poprvé jeli na speciálu, pro Tatru zcela netradičně vodou chlazený motor. Není to tak trošku svatokrádež?
Za prvé bych to nenazýval speciálem. Tato kategorie byla na Dakaru zakázána v roce 1989. Náš vůz vychází ze sériového provedení. Ale zmíněný motor KHD Deutz je lehčí i výkonnější než tatrovácký vzduchem chlazený, a navíc je sériově montován do vozů směřujících do Spojených arabských emirátů.
Pro Tatru jsi v posledních letech spoluvybojoval řadu úspěchů na mezinárodní scéně. Stávající ekonomická situace firmy tomu však neodpovídá. Nemrzí tě to někdy?
Tatra je vůz stavěný do extrémních terénních i klimatických podmínek. Jedna věc je ovšem vyhrávat závody, a druhá umět Tatru prodávat. Už jsem říkal několikrát: to ale není naše parketa.
Dostal jsi nějaké nabídky od jiných stájí?
Různé nabídky jsem dostal, pro mne ale stále má Tatra před ostatními navrch.
V čem?
V kvalitě vozů a týmu
.Říkáš, že rodina se o tebe bála. Máš v ní pevné zázemí?
Bez zázemí se nedá dělat dneska vůbec nic. Já mám to štěstí, že tomu tak je. Někdy mě mrzí, že mi uteklo mládí mých dvou kluků.
Byl bys rád, kdyby šli ve tvých stopách?
Byl bych rád.
Málo známá je skutečnost, že jsi vášnivým sběratelem veteránů…
Veteráni jsou mým hobby už dlouhá léta. První, na jehož renovaci jsem se podílel, byla Tatra 17. Naposledy jsme společně s firmou mého bratra Milana dali dohromady cestovatelskou Tatru 805 pana inženýra Hanzelky, a teď se chystáme na prezidentskou Tatru 70.
Takže vzniká cosi jako Muzeum tatrováckých veteránů Karla Lopraise?
Původně jsem to chtěl, ale finanční podmínky to nedovolují.
Na závěr bych se ještě vrátil k zakladateli Dakaru – Therie Sabinovi. Ten svého času v rozhovoru pro rádio prohlásil: “V životě bych chtěl dokázat ještě dvě věci. Ukázat Afriku své dceři a zemřít někde v poušti.” To druhé se mu bohužel “splnilo” za pouhé dva dny. Nechci být v žádném případě špatným prorokem, ale máš také svá skrytá přání?
Afriku bych z jiného pohledu viděl strašně, ale strašně moc rád. My ji vždy jen doslova proletíme a ničeho krásného si nestačíme všimnout. A chtěl bych ji ukázat i svým blízkým.
Jak dlouho ještě chceš závodit?
Dokud mi to zdraví dovolí.
Nechtěl bys přece jen jednou vyzkoušet kategorii automobilů?
Ne.
A motocyklů?
To už vůbec ne.
Proč?
To je přesně ono – proč. Všechno chce svoje. Já mám svoje místo a nebudu zkoušet něco jiného. Lidí, schopných závodit v několika kategoriích je strašně málo. A mě to navíc neláká.
A co formule jedna?
Ve formuli už jsem seděl, ale na okruh jsem nevyjel. Co by mne lákalo, jsou závody na čtyři hodiny, šest hodin… Zkrátka závody blížící se maratonům.
Tví známí říkají, že jako civilní řidič jezdíš velmi střídmě, což by možná leckdo nečekal.
Já se rád projedu rychle, pokud to ovšem jde, a na našich silnicích je situace čím dál horší. Řidičům především schází ohleduplnost.
Platil jsi někdy pokutu?
Ale platil, platil.
Řídí někdy váš rodinný vůz tvá manželka?
Řídí. Ale málo.
Karel Loprais se narodil 4. března 1949 v Ostravě. Po absolvování učiliště ve Frenštátu pod Radhoštěm nastoupil do Tatry Kopřivnice, kde od roku 1970 působil jako zkušební řidič. V roce 1987 jel poprvé nejtěžší rallye světa Paříž – Dakar a hned v následujícím ročníku obsadil v kategorii kamionů druhé místo. “Dakar” vyhrál celkem čtyřikrát, a to v letech 1988, 1994, 1995 a 1998.
