Dědům a stařenkám, kteří žijí na úbočích hor dnešního Kosova, je už asi jedno, jaké vlajky vlají na hřbitovech v nížinách. Bojí se zimy a čekají na konec svých dnů. Naděje na lepší zítřky pomalu slábnou. Snad kdyby přijeli vojáci s nějakým balíkem či pytlem. Ne jejich, ale cizí. Britové, Slováci, Češi. Co by jim udělalo radost? Brambory, mouka, cukr nebo jed na potkany. Rakiji mají vlastní. Česká ADRA celkem dopravila v této zásilce do bývalé Jugoslávie dvě tuny brambor plus několik tun další pomoci, hračky, hygienické potřeby. Část z toho dostali naši vojáci, mající přehled o tom, kdo co potřebuje nejvíc.
Brambory v obrněném transportéru
„Jel s vámi docela slušně,“ komentoval náš armádní český doprovod rozvážku brambor Srbům do horských chalup. „Normálně to hází podstatně hůř.“ Ředitel jugoslávské pobočky nadace ADRA Siniša Maljik si to evidentně nemyslel. Bledý vylezl z transportéru a popošel odložit natrávený oběd. Já jsem chvíli nepozornosti odnesl pořádnou boulí na čele, když jsem překonávání jednoho výmolu „tlumil“ hlavou o ocel transportéru. Sice to nebylo příjemné, ale je lépe obrněným transportérem rozvážet brambory (a novináře) do kopcovitého terénu, který je jinak téměř nepřístupný, než totéž vozidlo použít ke střelbě do lidí. Že se nejednalo o žádný psychologický zastrašovací efekt, ale o skutečnou zbraň, dokazovala ostrá munice připevněná uvnitř. Kosovo je zatím pod mezinárodním dozorem a ostře nabité zbraně mají v zemi, kde nedávno skončila válka, svůj význam. Zatímco my jsme se neohrabaně soukali z útrob ocelového monstra, slovenští a čeští vojáci si zatím naložili pytle brambor a zamířili do chalupy. Tak se česká mouka a brambory dostaly do hliněných domků. „Jsou na sadbu. Proto jsou malé. Do země, jasné? Nejezte je, jsou ošetřené, bylo by vám špatně. Zrovna teď je čas na sadbu, tak to udělejte.“ Je vidět, že si místní s vojáky rozumějí a mají je docela rádi. Část brambor do země zřejmě půjde, část se asi zkrmí prasatům. Pokud vše dobře půjde, české a holandské brambory vzejdou, a dá-li bůh, bude je mít kdo sklidit. Proč ten skepticismus? Srbové, kteří jsou tady v naprosté menšině, pomalu vymírají. Ti, kteří žijí v oblasti monitorované našimi vojáky, jsou většinou důchodového věku (kromě dvou). Nejmladšímu je 36 let. Sám říká, že až mu umřou rodiče, chce taky odejít. Příběhy většiny Srbů, kteří zůstali, jsou si podobné. Narodili se tady, přišla válka, část rodiny padla, zbytek utekl. Staří, kteří už neměli co ztratit, zůstali. Podobné je to i s Todorem Cicmirem. Má příbuzné v Bělehradě, kteří ho jezdí navštěvovat, a další v Kosově poli. „Ti ale už tak často nejezdí,“ vysvětluje podpraporčík David Píša. „Prošel kus světa a už má svůj věk, tak se ho současná situace až zas tak moc nedotýká. Žije svým vlastním životem. Od srbské vlády dostává sociální dávky – takový důchod, a od bývalého zaměstnavatele taky. Pracoval u telekomunikací jako montér. Má silné brýle, dneska už téměř nevidí. Když jsme u něho byli minule, zrovna pálil rakiji. Měli jsme s sebou Američanku – Annu Oliver. Okamžitě chtěla recept, a když zjistila, že on sám vypálí 300 litrů, byl to pro ni naprostý šok. Rakije je přítomná v každém domě. Je to kulturní artefakt, zábava na dlouhé večery i médium pro zasněné rozjímání. Je to studna zapomnění i útěk k ničemu. Majitelé vrásčitých tváří a prací zdrsnělých rukou přečkali další zimu, a teď se vyhřívají v jarním sluníčku. Cesta k nim je sjízdná koňmo, terénním autem nebo transportérem. Z chalupy vyšel zdejší starosta doprovázený manželkou. „On ne vodič,“ zaznělo ze skupiny česko-srbskou směsicí slov a jako neřidič jsem z ničeho nic držel v ruce pálenku. „Chvala vam,“ poděkoval jsem srbsky. Reakce byla podobná jako u nás. „Máš dvě nohy,“ ukazovala mi paní domu na končetiny a chystala se nalít znova. Nejdříve jsem obrátil sklenici do sebe a pak dnem vzhůru. A s jasným, rozhodným gestem jsem ji položil na podnos. V ty dny se nepodařilo humanitární zásilku dopravit všude. Čerstvý sníh znepřístupnil cestu i americkému teréňáku, takže ti bydlící výše v horách měli smůlu. Včera, před sněžením, by to ještě šlo. Transportérem i s landroverem zastavil u domu Milici Saričové. Bylo to v něm, stejně jako u ostatních, cítit chudobou. Kamna na dřevo vyhřívající jednu místnost, venku pobíhající psi a okolo bláto. Základní potraviny jsou na polici, brýle, trocha nádobí a postel. Žádné vymoženosti „moderní“ společnosti typu pračky či mikrovlnné trouby. Některé domy jsou zděné, kdysi omítnuté, jiné nezapřou původní stavební materiál – kameny a bláto. „Život je tu těžký, ale nějak bylo, nějak bude.“ Takový je náhled na budoucnost těch, kteří zůstali v oblasti spravované našimi vojáky. Nejsou to jediní Srbové v Kosovu. Existují stále oblasti, které jsou silnější srbskou enklávou v bezprostředním sousedství kosovských Albánců.
Život ve stanu
„Prý jsou tu někde lidi pod stanem, je potřeba to ověřit. Tuhle informaci máme od Červeného kříže,“ vysvětluje cíl cesty vojenského landroveru nadporučík Andrea Horáková. „Monitorujeme všechny uprchlíky a postižené, musíme vědět, koho v rajonu máme.“ Po půlhodinové jízdě a dotazech v srbštině je hledačské úsilí korunováno úspěchem. Udusaný plac, který se pod nánosem sněhových vloček mění v lepivou, mazlavě blátivou břečku, má na jednom konci postavené dva staré vojenské stany. Co krok, to pár deka bahna na botách navíc. Jeden ze stanů je kuchyní a zásobárnou dohromady. Kamna, několik pytlů s bramborami postavených v rohu, stůl pokrytý hrnci a dalším nezbytným kuchyňským vybavením. Druhý stan s pokrývkami a složeným oděvem slouží jako ložnice. „Brambory má,“ zaznělo ze stanu „potřebuje nějaké hygienické potřeby.“ Přichází žena s malým miminkem zabaleným do bílé deky, zpod které místy kouká nahé tělíčko. Venku je slabě nad nulou. „Bejby Benhamin!“ chce se pochlubit otec a možná trochu manipulativně, pomocí miminka, získat něco ze zásilky. Konec konců, součástí armádní návštěvy je i ženská. Otec neprosí, nepodlézá, neškemrá. Jen synka ukazuje. Třeba to vyjde. Když dostane, vezme bez rozpaků a poděkuje: „Chvala, chvala vam.“ Maličký, zhruba roční chlapeček nebydlí s otcem ve stanu, ale nedaleko v domku u příbuzných. „Měl jsem dům, ale spadl,“ osvětluje svoje nouzové bydlení. Studnu nahrazuje trubka zapuštěná do země a pumpa, jaká bývá na českých návsích, je nasazena na jejím konci. K celému zařízení vede žebřík, protože pumpa trčí zhruba tři metry nad zemí. Trubka, kterou se má dostávat voda na povrch, je zaklíněná do povozu. Zřejmě proto, aby nedošlo k jejímu ohnutí. „Byla tu kdysi voda, ale zemětřesení studnu zbortilo. Tak ji hledám znova.“ Jaké je národnosti? Nevím. Je „čerstvě objevený“. Byli a jsou tu lidé i ve stanech, ale už to zdaleka není takové množství, jako třeba před dvěma lety.
Největší staveniště Evropy
CNN 11. června 1999 uveřejnila informaci: „Vysoký komisariát pro uprchlíky odhaduje, že 350 000 domů v Kosovu bylo naprosto zničeno.“ Dnes to vypadá, že do Kosova plynou peníze z „bohaté“ části Evropy a finančně přispívají i organizace z dalších kontinentů. Evropská komise světové banky se na své konferenci dohodla, že 47 zemí a 37 mezinárodních organizací dá celkem 1 miliardu dolarů na nastartování první fáze obnovy zničené země. To byl začátek v roce 1999. Další miliardy budou následovat. Stovky tisíc zničených domů nahrazují pomalu rostoucí nové domy, do dálky zářící cihlovou červení. Srbské baráky to nebudou, byť vyrůstají na dnes ještě srbském území. Jejich albánský majitel se dá odhadnout mimo jiné i podle černých orlic v červeném poli, vlajících nad střechami. Dole už fungují obchůdky, myčky aut a restaurace, uprostřed je obydlené patro s okny krytými bílými záclonami a vršek domu je rozestavěný. Takový by byl nejčastější popis novodobého budování. Každá válka je kšeft. Cihly jsou, jde-li o znovuvybudování zničené země, stejně dobrý obchodní artikl, jako zbraně v dobách válečných. „Albánci nabízeli za srbské domy ceny, které vysoko převyšovaly jejich tržní hodnotu. Cílem bylo odkoupit srbský majetek pro Albánce. To všechno proto, aby Srbové odešli, území se stalo albánským a bylo možné zdůvodnit boj za samostatnost Kosova. Takového Kosova, které bude pod taktovkou Albánců. Občas se sáhlo k výhružkám. Není pochyb, že některé byly naplněny. Cílem byly územní požadavky. Nejdříve v malém. Domeček a zahradu. Následují velké. Samostatný stát. Kosovo je dnes autonomní oblastí v rámci Srbska. V konečném důsledku by mohlo jít o precedens, který by mohl mít svoji politickou dohru v dalších zemích. Co takové snahy Baskicka o odtržení, co Severní Irsko…?
Dvouhlavá orlice
Pomineme-li druhé etnikum, Romy, jichž naši „káforáci“ registrují přes šedesát, ostatní obyvatelé jsou Albánci. Pro ně jsou nebezpečné ty statisíce srbských uprchlíků, kteří by se jednou mohli vrátit. Ti, kteří šli hledat svou budoucnost mimo Kosovo, šli za vysněnou vyhlídkou lepšího bytí. Vyhlídkou, která nebude ohraničena bramborovým políčkem, dvěma prasaty dokazující příslušnost k nemuslimskému vyznání či stádečkem koz. Šli tam, kde se snad nebudou muset bát o svůj obchod, živnost, dům. Jenže kdysi tomu bylo naopak. Černá dvouhlavá orlice ukazuje, kdo je dnes v kraji majoritou. Kdo je tady pánem a doufá, že i budoucím vládcem. Kosovští Albánci mají za sebou strastiplnou a hrůznou válečnou anabázi. Zažili politiku teroru, etnických čistek a dávkované genocidy. Rok 1998 znamenal pro 200 000 z nich vyhnání z domovů, z nichž mnohé byly srbskými ozbrojenci vypáleny. MiloševiŤ se netajil ideou „etnicky čistého“ Kosova. Jeho režim umožnil masakr Albánců v kosovském Radčaku v lednu 1999. Násilí, které bylo proti nim cíleně zaměřené, mělo vyhlazovací charakter. Jenže hromadné hroby, vraždy, čistky mají svůj bumerangový efekt. Pro kosovské Albánce se představa albánského Kosova stala morální satisfakcí. Situace je podle politických komentářů jasná a pochopitelná. Jenže jakékoli zevšeobecňování nutně přinese hrubé zkreslení. Koncem března 1999, po mnohých neúspěšných jednáních o zastavení vojenských akcí srbských ozbrojenců proti kosovským Albáncům, spadly na Srbsko první spojenecké bomby. Letouny NATO ovládly vzdušný prostor. Dnes tatáž vojska pomáhají dopravovat pomoc a Albánci mají v Kosovu většinu. Všechny strany mají máslo na hlavě. Tisíce zavražděných na obou stranách dávají imaginární „morální právo“ pokračovat ve svatém boji. Jak že to řekl Karel Čapek ve své Továrně na absolutno? „Každý to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to není dobře, velebnosti, svět bude zlej, dokud lidi nezačnou věřit v lidi.“
KOSOVO – HORKÉ MÍSTO EVROPY
Evropa vůbec není tak bezpečným místem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou v ní desítky horkých míst, která mohou při vhodné příležitosti vzplanout a popálit ty obyčejné lidi, kteří mají tu smůlu, že žijí ve špatný čas na špatném místě, i když s politikou nemají nic společného. Pohled do historie Kosova odhalí logické argumenty jak Srbů, tak Albánců, kteří si toto území nárokují a neváhají pro to prolévat krev. Svou i cizí.
Kdo byl první?
Dohledat první obyvatele oblasti dnešního Kosova jde těžko. Historické doklady se mnohdy navzájem popírají. V každém případě však lze říct, že ve 2. století našeho letopočtu tady zanechali doklady o svém pobytu Ilyrové, Thrákové i Keltové. Právě od Ilyrů odvozují svůj původ Albánci, takže logickým argumentem podporujícím jejich územní nároky na tuto část Balkánu je tvrzení, „že tu byli od nepaměti“. Zhruba o dvě století později se do této oblasti dostávají Slované a okolo 10. století se tady nacházejí tři kmeny: Chorvaté, Slovinci a Srbové. A jsou to právě Srbové, kteří v Kosovu převažují. Na první pohled to vypadá, že okolo 11.-12. století se do kosovské půdy dostalo semínko, které koncem 20. století vzklíčilo do etnického konfliktu.
Den svatého Víta
V den světcových jmenin, 15. června 1389, začala bitva na Kosově poli. Kosovo bylo tehdy přirozenou obchodní křižovatkou a Priština byla sídelním místem srbských panovníků z rodu NemanjiŤů, stejně tak jako vladařů z rodu BrankoviŤů. Západně od Prištiny se prudce střetl kříž s půlměsícem a boj rudě zabarvil prsť Kosova pole. Srbové se v této bitvě postavili osmanským Turkům, a byť se mnohé historické dokumenty neshodují o průběhu bitvy, budoucí islámský vliv ukazuje, kdo tehdy zvítězil. Podle odhadů mohli Turci pod velením Murada I. postavit zhruba 40 000 mužů ve zbrani. Proti nim stálo Lazarových 25 000 bojovníků. Historické doklady se neshodují ani v délce bitvy, ani v počtech obětí. Délka bitvy mohla být 8 hodin, ale jsou zprávy i o třídenních bojích. V soudobé francouzské kronice se objevil údaj o 40 000 mrtvých, lidové písně opěvují srbské vítězství. Oprávněně? Vzhledem k tomu, že po bitvě expanze Turků pokračovala, se dá soudit, že Srbové byli poraženi. A to i přes skutečnost, že se jim podařilo zavraždit hlavního velitele Muhamada I. Srbové šli do boje s vírou v úspěch. Konec konců, nic jiného jim ani nezbývalo. V opačném případě by museli dobrovolně přijmout osmanskou nadvládu a islamizaci svého národa. K té došlo v Kosovu a Albánii zhruba v 16.-18. století. Pravoslavné obyvatelstvo se stalo druhořadou entitou.
Čí je Kosovo?
Historie Srbska a Kosova zvlášť byla i nadále psaná perem občas namáčeným do krve zdejších obyvatel. Srbové začali houfně odcházet z Kosova po nevydařeném protitureckém povstání na konci 17. století. Roku 1878 byla v Kosovu založena Prizrenská liga a začalo albánské „národní obrození“. Albánský tlak sílil. Balkánské války (1912-1913) znamenaly začlenění Kosova do Srbského království, později se stalo autonomní oblastí Srbska v rámci jugoslávské federace. Ta, jak známo, nastoupila cestu socialismu, který se přece jen tak zcela neřídil pohyby moskevské taktovky. Podle sčítání obyvatel v roce 1971 žilo na území Kosova 1 580 000 lidí. Z nich se k albánské národnosti přihlásilo 1 230 000. Přestože Srbové považují Kosovo za historicky i kulturně nejcennější část svého území, majoritou byli etničtí Albánci. Na začátku devadesátých let minulého století došlo k zatýkání a odsouzení nacionálně smýšlejících Albánců. Přišly demonstrace, v zemi byl vyhlášen mimořádný stav. Objevili se první mrtví, jejichž počty se v různých zdrojích liší až o dva řády. Kola propagandy se točí naplno, svět se dozvídá o rodící se balkánské krizi. Na konci devadesátých let se Slobodan MiloševiŤ dostal do vysoké politiky a začal podporovat protialbánské nálady. Ty pak vyvrcholily v nacionalistických půtkách, jež později přerostly v ozbrojený boj a genocidu albánského obyvatelstva. Jugoslávský parlament zrušil 23. 3. 1989 autonomii Kosova, což logicky vyvolalo v napjaté atmosféře další srážky. Udává se 11 mrtvých. Začátkem září vyhlásili jednostranně Kosovskou republiku v rámci Jugoslávie a začali budovat samostatné paralelní struktury, které měly postihnout oblast státní správy, ekonomiku i vzdělávání. Nově vzniklá republika nebyla oficiálně drtivou většinou světa uznána, takže současný oficiální status Kosova je „autonomní oblast v rámci Srbska“. MiloševiŤův režim byl tak násilný, že po ztroskotání několika pokusů o mírovou dohodu (Rambouillet, Paříž) a varování před vojenským zásahem ze strany NATO opravdu k napadení Srbska spojeneckými vojsky došlo. MiloševiŤův režim byl potlačen, byť vstup NATO do válečného konfliktu doprovázely politicky i diplomaticky dodnes nevyjasněné kroky. V současnosti je oblast Kosova díky kontingentům spojeneckých vojsk, které hlídají křehké příměří, „mírovou“. Ovšem pod povrchem doutnají skryté vášně, mající svůj původ jak ve společenském pocitu ublížení (jsou to cizáci na našem území), tak také v přímém pocitu křivdy (zabili mi bratra). Jakýkoli odhad budoucnosti tohoto regionu proto musí být nutně spekulativní.
