„Této země se můžeš dotknout jen tehdy, když k ní budeš mít respekt. Zkušenost, kterou si s sebou odneseš, nenajdeš nikde jinde na světě.” Tak pravil Brian Baruwei z aboriginského klanu Wurrkbarbar. A každý, kdo chtěl poznat australské Severní teritorium, mu musí dát za pravdu.
Terra Australis – jižní země. Slova vonící dálkou a tajemstvím mě fascinovala už jako malého kluka. Po letech jsem si na své dětské okouzlení vzpomněl znovu. Bylo to na letišti ve Frankfurtu, kde jsem nastupoval do letadla směřujícího do Singapuru, odkud mě čekala poslední etapa cesty do severoaustralského Darwinu. Tuto část Austrálie jsem si jako cíl své cesty nevybral náhodou. Kromě proslulých přírodních lokalit a řady endemických druhů zvířat mě sem lákal především jeden tvor. Plaz s nechvalnou pověstí zabijáka – krokodýl mořský.
METROPOLE PO AUSTRALSKU
Po příletu do Darwinu se s kolegou vydáváme do půjčovny automobilů, kde máme objednaný vůz, který se pro následující tři týdny má stát naším domovem. Během putování po divoké krajině severní Austrálie potřebujeme být co nejvíce samostatní, a terénní toyota s lůžkovou a kuchyňskou úpravou tento náš požadavek dokonale splňuje.
Ještě před tím, než vyrazíme na zhruba 170 km dlouhou cestu do Národního parku Kakadu, si dopřejeme krátkou prohlídku Darwinu. Kromě důležitého přístavu se centrum omezuje už jen na hlavní třídu a pár přilehlých ulic, kde je soustředěn veškerý obchodní a společenský život. Vzhledem k počtu obyvatel Severního teritoria se tomu, že zdejší metropole působí tak trochu jako zapadákov, ani nelze divit. Statistika hlásá, že na rozsáhlém území severní Austrálie žije pouze necelých 225 000 lidí, takže na kilometr čtvereční zde připadá poněkud úsměvných 0,15 obyvatele. A většina z nich žije právě v oblasti Darwinu.
Až třetinu zdejší populace tvoří původní obyvatelé Austrálie – Aboriginci. Pouštět se do úvah o historii a současnosti tohoto etnika by vydalo na samostatný článek. Postavení původních obyvatel ve společnosti bylo v minulosti nevalné, a i když se dnes australská vláda staré křivdy snaží všemožně napravit, jde jí to jen velmi ztuha. Rozpor mezi tradičním způsobem života Aboriginců a dravou moderní dobou je stále propastný a svou nezanedbatelnou roli zde hraje i nízká vzdělanost původního obyvatelstva. Jeden z příkladů fungování Aboriginců v moderním světě mě uhodil do očí v malé galerii v centru Darwinu. K mání je zde kresba současného domorodého umělce, již si galerista cení v tisících dolarů. Nechybí zde jméno autora, ale v kolonce, která má kupujícímu přiblížit jeho věk, stojí poznámka „neznámý“.
ČÁRA PŘES ROZPOČET
Do sídla správy NP Kakadu a turistického informačního centra Bowali se dostáváme zhruba po čtyřech hodinách jízdy. Čeká nás tu nemilé překvapení. Monzunové období, které zde obvykle trvá od prosince do dubna, se letos protáhlo a mnohé cesty v parku jsou nesjízdné. Nedostaneme se tak ani k vodopádům v srdci parku, ani do pobřežních oblastí, které měly být naším hlavním cílem. Přírodě se ale poručit nedá, a tak se musíme spokojit s průzkumem dostupných částí parku. Prvním dojmem, který si odnáším z převážně ploché krajiny této části Kakadu, je pocit obrovského prostoru a majestátnosti.
Do Kakadu se samozřejmě jezdí i za klokany nebo papoušky stejného jména, ale hlavním tahákem této oblasti jsou především krokodýli. Vyskytují se tu hned dva druhy. Menší krokodýli Johnstonovi dorůstají délky zhruba dvou metrů a mají pověst mírumilovných zvířat. V souvislosti s jejich vazbou na sladkou vodu jim Australané přezdívají „freshies“. Naproti tomu krokodýli mořští, známí jako „salties“ mají k pověsti neškodných tvorů daleko. Běžně dorůstají délky tří až sedmi metrů a mohou vážit až jednu tunu. Vyskytují se jak v řekách, tak i v brakické a mořské vodě a jsou proslulí svou agresivitou.
Původně jsme měli v plánu proniknout za krokodýly do nejsevernějšího cípu Kakadu, konkrétně do oblasti Top End, která je známa jako místo s největší koncentrací těchto plazů na světě. Vzhledem k nesjízdnosti cest se ale tato naše představa rychle rozplynula, a tak jsme svou pozornost museli upřít jinam. East, South a West Alligator River tvoří vodní páteř NP Kakadu. Svá jména dostaly vlastně omylem. Poručík Phillip Parker King, který tuto oblast v roce 1820 poprvé popsal, totiž zdejší krokodýly chybně označil za aligátory.
My jsme se vydali k East Alligator River, která tvoří hranici mezi NP Kakadu a tajemnou Arnhemskou zemí. Nic australštějšího než toto místo už asi neexistuje. Právě zde se natáčel snímek Krokodýl Dundee a před přítomností krokodýlů zde varují všudypřítomné výstražné tabule. Jedinou rozumnou možností, jak se zde pohybovat, představují lodní vyjížďky, které jsou plně v režii Aboriginců. Nasedáme na nízkou loď a již brzy po vyplutí zahlédneme tělo prvního krokodýla. Jeho úctyhodnou velikost si však spíše představujeme, protože je ukryt pod hladinou, a podobně se chovají i další zvířata, která během plavby objevíme. Začíná mi být jasné, že jakkoliv je plavba po East Alligator River idylická, vysněné snímky, ze kterých by byla zřejmá majestátnost a útočnost mořských krokodýlů, zde nepořídím.
DRAHOUŠEK
Vydáváme se proto mimo hranice národního parku. Adeleide River je krokodýly také proslulá a lodní vyjížďky jsou zde zaměřeny na jejich výskoky z vody. Menší loďka, do které nasedáme, je naštěstí poloprázdná. Náš průvodce svírá v ruce tyč s uvázáným kusem masa, který zvedne do výšky ve chvíli, kdy zpozoruje prvního krokodýla. Výskok, který následuje, mi doslova vyráží dech. Ohromné tělo více než pětimetrového drobečka se z hloubky vymrští až po zadní nohy a ostré čelisti neomylně chňapnou po kusu masa.
Většina krokodýlů, kterými se to tu jen hemží, má zranění ze vzájemných šarvátek. Nejde jen o různé šrámy, ale mnoha z nich chybí kus ocasu nebo dokonce celá noha. Z Afriky jsem zvyklý na krokodýly nilské, které jsem až dosud považoval za vrcholné predátory. Teď ale musím uznat, že krokodýli mořští jsou docela jiná liga. Dopady mohutných těl zpět na hladinu rozstřikují cákance vody, a tak si musím dávat pozor na svou fototechniku a na to, abych se příliš nevyklonil z lodi. Známy jsou ale i případy, kdy krokodýli mořští dokonce cíleně útočili na různá plavidla.
Nejznámějším „výtržníkem“ tohoto typu byl krokodýl s něžnou přezdívkou Sweetheart, který od roku 1974 řádil nedaleko Darwinu v jednom ze slepých ramen řeky Finnis. Jeho první útok se odehrál v noci a byl veden proti malému plavidlu se třemi rybáři. „Drahoušek“ se tehdy zakousl do motoru a začal lodí prudce cloumat. Jeden rybář během útoku spadl do vody, ale naštěstí se mu podařilo dostat se zpět na palubu. Zbývajícím dvěma se mezitím podařilo nastartovat motor a za neustávajících agresivních výpadů krokodýla se jim podařilo z místa odjet. V podobném duchu se pak nesly i další Sweetheartovy útoky, které dostoupily svého vrcholu v červenci roku 1979, kdy bylo rozhodnuto o jeho odchytu. Krátce po něm však Sweetheart uhynul, pravděpodobně v důsledku stresu nebo skrytého zranění. Vycpané tělo tohoto 780 kg vážícího a více než pět metrů dlouhého krokodýla je dnes k vidění v Muzeu Severního teritoria (Museum and Art Gallery of Northern Territory) v Darwinu.
ZABIJÁCI
Mořští krokodýli ale útočí nejen na lodě, ale i na lidi. Cílem jejich útoků bývají bohužel velmi často děti, na které rodiče nedají dobrý pozor. V únoru 2009 tímto způsobem přišel o život pětiletý Jeremy Doble, který v zápalu hry následoval svého psa do řeky Daintree River. V březnu téhož roku zase zahynula jedenáctiletá Briony Goodsell, která se s dalšími dětmi koupala v Black Jungle Swamp v příměstské oblasti Darwinu.
Pokud se podíváme na další fatální útoky, ke kterým na severu Austrálie došlo od roku 1980, tak k nim ve většině případů došlo při rybaření, vybírání krabích pastí nebo při koupání a šnorchlování, které je v této části světa skutečně hazardem. Například jen NP Kakadu uvádí, že na jeho území žije na deset tisíc krokodýlů, kteří se navíc často přemísťují s přílivem nebo záplavami, takže se mohou kdykoliv objevit i v dosud bezproblémových místech. Krokodýlí pasti, kterými se správa Severního teritoria snaží chránit místa s hustším osídlením, také příliš nepomáhají. Mořští krokodýli jsou dnes chráněni a nemají tedy z člověka přirozený respekt, což je ve spojení s jejich agresivitou vražedná kombinace. Přes varovné tabule, na které v Severním teritoriu narazíte na každém kroku, se ale bohužel stále najde dost lidí, kteří nesmyslně riskují. Severní Austrálie zkrátka patří krokodýlům a jediným účinným způsobem, jak se proti nim chránit, je respekt. Respekt, který by podle moudrosti Aboriginců měl v jejich „jižní zemi“ platit nejen pro krokodýly.
