Text a foto Šárka Furda Kde je proboha zeleň, napadlo mne, když jsme dojeli do Tokia. Pak jsem ji objevila. Ne všudypřítomnou a ohromující, ale krásnou, kultivovanou, opečovávanou a jinou než kdekoli jinde: kouzelný svět tokijských zahrad a parků.
Protože se neradi mačkáme v davech, vyrážíme do parků hned po jejich otevření kolem deváté ráno. Jedině tak si v klidu užijeme snídaňový piknik i hraní si s dětmi pod rozkvetlými stromy, kde zatím téměř nikdo není. V Japonsku se jinak všechno dělá davově. Po jedenácté dopoledne už se mezi stromy hrnou davy návštěvníků. Mládež, důchodci, rodinky, školáci i zaměstnanci velkých firem si chtějí vychutnat krásu stromů, které mají podle japonské tradice duši. Například do proslulého Ueno parku dokonce některé společnosti vysílají své nováčky, aby hlídali místo k pikniku. Časně ráno rozprostřou piknikovou plachtu na asfaltové chodníčky lemované stánky s občerstvením a čekají do oběda na zbytek firmy.
K večeru a zejména o víkendech se oslavy stávají bujařejšími. V některých parcích jsou stromy nasvícené a pod nimi se popíjí do časných ranních hodin. Protože odpad se v Japonsku přísně rozděluje a recykluje, jsou během hanami posíleny uklízecí čety i množství odpadkových košů. Nejen na jaře
Podobné šílenství, i když v menším měřítku, se opakuje i během koya – podzimního zabarvování listí. Dokonce si lze koupit i publikaci v angličtině uvádějící nejpopulárnější místa pro pozorování hanami a koya. Návštěvník ale musí počítat s tím, že na lov se sem vydávají tucty vášnivých fotografů, až to někdy v parcích vypadá jako v lese stativů nebo na přehlídce špičkového fotografického vybavení. Konají se tu dokonce celé fotografické školy pro dospělé. Hejno amatérských fotografů rozdílného věku a společenského postavení následuje jakéhosi fotografického učitele a jednu či dvě mladičké modelky klopýtající na vysokých kramflíčcích. Dlouhé objektivy, odrazné desky, přečesat vlasy, upravit límeček, jemný usměv, decentní póza, cvak, cvak, cvak a jede se dál. Jiný park, jiné pozadí, jiná modelka, stejný scénář.
I když jsem už parků a zahrad viděla v Tokiu spoustu, pravidelně se vracím do spořádaného Shinjuku Gyoen a uvolněnějšího Yoyogi Parku. Shinjuku Gyoen je oázou klidu a zeleně jinak moderního, bláznivého a komerčního Shinjuku. Je oplocený, nesmí do něj psi, dodržuje otevírací hodiny a platí se v něm malé vstupné. Děti tu pobíhají po prostorných travnatých plochách, které kvalitou připomínají golfová hřiště, najdete tu francouzskou zahradu i romantická zákoutí pro zamilované. Mnohokrát jsem s údivem pozorovala, jak nenápadně se parkem pohybuje jeho údržba. Jak zahradníci na vysokých žebřících ručně vytrhávají staré jehličky borovic, jak formují bonsaje nebo jak instalují podzimní výstavu chryzantém. Samostatnou kapitolou je tradiční japonská zahrada s několika čajovnami, sérií rybníčků s mnoha vodními rostlinami, ptáky a ozdobnými kapry. Ještě vloni se Shinjuku Gyoen pyšnil obrovským skleníkem se stovkami exotických rostlin. Mně se zdál velice zachovalý, ale jak už to tu bývá, podle místních pravidel vyžadoval rekonstrukci, takže teď bude dva roky zavřený. Tady to žije
Yoyogi Park je zcela jiný. Nezavírají ho ani v noci, a je tudíž trochu špinavý, jeho trávník má rozhodně daleko k anglickému, ale nabízí vyžití pro každého. Brzo ráno se tu scházejí pejskaři, běžci a chodci tu dělají svá ranní kolečka. Díky tomu, že do Yoyogi smějí i psi, v okolí se rozmohly šlechticí a relaxační salony a psí butiky. Ještě nikdy jsem neviděla tolik značkových oblečků a doplňků pro psy jako v Tokiu. Někteří mazlíčci dokonce vyrážejí na procházku, nebo spíše projížďku, ve speciálních kočárcích, jiní zase nosí sluneční brýle s UV filtrem.
Centrem parku je volné prostranství, kde děti i dospělí hrají míčové hry a pořádají pikniky. Kolem parku se vine cyklistická stezka pro kola, kam kromě pěších nesmějí ani děti na kolech s tréninkovými kolečky. Pro ty je vyhrazena plocha, na kterou naopak nemají přístup ostatní cyklisté. Inu, japonská organizovanost. Yoyogi je ale také jeden z mála parků v Tokiu, kde většinou chybí na veřejných toaletách papír. Žije tu totiž několik bezdomovců. Obývají doslova stany pod viaduktem, ale vždy je před nimi pečlivě vysmýčeno a vše perfektně srovnáno. Je to skvělé místo k pozorování lidí. Hudebníci tu pilují sonáty na housle, bubeníci hrají na konga, rockoví muzikanti různých stylů si rozloží u chodníku celou aparaturu, včetně přenosných generátorů. Tanečníci, stepaři, začínající herci, vyznavači jógy a tai chi, Haradžuku girls (děvčata, která se oblékají ve velmi vyhraněném stylu připomínající porcelánové panenky nebo naopak tvrďačky celé v kůži), skupinka imitující éru Elvise Presleyho, ti všichni vytvářejí každodenní tvář Yoyogi. Co hlídají draci
Když chceme mít skutečně pocit, že jsme v přírodě, sedneme do auta či vlaku a za hodinu se ocitneme v Showa Kinen Parku v západním Tokiu. Byl vybudován na místě bývalé americké vojenské základny a dnes ho hlídá pouze šest obrovských mozaikových draků.
Tento park s rozlohou téměř devadesát hektarů dokáže zaplnit celý víkendový den. Nabízí vše od atrakcí pro děti přes jezero se šlapadly a lodičkami po místa na pétanque, házení podkovou, croquet, minigolf či jízdu na monokolech. V létě se tu lidé koupou v několika bazénech, grilují na erárních grilech nebo skáčou na obrovských trampolínách, které vypadají jako obří sněhové kopce. V zimě se tu bruslí. Dokonce se tu dá zabloudit v mlžném pohádkovém lese. V Showa Kinen se ani nechce věřit, že jsme vlastně vůbec neopustili Tokio.
