Obec Zugarramurdi leží na severu Navarry, jedné ze španělských autonomních oblastí, pár kroků od francouzských hranic. Lidé tu žijí beze spěchu, uprostřed neporušené pyrenejské přírody a s nevšední bdělostí střeží tisícileté tradice i jazyk svých předků baskičtinu. Svět by patrně o Zugarramurdi nic nevěděl, kdyby ho neproslavily čarodějky.
SKUTEČNOST, PŘEDSTAVY, POVĚRY?
Něco na těch zvěstech asi bude, když se na podnět svých poddaných musel čarodějkami zabývat sám král Jindřich IV. Kastilský a královským výnosem z roku 1466 přikázal osoby posedlé ďáblem trestat. Ani inkvizice, která vznikla ve Španělsku o dvanáct let později, nemohla zůstat stranou. I když se zdá, že tak trochu proti své vůli.Ale to už se píše rok 1527 a před soudní tribunál v Pamploně se dostavily dvě dívky. Obě jedné bylo devět, druhá byla o dva roky starší prohlásily, že bude-li jim předem odpuštěno, jsou ochotny vypovídat o věcech velmi prazvláštních. “Páni soudci! Tak abyste věděli, my jsme čarodějnice a podobných od toho řemesla, které působí velké škody, je hodně a jestli je chcete potrestat, my vám je ukážeme. Když se podíváme takové osobě do levého oka, tak hned poznáme, že je čarodějka, protože jsme taky od řemesla.”
Páni soudci chtěli učinit spravedlnosti zadost a pověřili inkvizitora Avellanedu, aby se případu věnoval. Ten, společně s děvčaty a v doprovodu 50 vojáků, procházel krajem a místní rychtáři předvolávali osoby podezřelé z nekalých činů. Všechny byly postaveny do řady a zahaleny od hlavy až k patě, aby je nikdo nepoznal. Obě dívky, každá zvlášť, aby se nemohly ovlivňovat, pak určovaly, které z dotyčných patří k čarodějkám. Jejich tvrzení prý byla naprosto shodná. Sám Avellaneda prohlašoval, že ze začátku těm povídačkám o “akelarre”, jak se říká v kraji čarodějnickým sabatům, protože ďábel se tu zjevuje v podobě kozla (akerra je v baskičtině kozel), moc nevěřil. Přesvědčila ho však následující událost:“A tak jsem jednou v pátek vešel s písařem Vergarou a soudním vykonavatelem Perem Díazem do hostince, kde byla ona? Za přítomnosti všech se natřela takovou divnou mastí, postavila se k oknu, pod nímž byla v hloubce skála a na ní kočka. A začala vzývat ďábla. A on přišel, vzal ji a snesl ji až dolů. A já, abych si to lépe ověřil, jsem ještě s jedním vojákem a místním člověkem otevřel okno a jeden z nich, hrůzou bez sebe z toho co viděl, se začal křižovat a najednou ti dole zmizeli. A v pondělí se objevila s dalšími sedmi osobami na tři míle odtud, v chatrči v zasněženém sedle. Tam jsem ji zadržel.”
Tato a další obdobná tvrzení pak byla předkládána jako důkazy o “akelarre” a všem co s těmito čarodějnickými sabaty souviselo. Obviněné osoby rozsudek smrti většinou neminul.A KONAL SE VELKÝ PROCES
Rok 1610 byl pro Zugarramurdi zvlášť osudný. Po celém kraji se mluví jen o čarodějnických rejích a lidí se zmocňuje hysterie. Inkvizici, která s takovou chutí pronásledovala kacíře a nejrůznější odpadlíky, se do honů na čarodějnice příliš nechtělo. Ale musela na situaci nějak zareagovat a vyslala do Zugarramurdi svého zástupce, aby celou věc řádně prošetřil. Don Juan Valle Alvarado strávil v Zugarramurdi několik měsíců a rozhodně si na nedostatek práce nemohl stěžovat. Musel prověřit kolem 300 udání na ženy, muže i děti a všechny je vyslechnout. Čtyřicet z nich pak bylo předvedeno před inkviziční soud v Logroňu a třicet se k čarodějnickým praktikám přiznalo. Kromě běžných obvinění, jako byla proměna v různá zvířata a strašení lidí, provádění škody na polích, loukách, v lesích, proti zvířatům i lidem, se objevila i obvinění z vampýrismu a dokonce i případy nekrofágie. Těch případů bylo tolik, že autodafé v Logroňu trvalo dva dny. Jeden celý den byly čteny přečiny a další den, 8. listopadu 1610, byl rozsudek vykonán. Sedm lidí bylo upáleno zaživa, na hranici skončilo i dalších pět, kteří zemřeli ještě v průběhu procesu, osmnácti obžalovaným byla dána milost, protože přiznali své viny a prosili s pláčem o odpuštění. Není bez zajímavosti, že jeden ze tří soudců inkvizičního tribunálu Alonso Salazar y Frías byl proti vynesenému rozsudku, protože jej považoval za nespravedlivý a příliš krutý. O tom všem se zmiňuje zajímavý dokument z roku 1611 “Seznam osob, které byly obviněny v logroňském procesu, a přehled věcí a činů, za které byly potrestány”. Dnes je uložen v archivu vzácných tisků Národního muzea v Madridu.
POCHYBNOSTI A HLEDÁNÍ PRAVDY
Ačkoli se o logroňském procesu hovoří jako o monstrprocesu, bylo v něm ve srovnání s dřívějšími autodafé těch odsouzených podstatně méně. Současný španělský historik a “čarodějolog” Julio Caro Baroja je dokonce toho mínění, že kdyby byli obžalovaní souzeni civilním soudem, asi by nikdo z nich milost nedostal. Z nejrůznějších historických pramenů je zřejmé, že španělská inkvizice, neobyčejně krutá a rafinovaná při pronásledování kacířů, byla v těchto čarodějnických procesech velmi umírněná a opatrná. Zdá se, že místním kazatelům a světským úředníkům se její přílišná shovívavost nelíbila a dávali to dost nepokrytě najevo. Inkvizice neměla zájem, aby na ní ulpělo podezření, že snad nebere čarodějnické reje příliš vážně, a rozhodla se celou záležitost znovu důkladně prověřit. Potřebovala znát pravdu i proto, aby mohla snáze obhajovat svůj výnos o udělování milosti osobám podezřelým z čarodějnictví. Tohoto delikátního úkolu se ujal jeden z nejváženějších inkvizitorů Pedro de Valencia, který výsledky svých šetření shrnul ve dvou traktátech, v nichž připouští, že se v Zugarramurdi nějaká podivná shromáždění, která mohla být považována za “akelarre”, skutečně konala. Podle jeho názoru však nešlo o žádné čarodějnické sabaty, ale na oné pověstné Kozlí louce a v přilehlé jeskyni se scházívali “lidé z masa a kostí, kteří zaslepeni neřestnou vášní a z touhy smilnit, cizoložit a páchat sodomii, vynašli ona shromáždění a zlá mystéria…”Ani v letech na “akelarre” neviděl nic nadpřirozeného a hledal i pro tuto skutečnost objektivní vysvětlení. Podle něj šlo o snahu zahalit tyto sexuální orgie do jakéhosi pláště tajemnosti, kde měly své místo sny a představy, které byly vydávány za skutečnost. Proto se používaly i různé omamné masti a bylinky, které měly povzbudit obrazotvornost.
Pedro de Valencia byl spíše teoretik a španělskou inkvizici zajímaly i praktické dopady. Chtěla zjistit, co se o čarodějnictví povídá mezi lidem. Tímto úkolem byl pověřen Alonso Salazar y Frías, právě ten ze tří inkvizitorů, který s rozsudky logroňského procesu nesouhlasil. Otevřel si jakousi “kancelář” v Sanestébanu a pustil se s vervou do práce. Hovořil s lidmi přímo v Zugarramurdi, ale i v širokém okolí, s obžalovanými, kterým byla udělena milost, s jejich příbuznými a známými. Dochází nakonec ke stejnému závěru jako Pedro de Valencia, totiž že všechny ty lety povětřím či jiné podivnosti jsou jen výplodem chorobné představivosti. On sám sebe pak obviňuje, že nedokázal dát svým spolusoudcům dostatek argumentů a rozsudkům logroňského procesu tak zabránit.Je zvláštní, když si uvědomíme, že neobyčejně krutá španělská inkvizice by se patrně projevy čarodějnictví vůbec nezabývala, kdyby k tomu nebyla v podstatě dohnána fanatickými duchovními, kteří z výše svých kazatelen hřímali proti všem, kteří se údajně spolčili s ďáblem. Jejich fanatismus nakonec neušetřil ani “ďáblova přítele” inkvizitora Alonsa Salazara y Fríase, který musel kraj opustit, aby dožil v ústraní jako kanovník na jihu Španělska.. . . . .
Jisté je, že dnes už tu fanatičtí kazatelé nejsou. Kozlí louka ale v Zugarramurdi existuje. V blízké jeskyni je hrobové ticho, jen někde v hloubi je slyšet šumění vody. Asi Infernukoerrea čili Pekelného potoka, u něhož se měly satanské orgie odehrávat. “Orgie” se tu prý dodnes konají. Největší bývají v srpnu a říká se jim “zikiro-yate”. To pak teče víno proudem, pečou se berani, hraje se na kytary, zpívá se a tancuje. Španělsko se nezapře.
