Ázerbajdžán je od nás vzdálen řádově tisíce kilometrů. Pře sto se nás tamní dění, byť nepřímo, týká. Země totiž již není obrovskou zploštělou koulí jako v předcházejících století. Mezikontinentální raketa odpálená téměř odkudkoliv zasáhne málem jakýkoliv cíl za několik pouhých hodin… Ázerbajdžán vede s Arménií letitou válku o území Náhorního Karabachu. Velice zjednodušeně řečeno, – poněvadž azerské vojenské jednotky začaly prohrávat s mnohem slabším protivníkem z Náhorního Karabachu, hledal se viník. A tím, dle bývalého velitele azerských vojsk v Náhorním Karabachu Surcta Gusejnova (nověji Husejnova), se stal prezident Elčibej. Plk. Husejnov zosnoval vojensk ý puč a nastalého všeobecného zmatku využil muž temné a polozapomenuté minulosti Gejdar Alijev. Z prvního muže nachičevské oblasti a řadového poslance ázerbajdžánského parlamentu se stává faktickou hlavou státu. Lidská paměť je přečasto krátká. Proto stojí za to si ji osvěžit, leccos si připomenout a nad lecčíms popřemýšlet.
Kdo je tedy Gejdar Alijev? Jaké je jeho politické zázemí a jakým směrem se bude nyní Ázerbajdžán ubírat? Narodil se v roce 1923 v Nachičevanské oblasti. Až do roku 1969 zastával nevýznamné stranické funkce. Právě tohoto roku se tento ambiciózní, cílevědomý a pragmatický muž stává předsedou ázerbajdžánského KGB. Brežněv si jej natolik oblíbil, že jej později vyjmenoval prvním tajemníkem KSÁ. A v roce 1982 jej povolává do Moskvy do politbyra. V roce 1987 je Alijev poslán Gorbačovem do důchodu, údajně ze zdravotních důvodů. To však nikterak nevadilo, aby se Alijev stal státním radou pro Radě ministrů SSSR. Ázerbajdžánec MUDr. V. Efendijev uveřejnil o Alijevovi a „alijevov štině“ stať s výmluvným názvem Alijevština aneb stesk po „sladk ých“ časech, jíž otiskl v roce 1990 i Týdeník aktualit. Z této práce vyjímám: „V letech kralování G. Alijeva se do řídících struktur nedostal nikdo z příslušníků etnických skupin či početně velkých i malých národností, na vedoucí místa se dosazovali převážně ti, kdož pocházeli z Nachičevaně. Různí vyžírkové, aby udělali kariéru, se snažili alespoň na čas žít v Nachičevaně, aby i oni měli zelenou. Prosazováním této kádrové politiky sledoval Alijev i dalekou budoucnost: i když on sám už v Ázerbajdžánu nebude, zůstane po něm klan – široce rozvětvený, spojený příbuzenskými a krajanskými spolky. Tento klan se ozbrojil heslem – Čím hůře, tím lépe! – a nelituje polen do ohniště extremismu, nacionalismu a vandalismu, protože čím hůře pro přestavbu, tím lépe pro klan, jehož landsknechti v Nachičevaně co dříve dělali tajně, teď dělají veřejně.“ Po Alijevově pádu se často konaly v Baku víceméně režírované demonstrace pod heslem – Vraťte nám Alijeva! Jeho klan se pokoušel proklamovat Alijeva jako nového mesiáše a jediného spasitele Ázerbajdžánu. Jakoby lidu vymizelo z paměti, že po jeho odvolání vyhrávaly v Baku po celou noc orchestry slavnostní pochody. Dr. Efendijev se široce rozepisuje o Alijevově nepotismu. Uvádí: „O příbuzné a krajany se Alijev staral jako nikdo jiný. Řadoví doktoři věd se okamžitě dostávali mezi členy celorepublikové Akademie věd. Tak tomu bylo v případě jeho vlastní manželky a jeho vlastního bratra Gasana Alijeva, zasloužilého vědeckého pracovníka republiky a nositele státní ceny Ázerbajdžánu. Syn Gasana Alijeva Rasim se okamžitě stal hlavním architektem Baku, zasloužilým architektem republiky a také laureátem.
Další bratr Džalal Alijev to dotáhl na akademika a tajemníka oddělení biologických věd AV republiky. Aby mohl dostat prestižní funkci ředitele vědeckého centra biologického výzkumu, byl urychleně poslán do vězení jediný doktor věd v oboru molekulární biologie a biochemie v republice N. Mechtijev. Manžel sestry G. Alijeva byl dosazen na vysokou funkci na ministerstvu vnitra republiky, další příbuzný jeho manželky se stal ministrem pro výstavbu a provoz automobilových silnic, sestra jeho manželky vedoucí katedry ústavu. Manžel sestřenice jeho manželky byl ministrem lesního hospodářství. Bratr manželky se stává doktorem lékařských věd a náměstkem ředitele vědeckovýzkumného ústavu. Jeho tchán dostává křeslo ministra spojů, bratr toho tchána vykonává soudnictví ve funkci náměstka prokurátora republiky a jejich sestra pečuje o zdravotnictví ve funkci náměstkyně ministra. Ministr vnitra měl za ženu vlastní sestru ženy předsedy Nejvyššího soudu republiky – jeden zavíral a druhý soudil!“ Absurditu a narcisismus autokrata Alijeva doplňuje následující: „Právě Baku se v roce stalo tím nejvhodnějším městem pro celosvazovou vědeckou konferenci o mravní výchově na níž se štědře dělili o všechny své zkušenosti hlavní „strážci“ morálky Ščolokov a Alijev.“ Diktátoři si libují v kultu osobnosti. Alijev nebyl výjimkou. „Bratři Alijevové si udělali rodinný podnik i z republikového nakladatelství, kde za deset let vyprodukovali sto dvacet tiskových archů „vědecké literatury“. Okamžitě se vydávala každá řádka z pera ženy G. Alijeva – členky AV Ázerbajdžánu Z. Alijevové. Rád knižně publikoval i Gejdar Alijev, na jehož publikace padlo více než pět set tiskových archů papíru, kterého se nedostávalo na vydání školních učebnic. V přepychových vazbách byly vydávány barevné obrazové publikace typu Leninův řád na praporu Baku. L. I. Brežněv v Ázerbajdžánu, kde byl jen Brežněv, Brežněv, Brežněv a vedle něho Alijev, Alijev, Alijev…
Obrovské portréty Onoho s Oním zaplňovaly náměstí, ulice i silnice republiky. Na portrétech svého bratra se přiživoval i Kusejn Alijev, který z retušéra skočil hned mezi národní umělce Ázerbajdžánu.“ Ázerbajdžán není jen exportérem ropy, ale i významným vývozcem bavlny. Jakým způsobem a za jakou cenu se dosahovalo socialistick ých rekordů v pěstování a sklizni bavlny, o tom již dr. Efendijev: „V říjnu 1981 probíhaly velkolepé slavnosti na počest překonání hranice jednoho miliónu tun bavlny. Všude visely jasně červené bavlněné transparenty – To je náš dárek k Vašim sedmdesátinám, drahý Leonide Iljiči! (…) Lze se potom divit, že bylo všemožně brzdě- no vyšetřování „bavlníkového případu“ v Ázerbajdžánu? (…) – Sklidit milion tun bavlny! – důsledky tohoto bombastického hesla jsou takové, že se projeví i za deset patnáct let. Neboť půda je na mnoho let otrávena všemožnými jedy a chemikáliemi. Mnohé vesnické ženy na to doplatily tím, že nemohou mít děti.“ O vzájemném vztahu Brežněv-Alijev a nástin jakéhosi curriculum vitae Alijevova politického vzestupu dr. Efendijev uvádí: „V celé zemi byl pouze jeden člověk, který mohl Gajdara Alijeva ani ne kritizovat, řekli bychom otcovsky napomenout, a to byl Leonid Iljič. Brežněv si totiž cenil toho, kdo přinášel zprávy pouze na růžovém podnose – ten měl k němu přístup. Brežněv zbožňoval pochlebníky a patolízaly a mezi těmi se Alijevovi nikdo nevyrovnal. To Alijev zjevil světu, že Brežněv je největší osobností dvacátého století. To Alijev ustavičně mluvil o „skutečném leninském stylu práce“ „Iljiče Druhého“. Alijev mluvil mnohem víc o Brežněvovi než o tom, co se děje v republice. V projevu na plenárním zasedání ÚV KSÁ 22. 10. 1982, věnovaném výsledkům návštěvy „věrného leninovce „, se 177krát (!) připomíná Brežněvovo jméno. V rezoluci je pak 62 odkazů na jeho historické pokyny a nárysy. Vydávaly se knihy Brežněv a Ázerbajdžán, které se klidně mohly jmenovat Alijev a Ázerbajdžán.
Promyšleně se prosazovala myšlenka, že Brežněv by nebyl tak veliký, kdyby neměl mezi svými zbrojnoši takové jako obránce na pravém křídle Gejdar Alijev. O odchodu Alijeva do sovětské metropole dr. Efendijev píše: „Alijevův odchod do Moskvy byl provázen okázalými oslavami. Na plenární zasedání na rozloučenou bylo pozváni bezmála všichni jeho příbuzní, vše se přenášelo televizí včetně jeho projevu plného sebechvály. Slavnosti probíhaly tři dny, úlisnost neznala mezí. Vyznamenání se rozdávala napravo, nalevo. Bratr Džalal se stal zasloužilým vědeckým pracovníkem, bratr Gusejn národním umělcem republiky, strýc manžela jeho dcery zasloužilým právníkem, Alijevova osobní masérka zasloužilou pracovnicí tělovýchovy a sportu Ázerbajdžánu“. Despotové pohrdají právem. Vždyť právo jsou oni sami. Republika žila od jednoho soudního procesu k druhému a v tisku jim byla věnována velká publicita: Alijev zavádí pořádek bez ohledu na zásluhy, funkce a tituly! A jenom úzký okruh věděl, že si vyrovnává účty s těmi, kdo mu byli nepohodlní a zastávali jiné názory, a že přestupky se leckdy vydávaly za nejtěžší zločiny. Například někdy ve druhé polovině sedmdesátých let byl inscenován soud v Institutu umění, jehož vedení se pokusilo volat k odpovědnosti vedoucí katedry hudebních disciplín G. Alijevovou, švagrovou Gejdara Alijeva, která celá léta do zaměstnání vůbec nechodila. Jiný příbuzný, také vedoucí katedry, zase falšoval výplatní listiny.
Na lavici obžalovaných se pak ocitlo 17 lidí za to, že se osmělili vzepřít této velkopanské rodině. Ve vězení oslepl Gamlet Alijev, pracovník presídia Nejvyššího sovětu republiky, jehož celý „delikt“ spočíval v tom, že poslal do Moskvy list, v němž psal o nadvládě příbuzných a krajanů prvního tajemníka ÚV nejen v Baku, ale i v místních orgánech. Na dlouhé čtyři roky byl poslán do vězení i bývalý náměstek ministra vnitra Telman Alijev. Ve vězení zemřel M. Madenov, bývalý první tajemník kjurdamirského okresního výboru strany. V roce 1980 rozčeřilo hladinu veřejné- ho mínění v Baku soudní přelíčení proti Babajevovi a Kulijevovi, kteří byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Náměstek předsedy Nejvyššího soudu SSSR vznesl proti rozsudku protest jako rozsudku nepravomocnému. Alijev si však vynutil, že protest projednán nebyl a trest smrti byl vykonán.“ „Vraťte nám Alijeva!“ – povykovaly hloučky na bakuském ná- městí za Gorbačova. „Vraťte nám Alijeva!“ vykřikovali lidé spjatí s Alijevovým režimem i lidé, zklamaní z reformování nereformovateln ého politického režimu, jež se historicky znemožnil. A dav houstnul! Žádali si návrat starých pořádků, okázalost, ovzduší strachu a bezzákonnost? Byl to stesk po biči? Bylo to kolektivní vyvolávání démona? Démonické bytosti, libující si v pěstování a zušlechťování nepotismu i protekcionismu, zkorumpovanosti a voluntarismu, v pošlapávání ústavní norem i základních lidských práv?… Jistě není náhodou, že sousední Írán, jako první země světa, oficiální uspokojení nad návratem Alijeva. Jakým směrem se tedy hodlá Ázerbajdžán ubírat, je nasnadě.
