„…ten kraj jsi záhy prošel v údivu, nenasycen, v překvapení a v sladké únavě, ustavičně dojat a rozechvěn nad jeho tajemností a krásou…“
Karel Čapek
Těžko lze lépe, výstižněji a přitom stejně tak stručně vystihnout genius loci tohoto na první pohled nenápadného koutu severovýchodních Čech, ze všech stran obklopeného takovými turistickými obry, jako jsou Krkonoše, Český ráj a Orlické hory. Karel Čapek měl však pravdu, možná to tak při pohledu na mapu nevypadá, ale v této pohraniční výspě, ohraničené na západě masivem Zvičiny (místními láskyplně nazývané Maják Tramtárie), opuštěnými planinami pod skalními bludišti u Teplic a hraničními kameny na hřebenech Javořích hor na severu a východě a údolím Metuje s mekou české literatury Babiččiným údolím na jihu, lze nalézt pohromadě úplně všechno, co naše krásná země nabízí.
Zemský ráj to na pohled…
Vedle Labských pískovců, Kokořínska, Českého ráje nebo Roverských a Polomených hor je kraj bratří Čapků známý – zvláště mezi horolezci – monumenty pískovcových skalních měst. Najdeme tu kolmé stometrové stěny a kaňony úzké stěží na rozpažení, skalní bludiště v Broumovských a Mirošovických stěnách či v Adršpašsko-teplických skalách, lidově nazývaných „Ádr“, stejně jako překvapivě sevřená a do okolní krajiny hluboko zaříznutá údolí říček Dřevíč, Metuje a Třeslice, která jsou pravým rájem pro geology a hlavně botaniky. Stolové hory Ostaš, Signál, Křížový vrch a Hejda zase vypadají, jako by je sem někdo přenesl od pramenů Orinoka. O Brátově skále nedaleko Velkých Svatoňovic pod Jestřebími horami se zase vypráví pověst, že je pod ní ukrytý poklad. Občas se u ní zjevuje – jak se místní dodnes dušují – poněkud děsivý přízrak bledého, napůl průhledného muže vystupujícího z rakve, který vztahuje k náhodně kolemjdoucímu poutníkovi děsivé pařáty plné zlata, když ho vysvobodí z prokletí.
Také milovníci lidové architektury zde zálibně zamlaskají nad půvabnými vesničkami plnými dokladů šikovnosti našich pradědů, jako například v Machovské Lhotě, nad samotami v Babiččině údolí u Ratibořic nebo nad nejstarší zachovalou dřevěnou stavbou v Čechách, hřbitovním kostelem „U naší milé paní“ v Broumově.
Na své si přijdou i vojenští nadšenci, údolím Metuje tzv. Náchodskou brankou vede tradiční trasa německých vpádů do Čech, a tak jsou pole a lesy kolem Náchoda a planiny nad Suchovršicemi posety opuštěnými a zapomenutými pomníčky z prusko-rakouské vojny v roce 1866, jejíž první padlý, vojín Josef Souček, má pomník nedaleko náchodské celnice. Po hřebeni Jestřebích hor, které jako hradba chránily odjakživa českým živlem osídlené oblasti od vesměs sudetskými Němci obývaného Broumovského výběžku, se přes Pavlišovský hřeben až po kopce nad Dobrošovem zase táhne mohutná hradba jedné linie těžkého a někde až tří linií lehkého československého předmnichovského opevnění, zpevněného tvrzemi Dobrošovem a Skutinou. Okolí hraničních kamenů v blízkosti mnoha příhraničních vesnic, které na sebe dnes upozorňují poutníka mnohde jen neznatelnými základy statků, pamatuje teroristické atentáty a přepady sudetoněmeckého Freikorpsu na československé finančníky, četníky a vojáky.
Krajina srdci Čechů nejbližší
Pokud letíš, poutníku, v malém letadle ve výšce 150 metrů nad krajem bratří Čapků nebo alespoň stojíš na nějakém pěkném vyhlídkovém místě (třeba na rozhledně Žaltman uprostřed moře lesů Jestřebích hor), nemůžeš si nepovšimnout jedné unikátnosti kraje rozprostírajícího se v hloubce pod tebou: jasně červené půdy v barvě nevypálené cihly. Zatímco v jiných krajích se střídají tmavě zelené fleky lesů s flíčky jasně zelených polí, pískovou barvou posečeného strniště a někdy se žlutými lány řepky olejky, zde v Podkrkonoší je krajina zarámovaná navíc do složité mozaiky jasně červených zoraných mezí. Zvláště výrazný kontrast se ti naskytne po dešti, kdy vzduch je průzračně čistý a všechny barvy jsou jaksi „omyté“. Červené barvě půdy vděčí za svoje jméno i Červený Kostelec, městečko pod jižními svahy Jestřebích hor.
Působivý pohled na krkonošské hřebeny s vyčnívající Sněžkou se poutníkovi naskytne i z okraje lesů nad Úpicí. Vskutku neobvyklý pohled na nejvyšší českou horu je však ze západních plošin Ádru: Sněžka zde ztrácí svoji odjinud viditelnou strmost a nadřazenost nad okolními horami a nad Modrým Dolem je až do největších letních veder patrné dlouho nemizící sněhové pole zvané „Mapa republiky“.
„Prošel jsem už celou republiku,“ říká tramp Petr Mráz, „ale Podkrkonoší, respektive ta část, které se dnes také někdy říká ‚kraj bratří Čapků‘, mi připadá taková nejtypičtěji česká, nevím, jestli mi rozumíš. Přesně takhle, jak vypadá zdejší krajina, jsem si představoval typicky českou krajinu. Jako obrázky pana Lady, chápeš?“ hledá chvíli marně slova.
Napůl zapomenuté hory…
Nejzazší hraniční výspou ve výběžku jsou Javoří hory. Hřebenovka těchto nejméně známých českých hor, vlnící se stále nahoru a dolů v zachovalých smíšených lesích, tvoří totiž samotnou státní hranici. Při pohledu z Broumovské kotliny se Javoří hory jeví poutníkovi jako neprostupná a vysoká hradba a je fakt, že pro výstup na jejich nejvyšší bod – 881 metrů vysoký Ruprechtický Špičák – bude potřebovat opravdu dobré plíce. Zvláště poslední kilometr se cesta vine nahoru v úhlu snad 30 stupňů. Odměnou za jeho námahu mu však poté bude skoro třicetikilometrové putování od jednoho hraničního kamene ke druhému v horské, lidmi absolutně opuštěné krajině.
V Jestřebích horách je situace trochu jiná. Jejich hřeben s rozhlednou ozdobeným nejvyšším bodem Žaltmanem je poměrně plochý, bez velkých převýšení, a po většině své délky je sledován úzkou asfaltovou silničkou nebo zpevněnou štěrkovou cestou. To umožňuje, aby po hřebeni, začínajícím na severu až na státní hranici skalním hřebenem u Petříkovic a končícím daleko na jihu Jírovou horou nad údolím Metuje, od jara do podzimu kromě pěšáků s usárnami a gemmami na zádech svištěli i četní cykloturisté. V zimě, pokud to sněhové podmínky umožňují, je hřebenovka ze stejných důvodů kromě trampů vyzbrojených sněžnicemi rájem také pro běžkaře.
O rostoucí oblibě Jestřebích hor pro zimní dovolené svědčí i vyprávění odpočívajícího tatíka před domkem v osadě Paseka na samém rozhraní horských luk a šťavnatých lesů, když jsem se tudy „táhnul“ během vandru. Požádal jsem ho o vodu a přitom se ho zeptal, zda by se tu dalo někde zamluvit ubytování na silvestra. „Jářku, člověče, kde to žijete?“ podivil se upřímně ten bodrý muž. „Tady je už všechno nejmíň na rok dopředu zamluvený! Možná ještě u Šťovíčkojc…,“ zamyslel se nahlas v podkrkonošském nářečí.
Slavní rodáci
Podkrkonoší také je a odjakživa bylo krajem české obrozenecké elity, význačných lidí a v neposlední řadě vlastenců. Ne nadarmo se mu také říká „kraj bratří Čapků“. Památek na jejich pobyt tu nalezneme spoustu, nejen v rodišti Karla Čapka Malých Svatoňovicích, ale také v Úpici, kde oba bratři prožili v domku nedaleko textilní továrny dětství. Ale nejenom oni patří k zdejším rodákům, jejichž sláva daleko přesáhla hranice kraje a mnohdy i země. Hronov se může například pyšnit tím, že se zde narodil spisovatel Alois Jirásek, který navíc mnohá zdejší místa popsal ve svých románech. Rodáky z Červeného Kostelce jsou zase malíř Gustav Vacek a oblíbený herec Martin Růžek. O významu Starého bělidla a Ratibořic v Babiččině údolí pro tvorbu Boženy Němcové už byla řeč.
Kraj bratří Čapků je však rodištěm i jiných významných osob českého národa. Lidí sice prostých, o kterých ví jenom pár zasvěcených, jejichž činy se však významem pro celý český (československý) národ a stát mohou směle měřit s předchozími VIP rodáky. Vždyť kdo dnes například ví, že v tomto kraji Raisových zapadlých vlastenců, konkrétně na Úpicku, vypuklo jako na prvním místě v Čechách už 2. května 1945 ozbrojené povstání proti německým okupantům? Stateční lidé však žili v tomto cípu Čech po celou dobu války a okupace.
Jen málokterý poutník si při procházení samoty Kostelecké Končiny, z níž je krásný výhled do kraje, všimne odbočky k nenápadné chaloupce dole na svahu. Malá pamětní deska ve štítu domu říká kolemjdoucím, že právě zde, v domku rodiny Burdychových, byl poslední úkryt posledního bojovníka legendární paraskupiny Silver A, radisty Jirky Potůčka. Bylo to už v době, kdy Němci právě vyvraždili obce Lidice a Ležáky, takže Končinám a Bohdašínu (celkem 516 lidí) hrozil stejný osud. O parašutistu se zde starala síť místních odbojářů složená hlavně z učitelů a ukrytá pod šifrou S 21 B.
Náměty na příště…
Je neděle večer. Vracíme se autem domů. Máme v nohách pořádných pár kilometrů, takže pes na zadním sedadle už spí. Když vyjedu nahoru nad Úpici k osadě Svobodné, zastavím a ještě naposledy vylezu z vozu potěšit se pohledem na kraj, který mi už jako malému navždy učaroval. Hlavou se mi honí střípky vzpomínek: na lavičku na kraji nedalekého lesa Obecné, od níž byl krásný pohled na Jestřebí hory a Krkonoše se Sněžkou, pohled, který je dnes už překrytý 10 metrů vysokými osikami. Nebo na první šok, když jsem před časem znovu po letech zavítal do tohoto kraje bratří Čapků a při vandrování po hřebeni Jestřebích hor zjistil, že z bývalého uhelného dolu, který byl postaven přímo na hřebeni nad Odolovským sedlem, je kriminál a vězňové normálně chodí mezi baráky, sprostě hýkají na kolemjdoucí, a dokonce se za „dozoru“ klimbajících strážných vesele baví s návštěvami na parkovišti před areálem basy. Nebo na vodopád a podlouhlé jezero uprostřed roklí Ádru, po kterém plují lodičky s turisty, a na jeho mnohem méně známou, ale o to krásnější konkurenci Mořské oko na severním okraji skalního města, jehož kouzelné kombinace modrozelené barvy a oslnivě bílých skal využili už několikrát filmaři (například v pohádce Třetí princ). Nebo na skalní bludiště v Broumovských stěnách pod Božanovským Špičákem, kde každá skála vypadá jako jiné zvíře, a nádherné prolézačky, bludiště, skalní okna a minikaňony na stolové hoře Ostaš. Nebo…
Stravování: Výbornou kuchyní je proslulá hlavně hospoda v osadě Odolov na hřebeni Jestřebích hor. V létě však její personál občas „nestíhá“, takže raději počítejte na obsluhu s delším časem. Poměrně kvalitní a levné jídlo však dostanete v každém ze zdejších městeček, například v Machově, Úpici, Červeném Kostelci, Rtyni a Malých Svatoňovicích. Naopak touha nasytit se v turistických centrech – Trutnově, Náchodě – a v soukromých restauracích a penzionech v okolí Adršpašsko-
-teplických skal a Babiččina údolí bude znamenat sáhnout podstatně hlouběji do kapsy. Svojí specialitou, podkrkonošským „kyselem“, je proslulá i restaurace Hvězda, vystavěná v alpském slohu na hřebeni Broumovských stěn. Její oblíbenost podtrhuje i umístění na samé hraně skal, takže za hezkého počasí můžete přímo od talíře s kouřící polévkou obdivovat „ptačí“ výhled na masiv Javořích hor.Aktivity: V kraji bratří Čapků se kromě „klasických“ forem turistiky (pěší a cyklo) začínají prosazovat i výlety na koních – horse-turistika. Touto činností se zabývají jak někteří malí soukromníci, např. v Bohdašíně, tak i tzv. biofarmy. Na svazích Bučiny nad Machovem se dá při severním větru provozovat i adrenalinová bomba – paragliding – při svahování za silnějšího větru je však nutné dávat pozor, aby vás to nepřefouklo za hranici, která vede jen pár desítek metrů odtud. Dalším výborným terénem je Zvičina, kde se startuje při severním větru přímo proti panoramatu Krkonoš, nebo Královecký Špičák u Bernartic, kde však hrozí stejné nebezpečí jako u Machova.
