„Zbytky hodíme vránám,“ zaznělo v panelákovém bytě na ostravském sídlišti a z okna vyletěl kus starého chleba spolu s rozlámaným rohlíkem. Na trávníku před domem neležel dlouho. Ačkoliv se zdálo, že „vrány“ sedící na okolních sloupech nedávají pozor, během několika málo desítek vteřin se na trávník snesly černé stíny, začalo přetahování o pečivo a já nakonec sledoval vítěze, jak mizí s kořistí v zobáku. Znal jsem tu scénu od dětství a každoročně ji pozoruji znovu a znovu. Jen s tím rozdílem, že dnes už vím, že ptáci, kterým je každoročně v období Vánoc přilepšováno, nejsou „ty“ vrány, nýbrž oni havrani. Co vlastně o krkavcovitých víme? Když se řekne havran, leckdo si vybaví báseň stejného jména od Edgara Allana Poea, jejich větší ptačí příbuzní vešli do našeho povědomí pohádkou O sedmero krkavcích. Proč ale jsou tito největší z pěvců symbolem neštěstí? Snad jen vrána je výjimkou, takovou „bílou vránou“. Prý nosí děti. Holčičky. Jenže ani tato radostná událost nebyla v minulosti nějaké zvláštní štěstí. Vždyť holka bude chtít jednou věno, což by v chudých chalupnických osadách mohl být problém.
Havrane, dím, mene tekel…
„Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané,“ píše E. A. Poe. „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ Jsem dalek toho, abych soudil, co chtěl E. A. Poe ve svém slavném Havranu říci. Pomiňme také fakt, že překladatel udělal havrana z krkavce. Zkusme se zamyslet, proč jsou krkavcovití, a havrani zejména, většinou posly smutku a neštěstí. Pojďme v literárních odkazech k počátku, ke knize knih. Když mořeplavec Noe brázdil se svou zvířecí posádkou vlny zatopeného světa, týdny běžely v bezútěšném vyhlížení pevniny. „Když pak přešlo 40 dní, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétal a vracel se…“ praví První kniha Mojžíšova. Další pokus s jiným ptačím druhem už byl úspěšnější. „Pak vypustil holubici, která přilétla a měla v zobáčku čerstvý olivový lístek.“ Je pouhá náhoda, že je holubice i bělostnou barvou v přímém kontrastu k černému krkavci? Bible kralická vůbec krkavcovitým nepřeje. Leviticus v 11. kapitole praví: „Z ptactva pak tyto v ohavnosti míti budete, jichžto nebudete jísti, nebo ohavnost jsou, jako jest orel, noh a orlice mořská …a všeliký krkavec vedle pokolení svého.“ Ekumenický překlad opět pozměnil krkavce na havrany. Název kapitoly je Čistí a nečistí tvorové. Krkavcovití mají prostě smůlu. Vrány jsou v bajkách zpodobňovány někdy jako vychytralé bytosti, jimž jejich chytrost zachrání život, častěji však jako bezcitní ptáci, chytrolíni hledící jen na svůj prospěch. Co byste spíše hledali v jedové chýši čarodějnice: havrana, krkavce, nebo třeba čápa? Nebo by se tam nejlépe hodila vlaštovka? V jedné z polských pověstí mluvící havrani poradí chudákovi, kde najít poklad, a k smrti uklovou a roztrhají jeho bohatého, avšak lakotného a bezcitného bratra, který si za mouku řekl o bratrovy oči. Chudák mouku potřeboval pro děti, a tak se nechal oslepit. Tady byli vykonavatelé rozsudku sice krutí, ale spravedliví.
Černí ptáci hodující na mrtvolách mohli být za středověku opravdu považováni za posly smrti. Představíme-li si pole po středověké bitvě, lze pochopit verše Františka Hrubína z básně Havran a holubice: „Havrane, ptáku polí bitevních, po kterých pevněji se přimknem k bytí, naprostou černí jen nutíš sníh, že ještě skvěleji se třpytí.“ A co množství zemřelých po nějaké infekční nemoci, které se příbuzní ze strachu před nákazou báli pohřbít? To byla potravní nabídka pro havrany a zejména krkavce velmi lákavá. Zní to možná morbidně, ale pro tyhle ptáky jde o normální potravní nabídku. Proto si klidně sedli na viselce a počali s hostinou. Lidé si je za to zošklivili. Bez ohledu na to, že to byli právě oni, lidé, kdo se postaral o prostřený stůl. Mor, cholera či tyfus mají ve středověké Evropě na svědomí miliony obětí. Pak už je jen krok k tomu, aby se leskle černé peří hodujících ptáků stalo symbolem smutku a zmaru. Není vyloučeno, že právě středověk byl dobou zafixování našeho současného postoje, onoho smutně tajemného nazírání na tyto opeřence. Zatímco v Evropě rozklovávali krkavci viselce, u některých severoamerických Indiánů, kteří tradiční i netradiční právo uplatňovali jinak než šibenicí, byli uctíváni jakožto totemová zvířata.
Přelet velkého hejna černých ptáků působí vskutku mysteriózně. Těžko říct, čím vším si havran zasloužil mnohá záporná adjektiva. V knize Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého je zajímavé vysvětlení, proč má havran tmavé peří a chraplavý hlas: „Dříve byl havran krásným ptákem, kterého Bůh vyzdobil nádherným rouchem bílým jako padlý sníh, hlas jeho byl tak příjemný, že neměl na zemi sobě rovného. Jednou na Velký pátek, když lid do kostela chvátal, ozval se líbezný hlas havranův. Lidé zapomněli na kněze a poslouchali pěvce. Za to byl rušitel pobožnosti potrestán. Bůh mu odňal stříbrolesklé peří a krásný hlas. Havranu se dostalo roucha černého a místo andělského hlasu nepříjemný skřek.“ I moderní umění naznačuje, že havran se asi negativního nazírání na sebe a své příbuzné hned tak nezbaví. Vždyť v Baladě pro banditu smutně znějí slova: „Kráká starý havran, krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane.“ A pokud bychom chtěli zůstat úplně aktuální, dokážete si představit, že by se takový Rumburak převtěloval dejme tomu v datla?
Mrchožrout – dvoutřetinový vegetarián
Budeme-li se chtít podívat na havrany a krkavce trochu spravedlivěji, musíme nahlížet nikoli zrcadlem bájně mytologickým, ale vědeckým. Tedy biologickým. Proč se říká o ženách, které se nestarají či špatně pečují o své potomky, že jsou krkavčími matkami? Krkavčí samice nejsou o nic horšími matkami než většina pěvců. Může to znít divně, ale havran skutečně patří k pěvcům. „Zpěvavá“, tedy k řádu pěvců náležející, je celá čeleď krkavcovitých (Corvidae). U nás tam mimo havrana polního Corvus frugilegus a krkavce velkého Corvus corax dále patří sojka obecná Garrulus glandarius, straka obecná Pica pica, ořešník kropenatý Nucifraga caryocatactes, kavka obecná Corvus monedula, vrána obecná Corvus corone. Možná bude překvapením, že společný předek všech zhruba 105 druhů krkavcovitých pochází z oblasti dnešní Austrálie a je třetihorního stáří. Austrálie má svůj vlastní druh vrány. Někdo považuje havrana za samce od vrány. Na první pohled hloupost, ale stojí za zamyšlení, kde se tento blud vlastně vzal. Vrány jsou menší než havrani a místy je můžete vidět pohromadě, takže mohl vzniknout dojem, že ti subtilnější ptáci jsou samice. V západních Čechách jsou vrány černé, takže se moc od havranů poznat nedají. Jižní Morava je na tom o něco lépe. Vrány šedivky se přece jen poznají snáze. Co se vlastně o havranech a vůbec celém bratrstvu krkavcovitých ví? Jejich chytrost a inteligence je příslovečná, často jsou touto vlastností přirovnáváni k papouškům. Někteří mají schopnost naučit se mluvit. Jako například krkavec v děčínské ZOO, který příchozího pozdravil, a když se mu nelíbil, tak srozumitelně protestoval: „Nech toho!“ Záliba některých v lesklých předmětech je dostatečně známá. Pořekadlo, že krade jako straka, není náhodné. Podobným zlozvykem se chlubí i kavky, které se tímto taky dostaly do lidové slovesnosti. Možná fakt, že lidé nerozeznávali havrany od krkavců, kteří se potulovali po bitevních polích a navštěvovali lidmi uchystaná popraviště, vedl k tomu, že se havranům přisuzuje mrchožravost. Skutečná lež to sice není, ale v jejich potravě převažuje složka rostlinná. Ne že by si občas neulovili neopatrného hraboše, neohlodali vyhozenou kost či neslupli nějakého toho brouka nebo žížalu, ale maso přece jen favoritem denního menu není. Zvláštností je jejich obliba žraní gumiček, které se pod nocovišti či hnízdními koloniemi dají sbírat ve velkém. Možná jim připomínají žížaly.
Větší příbuzný havrana krkavec, to je něco jiného. Rozbory obsahu krkavčích žaludků ukazují na to, že převážnou složku jídelníčku tvoří hlodavci, myšice, hraboši. Zdá se, že z lidského hlediska je krkavčí návrat užitečný zejména tím, že zmenšuje škody způsobené hlodavci, a navíc jeho mrchožravost funguje jako zdravotní policie a hrobník v jednom. Pokud někde v horách padne kus srnčího, letka krkavců jej najde a okamžitě se sletí k hostině. Ing. František Havránek ve své práci, která se krkavci na našem území zabývá, uvádí: „…jde o druh dosahující v některých oblastech ČR vyšší denzity, než je uváděno pro přírodní stabilizované populace (především nehnízdní část populace), a je druh schopný aktivně exploatovat všechny živočišné druhy počínaje mláďaty spárkaté zvěře. Dokonce druh, který může ovlivňovat i mikropopulace jiných predátorů (ničení snůšek výra).“ Ornitologové toto považují za zavádějící. Zbytky spárkaté zvěře v potravě mohou být kusy posekané při zemědělských pracích či usmrcené koly aut. Vrána, považovaná za škůdce, může mít na svědomí zničené vejce či ulovené kuřátko bažanta. Podobný názor má i Petr Kučera, krkonošský lesák a myslivec v jednom. O havranech říká: „Samozřejmě mohou plenit hnízda jiných ptáků, kteří hnízdí na zemi, jako jsou například koroptve, bažanti, křepelky a podobně. Mohou také sbírat mláďata těchto ptáků a také třeba i malé zajíčky. Podle mne je to však přirozená selekce. Pokud dojde k přemnožení havranů, mohou být škody významné, ale opět to není na celém území republiky.“ Ornitolog Jožka Chytil jej o několik týdnů později doplňuje: „Ale rozhodně to není v takovém množství, aby to mohlo zásadně ovlivnit stavy těchto zvířat.“ Maso tedy v potravě vran a havranů najít lze, ale v podstatně menší míře, než se traduje. Havrani, a to ani v rozsáhlých mnohatisícových hejnech, nejsou schopni nějak viditelně ohrozit stavy drobné zvěře. Jak by to asi vypadalo v Kralupech nad Vltavou, kde se na nocovišti vystřídalo až 100 000 ptáků? Nemluvě o koloniích, kde se slétávají nocležníci v počtu až půl milionu jedinců. Odtud se za svojí potravou vydávají do vzdálenosti až 40 km od nocoviště.
Přestupní stanice Vojkovice
U Židlochovic má být největší moravské nocoviště. Poměrně přesně mi bylo vysvětleno, kde ho najdu, ale fotit v noci černé ptáky není zrovna moc atraktivní. Ovšem než definitivně usednou na stromy, slétají se z rozsáhlého prostoru a usedají na polích. Měl bych najít právě ono sletiště, dokud je ještě světlo. Slunko pomalu zapadá a kousek za vesnicí vysoko letící ptáci najednou opisují ladnou křivku a jdou prudce k zemi. Brodit Svratku v únoru se mi nechce, a tak jdu podél břehu, pohled zaměřený zhruba do míst, kde havrani mizí za chalupami, a doufám v blízkost mostu. Přání bylo vyslyšeno a most se zjevil dřív, než sluníčko zmizelo za obzorem. Na první pohled skvělé podmínky. Šikmé paprsky prosvětlují oranžovým světlem krajinu, rýsují dlouhé stíny okolo stojících topolů. Jen ti havrani chybí. Sedí v bezpečné vzdálenosti. Jsou jich stovky, možná tisíce, ale na obrázku by vypadali jako černé tečky na bílém sněhu. Slunce neúprosně klesá, havrani se mohou každou vteřinou zvednout a odletět. Po západu slunce klesne světlo pod rozumnou hodnotu, která by ještě focení umožnila. Plížím se odvodňovacím kanálem podél cesty. Z jedoucí felicie si mě posádka zvědavě prohlíží, ale když zaregistrují foťák, chápavě se usmějí. Mladá jabloň mě kryje při „zvedacím manévru“. Po pár snímcích se hejno zvedá a odletí o pár set metrů dál. Jejich útěková vzdálenost je o pár desítek metrů větší, než bych potřeboval. Ve městě, kde si jich nikdo nevšímá, si nechají člověka přijít podstatně blíže. Ale ve volné krajině, kde mají s lidmi jiné zkušenosti, jim instinkt velí popoletět. Rudě žhnoucí plynná koule mizí za obzorem a ptáci se vydávají na nocoviště. Každovečerní rituál příletu havranů je pro místní už rutinou. Podobných sletišť jako to u Židlochovic mají zdejší havrani víc. Ti brněnští, než se vydají k Židlochovicím, krouží nad ústředním hřbitovem, což jim na image nepřidá. Havrani a hřbitov. Kde vlastně našel Hitchcock inspiraci ke svým proslaveným Ptákům?
Černé bratrstvo se vrací
Tisícihlavá hejna havranů nejsou zas až takovou vzácností, černí ptáci poskakující okolo popelnic některých velkých sídlišť a hledající potravu taky nejsou nijak převratný objev. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost je do velké míry chrání před civilizačním tlakem. Jsou ptáci, jako třeba drop, kteří se prostě s člověkem nesmíří a v blízkosti lidských sídel vymizí. Ne tak havran. V jihomoravských Božicích, kde je hnízdiště v těsné blízkosti místní skládky, se na dvorku rodinného domku houpavým krokem procházejí slepice. V plechové misce mají cosi k zobání, leč v této chvíli misku dočasně okupuje právě přilétlá havraní formace. Opatrnější druhové posedávají na nedalekých větvích a čekají na vývoj situace. Jedna ze slepic učinila marný pokus dostat se ke svému přídělu, ale holt musí počkat. Havraní pobyt na „jejím“ dvorku je sice dočasný, leč až bude mít příležitost do své misky nakouknout, zjistí, že je téměř prázdná.
Tisícihlavá hejna havranů na našem území lze pozorovat celoročně. Může tak vzniknout dojem, že na zimu neodlétají. Není tomu tak. Sledování migračních cest ukazuje, že zatímco naši havrani se odlétají na zimu ohřát do Francie, populace z Ruska se usazují u nás. Proč tomu tak je, když biologicky je druh přizpůsobený tak, že by bez problémů přežil i v místech, kde tráví zbytek roku? „Asi jde o genetickou paměť, je tu silná role tradice, tah se geneticky fixuje,“ uvádí možné důvody ornitolog Karel Hudec.
Nejsou škodliví, ale škodí myslivosti
„Vrána obecná je odedávna pokládána za jednoho z největších škůdců drobné zvěře, zejména pro ničení násad v hnízdech koroptví a bažantů a pro chytání mláďat jak těchto druhů ptáků, tak dokonce i zajíců,“ praví se ve Fauně ČSSR. Ovšem bažant, jeden z fenomenálních mysliveckých argumentů, je v naší zvířeně tvorem nepůvodním. Navíc v lidské péči odchovaná zvířata ztrácejí obranné i útěkové reflexy, takže na tom, že jsou snadnou kořistí, se podepsali právě jejich ochránci a chovatelé – a pozdější lovci. Rozbory obsahu 468 vraních žaludků ale ukázaly, že jen ve 40 z nich byly zbytky vajec a ptačích mláďat. Oněch 8,5 % „škodlivých“ vran by mělo být vyváženo dvojnásobně vyšším číslem, kdy vrány pozřely myšovité hlodavce, což je z lidského hlediska bráno jako užitečné. Tehdejší zákon o myslivosti (12/1962 Sb.) ji však řadil mezi škodnou zvěř, takže všemožné hubení bylo povoleno. Lov vran je i dnes povolen celoročně. Myslivci všeobecně černé bratrstvo v oblibě nemají. Jeden ze severočeských deníků v rozhovoru s myslivcem nadhazuje, že „škodná se ale loví po celý rok“. Jednatel oblastního mysliveckého spolku Českomoravské myslivecké jednoty v Litoměřicích Adolf Rolínek se to snaží uvést na pravou míru slovy, že „dnes už se neříká škodná, ale zvěř škodící myslivosti. Je to například liška, vrána, straka a podobně“. A je to. Fráze „zvěř škodící myslivosti“ zní upřímněji, ale i tak se dá vytušit, že jsou to právě ti živočichové, které je třeba hubit. Konec konců boje o konečnou podobu mysliveckého zákona se dotkly i krkavcovitých. V návrhu zákona byli označeni (s výjimkou ořešníka kropenatého) za zvěř pernatou. Znamená to možnost lovu. Sice jsou pryč doby, kdy se mohly vrány likvidovat otrávenými návnadami, jedovatými vejci a vystřelováním hnízd, ale některým je po těchto dobách vyloženě teskno. V mysliveckém časopise si Ing. Lubomír Vent posteskl, co všechno se dříve mohlo dělat pro ochranu drobné zvěře. „Byla již známa obsazená hnízda vránami a strakami, prováděl se jejich odstřel. Hlavně lov krkavcovitých a i ostatních ze zákona povolených dravců byl na výrovkách celoroční činností myslivců.“ Dnes už zákon toto zakazuje. Doby, kdy na 520 ha bylo myslivcům přiděleno 200 otrávených vajec, tj. asi 1 kus na 2,6 ha, jsou pryč, ale havrani to přežili s dost pošramocenými stavy. Krkavci to tenkrát vzdali na našem území téměř úplně a zakrákali na ústup. „Kapitalismus“ paradoxně havranovitým pomohl. Několikrát se zdražily patrony, takže zastřílet si jen tak už není nejlevnější. Havrani a krkavci patří mezi dlouhověké ptáky a spolu s papoušky patří mezi nejinteligentnější, takže si svoje nepřátele v mysliveckých uniformách pamatují. I to je jeden z důvodů, proč se tak špatně fotí. Vrána šedivka je na dálku schopná poznat, když jde někdo s flintou. A k takovému člověku se chová naprosto jinak. Možná proto jsou problémy při focení – zvedne se foťák k oku, „zalící se“, a ptáci se zvednou. I přes svou ne zrovna lichotivou pověst mají krkavcovití, alespoň někteří, oporu v zákoně.Potřebují ochranu?
Podívejme se nejdříve na opačný konec světa. V americkém státě Tennessee zařadila Wildlife Resources Agency „obyčejnou“ vránu mezi ohrožené druhy. U nás je vyhláškou 395/92 Sb. jmenovitě chráněna kavka a krkavec. Na druhou stranu tisícihlavá havraní hejna nejsou výjimkou a krkavci úspěšně kolonizují celou střední Evropu. V současnosti by náš vzdušný prostor mělo hlídat 250–400 párů. „Jsou to správní ptáci, jsem rád, že je jich víc. Když jsem byl menší, tak byli vzácní, ale teď jsou vidět čím dál častěji,“ konstatuje Tonda Krása, student přírodních věd v Brně, a pozoruje plachtícího ptáka nad zříceninou středověkého hradu u Bakova nad Jizerou. Kavka se zase stala pro Českou ornitologickou společnost Ptákem roku 2001.
Zdá se, že zpětná kolonizace velké části našeho území úspěšně skončila. Zejména u krkavce, který měl krizi zhruba ve 20.–30. letech 20. století. Jeho zpětné rozšíření na naše území se mu povedlo dokonale. „Navrhujeme zařazení krkavce mezi lovnou zvěř s možností redukce populace dle místních podmínek. Jako úroveň, při které by měla být zvažována možnost redukce populace, doporučujeme 5 párů/100 km2,“ praví se ve zprávě ing. Havránka. Populace tohoto ptáka je u nás stabilizovaná, což znamená hustotu zhruba 5 párů/100 km2. Mluvíme-li o zákonné ochraně, tak jedna z evropských směrnic, kterou naše republika podepsala, je Úmluva o ochraně evropských rostlin a živočichů. Tam jsou havran i vrána uvedeni v příloze III. Populární Červené knihy sice nemají legislativní charakter, ale leckde je vlády berou v potaz. Naše Červená kniha vede krkavce jako druh vyžadující další pozornost, kavku obecnou jako druh ohrožený. Těžko říct, jestli toto černé bratrstvo potřebuje zákonnou ochranu. Na jedné straně tisícihlavá hejna havranů, kteří se jen tak vyhnat nenechají, na straně druhé téměř vyhubený krkavec osídlil zpětně naše území právě díky zákonným normám, které znemožnily jeho masové vybíjení. Užitečnost či škodlivost jsou ryze lidská slova. Použijme je i v případě, kde člověk nehraje žádnou úlohu. Na jižní Moravě je jedno hnízdo krkavce využívané ostřížem, sokolovití si totiž hnízda nestaví. Tak tenhle pár, jenž je „doma“ nedaleko Mikulova, úspěšně hnízdí v tom krkavčím. A tím je krkavčí rodinka užitečná. Tomu ostříži.
