Říkali jí Královna banditů, Překrásná vražedkyně, Květinová bohyně. Jmenuje se Phúlan Deví. Ještě jí nebylo 26 let, když byla na její hlavu vypsána odměna 10 400 dolarů. Za sebou měla sérii vražd, více než třicítku únosů a přepadení. Jen v tom nejznámějším případě, který se zapsal do dějin Indie jako Masakr svatého Valentina, zavraždila 22 mužů. Za každého muže, kterého zabila, prý se dvěma spala. Policejnímu inspektorovi řekla, že občas se s někým vyspala a potom ho odstřelila. Národ v ní viděl své ho Robina Hooda. Nikdy nebyl nikdo tak populární jako krásná Deví. Přežila deset let ve vězení, natočili o ní film, který byl dobře přijat v Cannes, a stala se dokonce poslankyní indického parlamentu. Něco takového je možné jen v Indii, kde se proplétají středověk i 21. století. Dokáže si snad někdo představit neuvěřitelnější osud?
 … |
OPRAVDOVÁ INDIE
Narodila se v Mirzapuru, nehostinné vesnici v indickém státě Uttarpradéš, jako dcera negramotného rybáře. Od začátku to je symbolický příběh. V celé Indii je půl milionu takových vesniček, ve kterých se zastavil čas pro neuvěřitelně mnoho lidí – víc než půl miliardy. Pro někoho je to svrchovaně nezajímavý svět, pro jiné zase “ta pravá Indie”, kam podnikavé cestovní kanceláře organizují výlety, kterým se říká “village safari – vesnické safari”. Malá Phúlan věřila, že jako 70 % indických žen se ve své vesnici narodí i umře a nikdy se nedostane za její hranice. Obvykle jsou v Indii ženy už od narození nechtěná obtíž, protože na ně musí rodiče šetřit věno. Kdyby tak byla synem, to by bylo něco jiného… Indická žena z nejnižší kasty, žijící na vesnici, je snad nejméně svéprávný tvor pod sluncem. Nikdy necestuje, kasta jí přikazuje, co může jíst, délku sárí, kde může čerpat vodu ze studny, kterými dveřmi, a jestli vůbec, smí do svatyně.
SKOČ DO STUDNY
Phúlan byla třetí ze čtyř dětí, její otec pomáhal při sklizních. Když jí bylo deset, ošidili je příbuzní o 15 akrů půdy, a tenkrát začala svou soukromou válku. Vynadala svému bratranci. Možná se to Evropanovi na sklonku druhého milénia zdá příliš nicotné, ale vztah k půdě v “opravdové Indii” je snad ještě vřelejší než k posvátné krávě. Země je feudálním klíčem, pro který lidé bojují, zabíjejí a umírají.
Za svůj první rebelský čin dostala Phúlan náležitou odměnu – bratranec ji zmlátil. V jedenácti malou Phúlan provdali za vdovce třikrát staršího než ona výměnou za krávu a bicykl. Muž s ní souložil a často ji bil. Vydržela to celý rok, než ve dvanácti letech utekla zpátky domů.
Když se přes kus země, velký jako celý Texas, vrátila do rodné vesnice, rodiče chtěli, aby se zabila skokem do studny. Utéct od manžela je totiž v Indii pro ženu na vesnici horší než smrt. Dvanáctiletá Phúlan o sebevraždě skutečně přemýšlela, ale touha žít byla silnější.
Příštích deset let bylo krušných. Zatímco vrstevnice v Evropě se připravovaly do tanečních, Phúlan žila stranou za rodnou vesnicí. Živila se jako prostitutka – a pořád pokračovala ve své válce o půdu. V roce 1979, když jí bylo 21 let, byla zatčena, že vyloupila bratrancův dům. Strávila měsíc ve vězení, kde byla bita a znásilňována jako mnoho jiných indických žen. Mnozí z těch mužů, kteří ji znásilnili, byli přátelé jejího bratrance, a tak nikde nenašla zastání.
UNESENA
Festivaly jsou hindská specialita. Skoro na každý den v roce se nějaký vztahuje. Jednou takhle začátkem července zaslechla Phúlan na festivalu, že ve vesnici je gang dakoitů, jak se v Indii říká banditům, vedený babu Gujarem. Měl se utábořit na břehu svaté řeky Jamuny a prý se chystal Phúlan unést a přitom jí uříznout nos – což není nijak neobvyklý trest pro ženy jejího ražení. Několik minut po půlnoci zaslechla Phúlan dusot bot, viděla muže s pochodněmi a jejich siluety promítnuté na zdi.
To je tak všechno, o čem můžeme s jistotou tvrdit, že se opravdu stalo. Co následovalo, nevíme, ale jisté je, že Deví odešla z domu. Možná byla opravdu unesena, ale každopádně tím pro ni skončil život ženy z “opravdové Indie” a začalo divoké dobrodružství, jakému není na světě rovno.
ŽIVOT MEZI LOUPEŽNÍKY
Rozhraní států Uttarpradéš a Madhjapradéš celá staletí patří loupeživým bandám. Desítky nejrůznějších gangů s tichou podporou veřejnosti ovládají krajinu severní Indie stejně jako dřív desperáti na Divokém západě. Obyvatelé vesnic “opravdové Indie” je obdivují. Jsou to lidoví hrdinové, odvážní rebelové s příčinou. Celých osm století jsou součástí indické společnosti jako kdysi u nás lapkové. Každá vesnice touží, aby aspoň jeden její obyvatel byl členem gangu. To je nejlepší pojistka. Jestliže je muž dost požehnaný a má tři syny, první půjde k armádě nebo policii, druhý zůstane hospodařit doma a ten třetí se stane zbojníkem. V tomto pořadí to pro rodinu znamená: 1. legální autoritu, 2. jistotu, že země bude rodit, 3. záruku sociální prestiže rodiny.
MILENKA VIKRAMA MALLAHA
První tři dny ve spárech náčelníka loupežníků babu Gujara byly pro Phúlan Deví těžké. Ale pak přišlo vysvobození. Zástupce náčelníka Vikram Mallah, který se do dívky zamiloval, svého babu Gujara (babu znamená volně přeloženo vážená osoba) zabil a převzal vedení gangu. Zpráva se roznesla po celém loupežnickém údolí a všichni věděli, že Vikram převzal nejen vedení nad gangem, ale má novou milenku. Skládali se o nich písně a Phúlan si dokonce nechala udělat gumové razítko: MILENKA VIKRAMA MALLAHA, CÍSAŘOVNA REBELŮ
ZABIJ DVACET LIDÍ
Její čest byla tímto obnovena a ona se svým gangem mohla začít vykonávat i svou spravedlnost. Vikram ji naučil všechno, co sám uměl. Byl to silný chlapík, vysoký, a úplně uchvácený svou milenkou. Naučil ji střílet a bojovat všemi zbraněmi za všech situací. Prozradil jí i základy banditské filozofie, kterou vyjadřují i písně a balady z té doby: “Jestliže chceš zabít, zabij dvacet lidí, ne jenom jednoho. Když zabiješ dvacet, tvoje sláva se rozšíří, když zabiješ jednoho, pověsí tě jako vraha.”
Celý rok vedl Vikram svůj gang přes rokle a džungle na území nikoho. V okruhu asi 8000 čtverečných mil přepadávali vlaky, okrádali vyšší kasty v domech i na cestách, zabíjeli a unášeli. Když se Phúlan později ptali, jestli poznala strach, přiznávala to bez obalu: “Každý den jsem žila ve strachu. Jednou v džungli jsem seděla u ohně a cítila něco na stehně. Uvědomila jsem si, že to je had. Rychle jsem ho chytila a hodila stranou, ale věděla jsem, že to je zlé znamení, tak jsme sebrali zbraně a utekli. Za deset minut se v táboře objevila světla a silně ozbrojená vojenská jednotka. Bůh mě varoval.”
HAVRAN NOSÍ SMRT
Snad nejdůležitější zlé znamení přichází v létě 1980 po festivalu Sawan Dvi, během monzunu. Deví spatřila havrana sedícího na vetchém stromě na kraji tábora a rázem věděla, že se něco nekalého děje. Prosila Vikrama, aby odešli. Tentokrát nebyl milenec nakloněn ženské mysterióznosti, neposlechl, a všechno dopadlo špatně. Za chvíli se spustil hlasitý rámus a bylo slyšet výstřely.
“Obklíčila nás policie,” vykřikl Vikram a sáhl po zbrani, ale ta záhadně zmizela. Potom Vikram padl jako podťatý a další rána, která ho zasáhla, byla smrtelná.
Vikram se mýlil, uvažovala Deví, zatímco držela jeho hlavu v klíně, nepřepadli nás vojáci ani policie, ale dva bratři z našeho gangu. Sri Ram a Rara Ram se přidali k bandě teprve před několika dny, poté co je pustili z vězení.
Zabili Vikrama, aby se pomstili za smrt bývalého šéfa Gujara, a také proto, že Vikram Mallah, obtížný hmyz z nízké sekty, převzal vedení gangu, a oni, příslušníci vyšší sekty, jej měli poslouchat. Osud v životě Phúlan se opět ozval jemným, a přitom brutálním zvukem sitárů.
TŘIADVACET DNÍ, KTERÉ ZMĚNILY PHÚLAN
Deví se pak už nikdy nevzpamatovala z Vikramovy smrti. Podle několika svědků prý měla být té noci spoutána a omráčena chloroformem. Pak ji bratři Ramové hodili do lodi, se kterou se plavili po řece až do neblaze proslulé vesničky Behmai. Žije tu asi 50 rodin patřících do kasty Thákurů, válečníků a vlastníků půdy, nejvyšších v bráhmanském řádu. Kontrolují politiku ve státě, ale přesto do vesnice nevede žádná silnice, dá se tam dojet pouze po řece anebo dojít pěšky. Tady ji zavřeli do špinavé, tmavé c hatrče, kde ji drželi tři týdny. Každý večer krátce po půlnoci vešly dovnitř tmavé nečitelné siluety mužů a každý den ji ty siluety znásilňovaly dokud neztratila vědomí.
Třiadvacátý den zajetí ji vytáhli z chatrče. Vypadala zuboženě. Modřiny a krevní podlitiny pokrývaly celé tělo, oči měla vyhaslé a vlasy špinavé. Sri Ram jí poručil, aby mu přinesla vodu z místní studny. Kolem studny se mezitím shromáždili všichni mužové z vesnice a křičeli na své ženy, aby se šly podívat na náves.
Když Phúlan odmítla, Sri Ram ji nakopl, strhl z ní deku, a Phúlan nezbývalo než se nahá dobelhat ke studni. Muži udělali kolem ní uličku hanby, smáli se a plivali na ni. Netušili, jak hořký konec si v tu chvíli sami pro sebe připravují.
MASAKR SVATÉHO VALENTINA
Večer bratři Ramové odešli do rokle a opět se tu objevil mladík, kterému Phúlan učarovala. Jmenoval se Santosh Pandit, a když v noci tiše vstoupil do chatrče, kde už zase ležela svázaná, považovala ho za další ze stínů. Nechtělo se jí věřit, že ji skutečně odváží na svobodu. Ale bylo tomu tak. Čas pomsty nadešel. Phúlan brzy svolala zpět rozprášený Vikramův gang a logicky nebylo jiné řešení, než aby se sama stala náčelnicí loupežnické tlupy. Vytvořila vlastní gang a ten řídila tak sveřepě, že o sedm náct měsíců později vešel do dějin moderní Indie.
Dcera negramotného rybáře z nízké kasty se vrátila do místa svého ponížení, vesničky Behmai na březích svaté řeky Jamuny, v roce 1981. Nikdo tenkrát nevěnoval pozornost skupině asi dvaceti lidí v uniformách, když se pomalu brodili řekou. Snad bylo trochu nezvyklé, že celou skupinu vede mladá dívka, která má šikmo přes prsa nábojnicový pás. Podle novinových zpráv měla krvavě rudou stuhu na čele. Ta dívka nesla megafon, a když do něj začala křičet, vesničané se shromažďovali na břehu řeky a pozorovali , jak se muži přibližují k modlitebně kolem boha Šivy. Skupinka se tu pomodlila, pak muži zablokovali ústupové cesty, zatímco dívka vyskočila na obrubník studny a zapnula megafon: “Jestli je vám život milý, dejte nám všechny své peníze, stříbro a zlato! A poslouchejte, vím, že Sri Ram a Rara Ram se tu skrývají. Jestli mi je nevydáte, roztrhám vás na kusy! To vám říkám já, Phúlan Deví!”
Zatímco muži z gangu prohledávali vesnici, dívka se procházela po ochozu studny a pozorovala vesnici. Po hodině se muži vrátili bez bratrů Ramů. Prý je nikde neviděli.
“Lžete,” křičela Deví, “já vás naučím mluvit pravdu!”
Nařídila všem mladým mužům aby se shromáždili okolo studny, plivala na ně a řvala: “Když mi neřeknete, kde jsou, upeču vás zaživa!”
Zajatci stáli v řadě před ní, a jak procházela kolem nich, strhávala jim turbany z hlavy a pažbou pušky je bila do genitálií. Pak si zajatci museli kleknout na břehu řeky Jamuny a tvář položit k zemi. Následovala salva výstřelů, a těla třiceti mužů se lámala k zemi. Dvacet mrtvých na místě, další dva podlehli následkům zranění, zranění ostatních byla velmi těžká. Byl zrovna únorový den, který se jinde na světě slaví jako svátek zamilovaných. Den svatého Valentina.
ROBIN HOOD V SÁRÍ
Od té doby se Královna banditů pohybovala po kraji jako přízrak. Chudým dávala, co bohatým vzala a začalo se jí říkat “Robin Hood v sárí”. Zprávy o zabíjení se rychle šířily po celé Indii. Jeden z největších masakrů od založení moderní Indie šokoval především tím, že jeho strůjcem byla žena z nízké kasty, a oběťmi “urození” z vyšší kasty.
Moc Thákurů nebyla snad nikdy po celých pět tisíc let víc ohrožena. Nový cyklus pomsty a vraždění se zdál být na spadnutí. Ani samotná Indíra Gándhíová si tehdy nemohla dovolit další násilí mezi kastami, nebo snad dokonce válku. A tak začala s Královnou banditů jednat o podmínkách, za kterých se vzdá, samotná indická vláda.
PODMÍNKY KAPITULACE
Phúlan se vzdala vládě za výhodných podmínek. Zřejmě smlouvala dlouho a neúprosně, jak je v Indii zvykem. Možná z ní měla nejlidnatější demokracie světa opravdový strach.”Členové mého gangu měli zaručeno, že nebudou pověšeni, měli jsme být propuštěni po osmi letech, měli jsme žít ve vězení společně a bez pout,” vzpomínala Phúlan později. Slíbili, že je nevydají do státu Uttarpradéš, kde se stal masakr, že budou souzeni speciálním soudem, že Phúlan bude vrácena země ukradená jejímu otci, její bratr dostane práci od vlády a rodina od vlády v Madhjapradéši půdu, kozu a ovce.
Udělat s vládou takovýto obchod, na to musí člověk být dost inteligentní, i když je negramotný.
Trvalo to dva roky od masakru, až jednou zvečera roku 1983 Královna banditů Phúlan Deví se skupinou dvanácti mužů vystoupila z hustého křoví a vzdala se vládě.
Měla pistoli ráže patnáct milimetrů, dlouhé vlasy a divoký pohled. Občas se ohlédla na policistu z distriktu Bhind. Nebyl sice ozbrojen, ale uniforma mu nescházela. Byl to on, kdo víc než rok vyjednával pro celou její loupežnickou bandu podmínky, za kterých bude ochotná se vzdát. Jenom on a ministr Madhjapradéše věděli, že Královna banditů Phúlan Deví právě tuhle noc vystoupí z úkrytu právě zde. Malá armáda tří stovek policistů na ni čekala o šest mil dál na opačném konci údolí marně.
LEGENDA ZAČÍNÁ
Když se nejslavnější indická banditka všech dob vzdala, byl z toho veřejný tábor lidu. Téměř všichni žurnalisté v Dillí, světové televizní stanice, feministky a mnozí další pospíchali do vesnice Bhind podívat se na dívku s nejbizarnějším osudem, jaký toto století mohlo člověku připravit.
Celé desetiletí se o Phúlan vyprávěly historky a skládaly písně, ale až do toho dne ji nikdo neviděl, policie neměla ani její fotografii.
Následujícího rána Phúlan se svou rodinou vystoupala po dřevěných schodech na balkon v barvách červené, zelené a žluté – indické národní vlajky. Deví byla v khaki uniformě, s červenou šálou. V kapse stejnokroje nesla malou figurku bohyně Durgy – bohyně síly a odolnosti. Nejdřív se poklonila portrétu Gándhího a dotkla chodidel předsedy vlády Madhjapradéše Arjuna Singha. Chvíli zaváhala, pak se otočila k zástupu a zvedla pušku nad hlavu.
Zdálo se jim poněkud nepatřičné, že Královna banditů, postrach širokého okolí, je drobounká dívka, která měří sotva 150 centimetrů. S rovnými a vysokými lícními kostmi, plným placatým nosem a úzkýma očima vypadala spíš jako nepálský chlapec. Všude kolem panoval pocit, že legenda se chýlí ke konci, ale snad nikoho nenapadlo, že nová legenda naopak začíná. Není snad takováto legenda geniální start pro politickou kariéru?
Z KRIMINÁLU DO PARLAMENTU
V očekávání rozsudku za loupeže, únosy a vraždy strávila Phúlan ve vězení dlouhých jedenáct let, aniž byla kdy postavena před soud. Proti všem předpokladům přežila ve vězení nemoc, která měla být rakovinou, a mnoho pokusů o atentát, zatímco mnohé z jejího gangu zabili ve vězení daleko dřív než za vládou slibovaných osm let.
Až v únoru 1994 byla propuštěna z vězení na kauci 1600 dolarů. Pomohl v tom i nový ministr státu Uttarpradéš Mulajam Singh Jaday, který zrušil žalobu a dal Phúlan milost. Změnila se doba a i politici na nejvyšších místech pocházeli z nejnižších kast. Propuštění bylo zadostiučiněním pro všechny chudé lidi z nízkých kast.
Když se Phúlan ptali, co teď očekává od života, trochu překvapivě řekla: “Co já umím kromě střílení a kosení trávy?” Přesto si své místo našla poměrně rychle. V nadcházejících volbách nejnižší kasty poprvé v dějinách dosáhly velikou politickou moc v celonárodním měřítku. Phúlan Deví, žena, která vzala spravedlnost do svých rukou, se stala jejich symbolem. Nebyl to už jen její příběh. Květinová bohyně své působení v lupičském gangu vždy prezentovala jako boj za sociální spravedlnost pro vrstvy, které jsou v Indii tradičně znevýhodněné.
“Lidé v Mirzapuru mě znají,” říkala Phúlan a měla pravdu. Dokonce ji měli rádi za rozhodnost, s jakou odmítá indický kastovní systém. Květinová bohyně se o politickou kariéru pokoušela hned při prvních parlamentních volbách. Tehdy byla neúspěšná, ale od té doby se její popularita zvýšila. Každopádně se Phúlan objevila na kandidátce opoziční Socialistické strany a nakonec obsadila jedno z 545 míst ve Sněmovně lidu. Jako poslankyně dolní komory parlamentu bojuje za práva žen z nižších kast a svou minu lost odůvodňuje nutností boje proti svévoli vyšších kast. V souboji s příslušníkem vysoké kasty, zastupujícím nacionalistickou Indickou lidovou stranu, vyhrála s rozdílem 37 000 hlasů.
PŘÍBĚH NEKONČÍ Tím příběh nekončí. Šestatřicetiletá Phúlan Deví byla, už jako poslankyně, povolána k soudu, kde se má zodpovídat ze svých zločinů. Soud odmítl její žádost, aby bylo 54 obvinění z vražd, loupeží, vydírání a únosů probíráno u soudu v sousedním státě Madhjapradéši kvůli větší objektivitě, avšak Phúlan ve vězení neskončila. Namísto toho její legenda překročila hranice Indického poloostrova a vyrazila do světa, hlavně díky několika knihám a filmu, který její životní příběh ztvárnil pod názvem Královna b anditů a byl dobře přijat na festivalech v Cannes a Torontu. Film byl sice v Indii nějakou dobu zakázán, protože v něm byly scény s nahými ženami a brutálním znásilňováním, ale mnohem víc Phúlan vadilo, že si režisér a producenti přivlastnili její život, a s ní se o tom vůbec nebavili. Uvažovala dokonce o tom, že na ně podá žalobu. Možná je trochu zaskočena tím, jak události dostávají v našem globálním světě spád. Anonymní “ženu z opravdové Indie” znají dnes řízením osudu lidé z celého světa, všude, kde se čtou noviny a sleduje televizní zpravodajství. V Indii právě skončily volby, a o Phúlan bylo opět slyšet. I když to bylo jen tím, že protestovala proti nelegálnímu průběhu voleb, ve kterých její strana nezískala takový úspěch, jaký očekávala.
