Měla nohy, které by jí mohla závidět Cindy Craw fordová, pevný zadeček a tmavé chmýří pod nosem. Minišaty spíchnut é z desítek žlutých gumových rukavic ji pleskaly o tělo. Něžně odhodila pramen vlasů z čela a unaven ě vzdychla, že jí to horko nějak zmáhá. Pár mužů přiskočilo a nabídlo jí ze své plechovky piva. Usrkla z jedné, a poté se otočila se zářivým úsměvem zpět do objektivů nadšených fotografů. nikdo si nevšímal, že jí „nahoře“ něco chybí a „dole“ zase přebývá. Byla krásná a chlapi křičeli: „Holka, ty jsem ale kočka, otoč se ještě jednou!“ O kus dál pózovali další dvě dámy, mohlo jim být něco po padesátce a jedné vykukovaly zpoza výstřihu černé chloupky. Vzduch se třepetal teplem, voněl roztékajícím se asfaltem a místo na břehu řeky Hudson žilo atmosférou vřelosti a veselí. Na 30 tisíc lidí se mačkalo u Christopher Street Pier na Monhattnu, kde se odvíjel každoročně pořádaný festival transvestitů Wigstock ´95 (podobnost názvu festivalu se jménem proslaveného hudebního festivalu ve Woodstock možná není náhodná. zatímco však Woodstock znamená dřev ěný kůl či hůl, Wigstock v angličtině představuje palici na paruky. Samotná akce od paruk již nemá daleko, je vlastn ě jejich oslavou.) West Village, bohémská čtvrť na západní straně Manhattanu v New Yorku, čpěla pivem a potem. Zápach se mísil s ostrou vůní dámských parfémů a po Christopher Street, kterou obývají převážně homosexu álové, se valily davy. Čtvrť se najednou změnila ve scénu fantaskního divadla, holdujícího bláznivostí paruk a převleků, dráždivosti barev a předev ším nespoutané sexualitě. Člověk se ztrácel v davu, kde muž byl najednou ženou, žena mužem. Kde se vytrácely všechna pravidla z učebnic biologie tak, že sám začal pochybovat o tom, co je vlastně normální. Na kousku země v New Yorku to na chvíli vypadalo, že padly všechny zábrany a předsudky vůči rozmarům lidské sexuality, zmizel strach a nenávist. Již 11 let si Wigstock nasazuje škrabo šku veselí a lehkomyslnosti a již 27 let se každý rok opakuje pochod homosexuálů Manhattanem zvaný Stonewall. obě tyto akce si uvědomují, že se více a více vzdalují od ideálů vytvo- řených v šedesátých letech. Transvestismus s sebou strhla vlna komerce. Někdy je až divně populární. Mrs. Doubtfire, Ed Wood, Monty Python, Priscilla, královna pouště…Mnoho členů hnutí ze práva homosexuálů neboli gays si stěžují, že politická úloha pořádaných akcí ustupuje před komer čností. 27. ročník Stonewall sponzorovaly společnosti Visa a Campari. Ač se USA tradičně považují za kol ébku demokracie, kde jen kvetou lidsk á práva, v občanských právech rasových a sexuálních menšin byla tato kolébka narychlo sbita pod náporem protestů let šedesátých a stále zeje dí- rami. V případě transvestitů nemůžeme o kolébce mluvit vůbec. Ze všech sex. hnutí je v americké politice právě toto nejvíce bráno na hůl. Ironií je, že to byli právě transvestiti, kteří před 27 lety rozpohybovali boj za práva homosexu álů. V 60. letech postihovaly americké zákony homosexualitu jako zločin. Práskačství se podporovalo, rodiny mohly své homosexuální příslušníky poslat do blázince a zaměstnavatelé a majitelé bytů mohli vypovědět své zam ěstnance a nájemníky, pakliže se jim nezdál jejich sexuální vkus. V někter ých barech seděl uprostřed místnosti na žebříku muž a osvětloval baterkou páry homosexuálů, kteří by se pokusili společně tancovat. Policejní namátkov é prohlídky klubů se považovaly za nic neobvyklého. 27. června roku 1969 udělala policie šťáru v Stonewall Inn, transvestitském baru ve West Village. Razie vedla k malému ale zuřivému vzbouření asi 400 lidí, po němž ještě následovaly třídenní nepokoje. Červnov é datum se stalo milníkem v historii hnutí za práva homosexuálů: po události v Stonewall homosexuálové poprv é pochopili nutnost organizovat se k opozičním akcím. Zde skončilo obdob í represálií a zrodilo se politické hnutí, např. Mattchine Society, Daughter of Billitis a velice radikální Gay Liberation Front. Odpůrci neváhali a učinili stejné: náboženská pravice a další strany dodnes podnikají od Kalifornie až po stát Maine kampaně, jež by zabrá- nily odsouhlasení zákonů o zákazu diskriminace homosexuálů. Ve 20. státech měly proběhnout referenda o zavedení protihomosexuálních zákon ů. Předloni státy Ohio, Arizona, Minesota a Missouri vstoupily otevřeně do voleb do senátu s protihomosexuálním programem. Argumentovaly tím, že chránit gays před diskriminací by znamenalo vytvoření speciálních práv. nelze však hovořit o výjimečných právech, jestliže tyto skupiny nemají svá práva ustanovena, protože se na ně nevztahují občanská práva sexuálně odlišně orientovaných občanů (homosexu álové v USA například nespadají pod federální ochranu.) Ano, společnost by neměla zajišťovat speciální práva homosexuálům, doktorům a filatelist ům. Ale zatím do té doby, než si všichni budou před zákonem rovni, by tato práva měla existovat i s přídomkem speciální. V současné situaci by bylo nejlepší krokem tyto zákony přijmout, dalším krokem by snad mohlo být zru- šení jejich statutu výjimečnosti a za- řazení mezi občanská práva. Zpátečnické tendence na mnoha místech USA jsou důkazem, že doba, kdy by se o právech homosexuálů nemuselo vůbec hovořit, je ještě hodně daleko. Tolerantní východní a západní pobřeží jsou velikým protikladem centru USA. V Iowě se lesbičkám vypalují domy a věší kočky na střechy. Na pódiu představil zakladatel Wigstocku Jonh Ingle (více známý pod jménem Lady Bunny) nové i známé tváře tanečnic, hereček a baviček. Vět- šina z nich jsou biologicky muži, chovaj ící se tak teminině, že nazývat je jinak než ženy, by snad ani nešlo. Mezi sebou se oslovují a vystupují převážně pod ženskými jmény. Už si zvykly na pojmenování, která jim společnost vymyslela (bitches, drags, drag queens, fairies, cross-dressers) a s frivolitou nimi na sebe pokřikují. Mnohé z těch zkušenějších, jako RuPaul, Lypsinka a Julia Sweeny, se zařadily do zábavn ého středního proudu. Do večera se bitches a turisti budou potulovat po barech těch druhých, domů ještě část z nich odejde v převlecích. Další dny budou zase navštěvovat svoje ghetta a někdy se ze zvědavosti přijdou podí- vat i tam, kam nepatří. Příjemně se nebudou cítit ani homosexuálové, ani ti „normální.“ Skončí tak zase kolo nádhern é přehlídky, která dá všem na chvíli zapomenout na realitu. Přehlídky, která však v nitru zápasí o pojetí svého poslání: jak přichystat podívanou a zároveň pohnout vědomím ve- řejnosti tak, aby si uvědomila, že existuj í věci, které se nemají rozškatulkovat na normální a úchylné. Režisér Barry Shils natočil dokument Wigstock: The Movie. zaznamenal dva roky festivalu, interview s herečkami střídal se záběry mimo pó- dium. Kdy však někdo natočí dokument ární film o komunitě transvestitů, jež se potýká s problémem chudoby a kokainu a žije už 10 lež na molu jen o dvě ulice dál? Za 30 let transvestiti učinili veliký pokrok. Z podzemních klubů se dostali na povrch. Nutno ovšem dodat, že ne dál než do ghett. V Čechách se podobná témata stá- le drží pod pokličkou. O tom, že úrove ň vystoupení českých transvestitů přitahuje do Prahy neuvěřitelné množ- ství zahraničních turistů, ví z veřejnosti málokdo. Na pražská transvestite show chodí výhradně homosexuálové a lesbičky. Když soubor transvestitů vystupuje s divadlem Jiřího Grossmana či Semaforem, kromě pár zasvěcen ých se z veřejnosti nezúčastní zase nikdo. Kdy začneme tyto lidi chápat jako rovnocenné tak, aby mohli vystupovat veřejně po boku známých herců a svoje kluby si mohli přestat chránit mřížemi?
Category:
1996 / 04
