„Je to skutečný ráj rostlinstva. Vlhké údolí chráněné proti větrům vysokými kopci, vyhřívané žhavým tropickým sluncem. Prostě ideální místo pro botanickou zahradu. Když jsem se ocitl před jejím vchodem, žasl jsem nad velkolepostí zeleně, která zahalovala vše kolem. Netroufl jsem si ani vejíti…“ Těmito slovy popsal roku 1910 český etnograf a indolog Otakar Pertold návštěvu zahrady Peradeniya v samém srdci ostrova Cejlon – dnešní Srí Lanky. Přesněji řečeno leží asi sto kilometrů od hlavního města Kolomba a šest kilometrů od města Kandy, proslaveného v buddhistickém světě chrámem Buddhova zubu.
ZAHRADA SINHÁLSKÝCH KRÁLŮ
Jako okrasná zahrada sloužila sinhálským králům již od 14. století. Roku 1821 ji Angličané prohlásili za majetek britské koruny, a protože neměli úplně čisté svědomí, rozhodli se ji přebudovat na typicky anglickou zahradu. Naštěstí člověk, který byl pověřen tímto úkolem, měl obdivuhodný vztah k přírodě a prakticky celou původní zahradu zachoval, pouze ji rozšířil o anglický park a provedl drobné úpravy. Britové byli na „svoji“ botanickou zahradu jaksepatří pyšní a ukazovali ji každé významné zahraniční návštěvě. Pak někdo přišel na geniální nápad – vzácní hosté by zde měli vlastnoručně zasadit svůj strom či keř. Jako první se zapsal do historie zahrady v roce 1875 princ Waleský, budoucí britský král Edward VII., který zde zasadil smokvoň Ficus religiosa. Dalšími osobnostmi byli: rakouský princ Rudolf (a jeho Saraca indica), car Mikuláš II. (se svým „železným“ stromem – Mesua ferrea) a stovky dalších více či méně známých osobností. Za zmínku určitě stojí, že svůj strom zde má i kosmonaut Jurij Gagarin.
Zahrada má svůj neopakovatelný ráz. Vine se zvlněným terénem ve tvaru protáhlého ostrohu na ploše asi 60 hektarů, ze tří stran ji obtéká řeka Mahaveli. Vyjdete třeba z háje kapradin do dusného přítmí pralesa, a když se jím konečně proderete, stojíte v nádherně udržovaném anglickém parku… Můžete se tu procházet sami (ovšem kromě velké orientační mapy u pokladny nelze získat žádný plánek zahrady), nebo si za pár rupií najmout průvodce. Určitě to stojí za to, protože o každém stromu, keři či květině, na kterou ukážete, vám poskytne zasvěcený výklad. Navíc vám nabídne nějakou kuriozitu, pro Evropana hodnou zaznamenání – ukáže vám třeba štíra sedícího na koštěti či mládě kaloně. Ochotně se vám usmějí do objektivu i všichni další zaměstnanci a většinou očekávají, že se jim jako „bohatí“ turisté náležitě odvděčíte. Běžná taxa je 10 rupií (vstupné bylo 150 srílanských rupií, tj. přibližně 75 Kč), počítejte také s tím, že budete požádáni o zaslání snímku. Připravte se ale na to, že místní angličtina má svůj nenapodobitelný anglicko-holandský přízvuk. BEDLA V NADŽIVOTNÍ VELIKOSTI
Zahrada je rozčleněna pečlivě udržovanými cestami do mnoha ploch, na nichž při průměrné roční teplotě 24 ̌C a srážkách, kterých za 160 deštivých dnů naprší celkem přes 2000 milimetrů, divoce bují rostliny tropů a subtropů celého světa. Navíc zde můžete chodit i mimo vyznačené cesty, odpočinout si na trávnících a fotografovat bez omezení.
V orchideáriu jsem viděl zástupce rodů Arachnis, Dendrobium, Vanda a jiných, ale i množství hybridů, mezi kterými dominovala vyšlechtěná oranžová orchidej. O kousek dál mě udeřila přes nos vůně našich Vánoc a posvícení. Právě jsem vstoupil do malého údolí plného tropického koření – vanilky, hřebíčku, pepře, muškátu, skořice, nového koření…
V těsné blízkosti je skleník, ve kterém jsou všem dobře známé pokojové a balkonové rostliny – druhy rodů Anthurium, Begonia, Bromelia, Dieffenbachia či Philodendron. Za ním procházím květinovou zahradou, která hýří pestrou paletou barev kvetoucích jednoletek a trvalek, následuje kapradinová zahrada s více než stovkou druhů kapradin.
Kousek dál je arboretum, ve kterém je vysazeno několik tisíc stromů, nádherné palmové aleje, malebná jezírka a skalky, pěstují se zde léčivky a kaktusy. V areálu stojí i budova univerzity, jejíž zemědělská fakulta je známa po celém světě.
K vidění je zde toho zkrátka víc než dost, některé rostliny jsou důvěrně známé i u nás, občas je pěstujeme doma v květináčích. Ale co o nich vlastně víme? A jaké druhy nesmíte určitě přehlédnout?
Bedla v nadživotní velikosti: je největší raritou místní zahrady, ale s houbou nemá nic společného. Pouze ji svým vzhledem připomíná, přestože se jedná o Ficus benjamina. Roste na „velkém trávníku“ (Great Lawn), na kterém se můžete volně procházet nebo si zahrát třeba golf. Je mu něco přes sto let, na výšku nic moc – jen přibližně osm metrů, ale jeho hustá a rozložitá koruna zakrývá neuvěřitelnou plochu téměř čtvrt hektaru – 2420 metrů čtverečních.
Nejrychleji rostoucí tráva: svérázným rekordmanem je rostlina z čeledi lipnicovitých – bambus. Přes 600 druhů ho roste v tropech jihovýchodní Asie a je nejrozšířenější a nejvyužitelnější rostlinou. Staví se z něho domy, lodě, slouží k výrobě nábytku, slunečníků, papíru, hudebních nástrojů, dýmek, rohoží, zbraní… Mohutný bambus Dendrocalamus giganteus zde dorůstá výšky 40 metrů a průměr stébla má až 30 centimetrů. V době dešťů, než dosáhne své běžné výšky, roste závratnou rychlostí – až 40 centimetrů za den. Stébla obsahují kyselinu křemičitou, jež slouží k léčení astmatu, Číňané z ní připravují likér, Barmánci šípový jed a Vietnamci palivo do letadel. Práškové dřevěné uhlí z bambusu najdeme třeba v elektrobateriích. Když Graham Bell v roce 1876 poprvé zaznamenal tóny svého fonografu, použil k tomu bambusovou jehlu. Naproti tomu Kambodžané Pol Potova režimu ho dokonce využívali k popravám! Odsouzenci byli připoutáni za nohy a ruce do vodorovné polohy nad záhon klíčícího bambusu. Výhonky ostré a pevné jako kopí pak nezadržitelně pronikaly do těla oběti – každou hodinu o jeden až dva centimetry.
Rostlina škrtič: začíná svůj život jako epifyt (rostlina usazující se na kmenech jiných rostlin), jehož semena zanesli do korun hostitelského stromu ptáci nebo opice. Zpočátku je to nenápadná popínavá rostlina, která ke svému růstu potřebuje jen energii a pevnou oporu. Postupně spustí k zemi chapadlovité kořeny, kterými ovine kmen hostitelského stromu a nakonec ho udusí. Potom roste zcela samostatně a její kmen je složený pouze ze srostlých stromů. Jmenuje se fíkovník banyán a jeho jméno se odvozuje od indického slova pro obchodníky, kteří v jeho stínu vykládali své zboží.
Ořech nemrava: při svých dalekých plavbách občas námořníci v 16. století vylovili z moře obrovské ořechy neobvyklého tvaru o průměru půl metru a hmotnosti až 15 kilogramů. Svým tvarem nápadně připomínaly zadní část lidského těla. Dlouhou dobu se nevědělo, na jaké rostlině rostou, zato se věřilo, že léčí všechny nemoci, mají schopnost očarovávat a chránit před nepřáteli. Cena jednoho takového ořechu se rovnala ceně velké námořní lodě i s nákladem dřeva a vzácného koření. Teprve v polovině 18. století, když na severovýchod od Madagaskaru objevili Portugalci Seychelské ostrovy, byla záhada rozluštěna. Ořechy tu na dvou ostrovech rostly na palmách, které byly záhy pojmenovány seychelské kokosové palmy a ořechy seychelské.
Dělová koule: je strom, který je odshora dolů ověšen obrovskými kulatými plody. Ne nadarmo mu Angličané přezdívají Cannon Ball Tree – „strom dělových koulí“ (latinsky Couropita guianensis). Patří mezi stonkokvěté. Stonkové květenství představuje produkci květů z hlavního stonku, v tomto případě z kmene. Proč tomu tak je, nikdo dodnes přesně neví. Nejpravděpodobnější se zdá být vysvětlení, že tenké větve by neunesly velké plody a zároveň je umožněno opylování květů.
Falešná kráska: upoutává už z dálky pestrými barvami, které lze jen těžko přehlédnout. Jenže celá ta krása je vlastně klam, nápadnými barvami nehýří květy, ale pouze listeny, což jsou přeměněné listy, které mohou hrát pestrou škálou barev. Patří rostlině jménem bugenvilea a samotné květy jsou drobounké a barevně nevýrazné. Pochází ze subtropů Jižní Ameriky a dnes je hojně rozšířená ve Středomoří, kde je oblíbenou popínavou rostlinou, šplhající vysoko po zdech domů a plotech.
Ulití zázvor: poněkud neobvykle zní do češtiny přeložené jméno tropické rostliny z čeledi zázvorovitých. V odborné literatuře se setkáte pouze s jejím latinským jménem – Alpinia zerumbet nebo anglickým výrazem Shell Ginger. Poupata květů se totiž ulitám podobají tvarem, barvou i leskem a díky nim alpinie patří k okrasným rostlinám každé zahrady.
Ozdobná liána: jmenuje se Syngónium a je příbuzná monstery, puškvorce a anturie. Pochází ze Střední Ameriky a dá se i pěstovat v domácnostech, ale musíte počítat s prostorem, protože dorůstá délky několika metrů. Krásné jsou její velké bobule, ale ty můžete spatřit pouze ve volné přírodě.
Vítací květina: byli jste někdy v Thajsku nebo na Havaji a snědá kráska vám dala kolem krku květinový věnec? Kromě orchidejí, které pozná snad každý, jsou jeho základní součástí bílé, žluté, oranžové nebo lososově červené, omamně vonné květy rostliny jménem Plumeria rubra. Květy vyrůstají na keři nebo menším stonku s nízkým kmenem, původem z Antil a Střední Ameriky, který se dnes pěstuje v tropech celého světa.
Mexická růže: z botanického hlediska nemá s růží nic společného. Málokdo ví, že pochází z Mexika, kde je národní květinou. U nás ji známe pouze z květináčů, ale ve své domovině roste jako veliký rudý keř, který rozkvétá v prosinci. Navíc je o této okrasné rostlině z čeledi pryšcovitých téměř každý přesvědčen, že má červený květ. Vlastní květy jsou ale nenápadné zelenožluté kvítky a všichni ve skutečnosti obdivují rudě zbarvené listeny (vrcholové přeměněné listy), soustředěné do tvaru hvězdy. Jejich barva nemusí být vždy zářivě červená (ty se k nám dováží nejvíc), ale i bílá, smetanová či lososová. Znali ji už staří Aztékové, ale pro svět byla objevena až v 19. století velvyslancem USA v Mexiku, který se jmenoval Joel Poinsett, a od té doby zde říkají rostlině poinsetia. Celý svět ji ale zná pod jménem vánoční hvězda!
Čínská růže: keř, až malý strom s nápadně velkými květy je původem z Číny, ale nyní je rozšířen v tropech celého světa a určitě ho znáte pod jménem ibišek. Je jich celkem 200 druhů a některé se pěstují i jako pokojové okrasné rostliny. Naproti tomu se mladé listy planě rostoucích ibišků připravují k jídlu, podobně jako špenát, rozdrcenými plátky květů si v Číně ženy barví vlasy, řasy, ale i boty a odvar z kořenů se používá při bolestech očí.
