TEXT A FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK
Na turisty tady čekají tisíce oficiálních a desetitisíce neoficiálních průvodců. Tuaregové se z hrdých pouštních bojovníků putujících s karavanami stali prodavači suvenýrů.
Arabové se pro změnu prohlašují za Berbery, protože tak působí na návštěvníky exotičtěji. Velbloudi přežívají jen díky turistickému ruchu, neboť poslední karavany procházely Marokem zhruba před čtyřiceti lety. Maročané vyznávají islám, jehož nejvyšší hlavou v zemi je moderně žijící, poměrně mladý král. Jeho země se mění každou vteřinou. V roce 1997 se Maroko stává přidruženým státem Evropské unie a obyvatelé jeho velkoměst začínají podléhat globalizaci a konzumu. Někteří bohatí nasednou o víkendech do svých silných terénních vozů a otevřenou střechou natáčejí na videokamery svou prášící kolonu. Jindy zastaví na břehu jezera, střílejí do terče z malorážky, aniž by si všimli, že na druhém břehu hnízdí plameňáci. Pak jedou domů a tři hodiny připravují své tradiční jídlo kuskus. Internetové kavárny se dostaly až do zapadlých vesnic a obyčejní pastevci jsou tak ve spojení se svými příbuznými, pracujícími v zahraničí. Vítají každého cizince. Ale jak odlišit tradiční pohostinnost od dobře sehraného pozvání do rodiny ve snaze vydělat pár desítek dirhamů? Je mnoho míst, kde lze hledat odpovědi. V opuštěnosti saharských dun, v kamenech hamady, na rozkvetlém atlantickém pobřeží i ve výšinách marockéhoh Atlasu. Sedával jsem hodiny v kavárnách malých měst a nad kávou pozoroval trhy. Vesničané nepozorovaně pozorovali mě, ve srovnání s nimi dokonale zajištěného evropského důchodce. Já viděl jejich stále ještě chudý venkov, jejich upracované osly, ztrhané manželky a zaprášené děti s nudlí u nosu. Odněkud z podvědomí stoupal smutek a já se před nimi v duchu poněkud styděl za svůj drahý fotoaparát, auto a nerozpadající se boty. A tak jsem hledal klid a sílu na další fotografování v přírodě. Svou rozmanitostí a pestrostí byla největším marockým překvapením. V zimě po několika desítkách let opět vydatně pršelo a Maroko rozkvetlo. Lidé jezdili autem na pikniky na rozkvetlé louky pod barevné slunečníky. Patnáctiletí kluci se vraceli z procházek s kyticemi polních květin v ruce. Maroko ukázalo nečekaně živě barevnou tvář. Překvapovalo a okouzlovalo na každém kilometru. Když jsem po dvou a půl měsících podával marockému úředníkovi pas, věděl jsem, že se jistě vrátím.
