Tato africká země, dříve známá pod názvem Basutsko, nebývá pro svůj poklidný život středem pozornosti sdělovacích prostředků. Malému království dodnes vládne král, Letsie III. Země si s trochou nadsázky získala přívlastek “africký Tibet”, a to především díky své nadmořské výšce, která v žádném místě neklesá pod tisíc metrů nad hladinou moře (pozn.: místo výtoku řeky Orange na území Lesotha leží dokonce v nadmořské výšce 1400 metrů), což je světová rarita. Za výjimku pro vnitrozemský stát můžeme rovněž považovat hranice s jedinou zemí. Tou je Jihoafrická republika obklopující celé království, jež nese přímo ve svém srdci. A tak Lesotho vytváří skutečný “stát ve státě”.
Dostat se do Lesotha směrem z jihoafrického pobřeží Indického oceánu není tak snadné. Buď musíte absolvovat tisícikilometrovou objížďku, a pak snadno překročíte hranice mírnou vrchovinou ze západu přechodem u Maseru, hlavního města s 297 tisíci obyvateli. Druhou možností je vydat se rovnou z jihu, ale v tom případě budete muset překonat strmé svahy Dračích hor.
Zhruba podobnou trasu museli na počátku 19. století podniknout Sutové, prchající na území dnešního Lesotha před expanzí Zulů. Usadili se v horách pod vedením krále Mošeše I. a vybudovali zde pevnost na Thaba Bosiu (Hora noci). Když později na jejich území začali pronikat Búrové, byli nuceni požádat o britskou pomoc a v roce 1868 se toto území stalo britským protektorátem. Stále zde však směli vládnout domorodí náčelníci, což pomohlo uchovat zdejší tradice a kulturu. Svoji úplnou nezávislost získali zpět téměř po sto letech, roku 1966, kdy se hlavou státu stal král Mošeše II. Dále se změny moci odehrávaly pouze na vnitropolitické scéně a dodnes pod vedením krále Letsie III. zůstalo Lesotho konstituční monarchií.
ZA HRADBAMI HOR JE LESOTHO
Krásná silnice nás dovedla od pobřeží téměř k samotným “branám království”ů ve skalnatých horách. Loučíme se s asfaltem a začínáme měřit první metry kamenité cesty. Dračí hory se před námi neúprosně zvedají a působí neprostupně. Zoufale hledáme údolí, které by nás vpustilo mezi stěny horského masivu. Takový průsmyk zde však zjevně není. Je jasné, že se nevyhneme cestě přímo přes hřeben.
Po dvou hodinách stojíme bez větší újmy na silách a na vozidle před hraničním přechodem Qacha’s Nek v nadmořské výšce bezmála 2000 m. Opouštíme JAR a blížíme se k malému domečku u spíše symbolických drátěných vrat. Jeden stožár s královskou vlajkou a jeden člen královské hraniční hlídky, který zjevně netuší, že občan České republiky potřebuje vstupní vízum. Neobtěžuje se ani orazítkovat všechny pasy, dvě razítka jsou pro dnešek zřejmě až dost.
Náš první úkol překonat “hradby” Lesotha je za námi a po několika kilometrech stojíme na důležitém rozcestí. Doleva znamená projet schůdnějším terénem více osídlené a civilizované travnaté vysočiny, což neslibuje mnoho dobrodružství, vpravo se otvírají údolí skalnatého Drakensbergu a Maloti. Jede se do hor, snad to zvládneme.
VE ŠKOLE I PŘED ŠKOLOU
Druhý den nás probouzí čísi hlasitý zpěv. Otevřu oči a vidím skupinku malých veselých dětí ve stejnokrojích, pádící rovnou ke škole na protějším svahu údolí. Překvapuje nás vážnost, s jakou se tu ke vzdělání přistupuje. Navzdory velkým vzdálenostem, které musí děti ze svých domečků kdesi v horách urazit, jsou každé ráno centrálně položené školy plné žáků. Vyučují se všechny základní předměty, samozřejmě včetně úředních jazyků sothštiny a angličtiny.
Díky působení francouzských protestantských misionářů v 19. století má Lesotho dobře rozvinuté školství, a tudíž dosahuje jedné z nejvyšších úrovní gramotnosti v Africe – 62,3 % žen a 81,1 % mužů.
Naše návštěvy škol působily trochu rušivě. Pár zvědavců se přiběhlo podívat, co je to za podivné cizince, a když ostatní zahlédli, jak rozdáváme bonbony, vzala nás celá škola za pokřiku “sweet” útokem.
SUTSKÁ DOMÁCNOST
Pokračujeme hornatým terénem přes malé vesničky, respektive rodinné usedlosti. Sutové obývají typické skromně vybavené kamenné stavby kruhového půdorysu, tvořené pouze jednou místností. Při jedné zastávce se nám dostalo milého přivítání a neodolali jsme pozvání do kamenného příbytku. Kruhové uspořádání interiéru, který obsahoval to nejdůležitější k jednoduchému životu, se jevilo velmi praktické. Nad hliněným ohništěm se třpytilo vycíděné nádobí, vše bylo pečlivě srovnáno a “domácnost” působila dojmem, jako by hospodyně návštěvu očekávala.
Ani okolí domků nevypadá nikterak zanedbaně. Malá políčka na neúrodných svazích jsou pečlivě obezděna kamennými zídkami, které zmírňují nepříznivé působení eroze. Tu a tam se najde i místo pro okrasnou květinu, ale malebný vzhled vesniček vytvářejí především pečlivě upravené domky. Některé z nich jsou kolem vchodu na hliněné omítce krásně zdobeny jednoduchými barevnými znaky. Tyto tradice se dodnes uchovávají zejména v izolované oblasti hor, na rozdíl od západní, civilizovanější části. Tam už ve městech najdeme moderní skeletové budovy.
 Chlapec oděný do tradičního přehozu – kostkované deky. |
Kromě bezprostředních dětí jsou zdejší lidé většinou bázliví. Napřed nás pozorují z větší vzdálenosti, a pokud setrváme, přicházejí s nabídkou malého pohoštění kozím mlékem. Jejich strhané tváře plné hlubokých vrásek vypovídají o tvrdém pasteveckém životě. Místní přírodní podmínky mnoho alternativ obživy nenabízejí. Lidé jsou odkázáni na chov ovcí, koz, výjimečně můžeme zahlédnout i krávy, avšak nehostinné vysušené horské svahy neposkytují dostatek pastvin pro větší stáda. Pěstování brambor a některých druhů zeleniny těžko vystačí pro potřebu jednotlivých rodin. Rodinné hospodářství zde nedává prostor ani pro rozvoj místního obchodu.
Komunikace s místními obyvateli zpočátku není jednoduchá, s angličtinou je na tom podstatně lépe mladá generace, ale k pochopení zdejšího života většinou postačí pár posunků a úsměvů. Stáváme se ve vesnici atrakcí a po chvilce se již před objektivem nikdo nestydí.
DOBRODRUŽSTVÍ NA ČTYŘECH KOLECH
Podle mapy se dostáváme do úseku průjezdného pouze s náhonem na všechna čtyři kola. Doposud jsme občas potkávali nějaké to vozidlo, teď však zůstáváme na cestě skutečně sami. Jelikož máme hnanou pouze jednu nápravu a poměrně malou světlost, měníme alespoň zatížení. Tři do kabiny, jeden na střechu mezi kanystr a náhradní pneumatiku. Výstup do Matebeng Passu (2940 m, což je o 66 m výše než obávaný Sani Pass) může začít.
Máme štěstí. Je sucho, takže jsme schopni se pomaličku posouvat kupředu. Stačilo by pár kapek, aby naše výprava skončila uvězněna na kluzkých kamenných plotnách, pokrývajících cestu vysekanou ve skále. Horské vegetace ubývá a my serpentinu za serpentinou šplháme do kamenitého sedla, kam už nás doprovázejí pouze lišejníky. V některých chvílích bychom rádi vyměnili motor za vlastní pohon a šlapali pěšky či na horském kole, čímž bychom si cestu značně usnadnili. Slunce ale rychle padá k obzoru, a noc nás nesmí zastihnout v takové výšce. Není moc času kochat se úžasným pohledem na pokořené vrcholky, jež zůstaly pod námi, a majestátní štíty hor, ke kterým jsme se přiblížili na dosah ruky.
Probouzíme se za hřebenem v panenském údolí zalitém ranním sluncem. Dle údajů mapy jsme za nejhorším úsekem, avšak opak je pravdou. Cesta se mění v horskou stezku a nám je jasné, že “z nejhoršího jsme uvnitř”. Vyjma osamoceného pastevce, který cestu projížděl na koni, jsme potkali pouze jedno dobře vybavené terénní auto místního faráře. Ten, když viděl, s čím se prodíráme zdejším terénem, nás označil při vší slušnosti za magory a podotkl: “Bůh vám pomáhej dostat se odsud ve zdraví.” Náš nejlepší řidič seděl celý den v autě, aby nás “protáhl” i přes nejkrkolomnější místa. Ostatní v úmorném vedru pochodovali pěšky před autem a odhazovali z cesty obrovské kameny, podkládali kola nebo tlačili ve strmých, kluzkých srázech.
VODA MÍSTO DIAMANTŮ
Dostali jsme se do míst naprosto neposkvrněných lidskou přítomností. Otevírají se nám ty nejúžasnější pohledy. Zhluboka dýcháme křišťálový vzduch, posloucháme šum divoké vody přehlušující ticho kamenných velikánů a pozorujeme křehké motýly starostlivě pečující o horskou květenu. Čerpáme novou energii a pomalu se dostáváme na sever k městečku Thaba-Tseka. Zde přibývá nejen civilizace, ale i jejích vymožeností. Konečně můžeme dotankovat vysychající zásoby benzinu. Od první čerpací stanice jsme však vykázáni, jelikož je určena pouze královské rodině a vládě. Ta má v Lesothu dodnes zcela veřejně výsadní postavení a mnoho privilegií.
V dálce se objevuje žlutobílá záře obrovského množství světel. Blížíme se k hydroelektrárně na přehradě Katse Dam. Náhodou potkáme samotného šéfa návštěvnického centra, který nám nabízí nocleh v prostorách elektrárny. Projíždíme do ostře střeženého prostoru a s pocitem nejistoty, zda jsme opravdu hosté, nebo zatčení špioni, usínáme pod dozorem vojenské stráže přímo u obrovské hráze.
Ráno jsme pozváni na prohlídku elektrárny a dostáváme veškeré informace o čtvrté největší hrázi na africkém kontinentě, vysoké 185 metrů s váhou 5,5 milionu tun, a jejím zařízení.
Když se Lesotho stalo samostatným státem, zdálo se vládě Jihoafrické republiky pro jeho zdánlivě nevyužitelnou krajinu snadno postradatelným územím. Dnes, kdy se sladkovodní zdroje stávají bohatstvím, získává zdejší hornatý terén s řekami Orange a Caledon na atraktivnosti, čehož hodlá místní vláda patřičně využít a zrealizovat zde jeden z nejambicióznějších energetických projektů světa.
Přehrada Katse Dam, zprovozněná roku 1998, je pouze prvním střípkem ve velké a složité mozaice vodního díla, které bude tvořeno ze šesti velkých přehrad, čtyř přečerpávacích stanic a 225 kilometrů propojovacího potrubí.
To vše by mělo být vybudováno v průběhu dvaceti let jako společný lesothsko-jihoafrický projekt, a zajistit tak Lesothu dostatek elektrické energie a zároveň příjmy do “královské pokladnice” z prodeje vody pro jihoafrické průmyslové oblasti Witwatersrand.
Tyto finance by zemi pomohly dostat se z ekonomické závislosti na Jihoafrické republice, která se výrazně projevuje od roku 1982, kdy byly v Lesothu uzavřeny zdejší největší diamantové doly.
Kvůli nedostatku orné půdy a slabě rozvinuté výrobě nemá království vlastní ekonomické zdroje a v posledních letech tvořily téměř 70 % hrubého domácího produktu příjmy lesothských dělníků pracujících právě v JAR.
STRAŠÁK EROZE
Každé pro má však i své proti. Nelze pominout fakt, že jedna z přehrad bude situována do jihovýchodní oblasti země, kterou jsme v posledních dnech měli možnost na vlastní oči poznat jako nedotčený kout přírody a živoucí skanzen původní kultury. Tím bude její panenskost nenávratně ztracena. Kromě toho zde vyvstává ještě problém změny klimatu.
Zdejší krajina se již dnes v důsledku stoupajícího počtu dobytka potýká na nadměrně využívaných pastvinách s postupující erozí, a tak enormní nárůst srážek, který nyní bezpochyby přinesou nově vytvořené vodní plochy, může pro zemi znamenat ekologickou katastrofu. Do té doby, než se první přehrada místo plánovaných deseti naplnila už za tři roky, a prudké lijáky se podepsaly na okolních svazích, se nikdo tímto problémem nezabýval. Ale ani dnes se investoři tohoto problému příliš nezalekli. Zisky jsou pro ně bohužel důležitější i v tomto malém africkém království.
