TEXT: MICHAL HORÁČEK, FOTO: MATĚJ STRÁNSKÝ
Rwanda se snaží opět postavit na nohy. Lze ale vůbec zahojit rány, které zemi mačetami a pochodněmi zasadili její vlastní lidé? O rwandské bolesti, kráse a vůli žít si přečtete v exkluzivní reportáži Michala Horáčka.
Gorila, gorila, gorila! / Přináší nám mír a klid. / Gorila, gorila, gorila! / Dá nám vše, co můžem chtít…,“ zpívá z autorádia nadšený dětský sbor. Tak mi to aspoň překládá řidič jménem Costa, znalý jazyka kinyarwanda. Důvěra v zázračnou moc nejmohutnětšího lidoopa není úplně dětinská; do chudé Rwandy dokáže přivábit hledače nevšedních zážitků z lecjakého koutu bohatého světa. Huňaté horské gorily na billboardech podél silnice, zdá se mi, nicméně hledí na poutníky s velice zamyšlenými výrazy. Nedivím se jim: na nevelkém území rozkládajícím se mezi Rwandou, Ugandou a Kongem jich zbývá posledních několik set.
Rwanda je rozlohou menší než Morava. Cesta za gorilami z hlavního města Kigali, nalézajícího se v zeměpisném středu země, trvá ovšem nejméně tři a půl hodiny. Sestává převážně ze zatáček a vesměs vede po úzkých hřebenech strmých kopců. Na nepohodlí, řekl bych, si přesto může postěžovat jen nevyléčitelný kverulant – je to cesta jedním z nejkrásnějších míst planety. Kopce jsou zelenomodré vegetací a rudé úrodnou železitou hlínou a je jich spousta, však se Rwandě také přezdívá Země tisíců vrchů. Bizarní homole, každá sebevědomě svérázná, se tyčí nad úzkými údolími, po jejichž dnech se klikatí vodnaté řeky. Ten, kdo sem zavítá ze sousední Tanzanie nebo z Keni, věčně zápasících s nedostatkem vláhy a jeho drastickými následky, nemůže než užasnout. Erozi půdy brání importované, promyšleně vysazované eukalypty a každý čtvereční metr země, jakkoli vysoko na svahu, tu lidé obdělávají. Pole a políčka čili, kukuřice, fazolí, jahod, brambor, banánů, čajovníků, kávovníků, stromových tomatů a palem obroubily hospodyně bujně kvetoucími keři a záhony s květinami. Většina lidí jdoucích po krajnici silnice vám zamává a každý se aspoň usměje. Hluboce modrá obloha a příjemná teplota a stále svěží voňavý vánek a… Tak možná kdysi vypadala zahrada Adama a Evy v biblickém ráji.
A přesto právě tady se před šestnácti lety rozevřelo pozemské peklo.
Začátkem dubna 1994, několik dní poté, co se ve Rwandě rozpoutala občanská válka, zachytili vojáci mezinárodních sil OSN zprávu z polské katolické misie v obci Gikondo. Pár jejich mužů se tam vydalo, ve škole však našli jen mrtvoly dětí a v kostele další stovky mrtvých nebo umírajících. Polští kněží popisovali, jak předešlého večera obklopily misii oddíly Hutuů. Hutuové všechny místní obyvatele legitimovali. Pak ty, kteří měli v papírech zanesenou příslušnost k etniku Tutsi, nahnali do kostela. Tam se „za velkého smíchu“ začali věnovat popravám zadržených mačetami.
Dřív než si muži OSN mohli celou zprávu vyposlechnout, vrátili se vrazi s dalšími obětmi. Kněží i vojáci si museli stoupnout ke zdi a pokračování masakru sledovat na vlastní oči, ozbrojenci nasadili nedobrovolným divákům hroty bajonetů pod brady, aby nemohli sklopit hlavy. Mnozí Tutsiové prosili o život alespoň pro své děti, kati však neušetřili ani jediné. Ženy byly podrobovány zvlášť potupnému mrzačení, těhotným rozpárali břicha, dalším usekali končetiny a nechali je vykrvácet. Velitel bezmocného mezinárodního kontingentu ve Rwandě, generálporučík Roméo Dallaire, později ve své knize Podat ruku ďáblovi věnoval zvláštní odstavec důstojníkovi, který byl v Gikondu přítomen a potom sloužil v Kigali: „…a zdvihl nevybuchlou bombu, vynesl ji z budovy našeho velitelství a přes ulici. Mohla kdykoli vybuchnout. Jsem si jistý, že po tom, čeho byl svědkem, si nejvíc ze všeho přál umřít.“
Scén podobných těm z Gikonda se během sta dní rwandské genocidy odehrálo nespočet. Strašným způsobem zahynulo nejméně tři čtvrtě milionu lidí. Dallaire, jemuž mezinárodní společenství neposkytlo dost vojáků a zbraní a vůbec žádné pravomoci, mohl vesměs jen přihlížet. Deset let po odchodu ze Rwandy také on už touze po smrti neodolal, pokus o sebevraždu přežil pouze náhodou.
Dallaire napsal svou knihu jako zprávu z bojiště. Nejsou v ní žádné metafory, ale jen chronologicky řazené, vojácky přesné údaje. Tím větší hrůza z ní vyvěrá – podobně jako z kigalského Muzea genocidy. Na obrazovce tam nepochopitelně nevzrušenými hlasy vyprávějí ti, co přežili, o svém setkání s ďáblem.
„Nejvíc na mě dolehlo to ticho,“ říká krásná černá žena s rudým, elegantně svázaným šátkem kolem hlavy. „Mlčeli mrtví a poprvé a naposled v životě jsem si všimla, že i ptáci a toulaví psi oněměli.“
Costa, který mě do toho muzea na jednom z vršků v centru Kigali odvezl, po chvíli odešel do jiné místnosti. Kradmo jsem tam nahlédl a viděl, že pláče.
Dal jsem mu pokoj. Ostatně, měl jsem co dělat s vlastním pohnutím. Myslím, že je to místo, kde se nerozbrečí jen blázen.
Jsou lidé, kteří vám vysvětlí, že Hutu a Tutsi jsou dvě rozličná etnika, ti druzí jsou prý „vyšší a světlejší“. V tom případě se musím ptát, proč vrazi s mačetami potřebovali ty občanky. A snáze přijmu jiné vysvětlení: obě skupiny mají společný jazyk i dějiny a etnicky jsou k nerozeznání. „Hutu“ tvoří 84 % populace, „Tutsi“ jen 13 %, ale právě ze druhé skupiny se rekrutovali nejen rwandští králové (změnu státního zřízení z monarchie na republiku si z evropského popudu vymohli Hutuové, jejichž nápad počátkem 60. let snadno zvítězil v referendu), ale i všichni vyšší hodnostáři a hlavně „boháči“. Jakmile se nějaký Hutu domohl deseti krav, obvykle se z něj stával Tutsi – a tak se jeví, že se jedná spíš o svérázné kasty, případně o příslušnost k institucionalizované klientelské síti. Dost možná se ve Rwandě nepodařilo udržet to, čemu se leckde říká sociální smír, chudou a nevzdělanou většinu frustrovala menšina, disponující aspoň deseti kravami, gramotností a známostmi na vlivných místech. Když frustrace nalezla své vůdce a svou ideologii, byla půda pro masakr nakypřená. Záměrně říkám „masakr“, protože „genocida“ znamená vyvražďování etnika, zatímco rwandská tragédie mi připomíná spíš „třídní boj“. Ten hutuští ideologové po vzoru těch stalinských „zostřovali“, až byl ostrý navýsost. Jako mačeta.
Vysvětlete mi, Costo, proč se nezbavíte toho dělení na Hutu a Tutsi? Proč si to píšete i do občanek? ptal jsem se ho později toho odpoledne.
„Už se snažíme. Náš prezident to zapověděl. V legitimacích se etnický původ objevit nesmí. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem Hutu nebo Tutsi, spáchal by trestný čin.“
„Tak to si musím dát pozor.“
„To si dejte. Prezident je moudrý člověk, ale taky přísný.“
„Říkám si, jestli se ta jeho přísnost neprojevuje i v tom, že Rwanda je tak čistá. Žádné papíry, plechovky, hadry, dokonce ani vychrtlí toulaví psi. Na venkově i ve městě… to se v Africe často nevidí. Vlastně ani jinde. Naposled jsem tak poklizené ulice viděl ve Švýcarsku.“
„Odpadky házíme do odpadkových košů. Přesto prezident zavedl Velký úklid. Každou poslední sobotu v měsíci všichni jdeme a odpadky sbíráme. On první.“
„Jak uklízíte toulavé psy?“
„Za genocidy bylo tolik mrtvol… Tolik, že ucpaly i potoky a ještě po létech se objevovaly až na ugandském pobřeží jezera Viktoria. Hnily ve vesnických domech i kolem cest… A psi je trhali. Dostali z toho nemoci a sami nakonec pomřeli,“ vysvětluje Costa za volantem a upřeně kouká na cestu před sebou.
Radši se vracím k dnešku: „Co když někdo odpadky neuklízí?“
„Není to povinné. Ale pokud třeba jedete autem, musíte zastavit a čekat, až ti ostatní dometou. To už je lepší se taky přidat, no ne?“
„Má prezident i další nápady?“
„Ovšem. Horu nápadů. Třeba že dostane do politiky ženy. V parlamentu jich dnes sedí šestapadesát procent. A jsou i ve vládě. Ministryně dopravy například zavedla pravidlo, že když vás policie chytí za volantem s alkoholem v krvi, dostanete čtrnáct dní natvrdo. Bez výjimky.“
„Hm, neznám mnoho žen, které by měly slabost pro opilé řidiče. Jenže nemívají tu pravomoc, aby jim mohly zatnout tipec.“
„Naši ministři takovou moc dostávají. Ale nesmějí ji zneužívat. Jednou za půl roku podávají prezidentovi obsáhlou zprávu, jak plní své programy. Když se jim nevede, prezident je propustí.“
„Jako by mi to připomínalo Singapur…“
„Přesně tak! Právě k Singapuru se prezident hlásí. Minulý měsíc byl v televizi a ukazoval tam obrázky nějakého zaneřáděného chudého města. Pak povídal, že to byl Singapur před lety… `Když to dokázali v Singapuru, proč bychom to nedokázali my?` ptal se.“
„Třeba proto, že Singapur je strategicky položený ostrov. Vy moře nemáte, namítl bych já.“
„Jenže singapurskou prosperitu vytvářejí hlavně pracovití a vzdělaní lidi. A zákon a pořádek. Říká prezident.“
Za jednou z nesčetných zatáček se před námi objevuje tak úchvatný výhled do údolí, že musím Costu požádat o zastávku. Jakmile vysednu z auta, sbíhají se ke mně děti.
Běloch je pro ně zřídka vídaným stvořením. Nejsměšnější jim připadá, že na předloktí mám nějaké chloupky. Asi jim připomínám gorilu. Čerpám povzbuzení ze slov písně – Gorila! Dá nám vše, co můžem chtít – a jdu zpátky k autu, abych našel pytlík bonbonů. A pár bankovek v místní měně. Přestože nemám v úmyslu rozdávat ty nejhodnotnější (ve Rwandě to jsou pětitisícovky, ale na rozdíl od těch našich je nezdobí zasloužilý muž, nýbrž gorila), Costa mě zadrží: „Nic jim nedávejte. Nechceme učit naše děti žebrat. Chceme, aby se naučily učit se. Prosperitu vytvářejí vzdělaní lidé.“
„Jak říká prezident.“
„Přesně tak. Jestli máte tužku, to je jiná. Ve škole přijde vhod. Ještě ne všechny naše děti mají čím psát.“
Dávám nejstaršímu, asi devítiletému děvčátku propisku z hotelu; všimnu si přitom, že jeden kluk má stejné zelené gumové trepky, jaké jsem si na trhu v muslimské čtvrti Kigali koupil i já. Costa mu to sděluje a kluk povídá anglicky: „Tak to budeme tutově příbuzní.“
Říkám, že na tom něco bude, už proto, že podle mě jsou si příbuzní všichni lidé. Než mi v tom Costa zabrání, navlékám klukově malé sestřičce tričko s velbloudem. Žlutá barva látky zazáří na temně kakaové pleti… mám radost jak jí to sluší a mnohokrát si ji fotografuji.
A říkám si: kéž se té holčičky nikdo nikdy nezeptá, jestli je Hutu nebo Tutsi. A kdyby se snad přece ptal, zejména s mačetou v ruce, kéž řekne: mí příbuzní jsou z Česka.
Kromě jazyka kinyarwanda ovládá nemálo Rwanďanů i svahilštinu. Starší lidi vesměs i francouzštinu, mladší angličtinu. Dramatickou změnu v jazykové orientaci zahájil samozřejmě prezident.
Jmenuje se Paul Kagame. Na oficiálních podobiznách vyhlíží jako poněkud upjatý universitní profesor, původní profesí je nicméně voják. Jako dvouletého ho rodiče, prchající před prvními násilnostmi Hutuů proti Tutsiům, odvezli do Ugandy. Tam se o dvacet let později přidal k partyzánům, usilujícím o svržení stávajícího režimu. V roce 1985 se jim to podařilo; Kagame se pak dal do služeb Rwandské vlastenecké fronty (RPF), vytvořené v Ugandě převážně z tutsijských uprchlíků. Praktické zkušenosti z války v buši si odjel doplnit o teoretické poznatky do amerického Fort Leavenworth, právě v té době však RPF zahájila útok zamířený proti rwandské vládě kontrolované Hutuy. Dva dny po zahájení operace velitel RPF padl a novým vojenským vůdcem byl jmenován právě Paul Kagame.
V čele zprvu nevelkého, ale disciplinovaného a pohyblivého sboru dosáhl takových úspěchů, že mu světová média začala přezdívat Napoleon Afriky. Především si na vládě vynutil jednání o novém politickém uspořádání Rwandy, které znovu braly do hry Tutsie. Dohody se však nikdy nepodařilo uvést v život; události nabyly dramatického spádu a zauzlily se tak, že je dodnes nikdo nedokázal přesvědčivě vyhodnotit. Dne 6. dubna 1994 bylo totiž před přistáním v Kigali sestřeleno letadlo s hutuským prezidentem Habyarimanou – Hutuové z toho obvinili Tutsie, zatímco Tutsiové tvrdili a tvrdí, že pachateli byli radikální Hutuové, kterým se Habyarimana zdál příliš smířlivým vůči Tutsiům. Každopádně došlo k výbuchu etnického (případně kastovního) násilí, jež se zvrhlo v genocidu.
Napoleon Afriky dobyl Kigali o 88 dní později. Statisíce Tutsiů však mezitím zahynuly a zemí prchaly miliony Hutuů na severozápad k jezeru Kivu a do Konga, zatímco přeživší Tutsiové se protloukali opačným směrem. Pole spálená, psi napadení vzteklinou, epidemie zabíjející vysílené…
V řadách Rwandské vlastenecké fronty nebojovali pouze Tutsiové, ale i ti Hutuové, kteří viděli budoucnost ve spolupráci obou skupin. Novým prezidentem se stal Hutu, Paul Kagame pokračoval ve válce. Přenesl ji do Konga, kam se početné zbytky armády svrženého režimu uchýlily. Dnes mnozí tvrdí, že skutečným motivem nebylo dopadení „pachatelů zločinů proti lidskosti, spáchaných během genocidy“, ale ovládnutí konžských přírodních zdrojů. Složitá historie navazovaných a zrazovaných spojenectví (války se účastnila i Uganda, konžští rebelové, konžské vládní síly a její spojenci z různých afrických států) je dosud v mnoha ohledech nejasná. Jisté je jen to, že zahynulo dalších nejméně pět milionů lidí a že svět nad tím de facto zavřel oči.
Rwanda, od roku 2000 ovládaná Paulem Kagamem z postu prezidenta, vehementně zdůrazňuje, že v Kongu už dávno žádné vojáky nemá. Mnozí se takovému tvrzení ovšem jen smějí…Nemyslím si, že návštěvou jakékoli země se rychle doberete pochopení její situace, ve Rwandě to však platí stonásobně – zpochybní se vám i to, co jste si z nejdůvěryhodnějších zdrojů nastudovali předem a považovali za jisté. Konečně, i události zachycené v působivém filmu Hotel Rwanda, nominovaném na Oskara. Muž jménem Paul Rusesabagina – napůl Hutu, napůl Tutsi – tu měl jako manažer kigalského hotelu Mille Collines zachránit před jistou smrtí hodně přes tisíc lidí, a to za cenu obrovského osobního rizika. Costa, a nejen on, ovšem film označil za nehoráznou lež: Rusesabagina prý od každého ze svých „svěřenců“ co tři dny žádal výpalné. Kdo neměl peníze, ten musel z hotelu pryč – přímo do rukou hutuské milice, která nešťastníka umučila. Ptal jsem se, zda zná jména konkrétních lidí, které čekal takový osud. Odříkal mi je. Palčivě si stěžoval na západní svět, který udělal hrdinu z člověka, který se „napakoval“, jak přímo řekl, na lidské tragédii.
Ale co je skutečně pravda? „Paul Rusesabagina z Rwandy odjel do Belgie, kde se nevěnoval životu zbohatlíka, ale prokazatelně začal pracovat jako taxíkář, Costo…“ Na mou námitku jen odfrkl: „Chytrák!“
Později jsem se dozvěděl, že Rusesabagina se na Západě nechal slyšet, že letadlo s prezidentem Habyarimanou prý nechal sestřelit Paul Kagame osobně.
A tak – a ještě složitější – je to ve Rwandě s jakýmkoli příběhem, na který narazíte.
Jsou na světě místa, kde nemůžete nevidět na jedné straně nepřebernou spoustu bídně živených, zoufale ošacených a očividně nesmírně chudých lidí, a na druhé absenci jakékoli činnosti, která by se dala vykládat jako práce. Nebudu je vypočítávat, ale řeknu: Rwanda mezi ně nepatří. Chudoby je mnoho, na polích a na silnicích se ovšem pracuje neustále. Po cestách Afrikou mě to tak zarazilo, že jsem občas nějakou partu požádal, abych si ji směl vyfotografovat. Dělníci vesměs kývli, krátce mrkli do objektivu a pracovali dál.
Usilovnost práce tu není předstíraná. Poctivě si myslím, že ji plodí zvláštní víra v to, že budoucnost může být a bude jiná než pekelná minulost. A jen kdo peklem prošel, může a do hloubi srdce musí uvěřit v ráj. Jinak se budete nadosmrti trýznit otázkou, jestli tomu člověku, který jde ulicí proti vám, taky zabili bratra, anebo to byl právě on, kdo rozřezal vaši těhotnou sestru.
A podle prezidentova tvrzení je pozemský ráj možný. Dokládají to přece fotky toho Singapuru. Taky je maličký a taky v něm žijí rozličná etnika, a jak se vzmohl! A proč? Protože v něm prý platí: Zákon, pořádek, práce, vzdělání.
Chiméra?
S ideou „pořádku“ prosazovanou autoritativní hlavou státu tady rozhodně není radno laškovat. Ve Rwandě je to ovšem tradiční koncept. Před chatrčí někdejších králů vždycky stával velký buben ozdobený uřezanými genitáliemi těch mužů, kteří „pořádek“ nebrali dostatečně vážně.
A vzdělání? Rychle tu rostou školy a mezi nimi nemálo těch, které zřizují a vedou misionáři z celého světa. Sám jsem si popovídal s jihokorejskými křesťany a kolem silnice viděl misie presbyteriánů, jehovistů a hlavně adventistů sedmého dne. Sekulární síly se ovšem nedávají zahanbit a do Rwandy přinášejí světlo vzdělanosti i Skandinávci, Američané a zejména Britové – ti hlavně od chvíle, kdy Kagame sáhl ke kurióznímu kroku a přihlásil svou zemi do Britského společenství národů, ačkoli předchozí britský vliv tu byl z historického hlediska mizivý.
Costa sice právě šoféruje, ale v Jihoafrické republice absolvoval studium politologie. Plynně ovládá čtyři jazyky a chystá se na doktorandská studia ekonomie. A pak na vlastní podnikání v dopravě.
Projíždíme městem, které se teď jmenuje Musanze (jako mnoho jiných je Kagame nechal přejmenovat, protože tradiční jméno se pojilo s dalším z masakrů genocidy). Uprostřed fotbalový stadion. Velká vzácnost, už proto, že dostatečně velkých ploch je v kopcovité Rwandě pomálu. Před bránou hlučí početný dav dětí. Chtějí podpořit svůj tým, i když na vstupné (asi osm korun) nemají.
Velím k zastávce. Máme štěstí, utkání má začít za několik minut. Zvu Costu na tribunu. Volných míst je většina, a tak si sedáme přímo za lavičku domácích. Fotbal je to dost bizarní – žádná přihrávka nejde po zemi a hlavičkuje se tu mnohem víc než kope – hráči jsou nicméně v neustálém pohybu. A přesto žádný z nich, zdá se mi, neběží tak rychle jako ty stovky dětí, které ředitel stadionu posléze nechá vpustit zadarmo. Řítí se od brány po škvárové atletické dráze a na tribunu a ještě v běhu začínají s bojovnou písní o hrdinných mužích svého města, kteří na fotbalovém trávníku triumfují nad jakýmikoli soupeři. Věkový průměr publika rázem dramaticky klesá někam ke dvanácti letům.
Podobně jako v celé Rwandě. Ačkoli je třikrát menší než Česká republika, žije v ní právě tolik obyvatel – kolem 10,5 milionu. A valem přibývají. Nikdo si netroufá odhadnout, co to bude znamenat za dvacet let. Za deset.
Otázka životního prostoru je pořád palčivější – pro lidi i lidoopy. Dokonce i hranice Národního parku vulkánů (Park National Des Volcans), vzácného habitatu horských goril, se musely posunout výše do svahu. Z rwandské strany však mají být konečné – což vláda naznačila i tím, že lidem zaplatila, aby posbírali kameny a kolem celého prostoru z nich navršili dva metry vysokou zeď. Za ni smějí jen ptáci, hadi, buvoli, opice, zatoulaní sloni a gorily. A strážci s mačetami a kalašnikovy, kteří dnem a nocí střeží jejich klid.
Vulkánů je v pohoří Virunga celkem osm, pět z nich uvnitř parku. Nejmohutnější má úctyhodných 4500 metrů nadmořské výšky, a vrcholky jsou tak vidět zdaleka… s trochou štěstí. Kolem hor se neustále obtáčejí oblaka, střídající se jako tanečníci v menuetu. Chvíli prší, chvíli svítí slunce; věčný apríl. Někdy se sluneční svit a déšť potkávají a místní tomu říkají monkey wedding, opičí svatba. Každopádně se přes oblohu skoro pořád rozvinuje duha; sem tam jsem dokonce viděl dvě mohutné duhy najednou.
Na otázku, jestli si na cestu za gorilami máte vzít pohorky a pláštěnku nebo zda bude stačit tričko, vám tu nikdo neodpoví. Vzal jsem si nepromokavou bundu a bylo mi horko. Za kamennou zdí nejsou cesty, jen stezky vyšlapané zvěří. Hustý deštný prales otevírá vysoko nad hlavou – zdá se mi, že někdy je to nejméně padesát metrů – ohromný zelený deštník. Cesta vede jediným směrem, a to do svahu, příkrého a kluzkého.
Nevím, zda gorily poskytují místnímu lidu „vše, co může chtít“, rozhodně jim ale nevydělávají málo. Jako návštěvník z ciziny nepořídíte jednu návštěvu za méně než 500 dolarů. Za tento obnos dostanete kromě povolení ke vstupu i vedoucího výpravy s mačetou, nosiče s ruksakem, strážce s kalašnikovem, obsáhlou ukázku gorilí „řeči“ a mnohá upozornění. Nesmíte si přinést žádné jídlo, nesmíte hlučet, smrkat, kýchat, jít jinudy než ve stopách vůdce. Musíte se obeznámit s rostlinami, které by vám při neopatrném doteku způsobily žahavou bolest a posléze puchýře. Fotografovat můžete, ale rozhodně ne s bleskem.
Nemáte-li štěstí, můžete cestou za některou z dvaceti gorilích skupin strávit na svahu i šest hodin. Já štěstí měl – na to, že jsem znal Costu. Ukázalo se, že je vzdáleným příbuzným posledního rwandského krále, a to pořád něco platí. Přinejmenším to, že mě díky jeho přímluvě poslali k nejbližší skupině, což se dalo přeložit jako „mohl byste to zvládnout za dvě hodiny“.
Jednou z hlavních příčin katastrofálního poklesu gorilí populace bylo pytláctví, to se však za posledních deset let podařilo takřka zažehnat. Jako spásný nápad se totiž ukázalo rozhodnutí přijmout za strážce parku právě pytláky; cestovateli se více či méně taktně (záleží na jeho chápavosti) naznačuje, aby jim dával vysoké spropitné, a tak je pomáhal motivovat k životu na té správné straně zákona. Dnešní situace, kdy gorilí počty začínají pomalu, ale stabilně vzrůstat, by jistě potěšila slavnou bioložku Dian Fosseyovou, která tu po osmnáct let za přežití goril bojovala – dokud ji na Vánoce roku 1985 dosud nevypátraný pachatel nezavraždil.
Horské gorily jsou symbolicky tak významné, že ke každoročnímu ceremoniálu pojmenovávání mláďat přijíždí až z Kigali lecjaký potentát v čele se samotným Napoleonem Afriky. Vůdce gorilí tlupy, k níž jsme posléze dorazili, se jmenoval Agaša. Napravený pytlák se samopalem mi to šeptem přeložil: Výjimečný. Šeptal proto, že z čista jasna jsme se ocitli gorilám na nějakých deset metrů.
Byla to rodina o třinácti mláďatech a samicích. Samec tu byl jediný a nedal se přehlédnout. Přesto mi ho vůdce výpravy ukázal: „Koukni na něj. Silverback!“ Jako všichni sexuálně dospělí samci měl i Agaša na zádech výrazný stříbrný pruh. Metodicky okusoval listí mladého bambusu a přitom pozoroval, zda jeho rodině nehrozí nějaké nebezpečí. Nás za hrozbu rozhodně nepovažoval, očividně lidským obdivovatelům dávno přivykl.
Na setkání s dominantním samcem horských goril vás nedokáže nic připravit. V žádné zoologické zahradě světa se tato zvířata nechovají a fotografie nedokážou vystihnout celý jeho majestát. A hlavně podivuhodnou příbuznost s lidmi – jako bych po letech potkal dávného známého, který se mezitím domohl dvou a půl metru v rozpětí paží a vzhledem k tomu, že denně zkonzumoval na pětatřicet kilo potravy, i hmotnosti kolem čtvrt tuny.
Gorily, jak jsem se dozvěděl, sdílejí s lidmi přes 97 % DNA. Když jsem hleděl Agašovi do tváře, připadal mi ten údaj spíš podhodnocený. Průvodce mě v tom ještě utvrdil, protože cestou zpátky mi obsáhle popisoval, že Agaša si už na počátku své kariéry dominantního samce osvojil schopnost vymaňovat své méně obezřetné druhy z pytláckých pastí. „Zahyne-li mláděti matka, dokáže se o něj postarat. Jak říkám, Výjimečný,“ zakončil to strážce. Přišlo mi líto, že po tak namáhavé cestě jsem mohl gorilí rodinu obdivovat jen deset minut, ale hodinky mě usvědčily z omylu, byla to přesně hodina, maximální čas stanovený zákonem.
Druhého dne jsem se vypravil za gorilami znovu. Tentokrát byla cesta delší, Costa mi však zařídil šanci setkat se s vůbec nejslavnějším samcem Rwandy, osmatřicetiletým Guhondou. Jeho jméno znamenalo „Údery do hrudníku“, a když jsem se s ním konečně potkal, bylo mi jasné, že začne-li se bušit do prsou, musí to být slyšet až na sousedním vulkánu.
Guhonda vůči nám nezaujal tak filosofický postoj jako Agaša. Jakmile nás uviděl, vztyčil se na zadních a se šokující rychlostí kolem nás v nejtěsnější blízkosti opsal kruh. Tím nám dal najevo, kdo je v místě pánem. Přesvědčen, že jsme to museli pochopit, si zase sedl a po zbytek návštěvy nás víceméně ignoroval. Uvítal jsem to, protože po pravdě přiznávám, že z tance takového stvoření nebylo úplně snadné se vzpamatovat.
Strážce jménem Francois můj úlek pobavil. „Gorilí samci bojují i na život a na smrt, ale jen s jinými gorilími samci – to když jde o kontrolu nad rodinou. Vůči lidem nejsou agresivní; to lidé jsou hrozbou pro ně.
„Třeba pytláci?“ ptal jsem se vyléčeného pytláka.
„Taky. Ale daleko víc tím, že na ně přenášejí své nemoci. Proto neradi vidíme, když někdo přijde i s obyčejnou rýmou. A pak, lidí je mnoho a potřebují půdu pro pole a dřevo na oheň…“
„… a bojují kalašnikovy…“
„Ano, a bojují. Když se po prohrané občanské válce pokusily oddíly milice o návrat, zahnaly mnoho vyděšených lidí z vesnic právě sem, do Parku vulkánů. Na konžské straně takový nápor zničil přes deset tisíc hektarů gorilího habitatu a taky tady vznikly hrozné škody. Třeba jen tím, kolik se tu navršilo lidských exkrementů…“
„Takže boj o přežití horských goril ještě není vyhraný?“
Francois si bere do úst hrst eukalyptového listí, přemýšlivě je rozžvýká a pak řekne: „Ne, to není. Myslím, že ještě dlouho nebude.“
Na zpáteční cestě do Kigali usilovně přemítám, jak o svém setkání s Agašou, Guhondou a jejich rodinami budu vyprávět. Vím, že to nedokážu. Stejně marné bude mé úsilí říct cokoli výstižného o Rwandě.
A tak si do notýsku zapisuju: Rwanda kráčí po ostří břitvy mezi štěstím a neštěstím, mezi peklem a rájem. V tomto okamžiku je však překrásná.
Teď dodám ještě jednu větu: Můžete-li, jeďte tam.
