Světla protijedoucích aut splývají v unavených očích v jednu ohnivou čáru. Hlavou mi běží obrazy bohatých amerických důchodců během ranního joggingu, hotely na pobřeží nebo tvář zrzavého detektiva v černém hummeru z oblíbené kriminálky. Florida. Místo luxusu, ale i tajemných bažin plných aligátorů a vodního ptactva.
Je brzy ráno, jedu po „pětasedmdesátce“ na jih a velké dešťové kapky se na okenních sklech spojují v drobné potůčky. Viditelnost je více než mizerná. Když se stěračům na chvíli podaří přeprat přívaly vody, čtu na poznávací značce auta přede mnou Florida-Sunshine state. V tomto počasí to působí jako špatný vtip. Je začátek prosince a srážek by v tomto období mělo být minimum. Počasí si ale dělá, co chce. U brány do státního parku Myakka River si mě podezíravě měří dáma v rangerské uniformě. Tak brzy a v takovém počasí? Chápu ji. Sám sobě si nepřipadám úplně normální. V parku je úplné ticho a zvláštní přítmí mezi stromy. Přestalo pršet. Jedu krokem po asfaltce vedoucí napříč parkem. Pár metrů od cesty stojí šest laní jelence viržinského. V duchu si začnu nadávat, protože fotoaparát mám ještě v kufru auta. Řadím zpátečku a pomalu couvám z dohledu laní. Než se dostanu zpět, jsou laně hlouběji v lese. Přesto mi dovolí několik snímků, než úplně zmizí. Myakka River State Park je jedním z nejstarších a největších státních parků na Floridě. Lze zde nalézt původní přírodu v téměř neporušeném stavu. Na padesáti sedmi mílích čtverečních najdete bažiny, prérii i formu lesa typickou pro tuto oblast. Park je přizpůsoben návštěvníkům, kteří mohou procházet po pěších stezkách, půjčit si kajak, kempovat či rybařit. Jezdil jsem k jezeru Upper Myakka s různě dlouhými přestávkami několik dní a stále jsem se nemohl dočkat toho správného světla. Poslední odpoledne před odletem z Floridy jsem seděl na břehu jezera blízko dřevěné pozorovatelny a trochu nešťastně sledoval trojici přiopilých rybářů, kteří plašili všechny vodní ptáky v okolí. Jen kondorům havraním to nijak zvlášť nevadilo. Vlastně jsem je tu vídal každý den v obrovském množství. Čekali na ryby, které zde vyhazovali rybáři. Ve chvílích, kdy jsem bez hnutí ležel na břehu a čekal na záběr, se často tiše přiblížili odzadu jen na pár desítek centimetrů. Je to zvláštní pocit, když se otočíte a několik černých ptáků sedí těsně ve vaší blízkosti. Rybáře s blížícím se večerem naštěstí přestal lov bavit, nebo jim došlo pivo. Každopádně nasedli do kajaků a zmizeli.
RUSKÁ RULETA
Kolem se rozprostřelo ticho. Na hladině jezera i řeky se začaly objevovat hlavy aligátorů, přiletěla dvojice nesytů lesních a pár metrů od břehu se nerušeně věnovala lovu volavka modrošedá. Klid večera narušil až rozruch v hejnu kondorů. Začali se sbíhat a slétat k jednomu místu. Nejdříve jsem neměl tušení, co je k tomu vede. Pak jsem ve vodě rozeznal trojúhelníkovou hlavu aligátora. Pomalu se posouval ke břehu. Ptáci těsně před ním vytahovali větve z vody, jakoby mu čistili cestu. Poměrně velký aligátor vylezl za asistence kondorů na břeh a lehl si na písčinu. Kondoři posedali do kruhu kolem jeho hlavy a jejich následné chování začalo ze všeho nejvíce připomínat oblíbenou hru carských důstojníků – ruskou ruletu. Jeden z ptáků se vždy rozeběhl a srandovně přikrčený proběhl v těsné blízkosti aligátořích zubů. Vypadalo to, jak když jeden druhému ukazuje, kdo je větší frajer. Aligátor, aniž by na jediného ptáka zaútočil, se zvedl a zmizel v řece. Slunce se těsně před západem ukázalo pod mraky na obzoru a já se tak dočkal světla i zajímavého okamžiku, které si příroda tak ráda nechává jen sama pro sebe.
SVĚT RŮZNÝCH SVĚTŮ
Nápisy na billboardech podél dálnice před Orlandem hulákají svá pozvání do tváří kolem jedoucích řidičů. Nudí vás váš svět plný všedních starostí? Tady jsou světy, kde na ně (alespoň na chvíli) můžete zapomenout. Svět myšáka Mickeyho, svět filmových studií, svět africké pseudo savany, svět mořský, svět…Těžko se tomu odolává. Jsme přece v Americe. Všechno je „great“. Tak proč jeden z těch umělých světů zábavy nenavštívit. Jsou dokonale propojené. Geniální stroje na výrobu peněz. Chcete do Sea Worldu, proč ne?! ALE! Máme pro vás skvělou nabídku, která vám umožní vstup do dalších dvou naprosto nezapomenutelných parků. A už vás mají. Tak jsem i já podlehl tomu opojnému volání velkého světa zábavy a jeden z parků si vybral. Vlastně dva. Ten druhý mi byl doporučen. A odolejte tomu proklatě výhodnému balíčku. Měl jsem být v osm ráno na místě, abych mohl být „odbaven“ a vypuštěn do víru té nejbáječnější zábavy. Vybral jsem si Discovery Cove, kam pouštějí pouze tisícovku návštěvníků za den. Oproti Sea Worldu, jen malý zlomek. Každých pět metrů usměvavý zaměstnanec v uniformě, snídaně formou bufetu a už jste v ráji. Několik umělých lagun vytváří dojem tropických ostrovů někde na rovníku. Jenže počasí neporučíš. Prší a teplota má k těm rovníkovým hodně daleko. Soukám se do neoprenu, abych poté vyslechl krátkou instruktáž a byl tak připraven na setkání s delfíny. Plavání s delfíny je jednou z atrakcí Discovery Cove. Se smíšenými pocity odpůrce představení se zvířaty vstupuji do umělé laguny s ledovou vodou. V okamžiku, kdy se prvně dotýkám toho úžasného tvora, se ze mě všechno negativní vypaří. Cítím euforii malého kluka v hračkářství. Snad není správné držet tyto inteligentní tvory v zajetí, aby přinášeli pocity štěstí a radosti, když nevíme, co cítí oni sami. Ale určitě je to lepší než jim přidělávat na hřbet magnetické miny, které vyhazují lodě do povětří. Když opouštím lagunu delfínů, drkotám zuby. Naštěstí se mezi mraky prodírá slunce. Vstupuji do „tropické řeky“ a k svému úžasu zjišťuji, že je vyhřívaná. Nechám se unášet umělým proudem k vodopádu. Stačí ho podplavat a jste uprostřed voliér s exotickými druhy ptactva z celého světa. Než ze mě stačí okapat voda, mám v ruce misku s ovocem a na ramenou a hlavě všemožné opeřence zářivých barev, dožadující se jejího obsahu. Spokojeně sedím na zemi a cítím, jak po mně poskakují drobné nožičky ptáků. Zůstal bych v té voliéře klidně celý den, ale zbývá mi využít druhou vstupenkou. Přestože ve všech možných průvodcích radí, abyste si rezervovali lístky až několik týdnů dopředu, je parkoviště před Sea Worldem ve tři odpoledne zaplněné jen zpola. Snad i zde zasáhla krize. Obří vodní skluzavka, věž, ze které padáte volným pádem, pirátská loď, polární express, žraločí akvárium, cvičení kosatek… Pel-mel všeho možného, co má a vlastně i co nemá něco společného se světem moře. Hodina a půl prohlídky mi úplně stačí. Aby mě nikdo neviděl, utřu si z koutku úst hořčici ze stánku páně Donaldova a opouštím s úlevou tento kousek amerického snu.
PTAČÍ RÁJ
Na Floridu se sjíždějí milovníci ptactva z celého světa. Nemusíte se trmácet do nehostinných koutů přírody, abyste zkrouceni v krytu zahlédli svého vysněného opeřence. Tady si zajdete na pláž, natáhnete se na lehátko a během opalování vyčkáte, až někteří z ptačích „beach boys“ přijdou až k vám. Pokud jste náročnější, můžete v perfektně upraveném parku uprostřed městečka Venice vyčkat na vhodné světlo a fotografovat třeba hnízdící volavky. Je to přímo ideální místo, pokud… Nechodíte po pláži v zimní bundě shrbeni v obraně před studeným větrem, podobně jako jediná volavka bělostná, která vám dělá společnost. Stejně můžete dopadnout i ve Venice. Zvlášť, když ho navštívíte v době, kdy volavky zrovna nemají v úmyslu hnízdit. Musím ale přiznat, že jsem zde zaznamenal menší úspěch. Volavky byly dvě a dokonce jsem zahlédl i malého aligátora, který se z mé přítomnosti příliš netěšil a hned zmizel. Rozhodnut překonat nepřízeň osudu, vyrazil jsem jednoho výjimečně slunečného rána do Fort Myers, abych navštívil JN Ding Darling National Wildlife Refuge na ostrově Sanibel. Den byl jak vymalovaný a já se po třech hodinách jízdy blížil k Fort Myers. Upravené čtvrti plné luxusních vilek mě zavedly k mostu spojujícímu pevninu se Sanibel Islandem. Zaplatil jsem mýtné a vjel na most. Ozvalo se divné bouchnutí. Asi retardér. Po pár metrech už vím, že to retardér nebyl. Píchlé kolo. Na mostě se neodvážím zastavit a na jeho konci je pneumatika… nejtrefnější výraz je „na hadry“. Volám asistenční službu půjčovny a několik minut vášnivě diskutuji se záznamníkem. Když se na druhé straně konečně ozve hlas operátora, jsem požádán o určení polohy. „Jsem na mostě z Fort Myers na Sanibel Island.“ „Ano, děkuji. Jak se ten most jmenuje?“ „Nevím, ale je tu takový jenom jeden!“ „Ano, děkuji a jak se jmenuje?“ V tomto duchu pokračuje rozhovor ještě několik minut, než psychicky nevydržím a vyměním kolo za rezervu. Ta je bohužel jen dojezdová. Tak musím do nejbližší půjčovny, která je až na letišti za Fort Myers, kde mi po vyplnění několika formulářů vymění auto za nové. Na ostrov přijíždím jen pár desítek minut před setměním. Zastavím u laguny, kde se s podvečerem srocuje několik druhů ptáků. Postavím stativ vedle chlapíka, který má své fotografické nádobíčko už připravené. Spiklenecky na mne mrkne a ukáže na hejno růžových kolpíků. „Každý večer se všichni najednou zvednou a odletí!“ dodá a zběsile se plácne několikrát do krku. Úplně vidím v hlavě ten záběr. Odlétající hejno růžových kolpíků proti tmavě fialové obloze! Jenže kolpíci mají jiný názor. Světla ubývá. Kolpíci ne a ne odletět. Chlápek a já se zběsile plácáme po místech, která nechrání oblečení. Je skoro tma. Už jen já se snažím plácáním odehnat krvežíznivý hmyz. První velké kapky mě zaženou do auta. Čeká mě několika hodinová cesta v dešti zpět do Bradentonu. Tak to vypadá, když v ptačím ráji zaprší.
