Napsal JOSEF SLOUP
Pan Sagasser už zemřel, odpověděla věcně paní Thomová z městského úřadu v Peci pod Sněžkou na mou otázku po člověku, který by ještě pamatoval staré, zašlé časy. „Zbyly po něm jenom Sagaserovy boudy, ale tam už žádný pamětník nežije. Najdu vám někoho jiného.” Vezme do ruky mapu města a okolí, několik lejster z kartotéky obyvatel a ukazováčkem projíždí řady jmen. Po chvíli povídá. „Ve Velké Úpě žije pan Thamm. Ten by mohl odpovědět na vaše otázky. Je sice německé národnosti a nemluví moc dobře česky, ale to by snad nevadilo.”
Zapisuji si adresu a paní Thomová mi na mapě ukazuje směr a přibližně místo, kde pan Tham bydlí. Jedno z nejznámějších a nejhojněji nav štěvovaných středisek naší republiky. Celoročně. Ale zima tu má svůj neopakovateln ý půvab. Tisíce lyžařů ze všech koutů Čech, Moravy ale i Slovenska a Německa se sjíždí do desítek hotelů, penziónů a chat v jejím okolí strávit nezapomenutelné zážitky na zdejších sjezdovkách.
Nový odbavovací systém SKIDATA a vydávání magnetických, plastických karet umožňuje mnohem rychlejší odbavení a za hodinu provozu zvládnou u všech zdejších turniketů až 7000 lyžařů. Obtížnost sjezdovek se pohybuje od lehkých až po středně náročné. Některé délkou přes 1000 m a převýšení přes 300 m. Pro milovníky běžek je tu nespočet výborných terénů k celodenn ímu lyžování. A tak si jistě všichni přijdou na své. Nejhorším problémem jsou dopravní zácpy a v určitých termínech nedostatek ubytování. Léta jsou ovšem také překrásná. Uprostřed hor v čistém ovzduší si turisté mohou vybrat některou z mnoha turistických tras, lanovkových výletů na naši nejvyšší horu Sněžku, nebo načerpání nových sil na některé chatě nebo boudě. Je jedna hodina po poledni já vcházím opět do davů lidí a hlasité směsice jazyků, ve které absolutně převládá němčina. Postavy lyžařů v pestrých kombinézách namáhavě kráčejí ve svých těžkých neforemných botách a mísí se se skupinkami lelkujících zájezdových turistů. Dlouhá kolona osobních automobilů a autobusů se bezmocně zastavila. Sem tam projede ulicí pásové vozidlo Horské služby, jejíž řidiči se bravurně proplétávají mezi davy chodců a zaparkovanými auty.
Konečně vycházím z města. Po pravé straně silnice, uprostřed betonového koryta, se prodírá polozamrzlá řeka Úpa mezi ohromnými obnaženými balvany. Paprsky slunce občas protrhnou šedou, olověnou oblohu a ozáří chalupy na zasněžených svazích. Po slabé půlhodince se ocitám na okraj Velké Úpy. Vcházím do několika hotelů a restaurací a ptám se po panu Thammovi. Odpovědí mladého personálu jsou jen pokrčená ramena. Až v obchodě s potravinami dostávám od muže středního věku trochu nadějnou odpověď týkající se čísla popisného 211. „Zkuste to u splavu. V těch místech by to někde mělo být.” Obcházím čísla 207, 208, 209. Jsou to restaurace a penzióny, ale ani tam nikdo o existenci pana Thamma a čísla popisného 211 nemá ani potuchy. Vydávám se nazdařbůh do strmého kopce, kde vidím vysoko ve svahu dvě osamělá obydlí. Z první chalupy se nekouří, a tak pokračuji ke druhé, která se zdá být obydlena.
Jen se modlím, aby to byla ona a pan Thamm byl doma. Zpocený klepu na dveře zeleného, bílými ornamenty pomalovaného stavení. Po chvíli se ve dveřích objeví ne Krakonoš nebo vetchý stařec, ale čiperný starší muž, ze kterého číší síla a elán. Domlouváme se a pan Thamm mě zve na kávu do malinké, prostě zařízené kuchyňky. Usrkáváme horký nápoj a po několika úvodních formalitách se pan Jan Tham rozpovídá o svém životě. „Narodil jsem se v místě zvaném Černokostelecká bouda. Měli jsme tam barák a já jsem strávil v horách, kromě několika let po válce, kdy jsem pracoval u sedláka v Hradci Králové, celý svůj život. Když jsem v padesátých letech koupil tuhle chalupu, pracoval jsem jako domovník v hotelu Excelsior. Do práce jsem to měl kousek.” To jste chodil každý den nahoru a dolů? „Někdy dvakrát, třikrát denně. Na oběd jsem chodil domů. Občas na nákup, nebo něco zařídit. No, nadřeli jsme se někdy jako hovada. Když jsem třeba tady přistavoval chlévy pro domácí zvířectvo, nosil jsem všechen materiál na zádech. Elektřinu nám zavedli až v roce 1967. Koks tahám nahoru pořád ještě po putnách. Ale nikdy jsem toho nelitoval. Je tu krásně. V zimě i v létě.” A co turisté? Ti vám nevadí? Dříve jich tu tolik asi nebývalo? Dívám se z okna na stužku silnice hluboko pod námi a kolony vozidel směřující do hor. „Ale co tě nemá! Turistů tady bylo odjakživa plno. Místní lidé jsou na ně zvyklí a nevadí jim. Vždyť to patří k životu. Oni nás vlastně živí. Jenom těch aut tu kdysi tolik nebývalo. A když člověk žije v kopci jako já, tak se s nimi stejně moc nevidí. Já jsem tu spokojený.”
