Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.
Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.
Za zády jsme nechali městečko Konso, vstupní bránu do této oblasti, a uháníme prašnou cestou směrem k vesnici Turmi, jednomu z mála míst, kde lze najít „ubytování“, a které poslouží na několik dní jako základní tábor. Okolí Turmi je domovem lidu Hamer, zemědělců a polonomádských pastevců, kteří se každých několik měsíců přesouvají s dobytkem na nová pastviště. Se svými až padesáti tisíci členy jsou jednou z největších skupin v regionu a hamerské dívky jsou známy pro svou krásu po celé jižní Etiopii.
JAK JSEM UCPAL VCHOD
Můj průvodce Gelti je zde doma a zve mě na návštěvu k rodině své dívky. Blížíme se do vesnice a reakce lidí naznačují, že Gelti je zde váženým členem. Díky svému sponzorovi z Německa si totiž mohl dovolit vzdělání. Nelze si nevšimnout jeho dobrého přehledu a moderních názorů. Dle svých slov studoval v Addis Abebě, na univerzitě v Nairobi v Keni a za svůj život byl i několikrát v Evropě.
U chýše, která leží v samém centru vesnice, mi Gelti představuje pána domu a jeho tři ženy. Všichni jsou milí a příjemní, s radostí přijímám pozvání na kávu uvnitř chatrče. První trapně vtipný okamžik nastává v okamžiku, kdy se svým širokým středoevropským zadkem zaklíním ve vstupním otvoru, který je opravdu uzoučký. Fototechnika, která na mě visí ze všech stran, tomu příliš nepřidá, a tak se mi podaří vstoupit až na druhý pokus, kdy raději volím průnik otočený bokem. Uvnitř chatrče se v domnění, že mám vyhráno, narovnávám, což je doprovázeno dunivým zvukem mé lebky a jasným zábleskem před očima. Právě jsem se seznámil s dřevěným roštem, který tvoří v horní části chýše odkládací prostor. Pohyb ve spodní části je možný pouze v přikrčené pozici, a tak raději v mrákotách usedám na připravenou kůži, položenou na udusané hlíně, a pokouším se vykouzlit v obličeji alespoň trochu přívětivý výraz.
Mé entrée všechny přítomné pobavilo a atmosféra se o poznání uvolnila. Když se v šeru rozkoukám, zjišťuji, že se okolo ohniště po obvodu chýše tlačí společně s námi dalších pět členů rodiny. Po chvilce vzájemného okukování jedna z žen naleje z konve do dýňových misek kávu, lépe však řečeno výluh ze směsi místních bylin a plodů, které lze zakoupit na trhu. Všichni slušně a beze slov čekají, až se napije pán domu. Ten pomalu a rozvážně přikládá nádobu ke rtům, pije plným douškem a pak bez varování veškerý obsah úst vyplivne jedním velkým proudem kolem dokola do tváří a misek všech zúčastněných. S mokrou tváří a s miskou, ve které je o něco více obsahu než před chvilkou, ochutnávám první doušek. Nevýrazná chuť nálevu ničím nepřekvapí, ani neurazí. Po dopití druhé misky, uprostřed příjemné konverzace, ve které se dozvídám základní informace o rodině, životě v buši, zítřejším trhu v Turmi a o studiu dcery v Addis Abebě se musím rozloučit. Je třeba najít nějaké ubytování, něco pojíst a připravit se na zítřejší den.
NA ŠKOLENÍ
Trh v Turmi je směsicí barev, vůní a přehlídky okolních kmenů. V každé větší vesnici v okolí se trh koná jednou týdně, vždy v pevně určený den. Překvapivě zde nenajdete turistické cetky, ale věci skutečné denní potřeby, které jsou místní lidé schopni vyprodukovat, vyrobit nebo posbírat. Každý takový trh je skvělou příležitostí udělat si představu o všech etnikách v regionu a prohlédnout si specifické styly zdobení každého kmene.
Právě zde mne poprvé upoutali příslušníci kmene Karo. Jde o malý kmen čítající nejvýše tři tisíce jedinců, žijících na východním břehu řeky Omo. Stejně jako mnoho dalších kmenů si také Karové zdobí své tělo a obličej při slavnostních příležitostech bílou křídovou barvou. Jiných odstínů dosahují přidáním přírodních barviv, například červeného jílu. Oblíbeným prvkem v jejich výzdobě, zvláště u žen, je jakýsi piercing ve tvaru hřebíku v oblasti mezi spodním rtem a bradou.
Vesnici kmene Karo, ležící na vysokém ostrohu nad řekou, nacházím téměř vylidněnou. Většina obyvatel je v nedalekém lesíku, kde jim dva vládní úředníci vysvětlují, jak se chránit před malárií používáním moskytiér a léků. Všichni zaujatě poslouchají a pro mě to je vítaná příležitost k fotografování. Nechci budit příliš velký rozruch, a tak chvilku také poslouchám, aby se situace rozvířená mým příchodem trochu uklidnila.
Mezitím ke mě doputovaly dýňové nádoby s jídlem a čajem, které kolovaly mezi domorodci. Ochutnávám drcenou vařenou kukuřici bez chuti a nevýrazný čaj, což vyloudí na tvářích mnohých žen úsměvy a mužům se derou na rty vtipné komentáře, kterým ale nerozumím. Lze však vycítit jejich pozitivní ladění. Situace, ve které jsem členy vesnice našel, je výborná. Všichni spořádaně sedí na místě ve stínu malého remízku nedaleko řeky a mně to dává jedinečnou možnost vybrat si ten správný objekt. Lehkým gestem žádám o souhlas s fotografováním a ve většině případů dostanu pozitivní odpověď. Výhoda tohoto okamžiku spočívá v tom, že nikdo zmateně nepobíhá, nepředvádí žádné nacvičené pózy a do záběru se netlačí houfy dětí. Všichni se zdají být naprosto přirození.
TURISTO, VYSYP KAPSY!
Obecně se lidé v Omo Valley nechávají fotografovat velice rádi. Někdy až příliš. Je zde totiž zvykem za snímek dotyčnému zaplatit, a tak fotograf spíše neustále řeší problém, jak se vyhnout záběrům strnulých skupinek, jež se samovolně natlačí před objektiv. Domorodci se snaží upoutat pozornost turistů jakýmkoliv způsobem. Do cesty vozům s turisty vybíhají bizarně pomalované děti, na hlavách dospělých i dětí lze nalézt roztodivné kreace typu paruky ze zátek od láhví, svazky nejrůznějších sušených plodin až po opravdu precizní teatrální masky doplněné dokonalým „divošským líčením“. Experti v tomto konání jsou Mursiové, jeden z nevýraznějších kmenů v této oblasti. Dle slov mého průvodce budují v národním parku Mago sezonní vesnice hned za jeho hranicemi blízko cesty, aby jim neunikl žádný turista.
Za Mursii vyrážíme z městečka Jinka časně ráno. Při vjezdu do parku platíme vstupné a o pár kilometrů dál nás zastavuje provaz natažený přes cestu. Je potřeba zaplatit další poplatek, tedy spíše výpalné. Kolem auta se seskupí několik Mursiů a bez zaplacení dalšího poplatku místní komunitě se prostě dál nedostaneme. Různé nesmyslné poplatky jsou oblíbeným sportem téměř všude Africe. Ve valné většině se vztahují jen na auta s turisty a stanoviště pro jejich vybírání vznikají zcela nekontrolovaně. Pár metrů za tímto „cachepointem“ leží vesnice, o které mi Gelti vyprávěl. Projíždíme kolem a hluk našeho vozu vyvolává mezi proutěnými chýšemi zvýšenou aktivitu. Do té doby líně se povalující Mursiové čile vyskakují, přebíhají k cestě a v běhu na sebe navlékají nejrůznější masky. Ženy vybalují tradiční hliněné destičky a vsazují si je do prořízlého spodního rtu a ušních lalůčků. Jeden z typických znaků pro kmeny Mursi a Surma. Průměr některých kusů hliněných talířků přesahuje 15 cm a jejich majitelky vypadají svým způsobem opravdu krásně, a když ne krásně, tak alespoň zajímavě. O to je však pohled děsivější, když si talířky vyndají. V běžném životě tak tráví většinu času a zdobí se jimi pouze při slavnostnějších příležitostech. Bez vsazených destiček se jejich léty natahovaný spodní ret bezvládně pohupuje při každém pohybu hlavy a odhaluje chybějící přední zuby ve spodní řadě, které padly za oběť zkrášlování. I přes lákání Mursiů pouze projíždíme kolem a nezastavujeme. Máme namířeno hlouběji do parku, do vesnice, která leží na náhorní plošině v nitru národního parku Mago, na pomezí území kmenů Mursa a Bodi.
KOLIK SE JICH POSTŘELÍ?
Po několika hodinách jízdy offroadovou cestou vystupujeme řádně naklepaní nedaleko vesnice Mursiů. Všude vládne klid a překvapivě se k nám nevrhá žádný dav. Procházíme poměrně rozsáhlou vesnicí, tvořenou mnoha proutěnými chýšemi kruhového půdorysu, a sem tam se objeví nějaká žena s tradičním talířkem ve rtu. Překvapivě se některé mladší dívky ani fotografovat nechtějí a dokonce se stydí. Oproti předchozím dnům, kdy se mi v Turmi vrhaly do cesty doslova davy domorodců, aby získaly nějaké drobné za foto, je to rozdíl.
Hliněné talířky určené k prodeji sice naznačují, že turisté se zde čas od času také objeví, ale evidentně ne v takovém množství jako ve vesnicích hned za hranicemi parku. Chvilku smlouváme o ceně talířků a pár si jich kupuji jako suvenýr. Ze zvědavosti se ptám dívky, zda by mi neprodala talířek, který má v ústech. Dlouze přemýšlí, ale pak i přes poměrně vysokou sumu odmítá. Zřejmě k němu má osobní vztah. Teprve když se blížíme ke skupince mužů debatujících ve stínu rozlehlé akácie nedaleko vesnice, tak si uvědomuji, že ve vesnici byly jen samé ženy. Zřejmě jsme přišli nevhod a chladné pohledy mužů jako by naznačovaly, že nejsme vítáni. Situaci ještě umocňuje velké množství zbraní, s nimiž si někteří muži nervózně pohrávají, přičemž naprosto ignorují jakákoliv pravidla bezpečného zacházení se zbraní. „Asi nejsou nabité,“ uklidňuji se, ale přesto během fotografování poočku kontroluji situaci a snažím se pokud možno vyhýbat pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, které majitelé drží za hlaveň a mají je ležérně přehozené přes rameno. Při té koncentraci zbraní se však palebnému úhlu nedá vždy vyhnout. Jeden z mužů diskutuje s mým průvodcem. Žádá nás, zda by se s námi nemohl svézt zpět do Jinky. Souhlasím a vydáváme se zpět k autu, kde pochopím, jak jsem se v otázce zbraní mýlil. Na příkrý pokyn řidiče a po krátké štěkavé diskusi nakonec mursijský bojovník před vstupem do auta neochotně vytáhne náboj z komory a sejme zásobník ze svého samopalu. V hlavě se mi honí otázka, kolik z nich se ročně postřelí. Cesta zpět ubíhá klidně až na otravné mouchy tse-tse, jež jsou jedním z důvodů, proč Mursijové preferují raději vzdálenější, výše položenou část parku Mago, kde je těchto much méně.
OMO VALLEY NA ROZCESTÍ
Mursijové byli poslední zastávkou v Omo Valley a je čas pomýšlet na návrat. Vím, že to nebyla má poslední návštěva této oblasti – jedné z nejúžasnějších a nejpestřejších na světě. Jedno z kouzel Omo Valley spočívá také v tom, že zde stále ještě není dostatečná infrastruktura pro masovou turistiku. Chybí ubytovací kapacity, a když už nějakou tu postel na přespání najdete, je téměř jisté, že nebudete spát sami. Přítomnost různých breberek ráno potvrdí zarudlé štípance. Za poslední dva roky se situace již znatelně pohnula kupředu a ze stavebních aktivit se dá jasně vycítit snaha vlády o maximální zpřístupnění tohoto regionu masové turistice. Pokrytí signálem je méně sporadické, síť je stabilní a hovory nepadají. Mobilní telefony se stávají běžnou a nepostradatelnou součástí života v buši. Cestu z Addis Abeby do Konsa, vstupní brány do Omo Valley, tvoří již z větší části pěkná asfaltka a čínské firmy kmitají na dalších rozpracovaných úsecích.
Podle mnohých odborníků je turistika jednou z cest k záchraně původních kultur, podle jiných jde naopak o začátek konce. Osobně nesdílím ani jeden z těchto vyhraněných názorů a myslím si, že pravda je někde uprostřed. Na jednu stranu nemůže nikdo žádat obyvatele těchto oblastí, aby ustrnuli ve vývoji a žili bez pokroku, odříznutí od civilizace a moderních výdobytků. Na stranu druhou lehce získané peníze od turistů deformují zdejší dlouholetý tradiční způsob života a pohled na okolní svět. Hranice, kdy se tradiční život, kultura a prostá přirozenost původních kmenů zvrtne jen v placené divadlo pro turisty, je velice tenká a najít vhodný kompromis nebude vůbec snadné.
