NAPSALY JANA MICHALCOVÁ
JANA PATKOVÁ
S jakými pocity vstupujete do klece? Zeptali jsme se Tondy, když hladil své šelmičky s laškovně vyceněnými zuby těsně před tím, než je vypustil do manéže. Odvážně a klidně vstoupil za nimi do klece, jako našinec vchází do lokálu. „To je vždycky stejný, vždycky mrazení v zádech. Nikdy není přesně jasné, co zvíře vyvede. To není strach, to se v člověku všechno napruží. Se strachem přichází panika a tu si drezér nesmí dovolit.“ Kolik máte jizev po těle? „Dostatečně, ale nemám je spočí- taný. Nejvíc mi ublížil medvěd.
To jsem dělal před dvaceti lety u cirkusu ošetřovatele a dostal jsem pohlavek. Asi po 14 dnech jsem se vzbudil v nemocnici. Medvědy považuju za nejnebezpečnější zvířata, protože jsou hodně senzibilní a těžko zvládnutelný.“ Co děláte, když na vás zvíře zaútočí? Utíkáte pryč? „Ale kdepak, hlavně se vždycky snažím, aby se to nestalo. Tyhle šelmy sekaj a skáčou, zaseknou se a nepustí. To se musíte z toho vytrhnout, ne utéct. Vždycky je to chyba člověka a ne zvířete, prostě jsem byl v daném okamžiku tam, kde jsem být neměl. Pokud je člověk schopnej chodit, tak normálně pokračuje v tréninku, to je profesionální hrdost. Když dojde k opravdovému útoku, ten už nepřežijete. Když jdou zabít, tak jdou opravdu zabít. Jeden můj přítel takhle zemřel pod bílým medvědem. Učil ho novej trik, měl taštičku na maso u pasu – já teda na maso ze zásady neučím, proto že je cítit, učím zvířata hladový, pak dostanou nažrat. Ten přítel si sáhl pro kousek masa, to mu upadlo na zem, ohnul se a ten medvěd tam byl v ten samej okamžik. Útok bílého medvěda vypadá sice nemotorně, ale stačil jeden úder, amputovali mu ruku a obě nohy, ale stejně nepřežil. Když už zvíře zaútočí, tak má buď hlad, nebo je něčím vzrušený, pak pud je pud, o tom už nepřemýšlej. Zvíře má samozřejmě mozek, ale jestli ho dokáže použít ve správný okamžik, tomu bych už moc nevěřil.“ Co se dělá se zvířetem, které už takto zaútočilo? „Pokud se najde odvážlivec, který k němu vleze, tak se normálně pokračuje v drezúře. My většinou v týhle profesi o takových věcech vůbec nemluvíme ani nepřemýšlíme, my víme, do čeho jdeme, s jakým rizikem si svoje peníze vyděláváme. Suše konstatujeme, že měl prostě smůlu, když se o něčem takovém dočteme v cirkusových časopisech. V Evropě se všichni známe, ono nás zas tolik není, ani ne padesát. Už těch lidí zemřelo dost.“ S těmito poznatky usedáme to hlediště právě v okamžiku, kdy tam vletí zvířata pana Trantiny – dva leopardi, jeden panter, americká puma a jaguár – i sám pan Trantina s manželkou.
PŘEDSTAVENÍ. „Na plac,“ práskne krotitel bičem a hrůzu budící šelmy si poslušně dřepnou na stoličky. Postaví se na zadní a roztomile panáčkují. Jen mladý a největší Nero je trošičku neposlušný a pomalejší. Program se rozjíždí a zvířata se zjevným pot ěšením skáčou ze stoličky na stoličku. U každé drezúry se vychází z toho, co dělají zvířata v přírodě. Nemůžete leoparda naučit stát na nose nebo na předních tlapách. Na zadních už ale ano, stejně jako skákat, protože to v přírodě dělá, když loví. Skoky jsou dlouhé skoro čtyři metry. Přechází po lávce, první puma, pak jaguár, opatrně našlapuje, rozkošnicky si lehá na prkno, krotitelka se s ním mazlí, pak přecházejí další, jaguár skáče přes rameno paní Trantinové. Náročnějších prvků je ušetřena pouze samice, proto že je březí a za dva měsíce bude mít mladé. Zvířata vypadají klidně, apaticky hledí do publika. Nero tančí valčík na Štrause, postaví se na zadní a už je odváděn domů, jaguár kočkuje s tyčí krotitelky, postaví se na zadní a chňapá po ní předníma packama, pak znovu na zem, jiné zvíře nahoru, na zadní, dolů,… Pak už mají všichni po práci (nebo po zábavě?) a odcházejí do svých domovů a klecí. Zábava nebo práce, pane Trantino? „Zvířata se na představení těšej. Jsou rádi, pro ně je to pořád hra, mají tam svou volnost – někam lezou, skáčou, válej se po zemi.“
CIRKUSOVÝ ŽIVOT. Celá rodina Trantinových je takzvaně cirkusová. Paní Zlata Trantinová u cikusu vyrůstala, ale pan Trantina si musel „přijetí“ tvrdě odpracovat a trvalo mu to třináct let. V téhle branži se lidé dělí na světské a chrapouny, „světští“ jsou ti, co se u cirkusů a kolotočů narodili. Co vlastně život u cirkusu obnáší? Tři čtvrtě roku na kolenech! „Mně to nevadí,“ říká paní Zlata, „my máme vůz zařízený jako malou garsonku, člověk je na to zvyklej.“ Co jste dělala, než jste poznala svého manžela? „Od patnácti let jsem jezdila na slonech, cvičily jsme s pěti děvčaty akrobacii. Když jsme se s Tondou vzali, koupili jsme si tuhle drezúru.“ Jak se vám pracuje s manželem? Je horší než šelmy? Já to nerozlišuju. Co byste dělala, kdybyste o tuhle práci přišla? „Nevím, já nic jiného neumím.“ Trantinovi mají tři děti a jen v případě nejmladšího padlo jablko daleko od stromu – baví ho počítače. Nejstarší syn dělá trapes, což je visutá hrazda, a na chleba si vydělává ve Finsku. Editu zatím otec moc do světa s cirkusem pouštět nechce, protože jí je „teprve“ dvacet let. Zabývá se akrobatickým tancem a vzdušným baletem, ovšem tady v Safari parku v Gänserndorfu u Vídně (kde rodina tráví už osmou sezónu) předvádí užaslému obecenstvu hady. Proč tu předvádíte hady, když jste vlastně artistka? „Předloni jsem byla u cirkusu, měla jsem nějaký neshody, pak jsem dostala nabídku dělat tady. Ale s hady jsem dělala už dřív,zkoušela jsem orientální tance. Tady je to dobrý, že to je na místě, člověk se nestresuje přejížděním.“
Co plánujete do budoucnosti? „Zatím se mi tady líbí, nikam nespěchám. Časem se vdám, budu mít děti. Asi si vezmu někoho od svého řemesla, nedokážu si představit, že bych měla žít bez cirkusu, zvířat, téhle práce… Já jsem v tom vyrostla a tenhle svět se mi moc líbí. Nikdy jsem nechodila do normální práce.“ Čím mohou být hadi nebezpeční? „Před každým představením se musí vyndat z terária, aby byli trochu podchlazen ý, jinak je tu možnost, že začnou škrtit nebo budou agresivní. Podchlazený jsou mírnější a když cítí jen teplotu těla, tak jsou klidní. Když hadi uštknou, tak se nesm í trhnout, aby v člověku nezůstaly zuby, protože ty pak kolujou v krvi a mohly by se dostat do srdce.“ Už se vám stalo, že vás začal škrtit? „No, stalo. Většinou to poznám na noze, že se začne ovinovat, kdyby začal i na ruce, tak už se musí rychle sundat, protože pak už bych ho sama nesundala, musel by mi někdo pomoct. Nejnebezpečnější je, když dává hlavičku nahoru, kroutí s ní. Může to být špatnou náladou, nebo je hladovej, něco mu nesedí.“ Nesníte o tom, že byste s cirkusem objela svět? „Už jsem byla u mnoha cirkusů, jako malá s rodiči, pak i sama. Já, když budu chtít, tak můžu kdykoli jet.“ Jaký máte vztah k šelmám vašich rodičů? „Jednou se stalo, že jsem měli angažmá ve Francii a máma byla na operaci, tak jsem jela já s tátou, pomáhala je vypouštět. Ale že bych zrovna mezi ně musela, to ne.“
KDO JE VŮDCE SMEČKY? „Já samozřejmě. Když bych měl třeba lva a tři lvice, lev bude vůdcem smečky, ale v tom voze, v kterém je přepravujeme. Když vlezeme do manéže, tak už to není pravda, pak jsem šéf já.“ Okouníme u domovských klecí a fascinovaně pozorujeme černého statného Nera, jak se snad podesáté snaží přiblížit k samici. Tonda se směje, že to dělají i 60krát denně, březí jsou sto dní, mohou mít až 4 mláďata. Stejně tak se usmívá nad některými našimi otázkami. Jak staré zvíře se může cvičit? „Důležitý je dostat zvíře do puberty, u leoparda je to v 16 měsících, pak už to jde.“ Co byste dělal s malým tygrem? „Nejdřív bych si s ním tak dva až tři měsíce hrál, od 8-10 měsíců bych ho začal učit. Zvíře musí samo zjistit, že já mu nejsem nebezpečný, ale že jsem silnější.“ Které z vašich zvířat je nejdražší? „Zvíře samotný není moc drahý, ale hlavně je k nekoupení. Kupujou se v zoologické zahradě a smí to být zvířata narozený až třetí koleno v zajetí, jinak se s nimi nesmí pracovat. Jsou chráněný washigtonskou dohodou. Nelze přijet do Afriky a tam si koupit zvíře. Navíc ty ze zoologický jsou trochu zdegenerovaný, mají utlumený svoje pudy. Jako třeba přešlechtěný psi.My máme například pudla, který je totálně blbej, ale zato byl drahej.“
Je nějaké zvíře, které se nedá drezírovat, které je úplně hloupé? „Nezkoušel jsem třeba želvy. Myslím, že z každého se dá něco udělat. Musíte o nich vědět vše, od základů. Jak se roděj, jak se chovaj v přírodě, v jakým prostředí a jak se pohybujou, co žerou, jaký maj příznačný choroby, a pak už to chce jen strašnou trpělivost.“ Máte svůj speciální recept na výcvik? „Každý krotitel má svoje gesta a metody, jen hesla se používají stejný nebo obdobný česko-německý nebo německoanglický nebo česko-anglický, třeba sit, dawn.. Jsou zvířata, který jsou agresivní, před těmi se ustupuje, až je dostanete na to místo, kam potřebujete na to místo, kam potřebujete, ty hloupější se zase tlačej. To už musí trenér rozpoznat na základě svých zkušeností.“ Zvířata mají velkou spotřebu, jak je to s jejich výkaly? „Nedokážete si představit, to se jeden ujezdí.“ Je ještě něco, co bystě chtěl zkusit? „S mými zvířaty třeba slalom mezi nohama, jenomže na to se musí narodit zvíře, stoprocentně kontaktní, protože jinak jsou nohy pryč, vytrhaný svalstvo…“ Dělají některá zvířata náročnější kousky a ty méně kontaktní lehčí? „Samozřejmě, ale to divák nesmí poznat. Hlavně to musí jít lehkou rukou, žádný násilí. Používám sice bič, ale to je jen psychologická záležitost, prodloužen á ruka, aby drezúra měla šmrnc. Práskám do vzduchu. Lidé vidí šelmy jako krvelačná zvířata, což je nesmysl, protože jdou trhat jenom když jdou žrát. Ovšem lidi je tak chtěj vidět, tak se jim to divadlo musí zahrát. Ochrana zvířat je dneska tak silná, že si ani nikdo nemůže dovolit zvíře uhodit.“ Kolik je u nás krotitelů jako vy? „Tři, jeden u cirkusu King, teď pojede po Čechách, ňákej Bohouš Navrátil dělá se lvicema, pak je Novotnej, toho jsem ale nikdy dělat, ten se k branži dostal teprve před 3-4 lety.“ Leopardice se jmenuje Viny, flekatý leopard Flek, černý Blek – příznačná jména, černý jaguár je Nero a pumák Dan. Slyší na ně. Chceme se s nimi takto rozlou čit, ale oni věnují pozornost jenom svému vůdci – VŮDCI SMEČKY.
