Vůbec jsme s tím nepočítali. Jen jsme projevili přání podívat se na obřad. Íránští hostitelé to vyřešili skutečně šalamounsky – nechat se okukovat cizinci by zřejmě bylo ponižující a nevhodné. Ale host je host a je třeba mu vyhovět. Tak nám strčili do ruky důtky a v duchu toho, že všichni přítomní muži v tekkiji se musí bičovat, nás postavili před hotovou věc.
Během moharramu a ještě tři týdny v následujícím měsíci safar se život v Íránu skoro zastaví. Na tyto dva měsíce připadá dobrá polovina všech náboženských svátků, kterých si Íránci jinak užívají požehnaně. Je to pro nás Evropany zvláštní, ale mučednictví, utrpení a sebeobětování se opravdu slaví. Pohnuté události významně pozmění všední život země. Ulice jsou v černé slavnostní výzdobě. Domy, duchovní stavby, ale i proluky lidé zahalí černým suknem a látkovými obrazy. Hloučky žen v černém čekají před improvizovanými stany, až začnou rozdávat večeři imáma Husajna (šáme hosejní).
Lidé v této době většinou ani neopouštějí město. Chodí se do mešit, k hrobkám, na shromáždění a průvody, kde se potkávají s přáteli a známými. Husajnovo mučednictví spojuje šíity více než cokoliv jiného. Jen málokdo si troufne vyrazit na piknik a nezajít ten den do mešity, i když pravdou je, že takových rok od roku přece jen přibývá.
Během safaru jsem byl v Íránu třikrát. Vysílání minimálně tří ze čtyř místních kanálů má v té době pro nás stěží uvěřitelnou podobu – celodenní program je laděný na duchovní vlnu, prokládají ho procítěné projevy, obrazy oduševnělých tváří, hrdinských činů, trnitých růží, krve a holubic. Je to esteticky i emotivně strhující, soustavný nápor na city. Íránská moc se snaží, aby oddanost islámu a islámské revoluci v lidech nevychladla.
Krev a poezie je zvláštní kombinace. Když jsem část pořadu sám viděl, nemohl jsem od obrazovky odtrhnout oči a v duchu jsem děkoval hostiteli, že nás nechal samotné. Přívaly krve k perské kultuře patří. Krev není známkou násilí, za co jsme si ji zvykli v Evropě považovat, není ale ani symbolem života. Krev vyjadřuje oběť. Vidět krev znamená pro Íránce cítit bolest.
Krůpěje krve pomalu prostupovaly na obrazovce pergamenem, svatým textem koránu. Celý monitor byl plný krve. Další scéna zachycovala vraždění Husajnovy družiny. Detailní záběry byly k nevydržení. Zjevil se i Husajn na koni, v zeleném plášti a v přilbě. Slova poezie zaplavila obrazovku a prolínala se se zříceninami paláce ve šťavnaté krajině. Extatické, truchlivé zpěvy se k něčemu tak optimistickému vůbec nehodily. Jenomže Husajna nakonec zavraždí. Ostré činely a zase buben, kůň zbavený jezdce zmateně pobíhá…
Dlužno dodat, že celý program je kultivovaný, bez poklesu za hranici dobrého vkusu a na místní poměry nepůsobí nijak násilně.
Vykoupit svou vinu
Smrt svého třetího imáma Husajna r. 680 postavilo náboženství šía do středu svého učení a připomínku události udržuje jako závažnou součást tradice. Zvyklost mučit tělo na důkaz smutku nad dávnou smrtí není ojedinělá ani v jiných náboženstvích – třeba katolická církev pěstuje podobně krvavé obřady (Španělsko či Filipíny) k uctění smrti Krista. A dostatečně známou kapitolou dějin bylo například v evropském středověku hnutí flagelantů (sebemrskačů). Ti se tělesným trýzněním chránili před božím trestem, věřili tomu, že se jim tak vyhne morová rána. Přesto šíitské zvyky provází nechvalná nálepka barbarství.
Smyslem šíitských krvavých rituálů ovšem není ochrana vlastního života, stejně jako nejde o jakýsi „kult bolesti“. Mystická atmosféra šíitského Íránu je plná mučednictví a hrdinů. Šíité se vždy považovali za oběti pronásledování – sunnitů, Turků, Rusů, Saddáma Husajna nebo Američanů a vůbec Západu – to podle momentálních souvislostí. Uctívání mučedníků tak bylo v Íránu vždy silnější než v ostatních islámských zemích.
Traduje se, že všechny imámy, které šíité uctívají, potkala nepřirozená, násilná smrt. Náboženství šía se tak staví do pozice ochranitelského vyznání a nese v sobě jakýsi trpitelský syndrom. Učí věřící, že se mají považovat za utlačované a vyvržené, pochopitelně nespravedlivě. Jestliže je neodvratným údělem šíitského muslima být nespravedlivě stíhán, pak je pláč a nářek způsobem, jak se zbavit vlastního zoufalství. A nejen to. Trápit své tělo je pro věřící zkouškou, kterou dokazují, že svedou totéž, co jejich imámové – trpět a třeba zemřít pro víru.
Jako Husajn trpí šíité i proto, že na sebe berou vinu za ty, kteří tehdy milovanému imámovi nepomohli a nechali ho zhynout. Těžkým a bolestivým ranám přisuzují magický účinek. Přirozeně si představují, že jim to bůh vrátí. Vstoupit do procesí s řetězy a zraňovat tělo, dokud nevypoví službu a trpitel neztratí vědomí, bývalo příležitostí, jak si naklonit osud. Když muž například cítil, že jeho přání mít syna je tak velké, že ho dokáže naplnit jedině Husajn a podobně, zúčastnil se procesí.
Dokaž, že jsi muž!
Mlátím do sebe, až mě zápěstí pálí od těžkých řetězů. Snažím se při tom myslet na dávného mučedníka. Není to tak těžké, jeho tvář se mi zjevuje vyobrazená hned na té, hned na protější stěně, podle toho, jak se při střídavém bičování obou lopatek otáčím. A to ještě nevím, že pak mučedníka skutečně uzřím na vlastní oči přímo v životní velikosti – za necelé tři hodiny, když se na prašné ploše před hliněnými domy odehraje noční divadlo tázije. Je to skutečné muslimské drama v naturalistické podobě, se spoustou krve, která postupně prosákne hlavnímu aktérovi bílým rouchem.
„Huusajn, Huusajn!“ nešetří mladí i staří muži při skandování hlasivky. Z takové atmosféry se asi rodí boží mučedníci. Mlátím se důtkami a svazek docela těžkých řetězů mi dopadá na záda. Ne, naštěstí nejsou od krve. Cítím, že poslední hodinka ještě nenastala. Také spolukajícníci zapomněli na svá muka, jsou milí a usmívají se do objektivu. Za chvíli mám ale původně bílou košili na zádech šedivou od dopadajícího kovu. Při zaujetí, jaké do sebetrýznění vkládám, se podivuji, že z ní ještě neodpadávají cáry. Mí spolubojovníci jsou na tom lépe, mají všichni košile černé jako noc. Černá je znamením smutku za mučedníkem, ale taky docela praktická věc.
Šíitské bičování je zvláštním druhem povyražení. Nepodobá se ničemu, co dává zkušenost střední Evropy. Kdepak venkovské pohřby nebo tancovačky s dechovkou. To, čeho jsem svědkem, se zdá stokrát přesvědčivější, než co mohu zažít na rodné hroudě. Spolubičovaní zpívají – o bohu, o Husajnovi, o Alím. A k tomu se ozývají tóny mohutného bubnu. Pohled bubeníka je stejně nepřítomný, jako pohled Husajna na zdi. Jiný světec na barvotiskovém obrázku pohlíží k nebi vítězoslavně, sedí přitom na bílém koni a v ruce drží kopí s chocholem. Druhou rukou mocně mává posvátným mečem zulfikarem. To je Alí. Jsou tam všichni: uprostřed mezi nimi, dopředu nakročený, stojí s knihou sám Mohamed.
Už nikdo nezjistí, kdo v tom měl prsty. Stáli jsme tam přikovaní k řetězům jako kajícní hříšníci, železa dopadala na naše záda a my nad tou záhadou mohli jen přemýšlet. Chtít se podívat na svátky nářků asi nebylo to nejsprávnější přání. Měl jsem si všimnout, jak nám to rozmlouvali. Jenom pan Daští se uculoval.
Čtyřicet dní od desátého moharramu, výročního dne Husajnovy smrti, se mezi íránskými šíity slaví jako arbaíne Hosejní – Husajnův čtyřicátý den. Taky se mu říká druhá ášúrá. Ten večer se v ulicích bičují stovky mužů, jenom naše hrstka si pradávný rituál dopřává pod střechou. Kromě toho se konají velká oficiální shromáždění s projevy, a když skončí, táhnou ulicemi bouřlivé průvody.
Měli jsme „štěstí“, že jsme se dostali do jistého soukromí. Z prostranství, kde se před politiky a nejvyššími duchovními města koná slavnost, by nás sice nevykázali, ale rozhodně by nám nedali do rukou důtky. Pro naše hostitele byla naše účast na obřadu svým způsobem riskantní. Kdyby to někdo zjistil, Alláh pomáhej hostitelům i nám. Ale pan Daští to vysvětlil: „Přijde-li kdo ve svatý večer do tekkije, ať dokáže, že je muž. Bít se za naše imámy je čest, ale taky závazek.“
Místo činu
Šíitské obřady sebetrýznění se ten večer konaly v nenápadné budově. Jako tekke nebo tekkije funguje starobylý dům z hlíny. Je soukromý a pozvali nás patrně proto, že nešlo o masovou událost, ale o setkání prověřených přátel. Slavnost nemá znaky oficiality, trochu „podzemní“ podnik pořádají lidé z přilehlé čtvrti, kteří si své mučedníky po dlouhé roky připomínají takto mezi sebou a po svém.
Když vcházíme, všimneme si, že zvenku na domě visí zelené oslavné korouhve – na znamení svátku. Neméně slavnostní výzdoba krášlí všechny místnosti uvnitř. Stejné vyšívané prapory a trojúhelníkové standarty, pestré výšivky, postava bojovníka se lvem. Mohamed na stěně má volné roucho a pátravě nás zkoumá pohledem. V jedné z místností nám ukazují tábút, Husajnův katafalk.
Stáli jsme uprostřed tradičního stavení, jaké lidé v poušti stavěli po staletí bez nejmenší změny. Architektura je podřízena jedinému – ochraně před nehostinným klimatem. Kopule nad ústřední místností je otevřena čtyřmi velkými průduchy s mřížkou, které se neucpávají ani na zimu. Slouží jako nedokonalý lapač větrů (bádghír), původní typ starobylé „klimatizace“. Uprostřed hlavní místnosti visí lano jako v naší sokolovně. Při odpolední návštěvě na něm houževnatý stařík předváděl ukázky cvičení – bez přírazu vyšplhal až k samé kopuli a pomalu sjížděl dolů otáčeje se kolem lana. Zpívali mu k tomu svaté texty a bušili do bubnu.
Ášúrá je mužská slavnost, oni jsou ti, kteří smývají svou vinu v potu a krvi, ženám je dovoleno se pouze nezúčastněně dívat. Je pro ně určena zvláštní místnost, nikdo jiný tam nesmí, nevidí na ně, zatímco ženské osazenstvo alespoň slyší, co se děje v hlavním sále. I čaj a jídlo chystají a roznášejí jen muži anebo chlapci.
Zandž je výsadou mužů
Zandž znamená persky řetěz, ale taky bičování. Když jsem před sebou viděl důtky na koberci, náhle jsem procitl ze snu. Dostavil se svíravý pocit v žaludku, ale jemné vybídnutí hostitelů bylo neúprosné – ano, musíme k nim na koberec, na obávaná mučidla! Každý už stál před těmi svými a dvoje, co zbyly – zjistil jsem s hrůzou – byly opravdu nachystané pro nás! Lehko se to panu Daštímu řeklo. „Zandž je výsadou mužů.“ Mysleli jsme, že navštívíme „atrakci“, ale tady nic není jen jako. Virtuální zážitek? Omyl – ta příhoda bude „o masu a krvi“ a ještě pár hodin bude bolet!
Zandžír jsou důtky s volným svazkem drobných řetízků ze železa nebo mosazi, naštěstí dnes mají jen zaoblená oka, nikde na nich nevidím trny, kterými se dřív kajícníci v posvátném tranzu zraňovali. Couvnout už nejde, Alláh nám to tak zařídil. Chopíme se důtek. Snad ta muka nepotrvají věčně!
Sendč říkají činelu, daf těžkému bubnu. Bubeníci se usadili doprostřed, směrem ke zpěvákovi a vrchnímu spouštěči modliteb. Celý part si odezpíval a odmodlil docela sám, nepotřeboval k tomu mikrofon ani aparaturu. My, bičovaní, stojíme ve dvou řadách proti sobě, což se ukazuje jako jediná záchrana, abych dokázal odpozorovat, co mám vlastně s nemotorným svazkem želez dělat.
Nejprve začal onen starý zpěvák. Působí trochu indisponovaně. Ale to se jen zdá, do falešných tónů jeho hlas zkreslil nefalšovaný zármutek. Přítomní muži po něm opakují sloky, ze začátku neochotně pobrukují, ale po pár minutách už celá tekkije burácí drtivým chorálem a třese se pod údery bubnu. Konečně se rozjede ústřední melodie, nápěv, který se bude rozléhat po další dvě hodiny. Jako na křesťanských poutích po zpěvákovi opakuje zástup.
Přišla naše chvíle, první zášvih důtek a řetězy dopadnou na záda. Docela jsem překvapen, že tělem neprojede očekávaná bolest, jen tupý úder do svalu. Tak dlouhá akupresura ze mě určitě vyžene revma a všechny podobné neduhy, umím se ještě utěšit. Jde to, jen trefit rytmus. Rytmus bubnu je neúprosný a odbíjí jako čas. Ostře a zvonivě hlučí činely. Snad nikdy jsem si tak nepřál, aby rámus skončil. Konečně je tu odpočinek, patnáct minut, tak akorát, aby se tělu ulevilo.
Snad ještě desetkrát se postavíme, abychom podle úderů bubnu spustili na záda železný vodopád. V mezidobí zas usedneme, buben utichne a znovu se spustí lkavá modlitba, v níž zpěvák procítěně opěvuje Husajnův skon a vyznává se z víry v boha. Sedíme se zkříženýma nohama, důtky odpočívají a bičované svaly se uvolňují.
Trýznící pomůcka, důtky zandžír, neváží víc než kilo. Řeklo by se dětská hračka (lze si obstarat i docela malé, které používají v průvodu děti), ale i když jsou bez hrotů, jen co se o ně člověk opře, pěkně je na zádech ucítí. Dají se koupit v krámcích, v takovém šíitském smíšeném zboží. Nabízejí tam k nim ještě barevné korouhve, pod nimiž vyrážejí procesí, kartičky s modlitbami, Husajnovy portréty, podobenky Chomejního, anebo všemožné a co nejúděsnější záběry z irácké fronty. I když by se zdálo, že doba krvi nepřeje a při stylizovaných mučednických výjevech už jde převážně jen o jistý druh divadla, tyhle snímky všechno hravě překonají. Výběr je široký – třeba detaily mrtvé tváře anebo tratoliště krve se zbytky železa po zasaženém transportéru. Tak jednoznačné morální poselství nemůže své adresáty neoslovit a idea sebeobětování žije dál.
Poohlédnu se po tvářích ostatních v hale. Přemýšlím, kdo z nich by se dnes chtěl obětovat pro víru. Staří zarostlí chlapíci vedle kluků sotva dvacetiletých. Kdo by čekal výrazy plné vzrušení či až extatického vytržení, je zklamán. Nedokážu na nich odečíst vůbec nic, jen potutelné úsměvy, které přisuzuji své osobě.
Symfonie pro řetězy a lidské tělo
Pravidelný rituál, k němuž se tu jednou nebo dvakrát do roka muži scházejí, nemá daleko k excitačním obřadům íránských dervišů. Účastníci totiž do sebe bijí ostošest a navíc úzkostlivě dodržují ceremoniál. Ale zatímco derviši svedou se svým tělem s boží pomocí zázraky, bodají se meči, do hlavy zatloukají kovové jehly anebo polykají žiletky, tady je hned po pár minutách jasné, že krev nepoteče. S úlevou si oddechnu. Možná, že láska těchto mužů k bohu není o nic menší než dervišů, jenže alespoň ti nejblíže ke mně se smějí, žertují a svou úlohu prožívají jakoby jen tak napůl. Zda jsem ten svůj úkol zvládl taky jenom napůl, nevím. I to málo ale stačí, abych měl ještě celý další den záda v jednom ohni a nést na nich batoh se proměnilo v utrpení.
Bývaly časy, kdy se perští sebemrskači nebáli zranění ani bolesti a pro silnější účinek svého kajícnictví vystřihovali na zádech v košili čtverec, aby důtky dopadaly na holé tělo. Dokonce nasazovali zvláštní úbory, podobné zápasnickým tričkům, které odkrývaly skoro celou hruď a záda. Jak se dívám kolem, dnešní mučedníci v slušivých černých košilích vypadají jako na vycházce. V dobách ještě starších chodili kajícníci do půl těla nazí a tělo zalité krví vystavovali na odiv zástupům. Štěstí, že doba rituály civilizuje, ještě v docela nedávných časech pravidelně zůstávali po takových obřadech zranění a někteří se dalšího bičování už ani nedočkali. Sebezraňující prostředky nebyly ze dřeva ani z plastu, ale skutečné nože, šavle, řetězy s hroty nebo hřebíky či ostnaté dráty. Starší cestovatelé popisují v šíitském Íránu hned tři sorty kajícníků, a to podle míry sebezraňování. Ty, kteří se spokojili údery pěstí, další, nejpočetnější, s důtkami. Obě přetrvaly do dnešních dnů téměř beze změn. Třetí, nejdrásavější skupinu jsem v Íránu nikdy nezahlédl. Ale pamětníci ještě dnes popisují tyto obřady jako hotová jatka, na nichž si ti nejhorlivější nejenom řezali kůži na hlavě, ale velké a těžké nože přímo zasekávali do lebky.
V přestávkách borcům pravidelně podávají asi desetiletí chlapci čaj. I ti mají za pasem své dětské zandžíry, ale dnes se nebičují. Naše důtky teď leží před námi, daleko od těla. Je čas dozvědět se o zvláštním rituálu ještě něco víc. V dřívějších dobách, když kojenci houfně umírali, slibovaly matky poslat nenarozené syny za molláha anebo vypravit do Mekky s přáním, aby je bůh nechal naživu. Takové dítě pak neslo životem závazek a splácelo ho každoroční účastí v krvavém procesí. Podobná pravidla platí i dnes. „Jsem tu s bratrem právě proto,“ vysvětluje jeden z mladších trpitelů. Letos jim zemřel otec, a tak se zavázali vzít do ruky zandžír. Kdo ztratí otce, syna nebo bratra, bere smrt blízkého jako svou vinu. Jít s důtkami na rúzechání (smuteční průvody) anebo do tekkije tak není jen symbolická tryzna, nýbrž i svého druhu povinnost.
Využiji přestávky a vykouknu do šera otevřenými dveřmi. Ve tmě žhnou uhlíky – pec před domem neustále udržují žhavou, takže chrlí desítky placek, které organizátoři obřadu chystají k rituální večeři.
Teď už také chápu, proč se pan Daští, náš anděl strážný, odebral domů převléct. Má na sobě pevnou koženou bundu a je mu hej, a kdyby chtěl, může na sebe nechat padat řetězy třeba celou noc. Nikomu to ale nevadí. Navíc to vypadá, že každý z kajícníků ví správně, jak a kam se má uhodit, aby masochistickou seanci ve zdraví přežil, i když údery očividně nikdo nepředstírá. Dalo se to čekat – nejvíc potlučení nakonec budeme my sami.
Bičujeme se vestoje. Dodržujeme vše, co je třeba: rytmické obraty, úkroky, střídat ruce, v pravý moment klesat do pokleku. A hlavně – bez ustání se bít a neumdlévat. Celé představení přijde na dobré dvě hodiny. Mohamed ani jeho potomci nedali ze stěny najevo ani brvou, co si o nás myslí. I mlčení něco znamená a my si ho vyložili po svém. Když nám později při rozloučení tiskli dlaně, docela jsme pochopili, co říkají: „Příště to bude ještě lepší!“
Konečně je tu krátká modlitba, sborové poděkování bohu a roznáší se šám, večeře. Celí ztlučení odpočíváme, chlapíci v černém z nás mají dobrou náladu. Ani teď se nemohu zbavit napětí, ale důvod už je jiný – cítím mravenčení v rameni a palčivý pocit v zádech.
Byla to zábava pro všechny, ale tak to vidím, až když je po všem. Mám-li to přirovnat k něčemu známému, tak možná náš fašank. Ne pompézní představení v kostele, ale když jdou chlapci dědinou se šavlemi, tancují, hlučí, sem tam popijí a na ocel cestou napíchnou pláty slaniny. Jenomže tady to bylo mnohem vážnější a žerty padají jen o přestávce.
Sedíme nad slanou rýží s hrozinkami a skořicí, kterou před nás postavili v misce na koberec. Dalším chodem je hustá čočková polévka – adas, vydatně omaštěná a sypaná osmaženou cibulkou. Kalorická vzpruha pro znavené bojovníky, kteří teď tvoří společenství, skoro bratrstvo – po obřadu se cítíme jako jedni z nich. Tak dřív přijímali novice do tajných řádů, dnes, mezi muslimy, to naštěstí šlo i bez obřízky.
Jako by začaly nepokoje
Zpěv, hudba a taneční variace, to dělá z Husajnovy slavnosti sugestivní ceremonii. Kazety s amatérskými nahrávkami hlučných procesí se prodávají v krámcích vedle nosičů s populárními zpěváky. Už na poslech jsou strhující, když zní z beden vystrčených před krám na chodník. Mnohem silnějším zážitkem ale je slyšet zpěvy v ulicích. Prozpívaný rituál znamená žalost a smutek nad vlastní vinou, na odiv dávaným truchlením se účastníci utěšují i posilují, i když to celé místy vyznívá jako skandování fotbalových tribun. „Huusajn, Huusajn!“ Málokterá kultura staví tolik na truchlení, na sebemrskačství – duševním i doslovném, tělesném. Když se člověk dostane přímo do středu děje, uvědomí si, že je to vlastně očista – hlasem, skandováním, zpěvem. Emoce proudí z těla, až z toho člověku běží mráz po zádech.
Když vyjdeme z tekkije, naskytne se proto úplně jiný obrázek. Jakmile prostranství zalijí černá shromáždění a davy začnou proudit jako velká voda, napětí roste po vteřinách. Jako epidemie se šíří dál, jako by začaly nepokoje. Když jsme se bičovali uvnitř, v malé skupině přátel, nic děsivého v tom nebylo. V ulicích vypadá ášúrá opravdově. Atmosféra je vážnější, právě taková, jakou popisují staří cestovatelé. Chlapi mávají svazky želez jako jejich dědové šavlemi. První dvě tři řady jsou nejzběsilejší, řetězy prudce sviští. Jak se rytmus švihů a úderů zautomatizoval, dostávají se kajícníci skoro do tranzu a zvyšují tempo. Bouře se valí městem a běda tomu, kdo by se postavil do cesty…
Jak smuteční průvody vznikly
– Ášúrá je největší šíitská slavnost a znamená v arabštině desátý. Koná se prvních deset dní v měsíci moharramu, měsíci smutku a pokání. Deset dní totiž trvalo obléhání u města Karbalá, kde desátý den zemřel Husajn.
– Ášúrá, to jsou ulice zaplněné davy, masové modlitby a kázání, recitace a zpěvy, alegorické průvody se zvláštními rekvizitami, jako je tábút (symbolický Husajnův katafalk) nebo alam (plechová standarta). Věřící vyjadřují své pohnutí fyzickým trýzněním. Tento den neslaví pouze šíité, desátý den moharramu si sunnitští muslimové připomínají, že Noe opustil archu, a Židé vzpomínají, jak Mojžíš zachránil Izraelity před faraonem.
– Šíitští muslimové jsou větví islámu, která tvrdí, že v čele muslimského společenství má stát duchovní vůdce, imám. V počátcích islámu to byli rodinní příslušníci samotného proroka Mohameda a jejich potomci, konkrétně Mohamedův zeť Alí. Ten měl syna Husajna, za jehož života mezi muslimy propukly boje o moc. Zatímco sunnité chtěli v čele voleného chálífa, šíité bojovali za imáma, vůdce, který by byl spřízněn rodinnými svazky se samotným Mohamedem. V bitvě u Karbaly v říjnu 680 n. l. v dnešním Iráku byl Husajn zabit a muslimská obec se rozdělila na sunnity a šíity.
– K Husajnovu hrobu do irácké Karbaly přijíždějí ročně statisíce poutníků z řady šíitských zemí (sunnité tyto poutě neuznávají). Další výpravy směřují do Sýrie – v Damašku odpočívá Alího žena Fáteme (arabsky Fátima) a podle legend tu našla svůj hrob také Husajnova hlava, kterou jeho vrazi poslali do tehdejšího hlavního města chalífátu.
– Průvody vždy přitahovaly pozornost cestovatelů. Během náboženských svátků rostlo v zemi pravidelně napětí, a když nával smutku přivedl dav do náboženské extáze, nebývalo daleko k projevům násilí. Platí to i dnes.
– V čele průvodu nosívali šíité na tyčích pozlacené ruce – podle legendy uťaté ruce Husajnovy a Hasanovy, smrt mučedníků symbolizovali krví zbrocení holubi, které navěsili na osedlané koně bez jezdce.
– K tradici průvodů při Husajnově tryzně běžně patřilo požívání opia, které pochodujícím i divákům nabízeli přítomní derviši.
– Zatímco muži se bičují, ženy žalostně pláčou a stříkají na průvod voňavky.
– V Íránu Rezá Šáh sebetrýznění věřících pro jistotu ve 30. letech 20. století dočasně zakázal. Také za jeho syna Muhammada, Rezy šáha patřily šíitské rituály mezi přísně sledovaná a občas i potlačovaná shromáždění.
– Zasáhnout do odvěké tradice dokázal až v Íránu Chomejní. Za války s Irákem, kdy se duch mučednictví naplňoval den co den, vystoupil s neočekávaným požadavkem. Vyhlásil zákaz krvavých slavností, neboť krev je příliš vzácná na to, aby se s ní neúčelně plýtvalo jinde, než si žádá vlast. Zemřít jako Husajn a vstoupit rovnou do ráje pak odcházeli na frontu stále mladší muži. Od Chomejního výzvy se v Íránu krví při smutečních průvodech šetří.
– Smuteční průvody spojené s provozováním svérázného pokání nejsou v dnešní podobě starší než několik století. Zavedli je safíjovští panovníci v souvislosti s přijetím šíy za státní doktrínu. Vzorem pro ášúrá se údajně staly tehdejší římskokatolické obřady. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že existovaly i staletí předtím, byť se lišily.
– Průvody kajícných šíitů obrněných proti útrapám těla v íránské minulosti připomínaly mystické obřady dervišů. Ve fázi vrcholné excitace se účastníci průvodů povznášeli nad bolest, zabodávali si do těla háčky, hřebíky a jehly, tak jako to dosud dělají třeba kurdští súfijové na západě Íránu.
