Průvody mládenců s nosičem dřevěného kříže v čele směřují tiše k městské katedrále. Plesk, plesk, plesk… mlaskají rytmicky důtky na obnažených zádech a krev stéká za džíny. Filipínská „pomlázka“ bude stát za to. Čekají mě jedny z nejdrsnějších oslav Velikonoc na světě. Ne nadarmo se nazývají krvavou ceremonií. Nasládlým pachem krve vábí televizní štáby i obyčejné zvědavce. „Tak tedy veselé Velikonoce!“ hecuji sám sebe poněkud morbidně.
KEČUP
San Fernando, ležící sto kilometrů na sever od filipínské metropole Manily, mě do ranního rozbřesku budí kokrháním kohoutů. Jen co vystrčím nos z hotýlku, už je vidím. Zástupy mládenců s odhalenými zády se bičují koženými důtkami. To jsou dobří „performátoři“, myslím si. A toho kečupu, co na sebe nalili… Sladký pach se tetelí nad těly. Sebemrskači, tzv. flagelanti, bolestivě křiví tváře, jako by prozrazovali opravdové utrpení. Herci. Tlačím se mezi aktéry průvodu a pěkně blízko cvakám se „širokáčem“ první snímky. Mlask… kožené třásně se lepí na záda flagelantů, mlask… stříká rudá tekutina na můj fotoaparát, obličej, ruce i oblečení. Jsem sice právě ve fotografickém transu, ale známý zápach tekutiny, která na mně při čtyřiceti stupních Celsia neuvěřitelně rychle schne, mi vnucuje vtíravý pocit, že tady něco nesedí. Nutí mě přesvědčit se, že to není obyčejný kečup. Ostatně neblahému tušení dávají za pravdu i hnědnoucí fleky na triku, mám co dělat, abych krev sloupal z filtru objektivu. Jako stigma z prvního filipínského dne mi krev zůstane na džínách po celou dobu mého měsíčního pobytu.
ABY KREV TEKLA PROUDEM
Hned po ránu si desítky filipínských křesťanských mládenců upravují záda jakýmsi dřevěným hřebenem. Do něj mají vsazeny plíšky ostré jako břitvy. Těch břitů je kolem deseti, a když vám s nimi přejedou záda, je doslova vymalováno. Víru zasetou portugalskými a španělskými kolonizátory totiž Filipínci prožívají velmi emotivně. Prolitá krev pro ně symbolizuje očistu a znovuzrození. Pro tyto ideály snášejí bolest bez hnutí brvou. A tak ti, kterým se rány zacelují, se nechávají znovu pořezat, bičování flagelantů pokračuje celé dopoledne. V některých procesích mají mladíci hlavy zahalené do sukna, jiní jsou ověnčeni zelenými ratolestmi. Některé z průvodů vedou zbrojnoši na malých filipínských koních. Biblické výjevy působí trochu nepatřičně a malinko děsivě.
Flagelanti se shromažďují na prostranství před kostelem, pokládají své kříže a lehají si na břicho na zem. Otáčejí se přitom na čtyři světové strany a nechávají se od kolemstojících, většinou dětí, bít sandály přes zkrvavená záda. Po této ceremonii se šikují v jeden velký průvod před katedrálou. To nejdůležitější je teprve před námi…
BIBLICKÝ PRŮVOD
Asi osmdesát pět procent Filipínců je katolického vyznání. Velikonoce jsou pro ně samozřejmě významným svátkem. Není divu, že okolo poledne čítá dav už několik tisíc účastníků. Průvod se dává do pohybu. Po prašné cestě je třeba projít tři kilometry do vesnice San Pedro, kde na malém pahorku stojí tři kříže, přichystané pro ukřižování. Letos se pro dobrovolné přibití na kříž rozhodlo šestnáct mužů a jedna žena, což je prý rekordní počet. Budoucí trpitelé jdou v čele průvodu a nesou si svůj kříž, obklopeni biblickými římskými zbrojnoši na koních v brnění a dobrovolníky ve žlutých vestičkách. Ti zajišťují pořádek a první pomoc. Cestu lemují diváci a prodavači nápojů a pochutin. Slunce pere jako o život, lidé se před žárem chrání barevnými slunečníky. Vrstva jemňoučkého žlutého prachu se víří při každém kroku. Kříže jsou těžké a průvod často odpočívá. Trvá celou věčnost, než bizarní procesí dorazí do vesnice.
FILIPÍNSKÁ GOLGOTA
Malinký pahorek v San Pedru je obležen lidmi. Zvědavci vítají průvod nedočkavým pískáním. Napětí stoupá. Je Velký pátek, za chvíli bude první člověk přibit na kříž. Bez dlouhých okolků a moderních tlumivých prostředků. Sedmicentimetrovým ostrým hřebem s velikou kulatou hlavičkou.
Vršek je obklopen štáby kameramanů, novinářů a zvědavců z celého světa. Do malé oplocené arény však může jen pár akreditovaných šťastlivců. Korejci a Japonci budou snímat z duralových štaflí. Jejich nepříjemní asistenti nehodlají tolerovat žádného vetřelce.
První muž k ukřižování. V bederní roušce, vzezřením silně připomíná Ježíše Krista. Je ve stavu tichého pohroužení a modlí se. Pohůnkové sklápějí kříž a muž našlapuje na zvláštní stupínky, které mu oproti biblickým mučedníkům ulehčí bolest působenou vahou visícího těla. Mastičkář potírá čtyři body budoucích mučedníkových stigmat aseptickým roztokem. Někteří z flagelantů požívají před aktem také lehce tlumivý nápoj – z piva a vajíček. Muž pak rozhodí dlaně v rázném gestu… zbrojnoši mu cáry světlé látky přitáhnou zápěstí ke kříži. Role přibíječe se ujímá místní taxikář. V ruce potěžkává stříbřité kladivo. Teď nahmatává správné místo v dlani, jen neporušit šlachy a nervy… Muž instinktivně mhouří oči. Nevidí odlesk slunce od krutě naleštěného kladiva. Tup, tup, tup… míhá se rychle kladivo vzduchem a hřebík je po hlavičku v mučedníkově dlani, pevně zaražen ve dřevě kříže. Dav hekne, kamery vrní, fotoaparáty cvakají. Ještě druhá dlaň a obě nohy. „Áááá hop,“ zavelí zbrojnoši a kříž se s mučedníkem zdvihá do vertikální polohy. První, druhý i třetí muž visí na kříži. Jen malé kapky krve kreslí cestičku od hřebíků a občas ukápnou do horkého prachu pahorku. Žádné velké steny a gesta. Jen němý výraz, známý z El Grecových malířských zpodobnění.
Zapomněl jsem při fotografování pít a ze žáru slunce se mi dělá mdlo. Polévám si hlavu vodou a z posledních sil se mátožím skrz barevné deštníky. V dálce na křížích se po patnácti minutách střídají mučedníci, Velký pátek vrcholí. Veselé Velikonoce, opakuji si a v duchu žehnám naší pohanské pomlázce, která si bere na paškál jen ženské zadnice.
Význam Velikonoc
Velikonoce – slavnosti vzkříšení Krista – jsou vrcholem liturgického církevního roku. Vyvinuly se ze židovského svátku pesach, který se slaví 14. a 15. dne měsíce nisanu podle židovského kalendáře. Od roku 325 připadají Velikonoce na neděli po prvním jarním úplňku. Křesťanské Velikonoce se slaví v době, kdy podle Bible Ježíš zaujímá místo oběti, bere na sebe hřích a všechny jeho důsledky. Dává svou krev na ochranu všech. Ve smrti ale nezůstane. Je vzkříšen k definitivnímu přejití do světa božího. Tato cesta je údajně otevřena i nám. Svátky Velikonoc jsou tedy oslavou Ježíše Krista a spásy věřících.
Flagelanti
Z latiny flagellantes, flagellari znamená mrskači. Středověké hnutí, které se zrodilo v Itálii ve 13. století v mnišském prostředí a jehož členové považovali bičování za nejlepší prostředek ke spáse. Své praktiky uskutečňovali během průvodů kajícníků. První takový průvod se uskutečnil v Perugii roku 1260 z podnětu eremity Raniera Fasaniho. Odtud se zvyk průvodů s kajícníky rychle rozšířil, zvláště v severní Itálii. Poutníci chodili z města do města a bičovali se důtkami po obnažených zádech za zpěvů žalmů a písní. Jejich působení vycházelo z opravdové zbožnosti italského myslitele Jachima de Fiore. Praktiky měly být přípravou na bludně předpovídaný konec světa. Prameny zdůrazňují pozitivní vliv tohoto zvyku: fronty u zpovědnic, smíření znesvářených a nápravu nespravedlností. Církevní hierarchie zpočátku hnutí akceptovala, ale pak jej odsoudila, protože šířilo i přesvědčení, že bičováním se může člověk sám spasit, nepotřebuje církev a svátosti. Fanatičtí vedoucí průvodů dokonce sami udělovali lidem rozhřešení. Proti byla také světská moc, protože v hnutí viděla ohrožení svých zájmů a veřejného pořádku. O něco jiný charakter mělo hnutí flagelantů ve střední Evropě: Rakousku, Německu, Čechách a Polsku. V těchto zemích byla základem nadmíru rozšířená úcta k trpícímu Kristu. Jeho následování přivedlo lidi až na hranice patologického chování. Každý, kdo se připojil k průvodu, se v něm musel zdržovat 33 a půl dne na památku délky života Ježíše. Bičování bylo praktikováno dvakrát denně, v šest hodin ráno a ve tři odpoledne, což odpovídá době Ježíšova bičování a smrti na kříži. Dochované písně českých a německých flagelantů ukazují přehnanou víru v moc bičování, které podle nich má samo o sobě moc odpustit hříchy. Hnutí zaniklo v severní Evropě již ve třináctém století. Do konce čtrnáctého století se udrželo jen v Itálii. Samo bičování, praxe pokání, se však zachovalo na několika místech ve společenstvích utrpení Páně a do poloviny dvacátého století v některých katolických řeholích.Svatý týden v křesťanství
Květná neděle. Tímto dnem začínají oslavy průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpením, abychom získali podíl na jeho vzkříšení.
Zelený čtvrtek. Tématem liturgie jsou dvě události – Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy. Potom Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí.
Velký pátek. Je postním dnem a připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava a pohřeb. Na velký pátek se tato část evangelií čte v takzvaných pašijích, ze kterých vznikly pašijové hry. Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve znamení smutku i meditací.
Bílá sobota. Zásadně se neslaví mše, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Je příležitostí prožít u Kristova hrobu smrt, beznaděj a prázdnotu, ve kterých bychom byli uvězněni, nebýt Ježíšova vítězství.
Velikonoční neděle. Kristus vstal z mrtvých za svítání prvního dne v týdnu. Svým zmrtvýchvstáním dovršil boží stvořitelské a vykupitelské dílo.
