Napsal: JIŘÍ MARGOLIUSNěkdy v létě jsem ho viděl poprvé. Na plovárně u Vltavy, pán v letech. Vůbec sem, na Žluté lázně, chodí většinou lidé, kterým se slunce života klene k západu. Sedne si na židličku u schůdků do ledové Vltavy, nastaví tvář žhnoucím paprskům. Všichni kolem jsou vedrem uondaní až běda, jen on se usmívá, zažil přece mnohem větší pařáky, darmo povídat. Když vstane, udělám mu u schůdků místo, aby mohl opatrně slézt do vody, doma mi říkali, abych starším dával přednost.Tak račte, pane, ucuknu palcem ze šestnáctistupňové řeky. Mávne rukou, díky mladej, já znám jinou cestu, krok dva, odraz, šipka jako od Marka Spitze, co vyhrál v Mnichově sedm zlatých medailí. Jako kafe, řekne s nevolí, když vyleze, člověk se ani neosvěží. Tak zase zítra, dnes mám sraz s kamarády z vojny. To znám, povídám, o veselé vzpomínky není nouze. To znám, povídá i on, taky vzpomínáme, i sranda občas byla. Kde jste sloužil? Povídám, aby řeč nestála. Všude možně, taky u Verdunu, libyjské pouště. Víte, o čem mluvím? Ne. Jakže se to místo jmenuje? Tobruk. Starý pán pomalu dochází. Jeden z těch, před nimiž Rommelovy jednotky zděšeně prchaly, bály se jich jako čert kříže, těch vojáků, kterým se neřeklo jinak, než KRYSY POUŠTĚ. Většina šla z protektorátu „balkánskou” cestou. Slovensko, Maďarsko. Ping-pong na hranicích jako z Remarquových románů. Celníci si uprchlíky přehazovali sem a tam. Dlouhá přestávka v maďarských věznicích. Dál na jih. Jugoslávie. Takhle šli i: plukovník ing. Ladislav Snídal a JUDr. Josef Sommr. (Řekl jsem tehdy skokanovi na plovárně, že bych se s „kluky ” taky rád setkal. Nemusí to být hned celá rota 11. československého pěšího praporu, tedy ti, kteří jsou ještě naživu. Ať vezme dva kamarády jestli jim nebude vadit, že si budou povídat s vojínem v záloze, který navíc hrál ještě na vojně hokej v Dukle. Kapitán Pavel Bor pravil „provedu” a dodržel slovo. Nešel tenkrát „balkánskou” cestou, nýbrž jinudy. Málem se utopil. Ale o tom za chvíli.)Z Jugoslávie do Řecka. Turecko. Z přístavu Mersin Ladislav Snídal míří do Palestiny, k naší jednotce v Jerichu. Josef Sommr si ještě nečichl k válce a už se podruhé narodil. „Von je tady vlastně omylem,” tvrdí nemilosrdně Pavel Bor, vyučený optik a válečník. Omyl spočívá ve zpoždění vlaku. Místopředseda Ústředí svazu čs. studentstva Josef Sommr jede 16. listopadu 1939 na schůzi do Prahy, do Hopfenštokovy ulice, tam, kde gestapo vybere studentské předáky a devět z nich na úsvitu popraví v Ruzyni. „Vlak měl zpoždění a já tu schůzi nestihl.” Tak pryč odtud, přes Maďarsko, chytnou ho, sedm měsíců v base. V červnu 1940 je v Zábřehu. Odvody do naší arm ády na francouzském konzulátu. V Istanbulu vítá syny vlasti konzul Kysilka. Palestina. Tábor As-Sumerya. Pod akvaduktem z říše římské táboří naše jednotka. Výcvik v Gedeře. Jericho. První, co Josef Sommr vidí, jsou Australani. Zpívají si známou melodii, ale s úplně jinými slovy. Je to Škoda lásky. Pavel Bor se plaví na lodi plné židovských uprchlíků. Loď „Milós” zajmou Angličané, odtáhnou ji do Haify, nepovolí vystěhovalcům opustit loď, odmítnou jim vstup do Palestiny. Naloží je na stařičký zámořský parník PATRIA. Směr Mauritius. 25. listopadu otřese lodí výbuch, o který se postarala židovská podzemní organizace HAGANA. Trosečníky musí každá země přijmout! Na břeh zaslíbené i zapovězené země je pouhých sto metrů, ale nálož byla příliš silná. Nebo loď příliš stará? Kdoví. Dvě stě sedmdes át lidí se utopilo. „V podpalubí na mne spadl buben naší kapely. Po horkých rourách jsem se vyšplhal nahoru. Loď se už potápěla. Zul jsem botu. V trenýrkách jsem skočil do vody. (Teď vím, kde se naučil šipky!) Na molu jsem se setkal se svým bratrem.”Internační tábor, pak výcvik v egyptském Agami. Nakonec se všichni tři sejdou v Tobruku. Tobruk, ač v rukou Spojenců, je na pevnině zcela obklíčen. Spojení se světem existuje jen po moři. Přístav sužuje neustálé bombardování. Tobruk je důležitou námořní základnou na cestě k Suezu a Italové jej při výstavbě silně opevnili. Kolem Tobruku je rozhozen vějíř betonových pevností. Ty se teď Spojencům náramně hodí. Naši vojáci v těchto místech prožijí své peklo. Bude trvat dlouho. Od 21. října 1940 do 7. dubna 1942. Z paměti jim nevymizí přímo švejkovské zvolání jednoho z velitelů, kterým pucoval své vojáky:”Holomci, nestřílejte, oni toho taky nechají!” Jo, sešel se v tom pekle kdekdo. Jeden rotmistr s vlastním tchánem. Byl nejstarším vojákem u jednotky, možná v celé Africe; “krysa”. A nejmladší? Přece Königstein, sloužil s Borem v jednom družstvu. „Bylo mu šestnáct.” Četař Michálek si ho vzal s sebou na hlídku. Šel před ním, zaklekl, bác, Königstein přes něj upadl. „On byl šeroslepý a nikomu nic neřekl, abychom si nemysleli, že se bojí…” Ladislav Snídal opatrně rozbaluje trofejní italskou vlajku. Sebral ji na památku z kóty 69. Dívám se pozorně: je potrhaná, posetá nesčíslnými zahnědlými skvrnami. Tak vypadají po mnoha letech stopy krve. Jo, nedivte se, že toho Königsteina odvedli. Stávaly se různé věci. Takovej Tonda Rozin z Bratislavy, naboural auťák, kter ý stál předním, velký a viditelný snad až z Evropy.Viník se omlouval: „Jak ho mám vidět, když mám skleněný voko!” Jo, Tonda, taky už je mrtvej, vzpomínají na kamaráda se smíchem. Pak se přou: tam v Jerichu, jak je četař Kobliha honil na Horu pokušení, byl ten klášter až na vrcholu, nebo někde cestou? Jo, tam, jak pravoslavný Rusín Péťa omylem shodil hlavu „věčné světlo” a pop nekřesťansky řval – tři sta let to tady svítí a ty to zničíš, z kurvy synu! V Jerichu závodili, kdo se dřív dostane do Jeruzaléma za památkami a taky za holkami. Čtyřiačty- řicet kilometrů, výškový rozdíl 1700 metrů. Start v Jerichu 392 metrů pod úrovní moře! Vyhrál někdo z těchhle tří? „Kdepak, na to byl machr Láďa Toušek, co vozil Klapálka. Obrovskej řidič. V Tobruku frčel skrz ostřelovací pásma jako virtuos. Mezi minami jezdil bezchybný slalom, až se chtělo tleskat.” Říkal, že před válkou se bál víc. To když na Matějské pouti jezdil na motorce ve stěně smrti. „Jo, Láďa, taky už je mrtvej.” Na Vánoce jeli někteří do Betléma na půlnoční mši. U vchodu si berou svaté obrázky na památku, otočí je – Made in Czechoslovakia! K večeři řízek, pivo, místo smrčku nějaká břízka nebo bůhvíjaký čerchmantský keř, na něm papírové fábory. V kapli Getsemanské zahrady nejdou na zdi otčenáše ve třech řečech. „… ale zbav nás od zlého, amen”, pomalu vychutnávají česká slova. Pavel Bor si vzal na Jeruzalém extra týden dovolené, aby se vzdělal: „Vlezu do synagogy, ukazujou tam křeslo, na kterém seděl prorok Eliáš. Každej kolem uctivě obchází, málem se na křeslo bojí pohlédnout. A já si do něj desl. Prostě jsem chtěl okoštovat, jak si hověj proroci. Nestačil jsem utíkat!” Poslední květnový den 1941 je prapor odvelen do pouště. Na libyjsko-egyptských hranicích bylo třeba překonat průsmyk a proniknout do Libye. Angličané nejdřív chtěli nasadit naše kluky, ale pak tam šli Novozélanďané. Bylo to hrozné. Prostě se to nepovedlo. Nepřítel se zakousl a nepustil. „Kiwi”, novozélandští hoši, to pekelně odnesli. Tehdejší poručík Ladislav Snídal velel 4. rotě. Přizná, že tehdy bychom mohli dopadnout ještě hůř. „Celá rota byla sestavena z nováčků. V noci jdu na kontrolu stráží. Narazím na Hirschfelda. Na ten dialog do smrti nezapomenu… ” – Máš nabito? – Nemám. – Proč, proboha? – Protože to neumím! Přitom si každý mohl vybrat zbraně, jakých se mu zachtělo. Všude se válely flinty, karabiny, samopaly,kulomety. Tamhle auta, tady zase motorky. Když Anglánovi nejel motocykl, slezl, nechal ho ležet a šel na čaj. Náš kluk ho sebral, opravil a jezdil! I kořistní dělo naši dali do kupy, dokonce i italský tank! Zbrojíř Šebek mohl vystupovat jako kouzelník Don Bosco renomovaném varieté. S Anglány se sázel o deset liber, že rozebere a zase složí jakoukoli flintu. Pavel Bor byl pechvógl. Tolik zbraní kolem na každém metru a on rotnému Šebkovi při kontrole ukáže zrovna šmejd s vydutou hlavní. Ve službě byl varietní umělec pes a provinilec to odskákal. „Já vůl,” běduje po letech. Pak šel, rozhlédl se, shýbl se do písku a vybral si pěknou italskou karabinu. Velitel roty si dodnes pamatuje – ty jsi, Josef, hlídkoval v bunkrech S14 a S 17, tady Pavel v S 19, tomu bunkru se říkalo „Honza”. Josef Sommr upřesňuje: „…čtrnáctka byla dole…” a velitel doplní: „…u silnice.” A všichni vzpomínají na epizodu v Sýrii po kapitulaci Francouzů. To šli naši vojáci k ostraze syrsko-tureckých hranic. Byli nasazeni na nev ýchodnější úsek. Němci měli zájem o průmyslové diamanty z Palestiny a pašovali je tudy do Německa. Tady se válka měnila spíš v detektivku. Krvák měl teprve přijít. Jmenoval se Tobruk. Vojáci fasují boty s gumovou podešví. Stávají se z nich tichošlápci. Jako myšky se v noci 21. října 1941 sunou v Alexandrii na dva torpedoborce – Napier a Healthy. Po první Rommelově ofenzívě se Angličané s Australany zachytili v tom zpropadeně strategickém Tobruku. Jsou tam zásoby potravin, pohonných hmot, studny s vodou, dynama na dov íjení baterií v ponorkách. Teď tam jdou na pomoc naši vojáci. Mořská nemoc zachvátila skoro všechny. Příšerné! Jen pplk. Klapálek a pár dalších vydrželi. Najíst se, ležet, jediný recept. „Důstojníci zvraceli a my blili,” praví suše Pavel Bor, který měl k oficírské hodnosti ještě lán cesty. Cestou podle pobřeží míjejí linii fronty. Na souši zuří dělostřeleck á palba. Plavidla rozrážejí vlny se zhasnutými světly a sténajícím osazenstvem. Ti se mají – říkají závistivě na adresu kamarádů, na které padají šrapnely. Brzy se dočkají. Podle německých náletů si začnou řídit hodinky. Začátek přesně ve čtyři odpoledne! Pár dní v týlu, „blue line”, druh á etapa. Pak hned do první linie. Dvacet kilometrů od přístavu se domovem našich vojáků stávaj í betonové pevnůstky. V poušti padá soumrak jako podťatý. Slunce zmizí a během pár minut není vidět ani na krok. Stráže jsou posíleny. Do prvních linií vojáci dopravují munici, vodu, jídlo. Průzkumné hlídky se vypravují do země nikoho, organizují přepadové akce…. Ladislav Snídal se dnes baví při vzpomínce na průzkum k italským liniím: „Měl jsem s sebou kluka původem z Jugoslávie, uměl dobře italsky. Dostali jsme se k protivníkovi na pár metrů. Italové mazali karty, jiní upravovali okopy a nadávali. Jugoslávec překládal, jako když bičem mrská.VÁŽENÝ ČTENÁŘI, AŽ POTKÁŠ TYTO MUŽE, SMEKNI POMYSLNÝ KLOBOUK. JSOU TO: (ZLEVA) PAVEL BOR, JOSEF SOMMR A LADISLAV SNÍDAL. Úplná paráda. Tam jsme se dověděli věcí! Jenže je pak mohl slyšet jen zpravodajský důstojník. Klukům v rotě, když se ptali, co Taloši povídali, jsem jen říkal – porco lavoro, svinská práce. Ale to není nic proti četaři Frantovi Fantlovi z Brna. To byl borec! Prošel skrz italské linie jako nůž máslem, vůbec o tom nevěděl, akorát z leknutí málem omdlel, když Italy slyšel – za sebou!” Němci z vyvýšeniny Medauuar ovládali velký prostor. S oblibou stříleli i na naše latríny. „Miny,” povídá Pavel Bor, „to bylo peklo. Hlavně ty z minometu, co padají obloukem. Jednou jsem už měl kalhoty dole, když to začalo padat. Panejo, byl jsem ucho, ale v tu ránu jsem uměl přískoky jak na přehlídce!” Nášlapné miny zabily mnoho lidí. U Tobruku minoval kdekdo, kdo měl ruce a nohy, Němci, Italové, mnozí pak o tyhle končetiny při troše smůly sami přišli. Záznamy o minových polích neexistovaly. Označené cestičky mezi číhajícím smrtí vytyčovali ženisté vždy v noci. Měli největší ztráty. Josef Sommr vzpomíná na zakopanou leteckou pumu kolem strategické silnice Derna Road: „My s auty projeli. Pak přišli ženisti a bouchlo to. Roztrhalo je to na kusy. Stáli jsme vedle, bylo to hrozné. Chtěli jsme obvazovat – nebylo co. Jen ruce, nohy, cáry. Naložili jsme je na jedno auto…” U padlých protivníků nacházejí naši vojáci německé noviny, plné úmrtních oznámení. „Za Velkoněmeckou říši položil život náš drahý… na poli cti a slávy…” Našli na bojišti i naše minerálky. Dopis ze Znojma. Máma psala synovi. Jenže ten leží v písku v německé uniformě, oči stejně nevidoucí a mrtvé jako u českého vojáka, kterého kamar ádi právě pohřbívají. A mrtvý kůň opodál jako by na dvounoh é kamarády, co přežili, upíral pohled s nevyřčenou otázkou – proč i já? Jo kluci pamatujete na Tondu? Jak mu doktor u prohlídky říká – kalhoty dolů, a nestačí se divit a třeští zrak – von Tonda je v tý chvíli, jak bych to jen řekl, no chlap v plný parádě, komplet v pozoru. „Co to znamená?” řve doktor. Tonda s nevinným úsměvem: „Když vy se mi, pane majore, tak líbíte!” V dubnu 1942 opouští naše jednotka Tobruk. Třicet dní na moři. Kolem Afriky, směr Anglie. Snídal: letectvo, navigátor na liberatoru. Sommr: I. čs. obrněná brigáda. 30. 4. 1945 končí s generálem Pattonem v Chebu. Bor: taktéž I. čs. obrněná brigáda.Jdou pomalu po vltavském nábřeží, už jsou přece jen krapet v letech. Na první pohled docela běžný pohled. Tři staří pánové jsou krmit racky, někde se posadí na lavičku, pro změnu nasypou holubům a poklábosí o neduzích, které je sužují. Dvěma je už přes osmdesát, jen kapitán Bor je bažant, teprve pětasedmdesát. Ještě se zeptám, co z té tobrucké anabáze bylo nejtěžší. Miny? Nálety? Průzkum v týlu nepřítele? Jaká vzpomínka je ještě dnes děsí? Shodnou se bez sebemenšího zaváhání. Když slyším odpověď, zkoprním. Na lodi cestou z Tobruku dostali čaj z nějaké mizerné vody. „To jsme byli úplně všichni podělaný!”
Category:
1995 / 05
