Hudebníci s tvářemi zbrázděnými vráskami se ke mně tulí, abych jim dal aspoň dolar na čelo. Kdo má na klíně dlouhonohou černou krásku a v kapse dolary, stane se tu na chvíli třtinovým magnátem, Hemingwayem i slavným revolucionářem Che Guevarou, zvaným „Che“, s pěticípou hvězdou na brigadýrce. Mámivý odér doutníčků, lahodných koktejlů a genius loci staré Havany jsou tak nakažlivé, že se této noční hry musíte zúčastnit. Guantanamera, guantanaméééra…CASA PARTICULARA
Bydlím v soukromém ubytování ve čtvrti Habana Vieja (stará Havana) u chlapa, který jezdí jako kočí s koňkou pro turisty. Mydlím se poctivě pod sprchou, abych smyl prach z cesty. Voda ale jak na potvoru přestává téct, a tak mýdlo zase utírám do ručníku. Druhý den už vím, jak to s vodou v Havaně je. Na mnoha místech nefunguje dálkový rozvod, a tak ji jednou týdně přivážejí cisterny a přečerpávají do nádrží v každém domě. Z těch si nájemníci čerpají vodu do svých bytů. Jenže vodovod, kohoutky a klozety netěsní a nové součástky nejsou k mání – voda by se za pár hodin vytratila. Proto domovní rezervoár otevírají jen v některé hodiny a nájemníci si vodu přečerpávají. Typická ilustrace života v Havaně. Hlavní město se rozpadá a obyvatelé ho látají provizorními opatřeními, protože není na nové. Ty tam jsou doby slávy nejbohatšího města Karibiku.
Jinak casa particulara (ubytování v soukromí) v Havaně vás přijde bratru na pětadvacet, třicet (ale i více) dolarů za noc. Kuba, jak by se na komunistický skanzen slušelo, není totiž vůbec levnou zemí. Když zvolíte formu individuální turistiky, bude patřit k nejdražším zemím světa. Fikaný Fidel totiž v některých sférách (které státu slibují dolarový přínos) povolil soukromé podnikání, ale uvalil na ně zhruba padesátiprocentní daň. Proto za obyčejný standard, spíše však za málo muziky platíte horentní částky. Za takovou cenu sdílím s rodinou cimru a oni si ke mně občas přijdou do skříně pro šaty nebo jiné důležité věci, protože spím v uvolněné ložnici. Výhodou je, že poznáte reálný život Kubánců.BÍLÁ MAGIE
Do průmyslové havanské čtvrti Regla se dostávám přívozem až po důkladné osobní prohlídce. Najím se tu mnohem levněji než v turistických částech Havany, navíc se mi podařilo přičichnout ke kubánskému duchovnímu kultu zvanému santería. Přilákán divokým rytmem bubnů a houfem lidí nakukuji do místnosti, kde tančí muži i ženy v bílých i pestrobarevných oděvech – santeros. „Nefoť, nefoť,“ upozorňuje mě příkře jedna z žen, ale to už se rozevře v zástupu ulička a vchází kněz. Prudkým gestem odstrčí můj foťák a několika pohyby kolem mé hlavy a těla udělá rituální pohyby. Rychlostí výjevu i silou magie jsem trochu překvapen. Za pár vteřin už ho ale nezajímám, jde se věnovat křtu. Santería je afrokubánský kult, zvaný též bílá magie. Mezi širokou kubánskou vrstvou je stále praktikován. Podle této víry, ve které jsou patrny i prvky katolické, má každý člověk svého ochránce – orišu, který jej provází životem. Věřící svým orišům dávají dary ve formě potravin, svící, ale třeba i doutníků a prosí je o pomoc, když je někdo nemocný nebo má třeba bídu. Úkolem santeros, kteří mají doma figurky těchto bůžků včetně korálů symbolizujících anděly strážné, je prostřednictvím modliteb a věšteb lidem s oriši pomáhat. Člověka, který prošel santerským iniciačním obřadem, poznáme podle toho, že chodí stále v bílém. Právě vysvěcení jsou považováni za děcka. Teprve dalšími složitými rituály se mohou dobrat křtu a dalšího postupu v santerské hierarchii až po post kněží. Na Kubě se v poslední době samozřejmě setkáte i s falešnými knězi, kteří turistům za tučný honorář uspořádají plagiáty ceremonií včetně křtů.PROSTITUTKY A DOUTNÍKY – KVETOUCÍ KŠEFT
„Cigars, rum, prostituts?“ syčí na mě naháněč v Havaně a přidává: „Sendvič prostituts! – „Nechceš? A co tedy vlastně chceš…“ nevěřícně kroutí hlavou jeden z maníků, co točí byznys poblíž Central parku. Kupuji si zmrzlinu, a když se pootočím, upřeně mě sledují černé mandlové oči. „Hello, friend, jak se máš, co děláš, odkud jsi…?“ ptá se obligátně šestnáctiletá kráska „Jsi fajn, ale nechci tě,“ odmítám dnes asi desátou jinoteres (prostitutku). „Tobě se nelíbí, nebo co?“ otočí se na mě mladík ve středoškolském kroji. „Líbí, mám ale ženu a nemám prachy…“ „Cože?“ zakroutí nevěřícně hlavou, protože to, co jsem řekl, nemůže být pravda ani za mák… Ač Fidel stále tvrdí muziku, některé zakázané akordy pomaloučku polehoučku povoluje. Kromě eventuálního scházení se s disidenty vlastně není problémem nic – pokud jste tedy solventní a trpěliví. Městská jinoteres vás přijde minimálně na dvacet dolarů plus nákup zboží v dolarových obchodech. Od roku 1993 je totiž americký dolar paralelní oficiální měnou. Kolem něj se vlastně vše točí. Za kubánské peso je možné koupit jen základní potraviny, zeleninu a pár dalších položek a služeb, jako je například holič. Zato za dolary získáte na Kubě cokoli. Jenže oficiální průměrný plat je v přepočtu kolem deseti dolarů měsíčně. Jak to tedy udělat, když Cola stojí dolar? Jediná možnost je získat dolary od turistů. Asi nejlepším artiklem jsou prostitutky, prodej tvrdého alkoholu a doutníků.
„Cigar, cigar, super kvality! Můj bratr je balí tady v továrně Partagas,“ lákají mě naháněči na každém kroku. Komu se podaří odolat doutníkové vášni, má vyhráno. Spočítám si, že jedna Cohiba u nás stojí asi dvacetkrát víc, a jsem ztracen. Absolvuji konspirativní cestu s naháněčem do úzkých uliček. On pak hvízdne, někdo se vykloní z okna, někdo otevře oprýskaná vrata, a už jsem v temném rozpadajícím se domě. V přízemí s opadávajícími secesními obklady je sklad železa, v prvním patře se praží nelegálně káva. Mmm, to je vůně… V malém bytě ve třetím patře se přede mnou otevře skříň napěchovaná slavnými značkami doutníků. Hraju divadýlko a usmlouvám exportní balení Cohib z padesáti na pětadvacet. Všichni členové klanu mi dýchají do tváře a chlapík, co mě sem dovedl, chce provizi. „To ti dají oni,“ ukazuji na naštvané prodejce a padám ven i s krabicí.BUENA VISTA – SOCIAL CLUB
Třída Obispo a její okolí ve Staré Havaně jsou prošpikovány restauracemi, které tepají rytmem pseudokoloniální doby, dechem turistických představ o papá Hemingwayovi, muzikanty chraplavě vykřikujícími tradiční sony, oživené legendárním filmem Buena Vista Social Club. Co na tom, že místní musí tančit před bary na ulici, protože na vstup za dolary nemají. Třeba v pantoflích, s ušpiněnýma nohama a v odrbané zástěře. Doprovázejí své děti domů a najednou se zapomenou a začnou se kroutit na chodníku. Temperamentní, zpocení a unesení rytmem pověsí síťovku s banány na kliku a žijou. Mrštní, smyslní, uvolnění a sví. Evropan je vedle nich prkenný, nepřirozený a chladný jako marioneta. Když ale máte na klíně dlouhonohou černou krásku a v kapse dolary, jste najednou třtinovým magnátem z předminulého století, Hemingwayem i slavným revolucionářem „Che“ s pěticípou hvězdou na brigadýrce. Mámivý odér doutníčků, koktejlů a genius loci jsou tak nakažlivé, že se této noční turistické hry skoro nelze nezúčastnit. Guantanamera…
O to překvapivější je pak návštěva zastrčeného Social Clubu s odranými kovovými sedadly, výzdobou oscilující od Paula Klee až po tvrdý socialistický realismus a starou černoškou nabízející donesení studeného lahváče bůhvíodkud. Casa de la Trova je jedním z klubů, kde se hraje pravdivě a bez podpory dolarů. Vyhublý černoch s vystupujícími lícními kostmi v bílé košili a tmavých kalhotách s puky nemoderního střihu začíná chraplavě zpívat a mně vstávají chlupy na rukou jako neklamný důkaz emoční slasti. Udřené růžové pracky černochů luskají prsty do rytmu a zahánějí chandru z bezvýchodného postavení… Stará černoška v odstávajících silonkách tančí s dvacetiletým mladíkem salsu jako o život a Paul Klee i „Che“ se na to nevzrušeně dívají z oprýskané zdi. Dostávám se do rytmu, to už ale nastupuje charismatický iluzionista kouzlící s nití a zpěvačka soulu. Soneři nás tři, bílé z různých zemí, vtahují do děje a opěvují Itálii a Norsko a Čechy, ze kterých se jim nakonec vyklube Čechoslovakia, a „ať žije Kuba, Kuba, Kuba…!“ Mám pocit vzácného uvolnění a opravdovosti. Buenas Noches!
DLOUHÝ BULVÁR MALECóN
Nejdelší ulicí Havany je legendární přímořská třída Malecón, na kterou se během tropických bouří valí tříšť a vlny, postrach vypucovaných „amerik“ i žigulíků, na nichž by sůl z moře nechala nesmazatelné stopy. Malecón je z jedné strany lemován koloniální zástavbou, zčásti opravenou z příspěvků UNESCO. Většina domů se ale rozpadá a obyvatelé žijí okolo děr v podlaze a přeskakují chybějící schody. Potrpí si na výzdobu umělými květinami a tráví mnohem více času než my na ulici. Při moři se vine zeď a za ní jsou v příbojových skalách vytesána prastará koupaliště. Na rantlu vysedávají muzikanti, rybáři se snaží ulovit alespoň bělici. Přichází sem milenci všech věkových kategorií, aby při západu slunce a s láhví třtinového rumu zažili trochu romantiky, když v domech je tak plno. „Ssss, sss, hééj, foto, foto!“ volají na mě skupinky koupající se omladiny a nalévají pohárky rumu. Skáčou, obutí do černých lakýrek a v oblečení, špičkové šipky do vody. Přestože latentní sex je mezi horkokrevnými Kubánci cítit ve vzduchu permanentně, nikdy se nekoupou nazí. Plavky často ještě kryjí tričky a kraťasy a někdy vstoupí do moře pro jistotu v džínách. Zřejmě to souvisí s puritánskou vírou bývalých kolonizátorů. Protože miluji volnost koupání „na Adama“ , v místech, kde jsem se cítil sám, jsem to občas praktikoval. Jednou za mnou přišel chlapík a vysvětlil mi, že neuznávám zdejší tradiční kulturní zvyky. Zřejmě neměl na mysli vyhubené indiány ani násilím importované černochy.MOBILITA V METROPOLI
„Staví tu metrobus?“ ptám se muže stojícího v obludné frontě. „Jo, asi jo,“ říká chlapík, ale každou chvíli nervózně vybíhá z fronty podívat se, jestli nezastaví jinde. Jasně že zastavil. Horda Kubánců se přeskupila o sto metrů dál a naskakují okénky. Po hodině a půl šílené cesty, durch propocený se pro změnu nemohu dostat z metrobusu ven. Kubánská města nemají žádné metro, nadzemku ani stabilní síť městské dopravy. Metrobusy, též zvané camel, jsou výjimkou. Je to obrovitý návěs s dvěma hrby, do kterého se vejde prý až tři sta pasažérů. Návěs veze silný tahač, klestící si cestu městem. Jednotné jízdné na jakoukoli vzdálenost je dvacet centů. Návěsu metrobusu kralují dva průvodčí, kteří prodávají lístky a určují, kdy se zavřou a otevřou vrata vozu. V návalech lidé naskakují okny a policisté se marně snaží regulovat počet pasažérů. Patnáctikilometrová trasa z centra k letišti může trvat i hodinu a půl. Tento dopravní prostředek je určen jen těm nejotrlejším a kromě sebe jsem v camelu nikdy žádného turistu nespatřil. Camel je v průvodci označován za řvoucího mamuta, ve kterém se často pohybují kapsáři. Raritní metrobus jezdí v Havaně na sedmi linkách. Metropoli brázdí i tak zvaný cyklobus, který přijíždí k zastávkám s rampou. Je určen výhradně majitelům bicyklů a mopedů, které rozváží na periferie.
Jinak na všech turisticky frekventovaných místech ve městech jezdí citronově žlutá „koko taxi“, dvojmístná vozítka s taxou půl dolaru za kilometr, a černá taxi bez licence, často žigulíky s okny polepenými černou fólií, aby nebyl bílý pasažér vidět. Výhoda těchto taxi je v tom, že lze usmlouvat výhodnější cenu. Může se vám také poštěstit svezení tak zvaným hromadným taxi – většinou stará „amerika“ s předurčenou destinací, kterou vyřvává vyvolávač. To jezdí, až když je vůz zaplněn, a je určen domácí klientele. Typickou turistickou dopravou jsou také různé drožky a bryčky, kopírující zajímavé městské body. I klasického rikšu s pedálovým pohonem tu najdete. Mezi dopravní prostředky snad lze počítat i muže s trakařem označeným nápisem taxi a určeným k odvozu zavazadel.
V PALADARU
Městská rezervace pod záštitou UNESCO – Trinidad je téměř povinnou zastávkou návštěvníků Kuby. Malebné sražené domky trčí z vyčuhujících kočičích hlav jako pohádková obydlí. Mezi tím občas přerachotí padesát let stará „amerika“, abyste ztratili jistotu, v jakém století se pohybujete. Elia, majitelka soukromého ubytování, mě provádí koloniálním foyerem, jehož část dnes slouží jako garáž turistům. Mezi reliéfně zdobenými sloupky trůní nezbytná houpací křesla – jeden ze symbolů Kuby – a z malého dvorečku je vstup do místnosti s klimatizací pro turisty. Na večeři jsem zašel do soukromého paladaru (restaurace, které mají za jistých podmínek povolené soukromé podnikání). V odlehlé místnosti dostanu i zakázanou langustu, připravenou na česneku, s rýží a zeleninou. V soukromých restauracích paladars se smí legálně podávat jen kuře, ryba a zelenina, takzvaná národní jídla. Maximální počet strávníků je stanoven na dvanáct. Když zrovna není turistická sezona, dostanete tu za solidní cenu k snědku cokoli. Po jídle kupuji od majitele pod rukou doutníčky Cohiba. „Zítra podáváme tákovouhle praženou rybu za osm dolarů se vším všudy,“ je s obchodem evidentně spokojený. Druhý den u něj sedím zase a pukám ve švech za pouhých sedm dolarů. Pode mnou u velkého stolu dřepí spokojeně dvanáct Francouzů a pojídají to samé. Byznys je byznys.ZAMĚSTNANOST
Majiteli privátu v Bataku, odkud se podniká cesta do nejvyššího pohoří Sierra Maestra a Fidel odtud vedl se svými věrnými vítěznou revoluci, vysvětluji, že potřebuji napsat doklad o zaplacení pobytu. Takovou reakci bych nečekal. David zrudne, jde si pustit klimatizaci a ptá se proč. Potíž je v tom, že většina soukromých podnikatelů obchází vysoké daně tak, že píší nižší sumu, než přijmou. Tak místo dvaceti dolarů, které platím, stojí na účtu jen osm. Po hodinovém vysvětlování, že nejsem fízl, mi dává David prázdnou účtenku, ať si ji tedy vyplním sám.
Je podvečer, jdu se projít na žulové bayamské náměstí. „Jaká je u vás nezaměstnanost?“ zní první otázka Kubánců, co mě zastavili na ulici. „Tak devět procent,“ odpovídám rozpačitě. „Vidíš, u nás jen tři,“ odpovídají vítězoslavně. „Kdy jste se měli lépe, před, nebo po revoluci?“ „No samozřejmě nyní,“ odpovídám a setkávám se s absolutním nepochopením. „Jakto teď, vždyť jste měli socialismus.“ Podobně se bude odehrávat devadesát procent vašich ideologických dialogů. Každý Kubánec první den svou vlast nebetyčně vychvaluje, druhý den si bude už stěžovat a třetí den pláče. S politickým dusnem se běžný turista ale příliš nesetká. Ikona vlasatého Che Guevary s dalšími vousatými strýci vás sice provází na každém kroku, ale neuškodí. S minimální nezaměstnaností souvisí vysoký počet uměle zaměstnaných sekáčů, kteří s mačetami lemují silnice a vyrábějí v pangejtech a palmových hájích anglický trávník. Samozřejmě i vysoký počet úředníků, policistů a fenomenální množství metařů. Ležím na kamenné lavičce a pozoruji metařky s olbřímími mopy, kterými permanentně leští prostranství s bustami pohlavárů. Když ke mně jedna z nich přijde i s mopem a říká, abych si sedl, posílám ji do háje. Jsem totiž utahaný jako kůň. Metařka přivádí komisního muže v saku a zapichuje prst směrem k mé maličkosti. Muž na mě tasí průkazku inspektora a ukazuje Fidelovu vyhlášku, paragraf 272, kde ležení na lavičce je pod pokutou 25 pesos zakázáno. Část jeho přednášky vyslechnu zpupně vleže, ale pak si dám říci. Šetřím dolar a jsem rád. Abych si spravil sebevědomí, dávám si u pouličního prodejce ďábelskou specialitu – koktejl oysler – syrové mušle slávky s ledem, rajčatovou šťávou a pikantním kořením.CHUDÁ STŘEDNÍ TŘÍDA
V lokalitě Cabo Cruz, nejzápadnějším cípu provincie Granma s parky a jeskynními systémy s pozůstatky indiánské kultury, bydlím v domě u Omara. Kdyby se narodil v Evropě, mohl by patřit mezi střední třídu. Takhle bere jako laborant v nemocnici 278 pesos měsíčně (asi 10 USD). Má se přesně jako většina populace, která si nemůže přivydělat dolary od turistů. Bydlí v dřevěné chatrči, na záchod chodí do díry a místo sprchy používá „polejvačku“. Omar vzpomíná na manželku, která od něj utekla a vzala si s sebou i televizi a elektrické větráky a jemu zůstala jen druhá nefunkční televize značky Krym. Omar teď vlastní osm kusů aluminiových lžic, houpací křeslo, harpunu, několik trik (každý den si pere), krásné černé lakýrky a dvě postele. Prakticky nemá naději na zlepšení svých poměrů. Přesto všechno neztrácí motivaci a každý den se vypravuje do třicet kilometrů vzdálené nemocnice, přičemž nikdy neví, kdy přijede zpět, protože doprava je v těchto končinách zoufalá. Stihne-li ještě otevřený obchod na návsi, dá si v něm při návratu z práce jednu kusovou cigaretu bez filtru a kafe. To je jeho rituál.Když si večer povídáme, s vážnou tváří mi ukazuje svou přídělovou knížku a vysvětluje její výhody. Přídělové knížky, tzv. libreta, slouží jako základní sociální jistota od roku 1962. Během 70.-80. let sovětských subvencí se už zdálo, že mohou být zrušeny, ale v ekonomické krizi 90. let opět stouply na významu. Na přídělovou knížku dostane Kubánec měsíčně zhruba 30 základních produktů: 2,5 kg rýže, 1,5 kg cukru, kilo rybího masa, půl kila fazolí, 28 g kávy, 27 dekagramů soli, 14 vajec a každý den pečivo.
Další položky jsou pro rodiny: mýdlo, prášek na praní, rostlinný olej, obilné vločky, paštiky, krekry, rajčatový protlak, ovoce, zelenina a malé množství masa jednou nebo dvakrát do roka.
Na dítě do sedmi let fasují rodiče: denně litr mléka, trochu masa a jogurt. Důchodci, těhotné ženy a chronicky nemocní dostanou litr mléka denně také.
Ptám se Omara, jestli se nebojí ubytovat mě bez povolení. Mávne rukou, jako by neměl co ztratit. Omar je rovný chlap, žádný kšeftař, a proto nemá nic. Za dvě noci mu dávám desetidolarovku. Na jeho jindy kamenné tváři je znát radostné vzrušení: vždyť právě dostal třináctý plat.BÍLÉ ZLATO
Lány cukrové třtiny dodnes zabírají velkou část krajiny v nížinách střední Kuby. Od konce 18. století se tu třtina pěstuje v tak velké míře, že obrovské plochy přirozených porostů musely být vymýceny. Již v roce 1791 byla Kuba největším výrobcem cukru na světě a zažila obrovský rozkvět měst a honosné koloniální architektury, kterou se dnes jen těžko daří uchránit před zchátráním. Až do vítězství kubánské revoluce v roce 1959 byly hlavním odběratelem cukru Spojené státy. Po embargu se export zaměřil na Sovětský svaz (mimochodem z období vzájemné spolupráce dluží Kuba Rusku 20 miliard USD), ale po rozpadu SSSR se trh částečně zhroutil. Nicméně ještě v roce 1990 vyráběla Kuba okolo 8,5 milionu tun surového cukru za rok (pro výrobu 1 kg cukru je třeba přibližně 9 kg surového cukru) a ve výrobě cukru zaujímala 2. místo na světě. Na konci 90. let produkovala už jen 3,7 milionu tun a klesla na jedenácté místo na světě.
Zafra, jak se sklizni říká, ale stále probíhá dvakrát ročně, přičemž velkou část sklizně provádějí rolníci ručně pomocí mačet. Malé cukrovary ale postupně mizí a sklizeň svážejí nákladní vozy napěchované k prasknutí do několika centrálních cukrovarů. Během zafry ožívají komíny trčící v krajině a chrlí typický hustý dým. Při výrobě cukru se získává sladká šťáva lisováním dužniny, přičemž vzniká sirup guarapo, ze kterého se vařením a odpařením získává cukr. Veledůležitým vedlejším produktem při čištění cukru je melasa, která je hlavní složkou při výrobě světoznámých třtinových rumů, ze kterých se míchají legendární kubánské koktejly.
„Svist, svist, svist,“ slyším z nedohledného lánu a klacky třtiny padající k zemi dělají v poli pěšinku. Musím se ponořit do pole, abych viděl muže máchající stereotypními pohyby a pokořující tak sladkou džungli před sebou. Když mě uvidí, chlap v sombréru se unaveně usměje, odsekne mi špalek třtiny a do druhého se sám slastně zakousne. Ach, jak je to sladké… Lahodné KOKTEJLY
Mezi obyčejnými Kubánci se dodnes setkáte s obyčejným rumem, ze kterého vám vykouzlí neuvěřitelně lahodné míchané nápoje. Nedivte se. Vždyť i nejznámější ze všech třtinových rumů – značka Bacardi vyrostla z drsného alkoholu, který si na Kubě pálil kdekdo. Roku 1862 se do toho vložil obchodník s vínem don Facundo Bacardi Massó, který si v Santiagu de Cuba koupil malý lihovar a vymyslel filtraci alkoholu přes dřevěné uhlí.
Kubánci rádi experimentují a mazlí se s koktejly tak trochu každý po svém. Proto je inspirativní omrknout, jak v kolébce Bacardi, ve městě Santiagu, míchají slavné karibské koktejly. Restaurace „Santiago 1900“ má přímou vazbu na rodinu Bacardi a má prý nejlahodnější Mojito na Kubě. Místní barman připravuje koktejly do několika vysokých sklenic najednou. Nejprve vymačká do každého poháru po malé limetce, pak lžičku třtinového cukru a snítku čerstvé máty. Vše pečlivě promíchá, aby narušil strukturu mátových listů a nápoj obohatil osvěžující vůní. Přidá velké kostky ledu a z výšky nalévá přímo do sklenice bílý rum, znovu pečlivě promíchá a dolije sodovkou. Ještě tlustou slámku, a osvěžující drink se nese na stůl. Mojito je koktejl pro osvěžení po parném dni, relaxace v nastupujícím večeru právě začíná. Dlužno ještě dodat, že ti, kteří chtějí Mojito, jak ho pil slavný Hemingway, požádají barmana o koktejl bez cukru. Tak tohle je nápoj, který si budu připravovat i doma z Bacardi, říkám si a dívám se barmanovi pod ruce, abych okoukal pracovní postup.
Casa de la Trova, hudební klub s reminiscencí na film Buena Vista Social Club, vybízí k další ochutnávce. Tentokrát je to asi nejstarší ze všech koktejlů, slavný a zemitý Cuba Libre. Vysoká sklenice se plní ledem, na něj plátek citronu, rum a limetkovou šťávu. Na závěr kola, promíchat a ozdobit plátkem limetky. Chlapi hrajou u zdi restaurace své songy, koktejl mi uvolňuje smysly. Prosycuje mě pocit, že Kuba je opravdu libre…
Piňa Coladu ochutnám na diskotéce Espanta Sue~no, před kterou stojí slečny, co se dají rády pozvat. Piňa Colada je sladší koktejl, který se hodí právě k pomalému pocucávání a delší konverzaci. Hustý drink se připravuje v mixéru z ledové tříště s rumem. Dolije se kokosovým sirupem a ananasovou šťávou a vše se znovu důkladně promíchá. Pro lepší efekt barman sklenku na stopce ozdobí plátkem ananasu a třešinkou. Tanec může začít…
Na poslední drink si zajedu trochu dále do Cabaret San Pedro del Mar, podniku trochu podobného slavné Tropicaně v Havaně. Pod dojmem magicky vířivých tanců si objednávám exotický barevný koktejl Mai tai. V šejkru má excentrický barman ledovou tříšť s citronem, přidává bílý a tmavý rum, trošičku Cointreau, limetkovou šťávu, sirup z mandlí a grenadiny. Pak tanec se šejkrem, a vrcholný nápoj večera, co se hodí k dlouhonohým tanečnicím samby v barevných kostýmech, je na stole. Vůně noci se prolínají jako chutě koktejlu a podmanivou atmosféru vnímám nějak plněji a barevněji. Je mi fajn, ale čtyři koktejly za noc jsou tak akorát.
POHODÁŘ RAY
„Co je to CDR?“ ptám se svého nového domácího na štítky, které visí na dveřích některých domů. „Je to Výbor na obranu revoluce,“ říká Ray a pozoruje, jestli se budu pídit dál. „No a co mají za úkol?“ „Každá ulice má jmenované své CDR,“ nadechuje se Ray, aby mi záležitost vysvětlil. „Ti dbají na pořádek v ulici a zapisují si, co se kdy děje. Hlášení podávají svým nadřízeným a ti s ním dále pracují. Všichni jsou tak pod kontrolou,“ uzavírá se šibalským úsměvem sympaťák Ray. Aha, vybavuje se mi, jak na mě v ulici křičeli Čeko, Čeko. Prostě se tady nic neutají. „Všichni platí příspěvky a ty jdou na podporu výboru,“ dodává hostitel. Rayovi je kolem pětačtyřiceti, má tři dcery, z toho jednu postiženou. Na rozdíl od valné většiny Kubánců mu nechybí nadhled, vůle dělat si svoje a nepodléhat jen materiálním zájmům. Ve foyeuru bytu má rozloženou aparaturu, hudební nástroje a učí kluky ze čtvrti hrát. Část peněz, které vydělá z pronájmu turistům, dává do hudebního vybavení. Rayova manželka byla také prakticky jediná, kdo mi na Kubě připravil jídlo zadarmo – a byly to výtečné krevetky s rýží.ON THE ROAD
Na rozdíl od malých měst to v Santiagu vypadá, jako by mi v půjčovně chtěli auto opravdu půjčit. Cesta do nejjižnějšího cípu ostrova je bez něj nemyslitelná, a tak si s povděkem půjčuji nejmenšího Peugeota. V Santiagu, stejně tak v Havaně provozují půjčovny zahraniční společnosti a úroveň je standardní. Vybírat můžete z modelů evropské a japonské provenience od 45 USD. Podle náročnosti trasy můžete zvolit i malý džíp (přes 65 USD). Uvedená taxa je denní, obvykle bez najetých kilometrů a platí se dopředu i s kaucí kolem 250 USD. Pokud se podaří dát dohromady skupinku čtyř až pěti lidí, získáte ideální předpoklad spatřit, co jste si naplánovali. Benzin stojí 90 centů za litr. S plným autem pasažérů se dá ušetřit i za nocleh – zastavíte na příhodném místě a vyspíte se pod širákem. To jsem si plánoval i já, ale netušil jsem, že u tohoto modelu nelze sklopit přední sedadlo a udělat lůžkovou úpravu a že budu spát několik dní v kufru.
Přesto si připadám nesmírně svobodný. Má to i svá úskalí – chvíli si zvykám na semafory až za křižovatkou a na to, že na výpadovkách nejsou ukazatele směrů. Vyjedu na autopistu, která se mění v tříproudou dálnici a jako asfaltová tepna se vine z východu na západ ostrova. Velkorysá komunikace z doby bratrské pomoci Ruska zeje prázdnotou a nějaký vůz profrčí jen tu a tam. Na rozdíl od našich dálnic takzvaný rychlý pruh je tu pro pěší, koně, chodce a povozy. Jezdím tedy uprostřed, kde se to jeví nejbezpečnější. Jedu si takhle v noci, na tachometru sto deset, když tu najednou v protisměru bliká proti mně náklaďák. Říkám si, co to, brzdím a dobře dělám. Náklaďák tam jen tak odpočívá a za ním dálnice bez jakéhokoli označení končí kamenitým příkopem…ZAPOVĚZENÉ GUANTÁNAMO
Nedobytným kouskem Kuby se pro mě stalo okolí známé americké základny – vyprahlé Guantánamo. Slunce tu pere přímo pekelně, krajina připomíná tak trochu Mexiko. Nabízí se tu nepřelidněné pláže i nádherné hory, odlehlé vesnice i kakaové plantáže. První atak na americkou základnu podnikám podél jižního pobřeží směrem na osadu Baconao. Jízdu střídám s koupáním v moři a prohlídkou akvária a delfinária, ve kterém jsem jediným návštěvníkem. Díky tomu si tu můžu zaskotačit s delfíny za polovinu ceny obvyklé například ve Varaderu. Drkotám po prašné silničce dál na východ, ale po pár kilometrech cesta končí závorou. Ta by se dala eventuálně odstranit. Z boudy opodál bohužel vylézá ospalý voják a vysvětluje mi, že dál je vojenské pásmo. Snažím se ho přesvědčit, že mi v delfináriu říkali, že silnicí lze projet, voják ale rezolutně kroutí hlavou a jde pokračovat ve spánku. Jedu padesát kilometrů zpátky do Santiaga a testuji frekventovanou silnici do správního centra – Guantánama. Další odbočka k základně končí čtrnáct kilometrů od Mirador de Malones, vyhlídkového bodu těsně vedle základny, ze kterého je možné americký prostor spatřit. Má to ale háček. Vjezd střeží vojáci a brána vypadá opravdu bytelně. Na vyhlídku se lze objednat, pouze však s doprovodem a ve větší skupince. Další turisté tu nejsou a já nechci marnit čas čekáním. Zkouším přemluvit vojáky, ať mě vyfotí u brány, to ale považují za špionáž. Smiřuji se tedy s tím, že základnu neuvidím. Stejně je to zvláštní pocit. Proháním se po „ostrově svobody“, kousek od území Američanů, a tam někde za kopcem jsou v klecích zavření muslimové.POSLEDNÍ INDIÁN
Prudkými serpentinami se prodírám průsmykem La Farola v krásném pohoří Sierra del Purial. Při krajnici na mě mávají prodejci ozdobných náhrdelníků z ulit vzácných barevných hlemýžďů rodu Polimitas. Zastavuji a kupuji od nich praženou kávu, která zrála na svazích zdejších kopců, hrubě mletý kakaový prášek i ulity. Dvě zatáčky pod námi se ozve zvuk motorky, domorodci najednou zbystří, hup – a mizí pod svahem. Na motorce sedí policista a kyne mi dlaní. Jen co zmizí za prvním ohybem, prodavači jsou opět na krajnici. „Je to zakázané,“ vysvětluje mi nejstarší z nich. „Měli bychom problémy.“ Vesničané se mě ještě pokusí vysvléknout z trika a kšiltovky. Když vidí, že neuspějí, zadarmo mi mačetou osekávají šťavnatý kokos a dávají ochutnat koko ručo – sladkou kokosovou dřeň zabalenou v kornoutku z rákosu – takové místní bonbonky.
Přehoupnu se přes průsmyk a jsem u Atlantiku. Pokouším se dostat do fabriky na výrobu kakaa, ale stejně jako při většině podobných pokusů jsem vykázán. Inu, špion v takových zařízeních nemá co pohledávat.
Přímořské město Baracoa je místem, kde se prý poprvé vylodil Kryštof Kolumbus a vetkl tu do země první křesťanský kříž. Tehdy asi ještě indiáni netušili, že to je začátek jejich konce. Dnes přímo naproti katedrále stojí busta indiána s ostře řezanými rysy jako němá výčitka španělským kolonistům. Kubánci na své vyhubené prapředky nezapomínají. Indiánská busta zdobí i etiketu jednoho z nejznámějších kubánských piv. Ještě pár kilometrů na východ od Baracoa, teče v krásném kaňonu řeka Yumurí. Podle legendy získala název po indiánském náčelníkovi, kterého dobyvatelé dohnali až k okraji sto metrů vysoké skály a on před nimi skočil do řeky. Dnes je tu v lagunách řeky krásné koupání a při potápění můžete vidět sladkovodní krevety, které vám místní obyvatelé připraví jako delikatesu.KAMARÁD Z NDR
V nejzazším východním cípu ostrova projíždím prašnými cestami mimo turistické zóny a hledám vhodné místo ke spánku. Když vidím prasklé potrubí, ze kterého prýští voda, zastavuji a využívám ji k „vysprchování“. Je noc, ale já jsem zvědavý, kam roura vede, a dávám se na pěší průzkum. Za chvíli jsem ve vesničce s primitivními domky. Není zvykem, aby sem cizinec zavítal, a tak jsem brzy obklopen hloučkem nedůvěřivých lidí. Ostražitost trvá až do chvíle, než přijde Achyles, muž který za socialismu pomáhal budovat bratrskou Německou demokratickou republiku. „Pracoval jsem pět let v Drážďanech jako svářeč,“ říká drobný muž. „Tak to jsme, Achyle, byli sousedé, protože já bydlím jen sedmdesát kilometrů od Drážďan,“ říkám mu a on je rád, že je středem pozornosti, a ujímá se mě jako hostitel. Domlouváme se, že přespím v autě a v sedm ráno se sejdeme. Tak dlouho to ale nevydrží a v šest mi buší na okénko. S místními rybáři zažiji malou projížďku po zálivu, pak nástup školáků pod kubánskou vlajkou na nádvoří a zdravici před vyučováním. Pak už mi představuje svou rodinu, děti i prarodiče. Provádí mě vesnicí, ukazuje kávovníky, kakaovníky, mangovníky a krmí mě ovocem. V jeho domku, který se od chýše liší jen přítomností elektrického proudu, televize a postelí, žijí čtyři lidé. S přítomností elektřiny je spokojen, protože ta je dotována a on platí jen asi 5 pesos měsíčně. Jinak tvrdí, že život je tu těžký. Těžší, než v Německu, kde vydělával slušné peníze. Teď nemá žádnou práci, stejně jako většina z ostatní stovky obyvatel vesnice a žije z toho, co vypěstuje, z rybaření a přídělů. Achyles mě pak vede ke svým příbuzným, kteří mi v primitivních podmínkách připraví nejlepší praženou rybu se smaženým banánem, jaké jsem na Kubě jedl. Loučím se s Achylem, protože další den musím odevzdat auto v Santiagu. Při atlantském pobřeží se bohužel nedá projet, protože tam spadl most. Musím tedy stejnou cestou, jakou jsem přijel.VARADERO BEZ TURISTŮ
Vracím se turistickým autobusem po autopistě zpět k Havaně a potřetí zhlédnu stejný romantický videofilm o velké lásce a lásce ke Kubě se soft erotickými scénami. Vystupuji těsně před Havanou, abych se na jeden den stavil v nejstarším, největším a turisticky nejnavštěvovanějším letovisku – Varaderu. Chci si tu vyfotit hlavně pláž s dorůžova opálenými muži a jejich snědými přítelkyněmi. Na autobusovém nádraží žádám místní týpky, aby mi našli nějaké soukromé ubytování, i když průvodce uvádí, že tu jsou jen oficiální hotely. Nakonec se mi přece jen podaří postel sehnat. Bágl házím do kouta a jdu na proslulou devatenáctikilometrovou pláž. Když se přede mnou otevře pohled na moře, jsem zklamán. Moře šplouchá jako Máchovo jezero a skoro nikde ani živáčka. „Hola, hola, odkud jsi,“ volá na mě prodavač s monstrem na kolečkách ověšeným cetkami. „Mám to nejlepší zboží… pojď se mrknout.“ „Jo, díky, ale kde jsou lidi,“ ptám se. „Není sezona, konec!“ završuje vlasatý Kubánec informaci gestem ruky, které naznačuje, že je posekáno. „Ani jinoteres tu nejsou?“ ptám se. „No, tak to by se dalo zařídit,“ ožívá svalnatý mladík. „Nojo, ale já si je chci jen vyfotit na pláži s chlapama“. „Hmm, tak to musíš přijet jindy,“ završuje s úsměvem prodavač a táhne svou káru dál. V dáli, každých sto metrů se rekreuje po jedné počestné rodince a černému byznysu se prostě nedaří. Na pláži, kde se v sezoně vystřídá na milion turistů, je mrtvo. Obloha se pokrývá černými zlověstnými mraky, a tak běžím ke svému privátu. Leje jako z konve, a než doběhnu k domku, jsem úplně durch. Můj klíček ale do zámku nepasuje. Jdu tedy za bytnou a ta se mi omlouvá: „Nemohu vás ubytovat, je to zakázáno a vidělo vás moc lidí,“ vysvětluje. Kašlu na Varadero a odjíždím posledním autobusem do Havany, kde přespím u svých starých známých kousek za Capitolem. NEJLEPŠÍ TABÁK SVĚTA
Poslední má cesta vede z Havany na západ, do kraje kolem Vi~nales, kde pod kuželovitými kopcovitými útvary zvanými mogoty roste nejlepší tabák světa. Procházím turistickou trasu kolem malebných staveb, které slouží jako sušárny tabákových listů a line se z nich sladká a těžká vůně. Starý farmář, jak jinak než s cigárem v koutku úst, mi ukazuje své bohatství – visí na dřevěných kládách od podlahy až po strop sušárny. Po dosušení odevzdávají farmáři úrodu do velkých továren ve městě, kde z nich po fermentaci balí nejslavněší doutníky světa – známé Havana.
Procházím kolem gigantické skalní malby s prehistorickými motivy, kterou namaloval žák slavného mexického malíře Diega Rivery. Směřuji k osadě Los Aquáticos, založené v roce 1943 vizionářem Anto~nicou Izquierdem, který objevil vyvěrající léčivé prameny na úbočí mogotu. Mašíruji mezi tabákovými poli, když za sebou uslyším dusot. Ohlédnu se a za mnou gestikuluje farmář: „Nemůžeš jít sám, já tě provedu za dva dolary.“ „Nechci provést,“ říkám, ale on si nedá říct. Po pěti stech metrech ukazuje směrem ke vzdálenému kopci: „Jdi tam, pak doprava, doleva, a už tam budeš. Dva dolary!“ „Dva dolary ti dám, až tam se mnou dojdeš,“ odpovídám a chci odejít, ale dohání mě a za pasem má pěknou mačetu. Tak mu radši strkám patnáct pesos, za což získám nádavkem asi šedesát šťavnatých sprosťáren.
Momentálně jsem už nejchudší turista na Kubě, a tak je čas jet domů…
