Po nedávném zatčení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka je lepší pro Čechy, ale i pro Slováky při celní kontrole neuvádět, odkud jsou. Propaganda okolo zatčení byla zřejmě silná a o rozdělení Československa se tu ještě příliš neví. V typické karibské vesničce Santa Clara na severozápadním pobřeží Kuby jsme se od místního rybáře dozvěděli, že “Češi sem přišli dělat kontrarevoluci”. A za to se trestá. Před odletem na Kubu jsme se proto na doporučení nadace Člověk v tísni museli poctivě nazpaměť naučit jména a adresy kubánských disidentů, se kterými jsme plánovali setkání. Seznam byl dlouhý a paměť neslouží vždy. Proto pomůže zašifrovaný zápis do diáře. Pro jistotu – co když zapomenete a zatouláte se někam jinam, například do nejznámějšího havanského vězení Villa Marista, kde si svých pár dní odseděli také čeští politici.
LÉKY NAD ZLATO
Symbolicky – na okraji Havany – žije Anna Aquililla, manželka méně známého politického vězně. Je odkázána na pomoc okolního světa a přátel. Vzděláním vysokoškolská učitelka angličtiny nemůže pracovat. Stát jí to zakázal. Finanční podpora ze zahraničí ji proto rozplakala. Její manžel je ve vězení od roku 1994, kdy ho odsoudili na 15 roků za “vyzrazení vojenského tajemství”. V podstatě ale šlo o aktivity boje za lidská práva. Svého manžela může matka dvou dětí navštívit jednou za dva měsíce. Chtěla si přivydělat soukromými hodinami angličtiny. Všudypřítomná tajná policie ale potencionální studenty předem upozornila, že jde o “nepřítele režimu”.
 Aurora Albistur Piedra drží v ruce fotografii svého režimem pronásledovaného syna Augusto Cesara San Martin Albistura. |
Známější osobností kubánského disentu je Dagoberto Valdéz, který se jako “kontrarevolucionář” proslavil, když začal vydávat časopis Vitral v městečku Pinar del Río. Prostřednictvím televizní obrazovky mu dokonce vynadal i sám kubánský prezident. “Pravda je však taková, že Vitral je časopis o morálce a vzdělání,” říká Valdéz.
Našli jsme ho u kostela, kam chodí pomáhat. Zarazilo nás, že jsme u vchodu na faru našli plakát “Nezapomínej na vězně svědomí”. Na otázku, zda to někomu vadí, Dagoberto s odhodláním odpověděl, že “proti režimu, který rozsévá strach, je potřeba bojovat s odvahou”. Jedním dechem ale dodal, že kolem jeho domu je “pár bonzáků”, se kterými se už stačil seznámit. Stěžuje si pouze na nedostatek papíru pro svůj časopis. “To ale trápí i vydavatele Granmy,” dodává Dagoberto, kterého inspirovala i kniha českého prezidenta Václava Havla “Moc bezmocných”. Z čeho žije? Ze zahraniční pomoci materiálně a z vnitřní potřeby pomáhat duchovně. Uspokojuje ho to.
Na houpacím křesle a s bolestmi v zádech nás uvítal René Goméz Manzana. Před jeho domem parkovalo auto tajné policie. Bílý Peugeot 206 s tmavými skly a žlutou poznávací značkou. “Kašlete na něj, ten je tady vždy, když se scházíme,” řekl a ještě více než peníze uvítal lék Ibuprofen, který na Kubě dostanete pouze za dolary. Specialitou Manzany je venkov. “Tvrdost režimu se projevuje na venkově,” zdůraznil a uvedl příklad malé krádeže na východě ostrova. Jistý mladík tu ukradl peníze i oblečení. Ze strachu ale nechal peníze na místě loupeže a soud v Santiagu de Cuba ho poslal na dvacet jedna let za mříže. Ještě horší poměry vládnou podle Goméze u drobných chovatelů dobytka. Když se rolník rozhodne bez státního povolení zabít krávu, může ve vězení strávit deset let. Stejně dopadne, když mu tu krávu někdo ukradne. “Castro tak chce Kubáncům ukázat, že je tu nejsilnější,” dodává René Goméz.
V kubánských disidentských kruzích je jedním z nejskloňovanějších jmen Oswaldo Payá SardiĘas, autor projektu Varela. O co jde? “Lidé musejí promluvit a žádat svoje práva,” vysvětluje. Kubánci podle něho umějí vyjádřit nesouhlas. Mnozí ale věří “mýtu komunistické neporazitelnosti”, stejně jako tomu, že odstranění režimu by mohlo vyústit v krveprolití. Projekt Varela, představující přípravnou fázi lidového hlasování, které Kubánci sepíší a předloží oficiálním představitelům, je podle něj samoosvobozením.
SOUKROMÉ PODNIKÁNÍ, NEBO VYDÍRÁNÍ?
Vláda Fidela Castra udělila Kubáncům po pádu komunistických režimů ve východním bloku dvě “výhody”, které od základu změnily život na ostrově. Tou první je soukromé podnikání a druhou možnost vlastnit americké dolary.
Znalci kubánských poměrů tvrdí, že od té doby se vynalézavý karibský národ dělí do tří skupin: ti, kteří dolary posílají, a ti, kteří je dostávají. Třetí skupina nemá nic. Všechny skupiny vědí, že přijímání dolarů od bohatých příbuzných z Floridy je vedle turistiky jedním z největších zdrojů příjmů. Stát považují za největšího vyděrače. Ti, kteří pronajímají domy turistům nebo provozují malé restaurace, to nemají lehké. Neustále jsou kontrolováni hygieniky a policií. Musejí navíc platit krkolomné daně. Majitelé restaurací, tzv. paladares, se zase přes zákaz prodeje ryb občas snaží zákazníkům vyhovět. Pokud si zákazník objedná mořské produkty, obslouží ho jeden zaměstnanec, další běhá kolem domu a hlídá, zdali do restaurace náhodou nesměřuje inspektor. Když ano, požádá na smrt vyděšeného turistu, aby rybu schoval.
Disidenti tvrdí, že systém nutí soukromníky nakupovat na černém trhu a podplácet. To se odráží v cenách, které rychle rostou, ale kapitalista v komunismu nemá jinou možnost. Snaží se přežít. Na Kubě se říká, že “utíká”.
KUBÁNSKÝ IDOL – DEVIZOVÝ CIZINEC
Kuba byla začátkem 90. let v hitparádě všech větších cestovních kanceláří civilizovaného světa. V katalozích zůstala, ovšem na ostrově se od té doby mnoho změnilo. Na turistech chce vydělat každý, korupce proto kvete. Kubánci nabízejí nejrůznější služby za nejrůznější ceny, jen aby se k tvrdé měně dostali.
Dobrým příkladem “zahnívajícího komunismu” může být návštěva tabákové továrny Partagás v srdci Havany. Podnik, ve kterém by chtěl pracovat každý kubánský proletář, má v přízemí obchod s doutníky. Jenže málokdo je tam kupuje. Turisté si raději nakupují doutníky za méně peněz u mladých průvodců fabriky. Balík kvalitní Cohíby je u nich i o polovinu levnější. Potom stačí už jen dohodnout místo setkání a obchod uzavřít. Doutníky pašuje i tabákový proletariát. Při jejich prodeji si může jedinec přivydělat až okolo 50 dolarů týdně. Pro průměrného Kubánce, vydělávajícího 12 dolarů, jde o závratnou sumu.
Kubánským idolem se tak stal turista z bohaté země s plnou kapsou dolarů. Na rozdíl od obyvatel “ostrova svobody” má přístup všude a dostane všechno. Devizoví cizinci se stali i impulzem k prostituci. Ženské, mužské, a bohužel také dětské. Disident Oswaldo Payá říká, že Kuba sa stala zemí, kde moc získali bohatí, a zbytek společnosti nemá nic. Kubánská společnost se dolarizovala. Payá si myslí, že právě proto Castrův režim ztratil ideologický náboj. “My, kteří jsme se vzepřeli, jsme dostali nálepku přátelé imperialismu,” dodal známý disident, vděčný za každou pomoc ze zahraničí. Nemá na rozdíl od zbohatlíků nic. Ti mají kubánské poznávací značky a silná auta. Platí kreditními kartami, stravují se v hotelích pro cizince a jejich děti studují za hranicemi. Ostatní Kubánci “utíkají” a disidenti na to s rizikem vězení prostřednictvím zahraničních návštěv upozorňují.
Napsal Peter Schwarz, vyfotografoval Peter Kowalski
Chcete se dozvědět více o aktuální situaci v Afghanistánu, médíích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech?
