Kufr

AUTOR PAVEL HRABICA
V roce 1993 uplyne 60 let od záhadné vraždy pražské prostitutky Mrtvol bylo v dějinách Československa hodně. Ale žádná z nich asi nevyvolala tolik diskusí a dohadů, jako Otylie Vranská. Její rozřezané tělo bylo nalezeno druhý zářijový den roku 1933 ve dvou kufrech.
V jedno ráno na bratislavském nádraží ve vlaku z Prahy, v druhém týž den, taky ve vlaku z Prahy, ovšem v Košicích. V bratislavské zásilce našli staniční zřízenci hlavu a nohy, v košické zase trup a ruce. Vrah pražské prostitutky nebyl do dnešního dne vypátrán. Kriminalisté si dodnes lámou hlavu, kde udělali chybu. Někteří tvrdí, že kolem objevení kufrů bylo naděláno příliš humbuku a rozruch dovolil vrahovi, aby včas zahladil stopy. Základním problémem tehdy bylo, že policie netušila, čí tělo jí vlastně leží na pitevním stole. Proto byla v budově policie v Bartolomějské vystavena fotografie odříznuté hlavy a kufry, v nichž bylo rozčtvrcené tělo uschováno. Celý týden se pak stejná fotografie promítala v kinech před hlavním představením, neboť policie doufala, že se přihlásí někdo, kdo neznámou pozná. Proč právě v Praze? Protože kriminalisté usuzovali, že oba kufry byly naloženy do obou vlaků právě v Praze. Na „výstavu” proudily několik dní zástupy Pražanů a sjížděli se návštěvníci i mimopražští. V okamžiku, kdy byla totožnost mrtvé zjištěna – byla jí Otylie Vranská, Slovenka, živící se v hlavním městě prostitucí – návštěvy takřka ustaly.
Policisté konstatovali, že více než zájem pomoci při pátrání přitahovala návštěvníky morbidní podívaná. Polední list, tehdy relativně populární deník bulv árního zaměření vypsal pětitisícovou odměnu za poskytnutí informace vedoucí na stopu pachatele. Současně s tím vyzvala policie veřejnost, aby byla nápomocna v pátrání a poskytla každou, byť zdánlivě bezvýznamnou informaci. Veřejnost ji poskytla. Ve formě stovek anonymních dopisů, které chodily ještě třicet let po vraždě… Vražda Otylie Vranské je jedním z nevyřešených pomníčků československé kriminalistiky. O necelých dvacet let později se policie setkala s obdobným případem – rozřezaným tělem úřednice Černíkové. Psal se rok 1951. Protože případ neprov ázela publicita v tisku (v úvahu je nutné vzít i politickou atmosféru té doby), byl vrah za nedlouho vypátrán. Kufry Otylie Vranské však dodnes čekají na toho, kdo je uložil do vlaku. O literární „odhalení” se od té doby pokoušeli mnozí. Někteří seriózně, někteří si při pátrání po vrahovi léčili své neukojené detektivně sledovací mindráky. Je však pravdou, že tento případ bude asi na věky „vděčným” tématem. Jak pro spisovatele literatury faktu, tak pro detektivkáře.