Přicházím tmou s davem poutníků a ve vzduchu začínají rezonovat hluboké vibrace. Jako bych se blížil k ohromnému sršnímu hnízdu. Húúú, nebo spíš hluboké óóóhhmmmm vystupuje odněkud z hloubky. Stojím na mostě nad soutokem posvátných řek Gangy, Jamuny a Sarasvatí, nad Sangamem. Pod nohama v hloubce dvaceti metrů pulzuje tábor s třiceti miliony poutníků, svatých mužů a noviců. Sršní hnízdo se zahřívá okolo svých králů – sádhuů. Ti první k ránu vstoupí do řeky a smyjí z těla hříchy. Óóóhhmmmm, je slyšet ze všech stran a dav mě postrkuje jako jednu třicetimiliontinu kupředu. Napravo i nalevo, kam oko dohlédne, září stanový tábor, podobající se sletu cirkusáků z celého světa. Právě kulminuje kumbhméla, největší shromáždění lidstva na Zemi.
Od devátého ledna do dvacátého čtvrtého února prvního roku nového milénia probíhá u indického Iláhábádu na soutoku tří posvátných řek největší hinduistický svátek – kumbhméla. Nejpočetnější náboženské shromáždění planety Země. Astrologové vypočítali, že dvacátého čtvrtého ledna je výjimečná konjunkce planet, další taková příležitost přijde až za sto čtyřicet čtyři let. A to už nikdo z žijících nestihne. Proto se už od začátku svátků valí k městu Iláhábád nekonečné pestrobarevné řeky lidí. Prognózy mluví o sedmdesáti až sto milionech poutníků.
SOUBOJ BOHŮ
Někdy v dávných dobách prý podle jedné z verzí hinduistické mytologie bojoval bájný Garuda, tvor s hlavou orla a nosič boha Višnua, o pohár nesmrtelnosti a rozhodoval o budoucnosti naší planety. Během dvanáctidenního boje si čtyřikrát odpočinul a na těchto místech ulpěly kapky božského nápoje. Jedním z oněch míst je i soutok tří indických řek: Gangy, Jamuny a mytické Sarasvatí. Dodnes se v místě soutoku řek, nazývaném Sangam, slaví každých dvanáct let největší svátek světa kumbhméla. Dvanáct let proto, že den božský znamená jeden rok lidský. Mezitím slaví hinduisté v tří a šestiletých periodách svátky menší.
 Rozhrnout vodu posvátné řeky na čtyři světové strany a potopit se. Hříšníci jsou očištěni. |
Hinduisté věří, že se v Ganze očistí a narodí v příznivějších podmínkách. Očista jim pomůže uspíšit řetěz nepříjemných reinkarnací i pozemských peripetií a oni se co nejdříve ztotožní s nejvyšším bohem, ABSOLUTNEM.
POUTNÍK Z EVROPY
Mě nepřivezl bájný Garuda, ale Indian Airlines. Na letiště ve Váránasí dosedám za soumraku. Mám pár hodin na to, abych se přesunul sto třicet kilometrů na západ, k městu Iláhábád. Největší oslavy světa budou za dvanáct hodin vrcholit. Beru si jediné taxi na letišti, krásný bílý anglický model. Řidič se ke mně chová jako k sáhibovi a nasazuje podle toho i cenu. Jedu. Cestou předjíždíme náklaďáky a povozy nacpané lidmi k prasknutí. Provoz houstne a pěších přibývá, až nakonec vše definitivně ztuhne a auto nemůže ani tam, ani zpět. Opouštím nešťastného řidiče. Zbývá pár desítek minut do půlnoci. Jsem ještě daleko od cíle.
PROUDY
Kráčím v ohromné řece lidí. Slunce se chystá obarvit šedou oblohu do oranžova a to je nejlepší čas pro očistu od všech lidských hříchů. Žlutá, oranžová, červená sárí indických žen a muži zachumlaní v šálách i turbanech. Svatí muži – sádhuové, s trojzubci, kleštěmi na popel a nádobkami lótá na vodu z posvátné Gangy. Psi, krávy, žebráci, mrzáci, obchodníci s balíky na hlavě. Děti, stařenky, stařečkové. Všichni směřují k jednomu cíli. Šinou se pomalu a ohleduplně, co trepka trepku mine. Nikdo se nestrká, nehudruje, nepředbíhá. Čekám hysterii, a nacházím absolutní toleranci, trpělivost a ohleduplnost. Všichni jsou myslí spolu, nikdo není vyčleněn z davu. Policie zatarasila některé cesty k sangamu a pro příchozí je určena asi třímetrová ulička mezi kamennými domy periferie Iláhábádu. Je tu přece jen trochu těsno. Odtud se nedá vrátit. Nechávám se omílat a nést. Ještě hodinu. Najednou se dav roztáhne, nadýchne a širokou prašnou ulicí mezi stany pomalu směřuje k řece. Přes Gangu směrem k sangamu vedou četné provizorní pontonové mosty. Je na nich povolen jen jednosměrný pochod – tam, zpátky, tam, zpátky… Jsem jedním z mravenců, kteří směřují TAM.
SANGAM – PRAČKA HŘÍCHŮ
Sangam je prastarý název pro soutok tří posvátných řek: kalné Gangy, průzračně modré Jamuny a mytické Sarasvatí. Dvě viditelné řeky se stékají jako nohy, přecházející v trup, který dál plyne coby řeka Ganga. Mytická Sarasvatí ústí údajně mezi rameny obou řek. To je také místo, které vyhledávají miliony poutníků. Proud řek z každého sejme hříchy a odnese je pryč. Stačí se ponořit ve správný den.
 Cudné hinduistky vstupují do řeky oděné. Břeh se po koupeli mění v hromadnou sušičku pestrobarevných sárí. |
Trychtýř třiceti milionů poutníků ústí k sangamu. Připadám si jako jeden z nich. Pociťuji zvláštní kolektivní štěstí a radost, že je tu možné bez úhony přežít. Jsem poutník-pozorovatel. Zvědavec, který sleduje, jestli se řeka obtěžkaná hříchy nějak promění a zda se promění lidé hříchů zbavení. Čekám, jestli masa čítající tři moje rodné země ukáže svou sílu. Čekám marně na extrémy. Hinduisté ve své odříkavé existenci jsou v míru se vším, co je právě obklopuje. Protože jejich bůh je tím, čím se stanou jednoho dne úplně všichni. Spěchem a nervozitou se reinkarnacím nevyhnou.
Jako první vstupují do řeky sádhuové – svatí muži, kteří se vzdali světského a nastoupili cestu k bohu, oděni do oranžových pruhů látek nebo jen pomazaní šedým popelem, který je jejich asketickým oděvem. Vstupují majestátně do proudu, rozhrnují hladinu na čtyři světové strany, pomodlí se, vteřiny soustředění a zahloubání. Jenže tady není místo na soukromí. Proto rychle vycházejí z řeky a nazdobené traktory nebo náklaďáky je odvážejí zpět do tábora k jejich kmenovým stanům.
Na řadu přicházejí obyčejní poutníci ze všech koutů Indie. Písčitý břeh sangamu zalijí drobná světýlka svíček posílaných po řece pro štěstí. Vzduch je provoněn stovkami santalových tyčinek a voda unáší oranžové květy afrikánů. “Hallo Mister, odkud jsi,” krátí si poutníci čekání zvědavými otázkami a tetelí se zimou. “Júrop, Júrop,” jektají zuby a pouští mě s typickou úctou k bílému muži ke břehu. Když přijde na poutníky řada, svážou své šaty do uzlíku, položí je na břeh, vykoupou se, a rychle pryč. Žena mi ve zmatku strká své sárí do náruče. Hlídám ho a fotím očistu. Někteří poutníci řádí ve vodě, většině je ale taková zima, že ani policisté nemusí zasahovat a vyhánět z vody, aby se na každého dostalo. Tam, zpátky, tam, zpátky, tetelí se barevné tečky poutníků a očištěné ženy nechávají vlát dlouhá sárí ve větru jako plachty lidských plachetnic, které osychají. Svíčky, sepnuté ruce, šťastné pohledy. Všechny indické kasty jsou si tu rovny. Štěstí a úlevu čtu z tváří poutníků. K večeru po nich zůstanou jen ztracené cáry šatů, stovky trepek zašlapaných do břehu Gangy a hříchy plující k oceánu.
 I svatý muž občas podlehne svodům trhovců prodávajících barevné cetky. Inu, některé vlastnosti smrtelníků nelze potlačit. |
MANY PEOPLE, MANY SADHU…
Tak děl obrýlený Ind, hledě rezignovaně na beznadějné davy lidí a hledaje u mě porozumění. Ztratil se tu jako stovky jiných poutníků. Jsme oslepeni prachem. Slunce už zahřálo zem. Prach víří jako malá písečná bouře a zahaluje vše do šedohnědé mlhoviny. Skřípe mezi zuby i v samozaostřovacím zařízení Canonu. Poutníci se halí do látek i šál a hibernují semknuti v malé kruhy. S večerem přibývá ohýnků a k prachu se přidává štiplavý dým. Spousta lidí je nastydlých a všichni chrchlají jako v obrovském tuberkulózním sanatoriu. “Jak se dostanu do centra Iláhábádu?” ptám se pro změnu já, ztracený u stanu s nápisem Information. “Centrum, centrum,” kroutí smutně hlavou dívka, “co je to centrum?” – “Centrum města přece,” napovídám. “Aha, já asi vím, co chceš, ale tady města žádné centrum nemají. Když půjdeš rovně, dojdeš k nádraží…” udává mi směr. Iláhábád má dva miliony obyvatel a celkem pět nádraží.
RITUÁLY
“Čtyřicet procent cestovatelů z Evropy a Ameriky jsou sádhuové,” konstatuje zcela vážně indický kamarád Vírú při pohledu na mou čelenku. “Jenom tak vypadají,” namítám, ale Vírú považuje myšlenku za kompletní a nehodlá se k ní vracet. Je tedy čas opravdové sádhuy – svaté muže, navštívit. Jim patří nejkrásnější stany v samém centru tábora, které připomínají obrovská šapitó. Uvnitř jsou provizorní svatyně i menší stany pro sádhuy, guruy, askety, pandy i novice. Jsou to malé vesničky jednotlivých hinduistických sekt, které v noci září neony a barevnými žárovkami jako kolotoče.
Vchod do šivaistického stanu sekty “bábá” ohraničuje slavobrána v křiklavých barvách. Centrální ulička patří svatým mužům a jejich družině. Také pandům, jejichž základní funkcí je evidence svých poutníků, jejich rodin a zanesení jmen do rodových knih, kde bude zmíněna účast na očistě při každé slavné kumbhméle. Za to vybírají pandové do svých pokladnic tučné balíčky rupií. Obchod je pro ně tak důležitý, že se o své ovečky občas i pohádají. Většinou ale zachovávají dekorum. “Namasté,” kyne mi asketický naháč a já se zouvám a usedám mezi rozkošně pomalované muže s vlasy upravenými do sežmolených pramenů – dredů. Spínám ruce a ukláním se svatým mužům. Jsem přijat. “Namasté.” Klaním se trišulu, trojzubému Šivovu “žezlu”. Nahý muž oděný popelem bere do rukou těžké kovové kleště, zvané čimtá, nabírá žhavý popel a tiskne mi palcem tečku na čelo. Silou. Krásně hřeje a já cítím, jak ze mě opadává únava. Chvíli se na sebe díváme a rituál mého očištění pokračuje. Móhan Giri nabírá trišulem další várku posvátného popela a naznačuje, abych rozevřel dlaně, rozetřel popel a potřel si jím obličej. První pokus jsem nezvládl, popel byl příliš žhavý. Aha, chce to rychlými pohyby rozdrtit žhavé uhlíky mezi dlaněmi. Jsem očištěný a popelavý jako nefalšovaný sádhu. Dostávám výbornou zeleninku a sladký čaj s mlékem v malém keramickém kalíšku – kulladu, který je na jedno použití a odhazuje se za stany, kde se rozšlapáním opět mění v prach. Očištěn jsem ještě mnohokrát a mohl bych být i víckrát, kdyby se za to ovšem neplatilo.
Usínám zmožen dojmy v jednom ze stanů pro návštěvníky za zvuku brumlavých modliteb a vzdálených prskavých tlampačů. Hřejivý pocit na čele od prvního akupresurního ztlačení od sádhua si nesu do svých snů.
 Krmení řadových členů sekt provázela nervozita, vojenský dril i bití noviců. |
MILITANTNÍ SEKTY
“Hééjj! Hééjj!” slyším od stanů sekty nága bábá. Polonazí, divoce vyhlížející muži s dlouhými dredy se připravují k očištění. Vše probíhá ve vojenském drilu. Starší sekty s holí dohlíží na novice a občas je preventivně přetáhne po zádech. Je čas holení vlasů. Holiči se mohou přetrhnout a břitvy ukrajují půlmetrové dredy. Na zemi se kupí jako hadí klubka nemyté vlasy a divocí “dredaři” mění image na vyrovnané, holohlavé hinduisty, nastupující cestu oddanosti. Nabuzení chlapi se předvádějí a nadřazený starší je naštvaný, že mu bourám útvary. Hrozí holí a nejraději by přibral i mě. “Fik, fik, chroust,” skřípe břitva, a na hlavách už není ani chlup.
Pozor, něco se děje. Sádhu velí k odchodu k řece. Houf sta noviců se řadí do útvaru a svižným krokem se přeskupuje ke Ganze. Teď jsou všichni o poznání nervóznější. Je třeba doholit neoholené a rozdělit novice podle pořadí, ve kterém budou vstupovat do řeky. Bití přibývá a já už nedokáži rozlišit systém složitého přemisťování osob. Sektu hlídají policisté, sádhuové i starší. Tady už přestává legrace a nefotí ani japonští žurnalisté. Rituál je uvnitř sekty vygradován až na samou mez a největší cavyky se dělají s čuráním noviců, které je nutné provést za hranicí kruhu. Všichni novicové už jsou zkrotlí a je možné přejít k očistě v Ganze. Áááách…, to je úleva, s křikem se vrhají popelaví muži do kalné řeky a ta z nich smývá popel a všechny hříchy…
HRA S PENISY
Procházím mezi stany skupiny nága bábá a muži se na mě mračí. Jsou nevrlí z věčného otravování fotografů a kameramanů z celého světa. Odprejskni, nebo dej prachy, já tě pak pomažu popelem a můžeš si udělat jednu fotku. Tak nějak by se dalo rozvést minimalistické gesto většiny sádhuů. Co s tím? Prachy mě přestalo bavit rozdávat. Sádhuové jsou zkažení jako všude tam, kam přijedou bohatí běloši, a poté co jsem dostal výchovnou ránu holí do baťůžku, jsem obezřetnější. Sedám si na čaj mezi nahé chlapíky, co jsou v pohodě, a nic po nich nechci. Srkáme čaj, občas se vzájemně ukloníme a je nám dobře. Chválím jim dredy i parádní prsten nasazený na kořeni penisu. To si zaslouží dárek. Ne peníze. Nasazuji penisovému parádníkovi náhrdelník z Latinské Ameriky na sádhuovskou šíji, a jsem jeho. “Tak, teď ti něco ukážu,” naznačuje chlapík a já nestačím žasnout nad divadýlkem, které přede mnou rozehrává.
 Prsten na přirození je poměrně decentním výrazem asketismu svatých mužů. Nad některými sebetrapičskými kousky sádhuú se mi až tajil dech. |
Bambusová hůlka v jeho rukou není nic divného. Když si na bambus navine penis a udělá z něj ulitu, začne mě produkce zajímat. Když své přirození ještě překroutí o sto osmdesát stupňů, jsem fascinován, a když si přirození, z něhož je nyní uzel namotaný na holi, prostrčí dozadu mezi nohy a kolega mu na hůl vystoupí, nedokáži zakrýt svůj obdiv. “To ale není všechno, podívej se na kamaráda,” říká a před očima mám najednou třiceticentimetrový šourek – to je pro změnu kýla! Kroutím hlavou, ale jako bych ponoukal dalšího, který si zastrčí penis do šourku a předvádí jogínské pózy. “Proč to všechno?” ptám se. “Je to výraz askeze a odříkání si sexu,” vysvětlují mi naháči skupiny nága bábá. Zvláštní, ale asketou nebudu, rozhoduji se pevně.
SEBETRÝZNITELÉ – MEDIÁLNÍ HVĚZDY
Vnější projevy askeze jsou nejvyhledávanější atrakcí reportérů. Viděl jsem muže, který měl dvacet sedm let zdviženou ruku. Odumírající svaly a nekrotické prsty. Viděl jsem muže, který si nikdy nelehne a spí s hlavou zavěšenou v houpačce s polštářkem. Muže stojícího na fakírských botách s hřeby, muže stojícího na jedné noze i muže nemluvící. Všichni prošli zpravodajstvími celého světa. Z jejich nejhlubší meditace a odhodlání vymknout se pozemskému bytí zůstane pro mnohé jen ten vnější projev.
HLEDAČI
Cizinci bloudí kumbhmélou jako bájný Ahasver. Bílí reportéři, bílí sádhuové, bílí hledači, bílí romantici. Patřím k nim. Jsem hledač – pozorovatel s image sádhua. Mohu tak nerušeně sledovat, jak bílí “sádhuové” meditují a bledé Američanky upadají do tranzu u svatých ohňů. Pravý piknikový sádhu se tomu všemu směje pod vousy a hledá příležitost, jak nás pumpnout o nějakou tu rupii. Většina setkání bílých s Indy končí předáváním rupií za trochu toho duchovna. Smýváme za prachy stres ze svých duší.
TLAMPAČOVÁ KULTURA
Co Ind, to muzikant – nesporně. Každý větší stan produkuje své písně a živou produkci přenáší pomocí zesilovačů ven. Chyba je, že to dělá každý. Stovky interpretací na podobná témata mísí muziku v gigantickou kakofonii zvuků, připomínající legendární Plastic People. Přidají-li se k tomu chroptivé agitky z amplionů, mám před očima hlásání z komunistických nádraží. Když se mi výjimečně podaří najít odcloněné muzikanty, s radostí mezi ně usedám a oddávám se podmanivé hudbě. “Haré Krišna, haré Ráma, Ráma, Ráma…”
 Nahuštěné pontonové mosty zajišťovaly jednosměrný provoz přes řeku Gangu ze Sangamu do stanových táborů. |
BAMBUSOVÁ POLICIE
Přes dvacet tisíc policistů zajišťuje pořádek na největším shromáždění světa. Přes dvacet tisíc píšťalek a bambusových holí. “Plovárna” a píšťalky se k sobě docela hodí. Policie má za úkol zabránit davovému šílenství či eventuálnímu ušlapání a utonutí stovek poutníků, jak se to nejednou při oslavách kumbhmély stalo. Novým nařízením je zákaz fotografování koupajících se, a s tím je kříž. Já to prostě musím udělat. Hřeším na historickou slušnost k sáhibům a porušuji nařízení. Píšťaličky pískají a já využívám neprůchodnosti davu a hraji s pronásledovateli hru na schovávanou. Indický policajt je ale úředník s bambusovým klackem a úředník v Indii je fenomenální post. Radostné a uznávané povolání. Proto nelze indickým policistům upřít především snahu pomáhat lidem. Byli nejspolehlivějšími informátory a většinou zachovali chladné hlavy. Až na drobné excesy, kdy měli pocit, že budou pošlapáni, a pustili se do lidí bambusy. Až na to, že jednou v podvečer rozmlátili žebrákům vše, co za celý den vyžebrali. Až na to, že v jedenáct večer vzbudili několikakilometrový koberec těch nejchudších, spících jen pod dekami. Několikamilionový koberec se zavlnil, zvedl, a co teď. Kdybych byl policajtem v takové menšině, nikdy si něco takového nelajstnu. Proto se ptám: “Jak jsi vlastně myslel, Gándhí, tu pasivní rezistenci a nenásilí…?”
HYGIENA PŘEDEVŠÍM
Dvacet tisíc záchodků, sedm tisíc metařů a tuny nehašeného vápna. Voda rozvedená po táboře a desetitisíce vojenských stanů. Na Indii je to vskutku komfort a nezbývá než se uklonit pořadatelům. Kumbhméla znamená vše ve velkém, a tak jsou k vidění ohromná labyrintová městečka záchodů. Každý turecký záchod sestává z paravanu a vykopané díry, přes kterou jsou položena prkna. Když je díra plná, zasypou ji zřízenci pískem a vápnem a paravan přenesou o kus dál. Po toaletách zůstávají jen vápenné krtince. Malou stranu ale vykoná každý, kde chce, a obě pohlaví vyznávají shodnou techniku přičapnutí na bobek. Metaři zarputile víří prach a smetí. Už jste někdy viděli uklízet poušť košťaty? Nezbývá mi než vdechovat pískovápenná oblaka a chrchlat jako ostatní. Japonští žurnalisté byli opět napřed. Vybalili respirátory.
 Nejtěžší úkol – být sám při motlitbě. |
CO SEMLELA KUMBHMÉLA
Kumbhméla je jedním z nejniternějších aktů, jaké může hinduista absolvovat. Přitom paradoxně nemůže být ani na chvilku sám. Je to nejtolerantnější dav, jaký jsem kdy viděl. Kumbhméla je extrakt prastarých hinduistických obyčejů, který se pomalu přizpůsobuje moderní době. Reklamy na kolu, kolotoče, stánky s cetkami i obrovské tržnice na okraji tábora. Praví i falešní svatí, žebráci, artisté, hadaři i reportéři. Prodejci vody, prodejci světla štěstí i prodejci smytí hříchů v zastoupení. Posvátné krávy, psi, koňská spřežení a sloni – živé kasičky, kterým se dává mince do chobotu a oni ji podají nahoru svým pasažérům. Světelné reklamy a občas fungující Internet. Obrovská šance pro dva miliony obyvatel Iláhábádu přivydělat si pár šlupek. A pro devadesát devět procent obyčejných poutníků je kumbhméla obrovskou šancí, jak smýt své hříchy, uspíšit strastiplné reinkarnace a stát se nejvyšším, totiž VŠEHOMÍREM.
NEJVĚTŠÍ POUŤ SVĚTA
Jednou za dvanáct let na sklonku zimy, podle indického kalendáře v měsíci mághu, když slunce stojí ve znamení Skopce a Jupiter je ve znamení Vodnáře, zaplní se soutok tří svatých řek miliony poutníků z celé Indie. Zbavují se hříchů očistnou koupelí v místech, kde se nadpřirozená moc podle hinduistické věrouky projevuje v nejkoncentrovanější podobě.
Náboženství opředlo pověstmi soutok tří řek, z nichž každá má sama o sobě v indické mytologii velmi významné postavení. Hinduisté jsou přesvědčeni, že se zde neviditelně vlévá do Gangy a Jamuny ještě třetí řeka, mytická Sarasvatí. Nazývají proto toto místo Trivénísangam, soutok tří řek. Sarasvatí prý teče pod zemí, kam se kdysi skryla před zlými démony, aby bezpečně dospěla na místo setkání s Gangou a Jamunou.
Podle dochovaných historických pramenů můžeme konání náboženských poutí pod jménem kumbhmély klást do 17.-18. století. Avšak o významu Prajágy (dnešního Iláhábádu), která byla jedním z prvních měst založených árijskými dobyvateli Indie, i o Trivénísangamu najdeme zmínky již v nejstarších indických literárních památkách. Rgvéda udává, že koupel na soutoku černé a bílé řeky vede k nebeské blaženosti a že ti, kdo zde dobrovolně zemřou, dosáhnou nesmrtelnosti. Posvátnost Prajágy a koupele v měsíci mághu dokládají i purány a ve staroindickém eposu Mahábhárata se za ponoření do vod Gangy a Jamuny slibuje poutníkům odpuštění hříchů celé rodině. I kdyby dotyčný spáchal stovky zločinů, stačí jediná koupel, aby byl očištěn.
Prajágu oslavoval ve svých básních také slavný básník Kálidása a též velký středověký filozof Šankara je v pověsti spojován se založením tradice pravidelných setkání sádhuů na posvátném místě.
Nejčastěji je však kumbhméla odvozována od jedné ze základních legend hinduistické mytologie, a sice legendy o stloukání oceánu mléka. Když bohové a démoni získali z mléčného moře nápoj nesmrtelnosti, strhl se mezi nimi boj, v němž se silnější démoni džbánu a vzácného nápoje zmocnili. Avšak Džajanta, syn boha Indry, jim jej znovu vyrval a proměněn v ptáka s ním unikal do nebeských výšin. Démoni ho pronásledovali a podle nejčastějších verzí legendy se Džajanta se džbánem střídavě snesl k odpočinku na čtyřech místech, v Prajáze (Iláhábádu), Hardváru, Násiku a Udždžainu. Dotek zázračného džbánu (kumbha) navždy posvětil tato místa a učinil z nich posvátná shromaždiště poutníků. Kumbhméla se skutečně koná i na ostatních uvedených místech, ovšem jindy a v menším měřítku než v někdejší Prajáze, čili dnešním Iláhábádu, který je nazýván tírtharádža – král všech poutních míst.
První záznam o náboženských slavnostech na tomto místě pochází z poloviny sedmého století. Tehdejší slavnosti se prý konaly v pětiletých intervalech, ale zato trvaly 75 dní (dnes trvají 42 dní). Obětí a obřadů se tehdy zúčastnili jak hinduisté, tak buddhisté, džinisté a další sekty.
Poutníci přijíždějí do Iláhábádu každoročně, ale milionové zástupy se sejdou jen jednou za šest let, kdy se koná “poloviční kumbhméla” (ardhkumbhméla), a samozřejmě jednou za dvanáct let. Některé dny jsou podle postavení planet zvlášť vhodné pro hromadné koupání. V takových dnech je nával prostě nepředstavitelný a hraničí s možnostmi omezeného prostoru.
Nejzajímavějšími účastníky pouti jsou sádhuové – svatí muži, náboženští asketi i fakíři. Mnozí jsou členy jakýchsi stavovských organizací, ášrámů či akhár, vydržovaných příslušníky náboženské sekty a bohatými jedinci. Každá z nich má v táboře přesně vymezené místo i pořadí při společném koupání.
Většinu návštěvníků ovšem tvoří obyčejní poutníci, kteří žijí na prostranství okolo řek. Podrobují se očistnému obřadu, který vrcholí koupáním na jejich soutoku. Očistný obřad řídí takzvaní pandové, kteří svůj post zastávají dědičně. I jejich funkci vysvětluje stará pověst. Vypráví, jak při stavbě blízké pevnosti brala velká voda neustále základy stavby, a císaři Akbarovi kdosi poradil, že divoký proud Jamuny uklidní jedině obětování bráhmana. Muž, kterého vybrali za oběť, byl svolný, ale kladl si za podmínku, aby jeho potomci prováděli očistný ceremoniál pro návštěvníky pouti. Tito pandové se od ostatních odlišují zvláštními znaky na praporcích a jejich organizovanost je dokonalá. Mají rozdělenou celou Indii na obvody a také své naháněče, kteří shánějí nové klienty. Každý pravidelně přijíždějící poutník má svého pandu a ten zapisuje jeho účast do prastarých tlustých svazků. A samozřejmě za to vybírá peníze. Od pandy jde poutník k holiči. Na těle nesmí zůstat jediný vlas ani chlup. K obyvatelům Iláhábádu, některým kastám a ženám jsou zákony shovívavé.
Tradice Trivénísangamu je dosud v Indii živá a je považována za součást historie a kulturního dědictví. Do soutoku Gangy a Jamuny byla v době mély vnořena i větší část popela Mahátmy Gándhího.
Vědci spatřují v kumbhméle symbol věčných duchovních hodnot Indie a sklánějí se před nadpřirozenou autoritou sádhuů. Náboženská slavnost vyrostlá na půdě hinduismu se tak stává barometrem ukazujícím vývoj Indie. I když v případě hinduismu se nedá hovořit o pravém náboženství (nemá totiž žádné centrální řízení), právě na letošní kumbhméle byly zřetelné snahy o organizování hinduistů z centrálních bodů.
Letošní kumbhméla překonala všechny početní rekordy a prognózy mluví, že počet poutníků překročí sto milionů. Dne 24. ledna se v řece očistilo úctyhodných třicet milionů poutníků.
