Category: 1996 / 02

MĚSTO KAPSLOVÝCH PISTOLEK

Diyarbakir příchozího nejprve zhnusí tak, že nemyslí na nic jiného, než na odjezd. Okouzlení přichází později, pomalu a postupn ě. Střed města je obehnaný přes tisíc let starými čedičovými hradbami, tak masívními, že by do nich nebylo problémem vytesat garáž pro autobus. Staré centrum je i dnes oním srdcem města, strašný mumraj, úzké uličky, pouliční obchody, stánky s kebabem a na kaž- dých dvaceti metrech čajovna, skoro dává zapomenout, že se od dob Chetitů, zakladatelů města, něco změnilo. Husní je Kurd s patkou a modrýma očima. Vypadá jako pražský vekslák osmdesátých let, a tak mu přátelé říkají Amerikáno. Oslovil mne na ulici, nezištně provedl po městě a nakonec jsme vymetli několik čajoven. Atmosfér a v nich připomínala ticho před bouřkou. Je nedělní odpoledne, kdo nechce, nepracuje a spotřebovává svých svátečních dvacet šálků čaje. Čajovna, stejný fenomén jako u nás hospoda, je vlastně společenským centrem, ale skoro bez života. Strach? Asi. Ve městě se donedávna pohybovalo několik teroristick ých komand. Operují výhradně v noci a jejich vizitkou je už ně- kolik desítek mrtvých vojáků, policist ů i neozbrojených obyvatelů města. Na vlastní oči i uši však neslyším a nevidím nic, snad policisty v plné zbroji a prostřílené dopravní značky. Koncem posvátného měsíce ramadánu je na ulici živo. Výkřiky, hudba a kapslové koncerty jako na folkovém festivalu. Každé dítě včetn ě tříletých děvčátek drží v ruce plastikovou pistolku, šťastnější mají samopaly. Celé město si hraje na válku. Děti se prý řídí příkladem dospě- lých. Na co jsme si hráli v dětství, to se projevuje na povaze každého z nás. Že by praktická ukázka formov ání národních tradic?

VÍRA, PIVO, ČÁNDOR A NAHOTINY

Turecko-íránským hraničním přechodem Bazargan je pirátsk á pevnost ze 16. Století, které kazí image satelitní antény a šňůra kamionů. Nade vším povzneseně vyčnívá hora Ararat. Vnitřek je depresivní a příchozí si tu uvědom í svou bezmocnost proti státní moci. Turci ho vyšoupnou do velk ého sálu a zaklapnou železné dve- ře. Království Íránské policie, na stěně portrét Chomejního a všude kolem lidé polehávající na ohromn ých balících. Pozemní přechody využívají kromě hrstky dobrodruh ů jen „mikropašeráci”. Přejíždění hranice s balíkem čaje do Turecka, a velmi, velmi pečlivě schovanou whisky zpět do Íránu je jejich zaměstnáním. Když se potom zžaslí dobrodruzi šťastní pašeráci octnou za přísnou celní kontrolou a po několika dalších přísnějších kontrolách vojenských, jako by přistáli na jiné planetě, ale zůstá- vají vlastně v té samé zemi. Praš- né a děravé silnice se mění na bezvadné asfaltky, ženy chodí přísn ě zahalené do černých čándorů či pestrých kurdských šátků a vystaven é lechtivé časopisy střídají obrazy Chomejního. Mizí latinka, píše se tu arabským písmem, pivo je nebezpečnou drogou a jenom hory zůstávají stále stejně krásné. Rozdělení a přísný hraniční režim má ničící vliv na vše, počí- naje kulturou a konče národním sebevědomím. Kurdové mluví bohat ým jazykem s mnoha dialekty, Francouzi sestavovaný slovník kurdštiny čítá na 50 tisíc slov. Kultura a psané slovo se díky odlehlosti příliš nevyvíjelo, ale kurdské písničky prý mají navrch v rivalit s tureckými. Většina Kurdů se hlásí k víře Alláhově a nejvíce z nich k sumitské větvi. Šíitů je méně, žijí hlavně v Íránu a Iráku. Odlišný názor na věci duchovní je stálým zdrojem problé- mů a někdy až záminkou k otevřené nenávisti. Na prahu velké syrské pouš- tě, ještě však na území Turecka, existuje několik křesťanských klášterů. Jedni z nich – jakobité – si tu založili klášter před 1 600 lety. Patří k Sytské ortodoxní církvi. Představeným je trochu samorostl ý pan biskup: „Máme problémy s okolím, muslimové nás nenávidí. Několik tisíc kurdských křesťanů v oblasti je věčně uráženo a svými sousedy na padáno a ani budoucnost kláštera není jistá.”

VLÁDCI A PODDANÍ

Za hranicemi Sýrie si křes- ťané už nenaříkají: „Žijeme klidně a s muslimy se snášíme jako bratr s bratrem. Háfiz Assad, náš velký prezident, by nikdy nedopustil ná- silí vůči nám.” Háfiz Assad by ale také nikdy nedopustil, aby ho kdokoli v Sýrii pomlouval. Faktem zů- stává, že půl miliónu syrských Kurdů má v porovnání s ostatními státy nejlepší postaven í. Výsledek silně pragmatické Assadovi politiky… Situace jejich iráckých krajan ů je o poznání horší. Saddám jim – věčným vzbouřencům – nikdy neodpustil ani zbloudilou dávku ze samopalu. Každé povstání vždy krutě odskákali, hovoří se až o 300 tisících mrtvých. Také jejich krajané v Íránu, ač Šííté, hodně zkusili. Nemazlil se s nimi ani Šáh Páhlaví, ani Imán Chomejní. Dnes vypadají spokojeně, tří miliónová menšina už jen mlhavě vzpomíná na posledn í povstání, někdy před dvaceti lety. Turecko si říká demokracie na evropský způsob. Na druhou stranu ale, i přes některé otřesně chudé oblasti, je vládní program na rozvoj východu docela slušně dotován a životní úroveň je v turecké části Kurdistánu nejvyš- ší. Ani Kurdská demokratická strana, kterou podporuje většina zdejších, má svůj vliv v tureckém parlamentu.

PŘÁNÍ A NADĚJE

Co čeká Kurdy v nejbližších letech? Názory moudrých jsou různ é. Jedni předpovídají samostatn ý Kurdistán, druzí mu nedávají sebemenší šanci. Zatím každý ze čtyř států nemá chuť ztrácet kus svého území a tři z nich mají dost prostředků, jak si současný stav uhlídat. Michel Nehme, z Americké univerzity v Bejrútu, nedává samostatn ému Kurdistánu velké šance. Takový stát by prý byl věčně zmí- tán občanskou válkou. Vznik autonomn ích částí a zachování současných hranic považuje za lepší řešení, sází na demokracii, kterou by Kurdové sami těžko udrželi. Nechme tedy čas, ať rozhodne, zda dát Kurdům šanci vypořá- dat se s vládnutím si sami sobě. A když to nepůjde, nevadí. Už sama jejich existence je příkladem, že k udržení národa, jeho jazyka a tradic není národní stát nutností a jako zbytečné se jeví snahy usilovat o něj za každou cenu.

Pin It on Pinterest