Chce-li někdo poznat mentalitu dnešních potomků tolik věhlasných Mayů, pak musí začít v jejich nejstarší minulosti. Ať už budete čerpat historii guatemalského národa odkudkoli, všude bude doprovázená jistým opeřencem podivuhodného jména – quetzal.
Quetzal (čtěte kecal), neboli kvesal, jak zní jeho český název. Zapomeňte na komickou postavu z jedné slavné české opery, jsme v Guatemale a tady je quetzal slovo nanejvýš vznešené a všemi uctívané. Představuje totiž symbol svobody, a to už od dob staré mayské říše, která se kdysi rozprostírala od mexického státu Chiapas až k severnímu Hondurasu. Na zemi tu sice vládli mocní a urození panovníci, později vystřídaní španělskými conquistadory, ale jediným králem oblohy byl dozajista kvesal. Pták s dlouhými ocasními pery zlatistě modrozelené barvy. Plachý, leč pyšný, vědomý si své nádhery, byl obdivován mayskými panovníky, stejně jako posléze evropskou aristokracií. Dnes je součástí státního znaku, zdobí i národní vlajku a základní měnová jednotka je nazvána – quetzal. Dost důvodů k tomu, abychom se za ním, za jeho minulostí i jeho odkazem mezi současnými Guatemalci vydali do malebného kraje podhůří Sierra de los Cuchumatanes.
UPROSTŘED ZELENÉHO CHRÁMU
Bylo to, jako když vstupujete na místo, v němž se odehrávají jen samé tajuplné příběhy. Ocitli jsme se uprostřed zvláštního světa. Světa věčně zamračeného, jenž nikdy nepozná malebnost azurové, sluncem ozářené oblohy. Kapky vody bubnují všude kolem nás, hustý porost je orosený potem, jenž přináší vysoká vlhkost, a mlžný závoj dovolí dohlédnout sotva na několik metrů. Odněkud z dálky se ozval řev neznámé šelmy a čiperná opička cosi zrovna shodila ze stromu nad námi. Velkolepý zelený chrám! Úžasné dílo stvořené bez jediného doteku lidské ruky. Koruny stromů obrostlé mechem, bromeliemi i všelijakými rostlinami nepopsatelných tvarů a barev se navzájem proplétají, vytvářejíce tak jakési klenby, ne nepodobné těm, jež podpírají střechy skutečných katedrál. Tady se však namísto varhan a slavnostního chorálu ozývá ptačí symfonie doprovázená opičím zpěvem, bzučením poletujícího hmyzu a bezpočtem kvákajících žab. Všudypřítomná voda, ve vzduchu i ta bublající v potůčcích a vodopádech, je však tím hlavním, nejdůležitějším nástrojem v orchestru.
Zkrátka mistrovské dílo matky přírody, která zde, snad trochu nekontrolovaně, překročila hranice své fantazie. Mlžný les, ať už tady v srdci Guatemaly, či kdekoliv jinde na Zemi, má neopakovatelnou, tajuplnou, pro některé možná i mystickou atmosféru. Zcela vás pohltí, třebaže se usilovně snažíte odolat. A právě toto místo, stejně podivné a jedinečné, je dnes přirozeným domovem hrdiny našeho vyprávění – ptáka kvesala. Nutno ovšem podotknout, že v minulosti obýval mnohem větší území. Vidět ho bylo možné v horách mexického Chiapasu i na jihu, v Panamě.
Pověst říká, že pýcha vedla kvesala ke stavění svého hnízda v dutině stromů, prý se dvěma otvory. Jedním přichází, druhým odchází, nikdy se neobrací. Kvesalovi se, jak historie ukázala, v zajetí nedaří. Rychle tam hyne, a tak se stal vhodným symbolem touhy po svobodě a nezávislosti. Španělští dobyvatelé byli okouzleni nádherou jedinečných per. Hnáni touhou po rychlém bohatství začali vzácného ptáka hojně lovit a jeho chvosty převážet do Evropy. To zákonitě přivedlo kvesala až na samý okraj vyhubení. Dnes proto patří mezi úzkostlivě chráněné přírodní dědictví a jeho lov je přísně zakázán. Jediné místo v Guatemale, kde dosud přežívá, je právě přírodní rezervace Biotopo del Quetzal.
KVESAL BOŽÍM POSLEM
Staří Mayové uctívali kvesala zprvu jako božího posla. Umělci ho znovu a znovu zpodobňovali na nejrůznějších pomnících. Ve svém jazyce ho nazývali kukul. Quetzali v jazyce nahuatl znamená výstižně “krásné pero”. Považovali ho za zdroj blahobytu, a to ve všech oblastech života. V zásadě opačný byl Balam, v podobě jaguára či tygra, bůh, který symbolizoval smrt, válku, pohromu, nenávist.
Kvesal byl, jak sami tvrdili, nejkrásnějším obyvatelem pralesa. Roztomilá hlavička s malým zobáčkem, nevelké tělíčko, ale především ta nádherná zelená, až metr dlouhá ocasní pera. Právě ta byla nejcennější a měla skutečně cenu zlata. Zdobit se jimi směli jen panovníci a nejvyšší hodnostáři. Vladaři pery zdobili své čelenky, pláště, štíty, žezla i oštěpy. Stala se součástí interiérů královských paláců i odznaků moci u pozdějších Aztéků.
Mayové měli systém symbolizujících barev: černá znamenala zbraně, žlutá jídlo a úrodu, červená představovala válku, modrá oběť, ale královská mohla být jen zelená, přesně jako barva kvesalích per. Také ve jméně nejvyššího boha tehdejších obyvatel tohoto území se objevuje kvesal – Quetzalcoatl. Coatl je chřestýš, znamená to tedy, že šlo o opeřeného hada. Spojení dvou tak protikladných tvorů, jakými jsou pták a had, vyjadřuje dialektickou jednotu nebe a země. Ta totiž představovala vesmírný prostor indiánského náboženství. Podle záznamu Bartolomea de las Casas chycení či smrt kvesala znamenalo obrovskou urážku. Ve svých vzpomínkách líčí jiný kronikář, Bernal Díaz del Castillo, osudné setkání aztéckého vládce Montezumy a španělského legendárního dobyvatele Hernána Cortése. Montezumovu čelenku vytvořenou výhradně z per kvesala, jež jako jediná byla hodna zdobit hlavu panovníka, poslal Cortés po dobytí mocné říše svému kastilskému králi. Unikátní trofej dodnes zdobí vídeňské Muzeum dějin.
Když se mezi předkolumbovskými obyvateli Střední Ameriky přestalo směňovat zboží za kakaové boby, převzala úlohu peněz právě vzácná kvesalí pera. Existují prý doklady, že tento systém přetrval v horských oblastech Guatemaly až do konce 17. století.
Není divu, že tvor tak významný a uctívaný byl opředen mnohými bájemi a legendami. Jedna z nich říká, že po boji u Xelajú (dnešní Quezaltenango) zahubil dobyvatel Pedro de Alvarado na 30 000 lidí z mayského kmene Quiché. Bezpočet kvesalů celou noc slétalo z hor a usedalo na těla mrtvých bojovníků. Teprve za svítání vzlétli zpět k obloze. Jejich prsa byla ale zbarvená krví padlých, a od toho dne mají tito ptáci červené břicho. Královský kvesal se později stal symbolem guatemalské nezávislosti.
LEKCE Z BIOLOGIE
Kvesal je členem na druhy bohaté čeledi Trogonidae, která obývá tropické oblasti celého světa. Tato čeleď zahrnuje více než tři desítky druhů, a nejpočetněji jsou zastoupeny právě v Americe. Vyskytují se zde téměř ve všech oblastech tropického lesa a zasahují až do jižní Arizony ve Spojených státech. Pouze na Kubě a Haiti se vyvinuly endemické druhy této čeledi. Ostatní rodinné příslušníky najdeme v Africe a Asii. V minulých geologických dobách, kdy tropické lesy zabíraly mnohem větší plochy na povrchu Země, byli předkové dnešních trogonů početnější a mnohem více rozšířeni.
Zajímavé je, že během svého života tito ptáci prakticky vůbec nemigrují. Přemísťují se lokálně, a to jen velice málo. Ornitologové rozlišují tři hlavní větve – americkou, africkou a asijskou. V Americe existují dva odlišné druhy, z nichž jeden se dělí na dva poddruhy. Existují dva druhy kvesala, Pharomachrus mocinno a Pharomachrus auricep. Severní poddruh Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy Chiapasu, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Nikaraguy, zatímco jižní poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje v horách Kostariky a Panamy. Dlužno však na tomto místě zdůraznit, že se jedná jen o strohé poučky uváděné v odborné literatuře. Neuvážené lovení kvesala v uplynulých stoletích, podporované vzrůstajícím zájmem evropské šlechty, drasticky snížilo jejich počet v celé Střední Americe. Rozmary bohatých tak nakonec způsobily, že se dnes vyskytuje už jen na zbytku kdysi rozsáhlého území. V mlžném lese guatemalské provincie Baja Verapaz přežívá posledních zhruba 80 jedinců tzv. severního poddruhu. Tady totiž ještě nacházejí zdroj své potravy, zvláštní druh ovoce z čeledi Lauraceae. Oblíbenou pochoutku příležitostně zpestří i hmyzem. V březnu a dubnu nastává období námluv a rozmnožování. Světle modrá vejce dosahují v průměru 30 až 35 mm. Samice je po celou inkubační dobu, tedy přibližně 17-19 dní, úzkostlivě zahřívají. Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima. Tehdy přebírají péči o potomky samečci. Shánějí hmyz a některé malé bezobratlé živočichy, aby jejich ratolesti rychle rostly a nabraly potřebnou sílu. Splní-li dobře svou úlohu, pak už za tři týdny jsou malí opeřenci připraveni opustit své hnízdo.
Všichni trogoni mají obdobné rysy chování i fyzickou strukturu. Jako tzv. ptáci stromů mají střední velikost těla, krátký zobák, nohy i krk. Všichni však hrdě vystavují na odiv svá krásná, nezvykle dlouhá ocasní pera. Zatímco samečci umocňují svou nádheru výraznými pastelovými barvami, samice se musejí spokojit s kávovým a šedým zabarvením.
BIOTOPO DEL QUETZAL
“Přírodní rezervace za přežití kvesala” – tak by se dala stručně charakterizovat hlavní myšlenka, jež se stala podnětem k jejímu založení. Stalo se tak v roce 1976 z iniciativy Maria Dary Rivera, profesora University San Carlos v hlavním městě. Biotop Lic.Mario Dary Rivera je však mnohem známější jako “kvesalův biotop”. Uchránit a zachovat vzácný druh trogona – kvesala je pro všechny úkolem prvořadým. Podmínkou je přirozeně současně s ním zachovat i jeho přírodní prostředí čili mlžný les, společně s ostatními cennými druhy fauny i flóry. Toto poslední útočiště kvesala na území Guatemaly má rozlohu asi tisíc hektarů. Nadmořská výška osciluje mezi 1500 a 2300 metry a průměrná teplota 16 °C představuje rozpětí hodnot 29,4 až 4,1 °C. Relativní vlhkost se pohybuje mezi 80-100 %. Prší tu prakticky nepřetržitě po celý rok, déšť ubývá na intenzitě v průběhu března a dubna. Naproti tomu nejvydatnější lijáky tu zažijete v červenci a srpnu.
ČEKÁNÍ NA KVESALA
Přirozeně nás zajímalo nejvíce, ve které části parku máme největší šanci kvesala spatřit. “V tomto období probíhá rozmnožování, můžete ho vidět ve skupinkách. Chce to ale trpělivost. Zkuste to tady….” zapíchl uniformovaný strážce parku prst kamsi do středu mapky a našpulil ústa, aby napodobil jeho hlas. Podle toho bezpečně poznáme, kdy je pták nablízku.
Stezky lemované kapradím a mechovými polštářky křižují park v délce několika kilometrů. Hustá bílá kaše, díky které dostal les přívlastek “mlžný”, znesnadňuje naše pozorování. “Domýšlivý pták si uměl najít pro sebe správný domov,” napadne nás po hodinách marného hledání. Najednou, zdá se, jako bychom zaslechli ono typické “ku, kú”. Husté koruny stromů padesát metrů nad námi však tvoří oponu, která kvesala před všemi neodbytnými zvědavci dokonale ukrývá.
V zátylku už pociťujeme z ustavičného záklonu silné bodání. Na těle stěží najdeme suché místečko. To vše jsme ale ochotni podstoupit za jediný pohled, za možnost vidět na vlastní oči kvesala. Ptáka snad vůbec nejslavnějšího v celé Americe.
Také 450 let starý strom XiuUaLiChe (strom dědeček), nejstarší v rezervaci, který pamatuje i první Evropany přicházející sem hledat slávu a bohatství, jako by stál proti nám. Mlčel, ačkoliv právě u něj, jak tvrdil zřízenec parku, je kvesal vídán nejčastěji. Stmívá se, jemné kapky už dávno přerostly v silný déšť a do uzavření parku zbývá jen několik minut. Snad tedy zítra.
Znovu se vydáváme ke starému Xiu-UaLiche. Oko v hledáčku kamery, ruka na spoušti fotoaparátu i zvukový nahrávač – to vše je připraveno k okamžitému použití. Jen kvesal, snad aby skutečně dostál svým vlastnostem, jež mu lidé kdysi přisoudili, ztratil v lidské pokolení důvěru. Po nekonečných hodinách trpělivého i netrpělivého čekání, ušlých kilometrech v horku, vlhku a dešti, jsme nuceni vzdát tento nerovný, byť mírumilovný boj s tajemným opeřencem. Budiž nám však útěchou, že fotograf, na jehož záběry se díváte, strávil ve zdejším lese více než tři měsíce nepřetržitého čekání.
KVESAL NA KONCI DRUHÉHO TISÍCILETÍ V hlavním městě na nevelkém mezinárodním letišti nazvaném, nevím proč, La Aurora, vás kromě několika málo zaměstnanců přivítá velkolepý obraz kvesala. Jako by už tady s hrdostí upozorňovali všechny návštěvníky, jak si vzácného ptáka váží a že nic neztratil ze své pozice, kterou zaujímal v životě mayských předků. Třebaže se dnes jeho pery nezdobí prezident ani jeho příbuzní či vážení představitelé státu, o tom, jak významnou roli hraje v životě dnešních obyvatel malé středoamerické země, jsme měli možnost přesvědčit se doslova na každém kroku. Zdobí nejen státní symboly a měnu, ale i docela všední atributy. Najdete ho ve znaku policie, bank, dokonce i benzinové pumpy, nejoblíbenější pálenka se jmenuje Quezalteca, Quezaltenango je druhým největším městem Guatemaly i názvem celé provincie a ulice podobného jména už asi nikdo nespočítá. Kvesal je zkrátka i po bezmála pěti stech letech, které uplynuly od rozpadu poslední předkolumbovské říše, v Guatemale fenoménem. Ačkoliv obchodní zájmy vyspělých států natrvalo změnily tvář indiánské země, její lidé ve svých srdcích zůstávají věrni odkazu svých předků. Úcta a obdiv k posvátnému ptáku podivného jména kvesal je bezesporu jeho součástí.
