Blýskavé pozlátko „nového“ kapitalismu, chudoba a korupce. Takový je svět ukrajinského Kyjeva. Města, které nedává jednoznačné odpovědi. Města, ve kterém si místy připadáte jako v Paříži, místy jako na dalekém východě.
EVROPSKÁ METROPOLE
Dnešní Kyjev se svými bezmála třemi miliony obyvatel je jednou z obrovských evropských metropolí. Město se širokými bulváry lemují majestátní stromořadí a monumentální budovy rozličných architektonických stylů. Má hustou síť tramvajových tratí a tři linky metra, které brázdí ukrajinské podzemí. „Je to krásné město, po sedmi stoletích úspěšně navázalo na to, co zde začal kníže Jaroslav Moudrý. V té době byla Ukrajina velmi rozvinutou zemí. Žilo tady šedesát tisíc obyvatel, zatímco v Paříži pouhých pětatřicet tisíc,“ říká hrdě Ukrajinec Sergej. „Je tu svoboda, mnohem víc příležitostí než ve všech ukrajinských městech, můžete tady dělat byznys. Od pádu Sovětského svazu jsme nezávislí, ale musíme si budovat nový kapitál. Když se tu projdete, zjistíte, že se podobá jakémukoliv jinému evropskému městu.“ Opravdu, není to město bídy, špíny a bezdomovců. Ale narazíte zde i na místa, kde si připadáte jako v historickém filmu z doby stalinismu. Život tu každopádně plyne klidněji a pomaleji. Lidé se probouzejí okolo osmé, ulice ožívají až krátce po deváté. Ruština na ulici nad ukrajinštinou převládá.
LETIŠTĚ BORISPOL
Pokud se do hlavního města Ukrajiny rozhodnete cestovat letecky, vaší první zastávkou bude kyjevské mezinárodní letiště Borispol. A jestliže se na cesty vydáte třeba v lednu, čeká vás teplota hluboko pod minus dvacet stupňů Celsia. Letiště samotné může vzbuzovat rozličné dojmy. Pamětníci budou překvapeni, jak se za uplynulých několik měsíců zmodernizovalo a zlepšilo nabídku a kvalitu poskytovaných služeb. Pravý americký hot dog s dobře vychlazeným guinnessem v irské restauraci je vážně dobrý. Zahraniční poradci a byznysmeni, kteří jsou tady poprvé, budou naopak více přemýšlet, proč ve frontách na celní odbavení musejí nezřídka čekat přes dvě hodiny a proč profesionální dovednosti ukrajinských celníků a pracovníků letiště jsou jen velmi pochybné. Abyste si zde mohli vychutnat pravý americký párek v rohlíku, irské pivo nebo italskou pizzu, neobejdete se bez patřičného množství amerických dolarů. Bez nich totiž – alespoň na letišti – nekoupíte vůbec nic.
Ze samotného letiště se do centra můžete dostat několika způsoby: 1. nejsnáze autem vašich známých, 2. autobusem, ale děsně pomalu, 3. možná vozem taxi, 4. určitě a za všech okolností ilegálním vozem taxi. Za jízdu „černým taxi“ zaplatíte asi 30 dolarů, přičemž je pravděpodobné, že si dokážete usmlouvat lepší cenu. Také je dobré mít na zřeteli, že na cestě do města vždy hlídkuje mnoho policistů, kteří ustavičně zastavují a kontrolují projíždějící automobily, a to zjevně bez konkrétního důvodu. Řidiči nejsou kupodivu při rozmluvě s policisty agresivní a chovají se velmi ochotně. Policisté jim to oplácejí vysokými pokutami.
ZMĚNY PO PERESTROJCE
Krátce po rozpadu bývalého sovětského impéria a po vyhlášení Ukrajiny nezávislým státem 24. srpna 1991 se na pověstném Kreščatiku objevilo první italské espreso, nové značkové obchody a drahé bary. Pod náměstím vzniklo třípodlažní bludiště přepychových obchodů téměř všech světových značek, kavárničky, cukrárny, samoobslužné restaurace přes čínské až po ukrajinská bistra – vše téměř stejného typu, jako můžete nalézt v Praze u Anděla nebo třeba v pasáži Myslbek. Jejich služeb ale stále může využívat jen hrstka vyvolených: Ukrajinci pracující u zahraničních firem, obchodníci, členové ukrajinské mafie, cizinci a prostitutky. Jinak si město stále zachovává onen poválečný stalinský styl architektury. Duch moderních obchodů se do jeho bombastických oblouků vměstnává velmi těžce. Beton, asfalt, komíny, haly zející prázdnotou. Nic se dnes nevyrábí, závody většinou stojí, mzdy se nevyplácejí, každý se živí, jak umí. Na sídlišti si můžete koupit kombajn a banky běžně úřadují v panelácích. Na nádražích stále svítí jen několik zářivek. Proud se zde z úsporných důvodů stále běžně vypíná, a tak na některých místech večer vládne příšeří akčních filmů. Za návštěvu rozhodně stojí místní trhy, které fungují i v noci. Za ochutnání stojí sosisky – něco jaké české párky. Před lety úzkoprofilové zboží, dnes je máte za chvíli před sebou na umělohmotném tácku ohřáté z mikrovlnky. A nejenom to. V malém okénku, kterým sotva prostrčíte ruku, vám za pár hřiven, což je současná ukrajinská měna, v každou noční dobu prodají sušenky, pivo či vodku. Alkohol je v Kyjevě k dostání na každém rohu. Jeho kvalita je však velmi rozdílná – od velmi levných a zpravidla zdraví škodlivých ukrajinských vodek až po velmi drahé, exportní. Mezi mladými však už vodka tak populární není a na její místo nastupuje pivo. Není výjimkou, když při víkendových procházkách potkáte skupinku patnáctiletých až sedmnáctiletých děvčat, z nichž každá má v ruce láhev. Pravda, většinou jim vydrží celý den, ale je přece důležité být „in“. V médiích běží masivní reklamní kampaně pivovarů a ve městech na pěších zónách lze koupit několik druhů většinou lahvového piva. V restauracích si pak dávají záležet na tom, aby měli alespoň dva druhy točeného piva. Hitem poslední doby se stalo nefiltrované „bílé“ pivo – jeho kvalita se za poslední léta prý hodně zlepšila.
CHUDÁ VĚTŠINA A BOHATÁ MENŠINA
Ukrajinskou společnost tvoří chudá většina těch, kteří by si v podstatě přáli setrvat ve starých pořádcích sociálních jistot, a bohatá menšina podnikatelů, kteří chytli vítr do plachet. Jen tak pro obrázek, nájemné pro cizince za dvoupokojový byt se v Kyjevě může vyšplhat i k sedmi stům amerických dolarů, místní ale nezaplatí více než patnáct dolarů. Jídlo tu stojí v přepočtu jako u nás, ale výdělky chudých často dosahují jen tisícikoruny měsíčně. Obyvatele hlavního města bychom proto mohli rozdělit ještě jinak: polovina z nich nájemné platí, druhá nikoli. Jednoduše na ně nemá. Město se neodváží tolik lidí vystěhovat na ulici ani jim odpojit elektřinu nebo plyn.
Někteří Ukrajinci si ale žijí na velmi vysoké noze. Pod Kyjevem, jak se tu říká venkovu kolem metropole, si vystavěli dači ve stylu pseudozámečků v růžových barvách se spoustou věžiček, sloupů a podloubí. Jedná se většinou o magnáty, kterým patří hutní kombináty s produkcí oceli, chemické závody prosperující na transferu ropy a plynu, překupníci a zprostředkovatelé všeho zboží i lidí.
Jiná je situace na venkově. Ten žil vždycky podstatně hůře. Ukrajinské vesnice, to jsou blátivé, téměř nesjízdné cesty a rozpadající se stavení s doškovými střechami. Lidé se zde bojí o budoucnost, přestávají se rodit děti. Ukrajině proto hrozí, že při současném tempu porodnosti bude mít za padesát let o celých čtyřicet procent méně obyvatel.
ČECHŮM SE TU LÍBÍ
Češi, kteří se na Ukrajině z různých důvodů usadili, si na zdejší život nestěžují. „Vše zde plyne jaksi pomaleji,“ shodují se do jednoho. Dvaatřicetiletého Martina to po revoluci táhlo na Východ tak silně, že kývl i na nabídku vyučovat češtinu v ukrajinské vesnici Bohemka. „To byla tvrdá zkouška. Pustá krajina, sousední ves se nacházela deset kilometrů daleko. Některé děti mluvily obstojně česky, jiné neznaly ani slovo. Ale přesvědčovaly mě, že všemu perfektně rozumějí. Proč se vlastně učily česky, mi je dodnes záhadou – zřejmě z nostalgie a kvůli svým českým prarodičům.“ Po dvou letech nakonec přesídlil do ukrajinské metropole, kde pracuje pro jednu zahraniční firmu. „Líbí se mi tady, jinak bych tu nežil. Ale jsem rád, že se mám v Čechách kam vrátit. Natrvalo bych to asi nezvládl. Naprosto nepředstavitelné by pro mě například bylo soužití s Ukrajinkou. Ony dobře vypadají, ale to je tak všechno. Kamarád svou ukrajinskou ženu musel všechno učit od A do Z. Je to zkrátka jiná kultura,“ říká. „Tato země nás poznamená,“ pokračuje jedna ze zaměstnankyň českého konzulátu v Kyjevě. „Připadá mi, že v Ukrajincích se zrcadlí historie – léta perzekuce a pronásledování. Na pohled mi připadají strašně smutní.“ Zajímavé je prý sledovat místní televizi: běží tam i několik desítek let staré estrády a reklamy. Zážitkem je také návštěva místního zdravotnického zařízení. „Jednou jsem spadl ze schodů a rozbil jsem si hlavu. Doktora jsem sháněl několik hodin. Paní na příjmu nejdříve nemohla pochopit, kdo vlastně jsem. Potom se mě ujal nějaký doktor, který jako by z oka vypadl Michalu Suchánkovi. Ukázal jsem mu rozbitou hlavu, on vytřeštil oči a vznesl dotaz, co s tím má dělat. Odpověděl jsem, že asi zašít. Prý mám přijít za hodinu a přinést si náplasti. Pak se mě ujal jeho kolega, který se mě zeptal, jestli mi bude vadit, když budu mít na hlavě jizvu. Chlapa prý dělá pořádný šrám.“
POSVÁTNÉ MÍSTO
Kolébka veškeré východoslovanské kultury byla postavena kolem řeky Dněpr, třetí největší řeky v Evropě. Nejprve byly obydleny břehy, pak se město začalo roztahovat do šířky. V desátém století z něj jeho význam a prosperita udělaly hlavní město Kyjevské Rusi. Jeho obchodní styky s Byzancí, Skandinávií, Čínou a Západem byly velmi intenzivní. Až do revoluce v roce 1917 byl Kyjev kosmopolitním městem. Dnes, po sedmdesátileté sovětské diktatuře a po deseti letech obrovských ekonomických potíží město doufá, že najde dřívější prosperitu.
Nejposvátnějším místem celého Kyjeva je Kyjevsko-pečorská katedrála Panny Marie před zesnutím, řečená lávra, kde jsou pohřbeni mniši, jejichž mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají. „Tady se usadila nejstarší náboženská komunita celé naší ruské země,“ vysvětluje otec Boris. „První mniši, kteří se stáhli ze světa, se ukryli tady. Potvrzením jejich svátosti a čistoty jejich života jsou jejich ostatky, které zůstaly nedotčené tisíc let. Tady se odehrál zázrak, proto mají tyto jeskyně velký význam pro všechny věřící. Mnoho lidí se v těchto prostorách vyléčilo ze svých nemocí a z jiných tu byl vymítán ďábel.“
