Ve Valencii je i přes pozdní noční hodinu živo. Stavějí se las fallas. Menší či větší sousoší z kartonu a v poslední době i z polyuretanu převezli po kouskách z dílen umělců do ulic, na náměstí a náměstíčka, aby po čtyřech dnech na svatého Josefa o půlnoci skončila bez milosti v ohni. Tak totiž vrcholí „Las Fallas de Valencia“, jedny z nejoriginálnějších slavností na Pyrenejském poloostrově.
MOHOU ZA TO TESAŘI
A taky truhláři a vůbec všichni, co kdy pracovali se dřevem. Večer před svatým Josefem se odjakživa uklízely dílny. Pálily se odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné spálit. Na hranici končíval i dřevěný stojan ve tvaru kříže, na nějž se zavěšovala lampa, která v pozdním zimním odpoledni osvětlovala dílnu. Traduje se, že někdy v 18. století někoho pro pobavení ostatních napadlo navléct na tento stojan starý kabát a kalhoty vycpané slámou a na vršek nasadit klobouk. A když prý jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního panáka jakousi karikaturu svého mistra, který ho naštval, další vývoj figur byl jasný. Staly se karikaturou nepoctivého trhovce, panovačné sousedky, která všem pila krev, místního ochmelky…
Tradice se z lidové čtvrti Carmen, která byla centrem tesařského cechu, rozšířila i do dalších čtvrtí Valencie, které soupeřily o lepší, větší a dokonalejší „fallu“. Improvizaci nadšenců postupně vystřídala profesionalita a z kdysi jednoho dne, během kterého vznikal groteskní obraz společnosti, se stal rok. Tak dlouho se dnes pracuje na těch největších fallas, které bývají vysoké až 18 metrů a mohou vážit osm až deset tun. Los falleros, členové občanských sdružení, kterým se také říká falla, celý rok prodávají losy, pořádají veřejné sbírky, shánějí sponzory a připravují nejrůznější kulturní, sportovní i společenské akce, které by pomohly naplnit klubovou pokladnu a zaplatit najaté umělce. I ta nejmenší „falla“ totiž přijde na velké peníze.
Na úplném začátku je návrh a maketa. Pak se z hlíny vytvoří modely jednotlivých figur a figurek, které slouží k výrobě sádrových forem. Ty se vyplní kartonovou drtí, která se provlhčuje směsí z mouky, vody a modré skalice, aby se získala tvárnost. Když kartonová směs proschne, vyloupne se z formy, jednotlivé části figury se složí dohromady, vyhladí se a pak už přijdou na řadu barvy. Když si prohlížíte ona ohromná sousoší připevněná na dřevěných konstrukcích, je jasné, že je třeba dobře počítat, aby se celá stavba předčasně nezřítila. Mnohé figury se přitom kompletují až přímo na místě, protože do ateliéru se celé nevejdou.
FESTIVAL BAREV A NÁPADŮ
Také nyní jsou fallas dokonalými karikaturami skutečných osob, ale zpodobňují i nechvalné lidské vlastnosti a slabosti. V této jakési společenské či politické satiře vystupují obvykle jedna nebo dvě gigantické figury, kolem nichž se točí děj, a ty jsou doplněny desítkami menších. Všechny tyto figury soutěží každý rok před slavnostmi v podzemí centrální tržnice o nejlepší fallas. Jen ta, které dali návštěvníci výstavy nejvíce hlasů, neskončí na hranici, ale v kuriózním muzeu Museo Fallero, jehož nejstarší exponát je z roku 1934.
Ty ostatní si 15. března večer přijíždějí na nákladních autech, traktorech i dalších dopravních prostředcích vyzvednout „los falleros“. Prostranství kolem tržnice je zcela zaplněno, vyhrává tu muzika, bouchají petardy. I cizinec se z nestranného pozorovatele jaksi samovolně stává jedním z davu a jako všichni ostatní tleská galerii postaviček v hořlavém provedení. Za nadšeného skandování přítomných je vynášejí ven, aby je nejpozději do půlnoci převezli do té své ulice, na to své náměstí či náměstíčko, kde neuniknou plamenům.
Následující ráno vás v osm vzbudí bouchání petard a břeskná muzika. Jste ve Valencii a s takovým budíčkem, říkají mu desperát, se budete muset smířit i další čtyři dny. Zve vás do ulic prohlédnout si alespoň některé z 372 zdejších fallas, protože vše zvládnout nelze. Soustředíte se na ty největší, které se těší obzvláštní pozornosti diváků. I tak na vás se svým poselstvím jukají z mnoha rohů četné další. Těžko uvěřit, že tento neskutečný festival barev, tvarů a nápadů je v podstatě jen z papíru.
KVĚTINY PRO PATRONKU A PYROTECHNICKÉ HRÁTKY
Neuvěřitelně dlouhý pestrobarevný průvod lidí ve slavnostních valencijských krojích se za zvuků dechovky jako had kroutí ulicemi a směřuje na náměstí Plaza de la Virgen s jediným cílem: složit květinové dary k nohám patronky Valencie – Panny Marie Opuštěných. K uctění patronky, která je o těchto slavnostech dominantou náměstí a zastiňuje dokonce i samotnou katedrálu, jsou vyhrazeny dva dny (17. a 18. 3.). Pannu Marii přitom oblékají do voňavého květinového hávu, který „šijí“ už tradičně především z karafiátů. Tento rituál, jehož se účastní kolem 200 000 členů jednotlivých fallas – mužů, žen a dětí včetně nemluvňat, bývá pro účastníky průvodu sice únavný, ale málokdo se možnosti poklonit se patronce a vyslovit i nějaké to tajné přání vzdá. Přitom přicházejí ke slovu i emoce a slzy.
Jestliže královnami průvodů bývají falleras mayores – ženy a děvčata, které reprezentují jednotlivé fallas, pak nekorunovanými králi jsou pyrotechnici. Jak říká staré valencijské přísloví, není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku. Tou dobou se do Valencie sjíždějí z celého světa vyhlášení specialisté, kteří se zábavnou pyrotechnikou zabývají. Celý týden se už kolem jedné hodiny odpoledne začíná zaplňovat rozlehlé radniční náměstí, i když mascleta, desetiminutová petardová show, začíná až ve dvě. A pak to vypukne. Těžko popsat nepopsatelné. Nejdříve si chcete zacpat uši, ale když překonáte toto první nutkání a zaposloucháte se do koncertu petard, zjistíte, že má rytmus, a pokud se usilovně snažíte, objevíte i jakous takous melodii. Skvělou podívanou bez jakýchkoliv výhrad je ovšem ohňostroj. Koná se také každý den, odehrává se samozřejmě v noci a patří, stejně jako mascleta, k vrcholům pyrotechnického umění, o němž se pak dlouze píše v novinách. Stejně tak o býčích zápasech, které se během slavností ve Valencii konají a v podstatě zahajují toreadorskou sezonu. MAGICKÁ NOC
Devatenáctého března na sv. Josefa mají obyvatelé Valencie volno. Dopoledne se na počest patrona tesařů slouží sváteční mše, obědvá se většinou v restauracích, obvykle odpadá i tradiční siesta, a všechny rodinné procházky směřují k fallas. V ulicích se nečepuje víno, jak je to při španělských slavnostech obvyklé, ale pije se horká čokoláda a pojídají bu~nuelos, tradiční dýňové koblihy. Do magické noci, v níž během několika minut shoří celoroční práce desítek umělců, zbývá už jen poslední odpoledne a večer. Volno nemají jen hasiči, kteří se připravují na vrchol slavností. Večer už jsou všechny hasičské sbory z blízkého i vzdálenějšího okolí v ulicích, připraveny jsou sanitky i strážci pořádku. Magická noc – la crema – může začít.
První plameny už tradičně vyšlehnou těsně po jedenácté. Všech se zmocňuje jakási podivná směsice radosti i smutku. Zvláště děti se na to, jak jejich „falla“ umírá v ohni, dívají většinou se slzami v očích. Když pak hodinové ručičky ukázaly půlnoc, hořela za pozorné asistence hasičů téměř celá Valencie. Oheň tak symbolicky spálil všechnu zlobu, potměšilosti i špatné úmysly a slavnostně přivítal jaro. A pak už davy lidí zamířily na radniční náměstí, kde do jedné hodiny ráno čekala na svůj osud poslední falla – gigantická postava Gullivera. A když pak za všeobecného jásotu přítomných padla do plamenů jeho hlava a oheň dokončil své očistné dílo, lidé se pomalu rozcházeli.
Ráno bylo město úplně čisté. Po slavnostech zůstala tu a tam jen malá skvrna na asfaltu a taky Panna Marie Opuštěných v trochu povadlém karafiátovém hávu. Příští „Las Fallas“ budou určitě zase velkolepé.
