Malá vesnička na pomezí Rhonských a Jižních Alp nesoucí jméno La Grave je lákadlem extremistů z celého světa. Ne, nebojte se, nejde o nebezpečné politické radikály, ale o vyznavače volného lyžování a snowboardingu. Právě toto místo pod majestátním vrcholem La Meije se v posledních letech stalo alpskou mekou freeridingu.
BAZÉN, NEBO KINO?
Řekneme-li francouzské Alpy, málokterý milovník zasněžených svahů zůstane neznale tápat. Uplynulo již dost let – respektive zim – od dob, kdy nám tyto rajské terény byly odepírány. Od počátku devadesátých let si také český lyžník dopřává stovky kilometrů perfektně upravených sjezdovek, které obsluhují pohodlné lanovky s gigantickou kapacitou. Servis bývá tak rychlý a dokonalý, že by se leckdy zastesklo po odpočinku ve frontě či zastávce nad vydřeným místem, které nám většinou nabízejí domácí svahy. Také rozhodování, co s dlouhým zimním večerem, bývá v těchto střediscích poměrně náročné. Našinec zvyklý z krkonošských a šumavských vesniček zajít „na jedno“ nebo se kulturně vyřádit s balíčkem karet je tady postaven před složitější otázku: Bazén? Kino? Nebo osvětlené kluziště? Ne, raději do tepla. Můžeme zkusit saunu a masáž v relaxačním centru. A co vklouznout do jednoho z barů či některé ze stylových restaurací nabízejících místní speciality i znamenitá francouzská vína? Nebo navštívit některý z krámků, kde se police prohýbají pod nejnovějšími modely sportovního vybavení, oblečení a nejrůznějších doplňků? Ještě že nám těžké rozhodování usnadňuje kurz koruny k euru.
ŽÁDNÉ SJEZDOVKY
Ano, právě taková jsou zpravidla francouzská střediska. Ale i zde nalezneme výjimku výrazně se vymykající standardu. Na dně údolí mezi Grenoblem a Brianconem leží malá vesnička stále si uchovávající svůj původní styl. Marně byste hledali moderní hotely a obří apartmánové stavby typické pro savojské resorty. Turisté jsou zde poschovávaní do rodinných penzionů či malých domů pronajímaných jako chaty. Náměstí – dá-li se takto označit rozšířené místo u průjezdní komunikace – pak zdobí perla ve zdejších ubytovacích možnostech. Jedinečný hotýlek bezpochyby pamatující začátky alpinismu v tomto kraji. Do La Grave se prostě nejezdí spát, jíst a nakupovat, ale užít si pocit, kdy se vám do krve dere adrenalin z prožitku volné jízdy po alpských svazích. Žádné sjezdovky – pruhy urolbovaných dálnic, které se hemží smýkajícími postavičkami, ale freeriding. To je největší deviza tohoto ojedinělého místa v plejádě horských resortů. Jeď, kudy chceš, nikdo ti nebude určovat trasu, diktovat, že na tu krásnou pláň či do úzkého žlebu nesmíš. Respektuj hory a nepřeceňuj své síly. To jsou jediná pravidla, která je ostatně rozumné dodržovat při alpinismu vždy a všude.
PÍPÁK DO LAVINY
Slunce odchází za ostré skalní hřebeny a nad údolím se stahují těžké černé mraky. V očích návštěvníků se objevují jiskřičky dětské radosti. Padají první vločky a všichni doufají, že okolní svahy pokryje vydatná sněhová peřina. Následující ráno nikdo nemůže dospat. Svítá a první zvědavý pohled za záclonu odhaluje ráj na zemi. Všechny stopy, hluboké nejméně 30 centimetrů, vedou k nástupní stanici. Do spuštění silných elektromotorů, pohánějících lanovod s kabinkami, zbývá více než půl hodiny, ale před budovou již postávají hloučky nedočkavců. Prostory u pokladny se rychle zaplňují, a přestože téměř všechny tváře anoncují rozzářený úsměv, zorničky mžourající v ranním slunci prozrazují lehkou nervozitu. Informační tabule totiž upozorňuje na třetí stupeň ve čtyřbodovém značení lavinového nebezpečí.
Ve vzduchu je cítit napjatá atmosféra. Nikdo nepokřikuje, hloučky se polohlasem radí a pohledy se občas upřeně podívají za vztyčeným prstem kamsi do vysněžených stěn pod vrcholem La Meije. Přilby, cepíny, lopatky a skládací lavinové tyče. To vše se objevuje ve výstroji netrpělivě vyhlížejících lyžařů i snowboardistů. S extrémem to tady prostě myslí vážně.
Zvon na kostelní věži, tyčící se nad reliéfem zasněžené vesničky, oznamuje příchod hodiny H a turnikety se roztáčejí. Dnes však nestačí jen platná jízdenka. Každý prochází ještě osobní kontrolou statného vousatého horala. Není potřeba pokládat žádné otázky. Kýženou odpověď obstarává malá krabička v jeho obří ruce. Lavinový vyhledávač očekává odpověď od svého protějšku, kterým je vysílač připevněný pod oblečením na alpinistově těle. „Dnes je to vážně nebezpečné. Nahoře napadlo přes půl metru prachového sněhu. Je trojka, takže tam bez ‘pípáku’ nemůžu nikoho pustit,“ vysvětluje jednomu snowboardistovi – jenž neodpověděl pípnutím – neúprosný kontrolor.LADNÉ KŘIVKY
První kabinky, připomínající barevné lentilky zavěšené do zářivě bílé krajiny, konečně vyrážejí k vrcholkům a vznášejí se nad panenskými svahy. S jednou přestupní stanicí dopraví své pasažéry do výšky 3200 metrů nad mořem a dále děj se vůle boží. Na první odvážlivce čeká surfing po neposkvrněné sněhové hladině s neuvěřitelným převýšením 1800 metrů. Právě teď a tady se dá zažít pravý adrenalinový orgasmus. Prašan stříká od skluznice prvního snowboardu, který kreslí ladnou křivku na čisté plátno připravené přes noc samotnou přírodou. Neodolatelná výzva dalším „umělcům“, kteří se spouštějí dolů do údolí. V horních partiích čekají jezdce záludnosti zasněžených skalních výběžků, kotliny, ze kterých se dostanete jen namáhavou chůzí, a především nebezpečné lavinové svahy. Proto porada nebo nejlépe společná první jízda s některým z domorodců není ostudou, ale rozumným počinem.
Poctivý sportovní výkon pak za den přináší každému průměrně čtyři až pět čar na společném díle. Tyto se v pozdních odpoledních hodinách zaníceně hodnotí z terasy zmíněného hotýlku na náměstí. Tady u dobré kávy poznáte ještě jednu zvláštnost, kterou se La Grave může pochlubit. Složení zdejší klientely je totiž jednoznačně nejpestřejší ze všech alpských středisek. Proslulost místního freeridingového ráje dnes pronikla až za oceán, a tak zde nejsou výjimkou partičky adrenalinových nadšenců z Kanady, Ameriky nebo dokonce protinožců z Austrálie a Nového Zélandu. Zejména začátkem dubna, kdy je každoročním vyvrcholením sezony závod Derby de La Meije, se La Grave skutečně hemží šílenci z celého světa. Závod spočívající ve volném sjezdu z výšky 3550 metrů nad mořem a za dobrých sněhových podmínek končící v údolí na kótě 1400 metrů nad mořem je skutečným extrémem.
Samozřejmě není každý den posvícení a každou noc půl metru čerstvého prašanu nenapadne. Ale ani v takovém případě nejsou návštěvníci střediska odkázáni ke znuděnému posedávání v kavárnách. Neoblomní alpinisté vybalují sněžnice, horolezecká lana a sedáky, aby za pomoci tohoto vybavení zdolali zbývající hůře přístupná sedla pod horou La Meije. Ostatní, kteří nepohrdají jízdou po upravených sjezdovkách, se pak snadno přesunou pomocí vleku a upravené vrstevnicové cesty do klasického alpského střediska Les 2 Alpes, se kterým je La Grave komerčně propojeno. Člověk tak urazí po hřebeni přibližně kilometr západním směrem a jako by se ocitl v jiném, zdánlivě bohatším zimním království. Kdo však jednou navštíví La Grave, ví, že se „bohatství“ alpských středisek nedá měřit na kilometry upravených tratí či počty vleků a lanovek.