La Línea – trať smrti

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL RICHARD EMBLIN
Na nejvyšším bodě kolumbijsk ých And, 2900 metrů nad mořem, existuje skupina ďábelsky odvážných mladíků, kteří si říkají PROFESIONÁLOVÉ. Chlapci, z nichž někteří teprve ned ávno překročili deset let, denně riskuj í životy na dřevěných kárách s ložisky místo kol na nejnebezpečnější silnici v Kolumbii, zvané LA LÍNEA 5. Silnice La Línea 5 spojuje hlavní město Kolumbie – čtyřmiliónovou Bogotu – s úrodnými oblasti kávových plantáží na východě a přístavem Buenaventura na pobřeží Pacifiku.
Po nejtěžším, padesátikilometrovém úseku, který překonává vrcholky And, denně projíždějí na tři tisíce osobních a nákladních automobilů. Na tomto nebezpečné úzkém úseku není žádná dopravní policie, a chybějí zde dokonce i dopravní značky. Jediným varováním pro řidiče jsou bílé kříže po stranách silnice na místech, kde již někdo jiný zahynul. Na této silnici, přetížené těžce supícími náklaďáky, můžete vidět kluky, kteří za plného provozu frčí na svých prkenných vozíčcích dolů nebo se zavěšení za kamióny nechají táhnout nahoru. Nebyl to kopec, ale horskej průsmyk. Jejich skejty byly dřevěný prkna stlučený hřebíkama, místo treků násady od lopat, na kterých byly hřebíkama chycený ložiska. To byl teda hukot. Cesta do kopce probíhala stylem chytni si kamión a jeď. Jenže chytit si kamión není žádná legrace. Čekal jsem u silnice asi čtvrt hodiny, než jsem ulovil červenýho CentroDiesela.
Čtvrthodina je čtvrthodina, ale furt je to kratší, než stát v Peci frontu na vlek. Cesta nahoru trvala asi hodinu a půl. Nahoře jsem se dohadovali, na kterou stranu pojedem, potom nasedli do svejch kárek a už se jelo. Svý pocity bych popsal asi takhle: očekávání-vzrušení-obavy-strach jako kráva-extáze. A byly přímo úměrný rychlosti mýho mozku. Nebyla to žádná sranda. Na silnici byl slušnej provoz a vozejk se při padesáti klepal takovým stylem, že mi ze zubů padaly plomby, před vočima jsem měl mlhu a v kalhotech jsem čekal každou chvíli trochu shitu. Srdce mi bušilo 400 za minutu a adrenalin mi proudil tělem místo krve. Potom, co jsem dojel dolů, půl hodiny jsem jenom ležel, klepaly se mi ruce a nohy, total error v mojí hlavě. Mezi tím, co jsem se sbíral, sehnala parta nějaký kšefty. Aby byl vozejk těžší – potom rychlejc jede – sehnal si každej nějaký věci od lidí a převážel jim je za prachy na druhou stranu. Slušná vychytávka. Cesta zpátky byla celkem v klidu až na to, že El Negro, kterej byl vostrej černej typ s usmolenejma vlasama, vypadnul v zatáčce z vozejku, slušně se vodřel a prásknul se do kokosu. Na první pohled obludné a fascinující, ale tam, kde selhává státní správa, obstarávají tito kluci jakousi první pomoc řidičům, kteří pro poruchu zůstali viset v kopci. Ovšem jak pro ně samotné, tak pro jejich rodiny znamená tento „sport“ jejich ratolestí vítaný přísun peněz. Vozíky, které se cestou nahoru jednodu še zavěsí lanem za nárazník náklaďáku (často těsně vedle výfuku), převážejí všechno možné: Pneumatiky, motorový olej nebo svíčky pro porouchané nebo uvízlé kamióny, dříví nebo potraviny pro rodinu.
Cestou dolů se tito malí speditéři na některých místech řítí rychlostí prý až přes sto kilometrů v hodině. Jako brzdy jim slouží jen kusy starých pneumatik, při kter é jednoduše nohama brzdí přímo o vozovku. „Jedinou vlastností, kterou potřebujete, je chladná mysl a trocha zkušenosti s prudkým zatáčením v silničním provozu a maximálně vědět, jak proklouznout pod jedoucím kamiónem,“ říká Ruben Dario Caicedo. Tenhle „Bláznivý chlapík“, jak mu říkají, je veterán – je mu již 35 let. Koncem osmdesátých let postavil první vozík, aby se mohl dopravovat mezi dvěma městy, ležícími na opačných stranách horského hřebenu. „V té době jsem byl jediný, kdo se tam volně pohyboval,“ říká Rube. „Dnes již téměř každý má své vozítko a může si vydělávat službami řidičům,“ pokračuje. Podle jeho názoru on a ostatní vozíčkáři dokonce udělali silnici bezpečnější. Například při jízdě dolů pomocí znamení ukazují protijedoucím řidičům, zda je silnice za nimi volná k předjíždění. Tragické ovšem je, že takováto služba motoristům je velmi nebezpečná a riskantní. Často se totiž stane, že se kára vymkne řízení nebo její řidič špatně odhadne rychlost či vzdálenost a střetne se s protijedoucím kamiónem. Ruben Dario Caicedo ani neuvažuje o nebezpečnosti této činnosti. „Je to způsob života, kde je stejně důležité posloužit druhému v nouzi, vydělat nějaký ten dolar, jako jet rychle.“ Káraři přitom obvykle požadují jen velice málo za své služby. Jednoruký El Chomo říká: „Vydělám si kolem dvaceti dolarů za den, když mám štěstí. Je v tom jedna padesátikilometrová jízda dolů a zpět nahoru.“ El Chomo přišel o svou ruku kdysi v dětství při jiné automobilové nehodě.
A dnes je jednoruk ý El Chomo pyšný na své umění jízdy: „Je to jednouché, když chci zatočit na pravou stranu, místo pravou rukou tahám za oprať celým tělem.“ Druhej den začalo pršet a El Loco chtěl jet na káře. Bylo na něm vidět, že má vozejčkářskej absťák, Vyrazil na svým vozejku z kopce a my za ním. El Loco jel hodně rychle, dvakrát hodil šílenýho slajda do protisměru, byla to fakt hrůza. A pak to přišlo. El Loco si to vjel šedesátkou do zatáčky Coso La Cama. Každej, kdo to tam jen troch zná, ví, že tahle zatáčka se dá projet tak ve třiceti a ještě se štěstím. El Loco přelétl přes svodidla a spadnul dolů ze skály. Byl na místě mrtvej. Na místě nehody postavili lidi z partičky El Locovi pomník, trochu na něj zavzpom ínali, bylo smutný. My s Serim jsem z toho taky byli vedle, a tak jsme se sebrali a vyrazili na sever. I ti největší fandové tohoto sportu mladých „Profesionálů“ neskrývají skute čnost, že tyhle nezdobené káry jsou vlastně otevřenými rakvemi. Statistiky jsou totiž neúprosné. Na silnici La Línea 5 se každý rok zabije kolem 40 lidí. A ze čtyř vozíčkářů dva umírají ještě před dosažením věku šestnácti let.