Napájena potůčky a řekami vytvořila majestátní tok. Zařízlá do masivu Českého středohoří a Labských pískovců opouští hrdá a velebná naši republiku. Je to řeka Labe. Jejím kaňonem se prohánějí větry a s sebou přes hranice unášejí drobný hmyz, stejně jako voda korýše. Řece je to jedno. Kašle na pasy a veterinární povinnosti. Je tady již věky. My lidé jsme z jejího pohledu jen bezvýznamní tvorové. Byla tady, když u jejích břehů budovali Keltové svoje oppida, když si Slované vybírali z Řípu svou vlast. Bude tady, když my už nebudeme…
EXOTIČTÍ OBYVATELÉ
Labe u hranice je svým způsobem jedinečné. Od střekovských zdymadel směrem ke hranici je to zřejmě poslední přirozený úsek na velkém toku v republice. Jeho lužní porosty, místní tůně, trhliny bahnitých břehů i štěrkopískové naplaveniny udržované během roku kolísáním hladiny přinášejí množství potravy a úkrytů rozmanitým druhům bezobratlých od měkkýšů po potápníky, vodomily, ploštice a vážky, z nichž některé byly donedávna považovány za vyhynulé. Řeka sloužila jako vodní cesta nejen lososům (Salmo salar), kteří se díky lidské péči do našich vod znovu vrátili, ale i mihuli říční (Lampetra fluviatilis), placce pomořanské (Alosa alosa) či platýzům bradavičnatým (Platichtys flesus). Z Německa k nám podél Labe znovu doputoval kdysi vyhubený a dnes chráněný bobr evropský (Castor fiber). Ale vyskytují se tu i jiní „exoti“. Takovým exotickým přistěhovalcem je například východoasijský krab říční (Eriocheir sinensis), velký korýš původně z čínské provincie Fu-ťien, obvykle rozšířený v Japonsku a na Dálném východě Ruska. Rak americký (Oreonectes limosus), který se pozná podle pruhovaného zadečku, se k nám dostal proti vodě z Německa, kde byl neuváženě vysazen v 19. století. Nahrazuje mnohem citlivějšího raka říčního (Astacus fluviatilis), kterému čistota vody spodního úseku Labe už nevyhovuje. Košatka asijská (Corbicula fluminea) do labských vln „připlula“ až z Japonska, Korey a Dálného východu. Její ulity se po povodních v roce 2002, které dokonale „vypláchly“ labské dno, našly navršené nedaleko Litoměřic.
DOPRAVNÍ TEPNA
Pro lidi bylo Labe vždy zdrojem života. Dávalo vodu pro dobytek a pole. Sloužilo jako dopravní tepna. Od nás putovalo obilí, víno a dříví výměnou za mořské ryby, sukno a kovy. Zřejmě první písemný doklad je z roku 1057 – tzv. zakládací listina kapituly litoměřické. Spytihněv II. v ní přenechává kapitule příjmy ze cla od kupců přivážejících po Labi zboží. Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní, která jako první podnikala v lodní dopravě, byla založena 1. 5. 1822. Kuriózně nevlastnila žádné lodě, a proto si musela plavidla i provozovatele na Labi najímat. První přístav v Ústí nad Labem pomáhala financovat zase železnice, která nestíhala dodávky uhlí, cukru, strojů a dalšího materiálu, ale mohla si zajistit překládku na loď. To, že bylo potřeba se o Labe a jeho břehy kvůli lodní přepravě starat, bylo jasné i úředníkům Rakouska-Uherska. Proto roku 1895 schválili projekt na kanalizování Vltavy a Labe z Prahy až ke hranicím. Dopravní systém fungoval samozřejmě obousměrně. Lodě bývaly proti proudu taženy zvířaty a lano vedlo přes stěžeň, aby se nezachytávalo o pobřežní křoviny. Od druhé poloviny 19. století se vlek lodí na Labi zlepšil, protože spojená Hambursko-magdeburská paroplavební společnost zavedla řetězové parníky, které využívaly řetěz položený na dně řeky. Systém byl poměrně jednoduchý, řetěz procházel bubnem na lodi, čímž se loď posouvala kupředu, a pak se ukládal zpět na říční dno. Nebyl to labský vynález, metoda byla odzkoušená už dříve na francouzské Seině. Řetězové parníky mohly doplout z Hamburku do Mělníka. Každopádně koncem 19. století předčilo Ústí nad Labem v překládce i Terst, což byl největší rakouský námořní přístav. DĚDICTVÍ UNESCO
Velký český lodní dopravce využívající Labe – Česká plavba labská je v současnosti v konkurzu. Ani největší česká řeka ji nedokáže uživit. Kvůli nestabilní hladině (v roce 2002 byly povodně, následující rok sucha) objem přepravy rapidně klesá. Podle manažerů plavby ji mohou zachránit jen vodní díla Malé Březno u Ústí nad Labem a Prostřední Žleb u Děčína, která zajistí optimální stav hladiny po většinu roku. Ministerstvo životního prostředí ČR stavby neschválilo a také němečtí ekologové se obávají, že výstavba jezů na české straně zhorší samočisticí vlastnosti Labe. Mělo by to mít negativní dopad na jakost pitné vody v Drážďanech. Z těchto důvodů je podpora z německé strany nepravděpodobná, takže přehrady za 7-9 miliard korun by platil český stát, respektive daňoví poplatníci. Co z toho budeme mít? Možná nějaké pracovní příležitosti, možná o kousek lepší životní prostředí. Co do prašnosti, hlučnosti a množství výfukových plynů je lodní doprava rozhodně šetrnější. Také je levnější, to je ovšem výhoda jen pro klienty. Ale má to vůbec smysl? Vedle řeky se zrovna nákladně přebudovává, tj. zrychluje železniční koridor.
Alexander von Humboldt v době, kdy projel již velkou část světa, prohlásil z vrchu nad Ústím nad Labem, že krásnější krajinu neviděl. Až k labským břehům zasahují chráněné krajinné oblasti České středohoří a Labské pískovce. V minulém roce se zpracovával návrh zapsání pískovcových skalních měst Českého ráje do světového dědictví UNESCO. Předepsanou součástí návrhu je srovnání s podobnými oblastmi v Čechách, Evropě i ve světě. Z posuzování odborníků vyplynulo, že v pískovcových oblastech mírné klimatické zóny (je nutné odlišovat od pískovcových oblastí např. v Utahu či Novém Mexiku) mají Labské pískovce jedinečné postavení. Svou hloubkou 300 metrů je Labský kaňon největším pískovcovým kaňonem v Evropě a aspiruje do zapsání světového dědictví UNESCO. Jednání o tom právě probíhá. Po postavení jezů by nominace této oblasti byla ohrožena. Zápis do světového dědictví UNESCO přináší nároky na výkon státní správy, ale také množství návštěvníků. Může to být jeden z klíčů k rozvoji regionu, který nebude žít z tranzitní dopravy po Labi, ale z turistiky…
