Když se řekne “severní Čechy”, tak se lidem vybaví inverze.
“Věřte mi, že 90 % téhle země vůbec netuší, co tady je. A když přijedou poprvé, tak jsou naprosto uchvácení, kolik je tady krásy,” řekl ředitel našeho nejmladšího národního parku. Ví, o čem mluví. České Švýcarsko zná nejen z hlediska své funkce, ale i jako milovník, který terén prošlapává nohama fotografa. Jenže tahle krása v sobě skrývá i mocný finanční potenciál. Pryč jsou doby, kdy “příroda patřila všemu pracujícímu lidu” a nedalo se na ní nějak extra vydělávat. Když jsem se s diktafonem vydal za krásou říčky Kamenice a největším skalním mostem v Evropě, našel jsem mimo jiné velké české pískoviště, ze kterého si leckdo snaží usypat na svůj domácí píseček. Ve chvíli, kdy chladný stín pískovcových věží překryl strmou soutěsku, jsem se musel zamyslet, kolik musím zaplatit, abych mohl vejít dál. Nad skalami zakroužil sokol a kašlal na poplatky.
PŘESILOVKA 1000 KU 210
Původně na místě dnešního Hřenska stála jen krčma sloužící plavcům a vorařům. Později, zhruba od poloviny 16. století, se už v této oblasti začínají trvale usazovat lidé. Dnes Hřensko bývá titulováno nejen jako brána do pískovců, ale i jako vřed na jinak krásné tváři národního parku.
 Výhled z Rudolfova kamene na Koliště a Růžový vrch. |
Ten začíná v bezprostřední blízkosti Hřenska a jmenovaná obec je opravdu vstupní branou. Ovšem zejména pro německý kapitál trhovecké povahy. Obecní úřad lze najít díky tomu, že jeho označení je výš než ručníky s výjevy Pearl Harboru či žlutoušatými Pikachu. “Je to pozemek bývalého starosty pana Havla a ten jej pronajímá trhovcům. A protože se jedná o soukromý pozemek, nemůžeme s tím nic dělat,” vysvětluje slečna Jana Kočová, pracovnice obecního úřadu. Z oken hotelu Hawel je výhled na stovky stánků lidově – asijského trhoviště. Pan Havel je jedním z řady zdejších starostů, kterým se díky informacím z radnice podařilo přijít k pozemkům. Tady co metr čtvereční, to nuget odkapávající z vietnamského stánku. Jsou tu rozprodané dokonce i chodníky. Ne každý je z toho nadšený.
Zahraniční auta jsou opravdu dost nevybíravým způsobem naváděna ke stánkům s levným zbožím. Evidentně pirátsky kopírovaný CD Boba Dylana s nekvalitní grafikou obalu stál 10 DM. Stánky jsou podél všech větších cest i přesto, že Hřensko má vlastní kryté obecní tržiště. Ovšem má jej v pronájmu jeden z místních asijských podnikatelů, který platí obci jen tolik, aby mohl manévrovat u soudního řízení. “Hřensko patří tak pěti šesti Vietnamcům, kteří mají za sebou právníky,” odhaduje slečna Kočová a pokračuje: “Čechy nechtějí, vyhazujou je z parkovišť, kopou do aut. Přitom máme evidovaného coby místního jednoho, zbylých přibližně 1000 je v evidenci cizinecké policie. Trvale hlášených je v Hřensku 210 lidí.” No to už je slušná přesilovka. Kde se tu vzali? “Dyť jim Němci dali 100 000 Kč, když opustí Německo,” vyslechl jsem si od personálu v restauraci U Kamenné žáby. “Jo, říká se to,” potvrdila možnou fámu Jana Kočová na obecním úřadě. Češi prý jdou spíš za přírodními krásami. A ty začínají v podstatě za humny. I romantika na lodičkách stojí za to. K nim se dostanete soutěskou rovnou z Hřenska.
NEJKRÁSNĚJŠÍ JSOU SOUTĚSKY
 Obere Schleuse na Křinici. Už ve středověku zde stávala přehrádka, jejíž voda sloužila k plavení dřeva. Dnes zde saská strana provozuje plavbu lodiček. |
“Pravčická brána a soutěsky – to je to nejhezčí, co národní park má,” tvrdí pár českých hlasů uprostřed německé kakofonie hřenských restaurantů. Někteří z místních nezaváhali a soutěsky koupili. Jiní, nemístní, zase koupili pozemek pod Pravčickou branou. Takže chcete se podívat na zdejší nejznámější fenomény? Nezapomeňte si s sebou peněženku. Hluboké kaňony, které můžete za poplatek proplout na vlnách říčky Kamenice, sedíce v pramici, romantikou vzdáleně připomínají Grand Canyon. Cenná deviza tohoto území je jasná na první pohled. Nejen přírodovědně, vždyť soutěsky jsou svým zastíněním ideální například pro některé druhy kapradin a mechů, ale zejména esteticky. Turisté tato místa obdivují od chvíle, kdy se zdejší nádhera mezi lidmi z blízka i daleka rozkřikla.
“Zájem uchování krajinných a přírodních krás zde vytčených jest zájmem veřejným,” pravil Rudolf Maximovič, konzervátor a ochranář, už roku 1932. Proč by se ale příroda měla ukazovat zadarmo? Tato místa patřila dle katastrálního plánu obci Hřensko, která je prodala. A nebyla by to “ta naše povaha česká”, kdyby v tom nebyl nějaký zádrhel. V prodeji pozemků, který obecní zastupitelstvo schválilo, se angažoval pan Hruška a paní Kozáková. První jmenovaný je místní zastupitel a paní doktorka zase pracovala jako právník obecního úřadu a vyřízení prodeje měla na starosti. Tedy oba měli přednostní přístup k informacím. Pozemky byly prodány soukromníkovi panu Šimůnkovi, který je obratem prodal dál. Firmě Elbis, jež provozovala výlety na lodičkách za poměrně slušnou úplatu. Jedna cesta za 45 korun. Pan Hruška byl, ó jaké překvapení, člen dozorčí rady a člen představenstva firmy Elbis. Dnes pro změnu na jedné ze soutěsek provozuje lodní dopravu JUDr. Kozáková. Prodeje pozemků okolo soutěsek jsou dodnes nevyjasněné a čeká se na výrok soudu o zneplatnění původní smlouvy. Celá historie ještě není soudně uzavřená, ale pozemky už znova patří státu. Vykoupila je Správa národního parku za zhruba stejnou cenu, za jakou ji získal bývalý majitel. Příroda zkrátka nepřišla, stát ano. Pozemek, tedy starost o lesy a věci týkající se jejich obhospodařování, získal stát, přímý zisk z turistiky zůstal firmě. Tentokrát se vlk nažral a koza…?
SKALNÍ GIGANT SE SOKOLÍM HNÍZDEM
V Evropě je nejmohutnější. Tyčí se 19 metrů nad zemí. Má rozpětí 30 metrů a šířku maximálně 8 metrů. Cesta k němu je značená červenou turistickou značkou a stezka není nijak náročná. Existuje možnost vyhlídky na Pravčickou bránu z místa, které je přibližně stejně vysoko, jako brána sama. A jedná se opravdu o úchvatný pohled. Dokonce si zážitek lze umocnit při odpočinku s pivkem či kafíčkem. Restaurace Sokolí hnízdo hnízdí přímo pod skalním mostem a odpočinek na lavičkách pod skalním masivem je příjemný. I restaurace samotná má estetický interiér, na kterém oko turisty spočine se zalíbením. Tedy pokud zaplatí 40 Kč za vstup.
Vybírání poplatků za vstup do chráněného území není žádnou novotou a mnohde je už roky uplatňováno. U nás i v cizině, včetně vzorově vedených parků v USA. Není na tom nic nelegálního a příroda, potažmo lidé v ní z toho mohou profitovat.
Aby bylo jasno, tady se platí za vstup na pozemek, který patří soukromé firmě. Zaplatíte a dostanete se k restauraci, velmi jednoduchým záchodům, informačnímu centru. A k samotné bráně. Jde tedy o jakési mýtné a platbu za úklid a udržování zdejších prostor. Dle sčítání tady projde v sezoně až 1200 lidí denně, což uvádí i výroční zpráva parku. Naproti tomu pan Krenke tvrdí, že jde o číslo značně nadsazené a denní návštěvnost v sezoně by měla být okolo 300 osob. To ale nic nemění na tom, že na státní vyhlídku jiná přístupová cesta nevede. Všichni, kterých jsem se ptal, mi potvrdili, že došlo k pochybení státního úředníka tím, že nebylo na pozemek uvalené věcné břemeno, takže opravdu nemusí být na vyhlídku nikdo vpuštěn.
 Mláďata sokola stěhovavého – pýcha Českosaského Švýcarska. Roku 2001 opustilo skalní hnízda zdejších pískovcových skal přes 30 mláďat tohoto ohroženého dravce. |
Prodej tohoto lukrativního pozemku se měl uskutečnit roku 1992 a v té době byla Pravčická brána v rámci Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Dnešním, tedy posledním majitelem je firma PAAL, kterou zastupuje pan Alexei Krenke. Přestože jednatelem je občan Ruska, základní kapitál do firmy vložený je holandského původu. A při stopování prodeje se ukázaly i peníze Lichtenštejnského knížectví. Zdá se, že vstupujeme do evropských struktur. Kam jdou peníze, tedy zisk z toho, že projdete dál? “Protože s naším pozemkem bezprostředně sousedí pozemky státní, existuje mezi námi a vlastníky těchto pozemků, tedy státem zastoupeným národním parkem, předběžná dohoda o převodu části finanční částky získané prodejem vstupenek ve prospěch státu. Zisk, který tu máme, jde do oprav. Natřeli jsme zábradlí, 2x denně se tady uklízí,” říká pan Krenke a pokračuje: “Peníze chceme dát do společných projektů se správou národního parku. Taky bychom tady chtěli zavést vodovod, odborné vsakování odpadních vod a udělat další úpravy včetně estetičtějších záchodů. To nás může stát až 4 miliony korun.” K vybudování vsakovací jímky či zavedení vody je nutná výjimka ministerstva životního prostředí. O udělení se jedná. Je pravdou, že uklizeno – i přes obrovské množství turistů v prostorách pod “Pravčandou” – je vzorně. Na Sokolím hnízdě nejsou ubytovací kapacity a pan Krenke tvrdí, že jejich zřízení neplánují. “Rádi bychom tu udělali muzeum. Udělat objekt přitažlivý pro turisty má ekonomický smysl. Zvlášť když pomocí Internetu můžeme dělat propagaci po celém světě. Odráží se to ve větší návštěvnosti a i množství dotazů na naše informační centrum.” Ovšem stanovisko Petra Bauera, botanika CHKO Labské pískovce, je skeptické: “Zavede se vodovod, záchod, a návštěvnost vzroste. Vzniknou ubytovací kapacity, a příroda přijde zkrátka.” Právě správa CHKO v minulosti stavbu vodovodu nepovolila. V podobném duchu se nesou i obavy pracovníků správy NP. Slovům jejich ředitele lze porozumět snadno: “No to je to, čeho my se trochu bojíme. Když tam bude vodovod, může tam nastat tlak na celoročně provozované zařízení.” Budoucnost dalšího vývoje má teď v rukou ministerstvo životního prostředí. Možná ale, že opravdu půjde podnikatelský záměr ruku v ruce s trvale udržitelným rozvojem a k přírodě šetrným turistickým ruchem, jak si přeje pan ředitel Patzelt a mluví o něm i pan Krenke. Konec konců, sám říká, že “pravidelně pozoruje ze své chalupy kamzíky”. Zprvu jsem mu to nevěřil, ale dostal mě. V nedalekých Lužických horách byli opravdu vysazení a chodí se toulat až do Pavlina údolí.
MOŘE PÍSKU A TŘI ŽÍŽALY
Historie oblasti, která je v současnosti národním parkem, je úctyhodná. Nebo se vám zhruba 700 milionů let geologického vývoje zdá málo? Tolik času bylo potřeba, aby vzniklo to, co dnes obdivuje víc než milion turistů ročně. Ovšem z celé geologické historie je nejdůležitější období křídového moře, které se tady rozlévalo před zhruba 95 miliony let. V té době pískovce a další usazeniny vytvořily více než kilometr mocná souvrství. Zdejší pískovce se rozpadají podle na sebe kolmých puklin a dále rozrušující eroze stále modeluje úchvatné skalní věže, součásti pískovcového města. Bráno pohledem geologa, nespočine zrak jen na výsledcích procesu sedimentačního, ale i vulkanického. Vrch Růžák, jedna z dominant parku, je čedičový a má nápadně kónický tvar.
 Strážce Dolního Žlebu se vypíná vysoko nad největším pískovcovým kaňonem Evropy. |
Při toulkách mezi vlhkými roklemi se neodbytně vtírá pocit, že trpaslíkům a skřítkům by se tady dařilo. Nejrůznější zákoutí, různě velké převisy se splývajícími závěsy kapradin a tajemnými tvary zelenavých játrovek – to je to pravé trpasličí bydlení. Takže když se doopravdy objeví u Rynartic, tak se není zas až tak moc co divit. Jsou pískovcoví a hoví si ve svém skalním podkladu. Někteří mají dokonce nově namalované oblečky. Doklad toho, že fantazie fungovala na některé podněty stejně i před staletími. Tihle vznikli ve století devatenáctém.
Nejste geologové či “trpaslíkohledači” a jen se díváte, co je tady hezkého? V listí šustí nějaký pták a hladově přehrabuje listí zvlhlé deštěm. Máte-li štěstí, tak můžete pozorovat nezodpovědného černého kosáka hledajícího potravu na stráních Růžáku. Může klidně sezobnout vzácnost druhu Helodrilus oculatus. Při větším hladu a extrémním štěstí si jídelníček zpestří soustem s názvem Dedrobaena vejdovskyi a jako zákusek mu poslouží Dedrobaena attamsi. Co na tom, že jde jen o tři různé druhy žížal. Kosákovi by asi bylo jedno, že mu takhle přišli k chuti máloštětinatci, kteří nebyli nalezeni nikde jinde na světě. Národní park ale nebyl založen jen na ochranu žížal. Mezi vzácné patří desítky druhů hmyzu, v okolí Vysoké Lípy se udává 977 druhů motýlů. Fantasticky bohaté spektrum nižších rostlin a hub proslavilo zdejší pískovce v biologickém světě. Lokalita kapradiny (Trichomanes speciosum), která tady byla nalezena roku 1993, je jediná ve střední Evropě. Plujíce na lodičkách, můžete buď poslouchat informační ševelení bidlařovo, nebo pátrat po rostlinách, které dokumentují inverzní charakter soutěsek. To znamená, že vlivem proudění vzduchu, zástinu a dalších mikroklimatických činitelů tu dochází k teplotním zvratům. Violka dvoukvětá (Viola biflora) je jedním z typických zástupců míst. Ve stinných štěrbinách můžete objevit světélkující mech dřípovičník zpeřený (Schistostega pennata). Ze 67 druhů ptáků poletujících, trylkujících a občas i hnízdících v prostorách parku je plných 20 % uvedeno v některém ze stupňů ohrožení. Navíc existují smělé úvahy o navrácení některých druhů, které už z české strany pískovců vymizely. Jedná se třeba o tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Odvážnost těchto plánů vynikne v porovnání se stejným záměrem v Krkonoších, kde pokus o reintrodukce, tedy zpětné vysazení tetřevů, selhal. Turisty atakovaná Pravčická brána, stejně tak jako soutěsky Kamenice patří k první zóně NP, ale zrovna tam by to tetřevi ve zdraví nepřežili. Jsou citliví na vyrušování a lidská halasnost pro ně může být fatální. Celková rozloha prvních zón je 1702 ha, což je zhruba 21 % rozlohy parku. A v některých skrytých soutěskách se sladkým borůvčím by se snad tetřevům zalíbit mohlo.
AMERICKÁ INVAZE
 Závěr údolí Suché Bělé. Vpravo vzadu jsou Tetřeví stěny. Vlevo na podstavci je věž Stříbrné stěny. Do masivu Stříbrných stěn byla v polovině 16. století vyražena 40 m dlouhá záhadná štola neznámého účelu. |
Pro lepší pochopení pojmu “invazní druh” je dobré uvést příklad z nejznámějších – králíci v Austrálii. Šíří se bez zábran a likvidují hráče na poli domácího biologického fondu. Totéž platí i pro pěknou borovici vejmutovku (Pinus strobus). Daří se jí – no jako králíkům v Austrálii. Vytlačuje celá původní společenstva a tím vlastně mění smysl existence národního parku. V současnosti má tříprocentní úspěšnost v dobývání zdejšího druhového zastoupení dřevin. Jedním z ohrožených organismů je rojovník bahenní (Ledum palustre), rostoucí ve společenstvu s naší borovicí lesní (Pinus sylvestris). Oba vejmutovka vytlačuje. Přestože se pěstuje v Evropě již od poloviny 16. století, její výskyt v Českém Švýcarsku je zaznamenán až z roku 1798. Ovšem v lokalitě Na Tokáni už rostou nádherně plodící stromy a místy les připomíná vejmutovkovou plantáž. “Myslím, že zastavit to jde. Jenže je to proces, který bude trvat desítky let,” optimisticky tvrdí ředitel národního parku Zdeněk Patzelt. Tahle borovicová potvůrka se dokáže uchytit na pískovcových skalních římskách a dalších velmi nepřístupných místech, takže její likvidace bude asi záležitost nejen lesáků či ochranářů, ale i lidí se zkušeností v pískovcovém lezení. Vejmutovka není jediná nepůvodní dřevina, modřín taky není zdejší. Ale ten se aspoň “chová slušně”.
V roce 2000 stál boj s vejmutovkou 460 865 Kč, které správa NP získala z Progamu péče o krajinu. Její hlavní zápor je v tom, že pod jejím zastíněním a jehličnatým opadem se skoro nic neuchytí. Likvidace bylinného a mechového patra pod ní je markantní. Ale i její příbuzná, naše borovice lesní, má s mladými semenáčky katastrofální problémy. Hlas místních, byť se správou vycházejí víceméně v dobrém, zní ale tónem nechápavým: “Co je to za ochranáře, když tady kácejí tak krásné stromy!” Jenomže kdyby to tak nebylo, zmizí mnoho jiných, třeba ne tak nápadných krásek. Na druhou stranu je nutno přiznat, že vejmutovky jsou opravdu krasavice. Svými dlouhými, jemnými svazečky jehličí atakují esteticky založená srdce milovníků přírody. Ale takový králík, pokud není v Austrálii, taky není škaredý. Nebo snad ano?
PŘED 10 000 LETY
 Rudolfův kámen – místo dalekých výhledů. Skála plná železitých inkrustací nese jméno Rudolfa Kinského od poloviny 19. století. |
Křídové moře dávno ustoupilo a pískovcové věže strmě čněly do výšky, zatímco pod jejich erodovanými převisy se usídlili první “místní”. Doklady jejich činnosti – pazourkové nástroje – se nacházejí právě v hlínách pod pravděpodobnými nocležišti. Zhruba v 6. století je vystřídali Slované, kteří svoji stopu v historickém sedimentu času nechali v podobě místních názvů. I říčka Kamenice je toho dokladem. Později se pod převisy vystřídali bratři v Kristu a dnes slouží ke spaní. Je tam měkoučce nastláno listí, většinou pod ně nezatéká a dřevo na vaření je na dosah ruky. “Já myslel, že jste strážce,” vylezlo ze spáčů, které jsem se vydal fotit. “Už jsme na jednoho takového narazili. Zašel do křoví, vrátil se s odznakem a už kasíroval,” zdůvodňovali svoje oprávněné obavy. Zákon totiž jasně říká, že je zakázáno nocovat ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Jednou z častých zastávek trempů obého pohlaví bývají zbytky skalního hradu Falkenštejna z přelomu 13. a 14. století nedaleko Jetřichovic. Ale skalních hradů je tady víc. Zdejší romantická zákoutí byla oblíbeným uměleckým námětem. Švýcarský malíř Adrian Zingg, jenž zde začal působit roku 1766, a jeho kolega a přítel Anton Graff jsou považováni za autory názvu této oblasti, který měl připomínat skalnaté partie jejich švýcarské domoviny.
Při zakládání národního parku vznikají obavy a někdy i iniciativy starousedlíků jdoucí proti vzniku parku. “Měli strach, že nebudou moct chodit na houby, ale v návštěvním řádu je napsáno, že místní lidé se mohou pohybovat po celém území NP. Někteří se oprávněně báli, že mají za humny 1. zónu a nebudou moct za plot,” osvětluje strategii vycházení s místními ředitel Patzelt. A jak se zdá, vstřícnost se vyplácí. Místní povětšinou chápou, proč tu národní park je, a park se stará, aby usedlíci byli co nejméně omezováni. “Všechno je v komunikaci,” pravil ředitel a mně nezbylo než souhlasit.
HISTORIE NÁRODNÍHO PARKU ČESKÉ ŠVÝCARSKO
1739 – Jan Josef Thun jako první přišel s ochranou lesa této oblasti, zakázal na svém území děčínského panství těžbu dřeva
1933 – vyhlášeny tři velkoplošné rezervace (Pravčická brána, Tichá soutěska a Tiské stěny, které leží mimo území dnešního NP)
1953 – první návrh na zřízení Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce
1972 – založení CHKO Labské pískovce
1991 – zřízení NP Saské Švýcarsko na německé straně
1993 – vládě poprvé předložen zákon o NP České Švýcarsko
1996 – přepracovaný zákon byl zamítnut
1998 – nový zákon předložen vládě k projednání
1999 – zákon č. 161/1999 schválen 2000 – započala platnost zákona, kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko
