Následující povídání je vlastně příběh života jedné rodinky labutě velké (Cygnus olor), kterou jsem pozoroval na jejím hnízdišti od jara až do podzimu, kdy odletěla na své zimoviště. Všechno to začalo jednoho časného sobotního rána…
Je jaro a nedaleko Kožlí u Orlíku v jižních Čechách projíždím na kole podél nenápadného rybníčku Bohce. Jeho vodní hladina se v ostrém ranním slunci třpytí jako tisíce perel, celá je přitom obklopená prstencem vysokého štíhlého rákosí. Z něj se jako přízrak vynoří labutí rodinka. Všichni její členové plují pěkně v řadě za sebou. Jako první čeří vodní hladinu samice s polozdviženými bílými křídly, s dlouhým obloukovitě prohnutým krkem, oranžově červeným zobákem, u kořene s černým hrbolem, který je charakteristický právě pro labutě velké. Za labutí pluje šest popelavě hnědých mláďat a řadu uzavírá ostražitě hlídající samec. Dokonalý obraz, který bere dech. Labutě si mě svým zvláštním kouzlem k sobě připoutaly a já už vím, že se sem za nimi budu stále vracet.
BOJOVNÝ LABUŤÁK
Labutě na své hnízdiště přiletěly ještě několik týdnů před mojí první návštěvou. Rybník si vybraly, protože mají rády stojící nebo pomalu tekoucí vodu s mělčinami u břehů s bohatým vodním rostlinstvem (tzv. submerzní vegetací) a porosty rákosu. U nás v Čechách hnízdí téměř 90 % labutí na rybnících, ostatní si vybírají slepá ramena řek, tůně a podobná místa. Páry obsazují hnízdiště velmi brzy z jara, často ještě při zamrzlé vodní hladině. Samec pak vybraný revír urputně brání proti ostatním labutím a dalším vetřelcům včetně člověka.
A tak pokaždé, když jsem se k rybníku přiblížil, plaval labuťák proti mně s polozdviženými křídly a nazad položeným prohnutým krkem, aby mi dal najevo, kdo je tu pánem. Několikrát se proti mně rozlétl nízko nad hladinou přes celý rybník. Už jeho vzlétnutí z vody vypadalo velmi hrozivě. Hlučně se rozbíhal po hladině a mávání jeho křídel doprovázelo ostré svištění. To jsem právě stál s teleobjektivem upevněným na stativu několik metrů od břehu, s nohama hluboko zabořenýma v měkkém bahně. Rychle jsem udělal krátkou sérii snímků a těžkopádně bahnem ustupoval zpět. Jen málo chybělo, a labuťák na mě zaútočil. Svým zobákem a křídly může způsobit vážná poranění. Cizí labutě také obvykle před místním strážcem revíru ustoupí bez boje, při potyčce totiž často prohrávají.
PARTNERSKÁ VĚRNOST
O labutích se traduje, že smrt jednoho z partnerů dokáže ten druhý přežít jen o několik hodin. Pak neunese bolestný žal, vzlétne vysoko do nebe, aby se střemhlav spustil dolů a pádem na zem se zabil. V praxi spolu sice páry obvykle zůstávají celý život, ale část labutí si, v rozporu s našimi zažitými představami, změní partnera, i když původní ještě žije. Například při pozorování na území Anglie byla prokázána taková změna u 3 % hnízdících párů a u 9 % párů před prvním vyhnízděním. Podle ornitologů se po uhynutí jednoho z partnerů vytvoří nový pár během krátké doby, jen některé labutě zůstávají osamocené až několik let.
LÁSKA NA LABUTÍ ZPŮSOB
Mladí ptáci se párují ve dvou letech, samice poprvé hnízdí nejčastěji ve třech a samec ve čtyřech letech. Labutě se páří vcelku nenápadně. Partneři se vzájemně téměř dotýkají hrudí a hlavami, kterými otáčejí ze strany na stranu. Pak synchronizovaně potápí své hlavy a někdy přitom mají přes sebe zkřížené krky. Pak dochází ke kopulaci, která trvá 3-5 sekund. Samice leží ploše ve vodě se svěšenými křídly a krkem nataženým v mírném oblouku dopředu. Samec se jí zaštipuje zobákem do peří na šíji a samice se ozývá protáhlým chrčivým zvukem. Po kopulaci se oba partneři polovztyčí na vodě s hrudí proti sobě a krky nataženými vzhůru a ozvou se poměrně hlasitým “chorrr”.
Se stavbou hnízda začnou labutě často už v polovině března. Staví oba partneři, nejčastěji na vodě nebo blízko vody. Samec přitom sbírá materiál, jako staré rákosy, suchou trávu nebo listí, a podává vše samici, která staví. Labutě se obvykle vracejí na stejná hnízdiště jako v předcházejících letech, a tak použijí za základ staré hnízdo. Stavba nového jim trvá kolem deseti dnů. Během sezení na vejcích hnízdo stále upravují.
Labuť snáší, nejčastěji v květnu, ve dvoudenním intervalu v průměru pět až šest vajec. Pak na nich sedí, zatímco samec hlídá a občas jí krátce vystřídá, když samice hledá potravu. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech. Na hnízdě zůstávají 1-2 dny. Je krásné pozorovat, jak se snaží mávat nevyvinutými křídly. Schopna letu jsou až ve stáří čtyři a půl měsíce. Rodiny se rozpadají zpravidla na zimovišti. Jen některé se na jaře vracejí společně na hnízdiště, ale to pak samec mláďata odhání.
PŘIZPŮSOBIVÍ STRÁVNÍCI
Život labutí rodinky probíhá v poklidném duchu. Zatímco samec ostražitě pozoruje okolí, samice s mláďaty si hledají potravu. Nejraději si smlsnou na plovoucích rostlinách, ale konzumují i vegetaci dna a břehů. Kromě vodních a bahenních rostlin si občas dají i měkkýše, korýše, výjimečně žábu, pulce nebo čolka.
Labutě nejsou v potravě nijak vybíravé. Od lidí si rády vezmou vařené brambory, rýži, knedlíky nebo granule. Chléb a bílé pečivo však podle ornitologů labutím příliš nesvědčí. Tato strava neobsahuje žádné vitaminy a téměř žádné bílkoviny, jen tuky a uhlohydráty. Ptáci potom sice tloustnou, ale jsou v podstatě podvyživení. Špatně se jim vyvíjí peří, mají sníženou imunitu, jsou přetloustlí a pak i hůře létají.
SLYŠET LABUTÍ ZPĚV A ZEMŘÍT
Kromě bručivých zvuků nevydává labuť téměř žádné zvuky. Ozývá se jen zřídka tlumenými chraplavými a chrochtavými zvuky, drsným troubením, případně varovným syčením. Jak uvádí Mary Evansová a Andrew Dawnay v knize The Swans, existují pro labutí mlčenlivost různá vysvětlení. Někteří tvrdí, že labuť nemůže zároveň krásně vypadat, a zpívat. Vždyť půvabní pávi také strašlivě řvou. Jiní věří, že labutě zpívají jen těsně před svou smrtí.
Před sto lety jeden přírodovědec popsal zpěv labutě: “Byl charakterově velmi jednoduchý a tónově velmi melodický. Zněl jako měkký běh not po oktávě. Jak jsem zvuk uslyšel, ztlumený dálkou, ze které přicházel, stál jsem v údivu a mohl jsem jen zvolat: Slyšel jsem píseň umírající labutě.”
ZPĚT NA ZIMOVIŠTĚ
Je podzim a na rybníčku Bohce u Orlíka už dávno plave nažloutlé listí. Mláďatům je dobrého půl roku, od jara vyrostla tak, že jsou velká skoro jako rodiče. Mezi jejich popelavě hnědými pírky se objevilo mnoho sněhobílých per, která značí, že do příštího léta už jistě budou vypadat jako “dospěláci”. Mláďata už dávno umí létat a po rybníku se často pohybují i samostatně, aniž by za sebou vždy měla ostražitého tátu nebo starostlivou mámu. Ta už je dávno nevozí na hřbetu, protože by se jí tam ani nevešla. Na začátku listopadu se ke “svému” rybníčku opět vracím. Je vypuštěný. Labutě jsou ty tam. Nostalgicky si jen povzdechnu, že se ani nerozloučily. “Ty labutě jistě odletěly na Otavu do Písku, aby tam přečkaly zimu,” vysvětluje Jan Hora z České společnosti ornitologické a dodává: “Na jaře se však rodiče nejspíš vrátí zpět.”
