Z mléčného závoje ranní mlhy se pomalu objevuje krásná, tropickou vegetací zarostlá hora nad řekou Nam Ou v odlehlém severním Laosu. Vápencový útvar jen velmi pomalu spouští dolů svůj bílý mlžný plášť, jako když se dívka stydlivě svléká před svým prvním milováním. Ta bezejmenná hora jako by symbolizovala celý Laos – zemi, která se okolnímu světu stále jeví jako utajená, neznámá a zapomenutá.
KRÁTERY NA PLANINĚ
Hluboko pod námi se pomalu probouzí královské město Luang Prabang, od kterého se jako zlatohnědá stuha vine legendární řeka Mekong. Ta brzy mizí někde pod levým křídlem letadla, jež míří na východ do provincie Xieng Khuang. Pod námi ustoupily vesnice tropické vegetaci a políčka horám. Ty se začínají dramaticky vypínat téměř až k podvozku našeho letadla. Neprostupná tropická džungle vypadá z ptačí perspektivy jako lesní mech, který obrostl vše od vrcholků hor až po hluboká údolí, svírající ve svém klíně stříbrnou nit potůčků a říček, jež si razí svoji cestu dolů do dalšího a dalšího údolí, do nížiny a až do Mekongu. Motory monotónně bručí a několik cestujících už mírné kolébání letadla uspalo.
Pod námi se objevuje zakázaný svět hmongských partyzánů. Ne že by bylo vidět něco více než koberec džungle, ale podle mapy se právě zde – asi tisíc výškových metrů pod námi – ukrývá část příslušníků bojovného kmene, kteří dodnes válčí proti laoské komunistické vládě. Proto jsem musel letět. Celá provincie je totiž odříznuta od všech pozemních komunikací, kromě jediné náročné, prašné a v období dešťů blátivé a obtížně sjízdné silnice z divokého severu od městečka Sam Neua. Ostatní cesty jsou pod kontrolou partyzánů, kteří o ně bojují s vládními jednotkami. Po necelé hodině letu překonáme poslední bariéru hor. Před námi se otevře náhorní planina, která se jako nekonečné zelené plátno kulečníkového stolu táhne až za obzor, vznášející se v mlžném oparu někde na vietnamských hranicích. Blížíme se k letišti v Phonsavanhu. Stále s větší určitostí začínám rozeznávat malá políčka, osamocené domy i rozlehlé travnaté plochy, které se ve větru vlní a teskně šumí, aby prolomily samotu téměř liduprázdné krajiny. Ztrácíme výšku, s mrazivým pocitem pozoruji, jak je celá krajina rozrušena tisíci krátery, jako by tu z oblohy spadly tisíce meteoritů. Nedaleko jednoho kráteru stojí stavení, které by se do něj vešlo hned několikrát. Připadám si, jako bych přistával na Měsíci, jenže tam krátery nemají tak pravidelnou velikost. Půda na jejich dně stále nezarostla travou, a to už tu jsou nejméně dvě desítky let. Krátery vypadají jako bolestivé jizvy, které se dosud nezahojily.
JESKYNĚ SMRTI
“Podíval jsem se na oblohu a ta byla plná letadel. Zakryly svými mohutnými křídly slunce jako mohutní dravci. Vůbec jsme nevěděli, kdo to je a co chce. Jakmile se letadla dostala nad naši vesnici, začala shazovat bomby – byly jich desítky, snad stovky,” zvedne své temné šikmé oči k obloze pan Vang. Zornice se mu rozšíří a celý obličej jako by se třásl hrůzou, když se mu vybaví začátek amerického bombardování Laosu. Tehdy byl ještě dítě, ale v jeho snech jsou dosud živí ti velcí černí ptáci, kteří z výšky pouštěli svá podlouhlá vejce, jež po dopadu na zem vybuchovala a zabíjela jeho kamarády, známé a příbuzné. Třesoucím se hlasem vypráví: “Máma mě tehdy chytla za ruku a běželi jsme do jeskyně u vesnice. Tam jsme se pak velmi dlouho schovávali, protože se letadla stále vracela. Zemřelo mnoho lidí z naší vesnice – někteří přímo po dopadu bomby, většina ale zemřela hlady, protože během bombardování bylo příliš nebezpečné obdělávat rýžová pole. Na nich jsme pak pracovali v noci, za svitu louče nebo měsíce. Ve dne bychom byli příliš snadnými terči. Přežití bylo ovšem otázkou štěstí – ne všichni měli takové jako naše vesnice.”
Jsme třiapadesát kilometrů od Phonsavanhu v rozsáhlém otevřeném údolí u vesnice Muang Kham. Na konci prašné cesty vedoucí k vápencovým horám mě můj průvodce, strážce i tlumočník v jedné osobě pan Vang vede do příkrého kopce. Po chvíli vyjdeme z tunelu bujné, zářivě zelené vegetace a staneme u ústí jeskyně, jejíž mohutný dóm mizí ve tmě kdesi v útrobách skal. “Jsme tu – to je Tam Phiu, jeskyně, kterou se Američanům podařilo vypátrat. Ukrývalo se tu tehdy téměř čtyři sta nevinných mužů, žen i dětí. Dobře mířené rakety bojového letounu T-28 zasáhly strop jeskyně, tuny zříceného kamení pak udělaly z tohoto místa masové popraviště. Američané měli údajně podezření, že je tu tajná nemocnice komunistických bojovníků Pathet Lao.” Pan Vang pomalu, se zvláštní úctou i strachem kráčí přes kameny, které už navždy ponesou přívlastek “náhrobní”. Dojde k malému dřevěnému oltáři a zapálí vonnou tyčinku, jako by chtěl říci “vzpomínáme”. Jen několik desítek metrů od vchodu stojí mohyla padlým s výmluvným nápisem, jenž je zde záměrně přeložen i do angličtiny: “Litujeme duší vesničanů, kteří byli zabiti 24. 11. 1968 raketou amerických imperialistů.” Nápis má dnes samozřejmě hluboce politický podtext, to ovšem nic neubírá na tom, že Američané pro dosažení svého vznešeného cíle nebrali ohled na použité prostředky. Například generál Curtis Le May se nechvalně proslavil svým holedbáním, že rozbombarduje komunisty zpět do doby kamenné.
UTAJENÁ VÁLKA
“Američané shodili během bombardování Laosu více bomb, než dohromady na všech frontách za celou druhou světovou válku,” poznamenává smutně Američan Paul Stenford, který pracuje jako pyrotechnik v zaminované oblasti okolo Phonsavanhu. “Laos je jedním z nejvíce bombardovaných míst na zemi.”
Příklad Vietnamu je známý celému světu. Během eskalace konfliktu na konci šedesátých let se proslavil jako “obýváková” válka, kdy tisíce Američanů pozorovaly noc co noc přenosy z daleké země kdesi v Asii, kde jejich “chlapci” nasazovali životy. O Laosu přitom nepadlo ani slovo. Zdejší válka zůstala dlouhá léta utajena. Angažovanost Spojených států vyplývala z politiky zadržování komunismu. Pro prezidenta Eisenhowera měl být právě Laos první obávanou kostkou domina, která by v případě svého pádu způsobila tzv. dominový efekt – pád dalších států oblasti na stranu komunistického bloku. Vývoj nezadržitelně směřoval k válce už od začátku padesátých let, kdy Laos získal konečně svoji nezávislost na Francii. Ta se musela v roce 1954 po porážce u Dien-Bien-Phu stáhnout z celé oblasti. Vítězství komunistů v severním Vietnamu jen zvýšilo obavy z podobného scénáře vnitropolitického vývoje v sousedním Laosu. Jeho severní část okupovaly komunistické jednotky Pathet Lao, podporované Vietnamem a Čínou. Laos coby nárazníkový stát Západu byl ohrožen. Do laoské politiky vstoupila CIA, která začala podporovat vojska royalistů v čele s vůdcem Hmongů Vang Pao, přezdívaným zkratkou VP. Ani po opakovaných volbách a státních převratech se nepodařilo vytvořit dlouhodobou koaliční vládu, a země upadla do občanské války komunistů s jejich pravicovými oponenty (royalisty spojenými s neutralisty), tajně podporovanými USA. Ty ovšem otevřeně nepřiznaly svoji účast – například Nixon zdůrazňoval, že v Laosu nejsou žádné americké pozemní jednotky. Oficiální byly pouze přelety amerických letadel bombardujících severní Vietnam a Ho Či Minovu stezku. Byla to zapomenutá válka. Christopher Robbins ve své knize The Ravens uvádí: “Byla ještě jedna válka, mnohem odpornější, než ta ve Vietnamu. Byla tak tajná, že dokonce místo země, kde se bojovalo, bylo tajemstvím. Zasvěcenci o válce hovořili jako o ‘dalším divadle’.”
Zatímco Američané byli posedlí vítězstvím, místní vojáci by nejraději seděli doma u svých rodin, než aby válčili s krajany, kteří bojovali pro komunisty. Než aby si ničili svoji vlastní zemi, spíše se snažili zneužít americké podpory používáním amerických letadel pro placenou přepravu osob nebo pašování opia. V zoufalé snaze podpořit své laoské spojence ze vzduchu shodili Američané na Laos během celé války 2 093 100 tun bomb, což představuje 300 kilogramů výbušnin na každého muže, ženu a dítě v zemi.
Spolu s vietnamským fiaskem se Američané nakonec museli tiše stáhnout i z Laosu. Pád Saigonu do komunistických rukou byl stimulem i pro laoské soudruhy. Ti oficiálně “osvobodili” Vientiane 23. srpna 1975. Zatímco vysocí představitelé pravicové vlády, inteligence a velká část Hmongů, kteří bojovali na straně USA, utíkali přes Mekong do Thajska, lidé v metropoli radostně pálili rakev představující americký imperialismus. Atmosféra v zemi byla na straně komunistů, i když z trochu jiných důvodů než ve Vietnamu. Jak podtrhává Martin Stuart-Fox: “Komunisté nepřitahovali rolnictvo slibem pozemkové reformy – většina země byla jen málo zalidněná a rolnické rodiny měly obvykle dostatek půdy pro vlastní potřebu. Komunisté byli pro obyčejné lidi především ochránci národa, jeho nezávislosti a kultury před ničivým vlivem Američanů.”
DĚDICTVÍ VÁLKY
“Více jak čtvrt století po ukončení bombardování ohrožují Laosany nevybuchlé bomby. Celých třicet procent bomb, které dopadly na zem, se dosud zrádně skrývá v zemi. Odhadujeme, že v Laosu je osm milionů nevybuchlých min. Zatímco v Kambodži jsou především miny, které mají lidi mrzačit, ty laoské byly vyrobeny tak, aby zabíjely,” zdůrazňuje pyrotechnik Stenford z organizcace UXO (Unexploded Ordnance), která se soustředí na nevybuchlý vojenský materiál. V Phonsavanhu působí skupina odborníků, kteří pomáhají zemi od min vyčistit. Platí dvě stě amerických dolarů měsíčně několika místním lidem, kteří jim pomáhají miny najít. Oni je potom odborně odpálí. “Proti Američanům už nic nemáme – pomáhají nám vyčistit zemi od min,” svěřuje se mladík z Phonsavanhu. Zdaleka ne všude ovšem probíhá program odminování země podobně jako zde. “Před dvaceti lety tu byli nějací odborníci s detektorem. Na našem fotbalovém hřišti u školy nalezli tři nevybuchlé miny. Označili je a odešli, prý že se brzy vrátí a miny odpálí. Od té doby si naše děti na hřišti ještě ani jednou nezahrály,” smutně poznamenává pan Sai z vesnice Muang Ngoi. “Zatím prý nebyly peníze. Doufáme, že se situace brzy změní. Do naší vesnice totiž nedávno dorazili první cizinci objevovat zdejší vápencové jeskyně a vláda se začíná bát, že by se mohlo některému zahraničnímu návštěvníkovi něco stát.”
Vláda zatím začala rozsáhlou osvětovou kampaň. Ta probíhá ve všech silně zaminovaných vesnicích, kde nevybuchlé miny stále ohrožují životy lidí, kteří musejí doslova obdělávat minová pole. “Nejvíce obětí je právě mezi zemědělci, kteří zúrodňují půdu. Minu objeví, až když do ní kopnou motykou nebo narazí pluhem,” poznamenává Sai. “My se lidem snažíme vysvětlil, že pokud objeví nevybuchlou minu, nemají se jí dotýkat, házet do džungle nebo do řeky, ale místo označit a nález oznámit.” Smutným faktem zůstává, že každým rokem přijde o život asi sto třicet Laosanů při výbuchu bomby. Z toho je 40 % dětí. Potrvá ještě velmi dlouho, než bude Laos od bomb zcela vyčištěn. Stejně jako je země rozrušená velkými krátery, podobně hluboké jsou i rány na duších Laosanů, kteří válkou prošli. Je obdivuhodné, jak se s jejím dědictvím dokázali vypořádat. Z odhozených leteckých palivových nádrží si vyrobili lodě. Pouzdra bomb používají jako stavební materiál – dělají z nich ploty, nohy skladů rýže, koryta pro krmení prasat, květináče, lavičky na sezení nebo chrámové zvony.
TAJEMNÁ PLANINA HRNCŮ
Slunce se pomalu ukládá za obzor a jeho dlouhé paprsky rozehrají dramatické němé představení světel a stínů. Od hor, které se vynořily z oparu daleko na obzoru, fouká osvěžující vánek a já s průvodcem Vangem mířím na jedno z nejúžasnějších nalezišť kultury zaniklých civilizací na Zemi, které zatím zůstalo stranou zájmu masového turismu. Prašná cesta končí a my se vydáváme po stezce vyšlapané v trávě. “Raději se držte za mnou, stále zde mohou být nevybuchlé bomby,” varuje Vang. Za malým kopcem se před námi otevře naleziště číslo jedna: uprostřed mírně zvlněné planiny tu v trávě sedí dvě stě padesát obrovských hrnců, které vypadají jako nádoby, jež zde nechali obři po divoké hostině. Některé hrnce jsou vyšší než já a v obvodu měří několik metrů. V průměru váží šest set až tisíc kilogramů. Ten největší má ovšem dobrých šest tun. Nikomu se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit původ a účel těchto obrovských “hrnců”, které jsou na náhorní planině rozmístěny v několika skupinách vzdálených od sebe desítky kilometrů.
Podle místní legendy vládl této oblasti v šestém století krutý vládce Chao Angka. Zlého tyrana porazil král Khoon Chuong, který přišel se svým vojskem z jižní Číny. Na oslavu vítězství dal zhotovit zvláštní hmotu z buvolí kůže, písku, vody a cukrové třtiny. Jeho lidé vymodelovali obrovské hrnce, které vypálili v nedaleké jeskyni. V gigantických nádobách nechal vykvasit lihovinu z rýže zvanou lau-lao.
Archeologové mají ovšem jiná vysvětlení, než podává místní “alkoholová” pověst. Někteří se domnívají, že hrnce sloužily na skladování rýže, jiní jsou přesvědčeni, že nádoby nejspíše měly funkci pohřebních uren. Ty větší byly pro vládnoucí třídu, menší pro poddané.
“Lidé z dávné civilizace ukládali do hrnců celá těla, která zde nechali rozložit. Pak své zesnulé pohřbili do země,” vysvětluje svou teorii australská archeoložka Marian Rivencroftová, která věří, že příslušníci neznámé civilizace museli být velmi vysocí – snad 240-260 centimetrů. Je ovšem velmi obtížné určit jakékoli bližší rysy zaniklé civilizace. Odhaduje se, že nádoby jsou staré dva tisíce let. Přesnější určení bylo ovšem zatím nemožné, protože se dosud nenašel žádný organický materiál – například kosti – související s nádobami. Archeologové zatím objevili pracovní nástroje, bronzové ornamenty, keramiku a další evidenci, které jasně dokazují, že zdejší civilizace byla na vyspělé úrovni. Podivuhodné je, že artefakty nemají žádnou podobnost s pozůstatky jiných indočínských civilizací. Intenzivní výzkum probíhá až v posledních letech – dříve bádání přerušily dlouholeté boje. Dodnes pátrání ztěžují nevybuchlé miny. Přesto je nutné vyřešit mnoho záhad, které se nad hrnci vznášejí. Geologové upozorňují na fakt, že nádoby jsou z kamene, jenž se v celé oblasti vůbec nevyskytuje. Nejbližší místo, odkud by mohly pocházet, jsou hory na hranicích s provincií Luang Prabang.
Neuvěřitelným řízením osudu a nebo snad zvláštní magickou ochrannou silou dávné civilizace se až na několik poničených nádob zachovaly obrovské hrnce téměř neporušené až dodnes – a to byly po pět let vystaveny den co den čtyřem až pěti náletům letounů B-52. Na začátku sedmdesátých let sloužila totiž jeskyně u naleziště č. 1 jako útočiště vojenských velitelů komunistických jednotek Pathet Lao. Fotografie komunistů radostně pózujících mezi hrnci jsou dodnes k vidění v Muzeu revoluce ve Vientiane. Podobně jako Stonehenge v Británii nebo sochy na Velikonočním ostrově v Pacifiku, jsou obrovské kamenné nádoby uprostřed náhorní planiny v Laosu jednou z velkých světových záhad, které stále čekají na své rozluštění.
BOJOVNÍ HMONGOVÉ
“Já jsem také Hmong, ale už dávno jsme se s rodinou přestěhovali z vesnice do města,” svěřuje se Vang a objasňuje: “Víte, už bylo příliš nebezpečné žít na venkově. Stále nás totiž ohrožovali Hmongové, kteří dosud pod vedením Vang Pao bojují proti vládě. Schovávají se v džungli – nemohou proto chovat buvoly ani slepice nebo pěstovat rýži. Vždy, když jim dojdou zásoby, vtrhnou do vesnice někde poblíž oblasti, kterou právě kontrolují. Nešťastným, bezbranným lidem seberou jejich úrodu a zvířata a opět zmizí. Mírumilovní Hmongové se bojí, a proto se mnoho z nich – podobně jako moji rodiče – stěhuje do větších měst, kde mohou žít pod ochranou armády. Ta zatím bojovné Hmongy nedokázala porazit, i když už nemají podporu Američanů.”
Ti Hmongy vycvičili, aby bojovali proti komunistům. CIA některé vesničany, kteří neuměli ani číst a psát, dokonce naučila létat s bojovými bombardéry T-28. Když s nimi poprvé Američané do odlehlých horských vesnic přilétli, udivení vesničané údajně nevěřícně zkoumali podvozek, aby zjistili, jaké má to záhadné stvoření pohlaví. Za celou válku nakonec zemřelo na sto tisíc Hmongů a stejné množství jich emigrovalo do Thajska nebo do USA. “Bratr i sestra žijí nedaleko Michiganu – bohužel si s nimi jenom dopisuji,” podotýká Vang. Někteří bojovní Hmongové se dostali do nápravných táborů, mnozí se usadili, ale jádro skalních bojovníků vedené Vang Paem a další skupina okolo Vang Shura stále bojuje proti komunistům. Obyčejní lidé je však už nepodporují, protože jsou v jejich očích spíše bandity, než bojovníky za svobodu. Průvodce Vang si smutně povzdechne: “Džungli znají Hmongové velmi dobře, a je proto obtížné je porazit. Jejich vliv se snižuje, ale konečné vítězství armády je zatím zřejmě ještě dosti daleko.”
VOLHY A MOSKVIČE
“Podívejte – to jsem našel v okolí města a dnes mám z toho pěknou sbírku,” chlubí se majitel hotýlku v Phonsavanhu a ukazuje na pouzdra min, bomb, raket a projektilů. “Kromě amerických tu mám také ruské a čínské,” říká muž, který dával svoji válečnou kolekci dohromady, když byl ještě dítě, a podobně jako rodiče i prarodiče zřejmě vůbec netušil, proč se o tuto liduprázdnou, bohem zapomenutou náhorní planinu bojovalo a kdo ty bomby shazoval. Obyčejní Laosané vůbec netušili, co to je konflikt supervelmocí a jejich ideologií. Přitom to byli především civilisté, a ne vojáci, kteří umírali a dosud umírají na následky “cizí” války.
“Jedeme, ať stihnete letadlo do Vientiane,” přistavuje svoji temně černou volhu šofér Pim. Má jako vždy ten zvláštní, těžko čitelný výraz ve tváři. Nikdy se neusměje ani nemračí. Korektní neutrálnost je mu vlastní. Jako vždy mi tím naučeným elegantním způsobem otevře dveře, usměvavý Vang mně zatím nakládá zavazadla do kufru. Rozjíždíme se směrem z města. Naše stařičká volha elegantně pluje přes všechny rigoly a výmoly, jako by se nad nimi vznášela. Již před léty ztratila zpětná zrcátka, blinkry si už také pěkných pár období dešťů ani jednou nezamrkaly, ručička tachometru už dávno neukazuje rychlost a počítadlo kilometrů se zaseklo, přesto volha stále jezdí. “Tady v provincii Xieng Khuang také ještě kromě moskvičů ani jiná auta prakticky nepotkáte. Jsou tady po Rusech, kteří odešli z Phonsavanhu před deseti lety. Opustili vojenskou základnu a kromě nově postavené přistávací dráhy po sobě zanechali i auta, jež levně prodali místním lidem. Jsou to vozy jako stvořené pro tuto část Laosu – vydrží vše,” tlumočí mi šoférova slova Vang. “Podívejte, támhle stojí tank,” ukazuje Pim na zkorodované monstrum na kraji rýžového pole. “To tu také zůstalo po Rusech.” V prachu za vozem mizí vesnice, kde si děti hrají mezi nevybuchlými minami. Příjíždíme k letišti, kde nás vítá nápis “Všichni cestující jsou pojištěni”. S hodinovým zpožděním zvedáme křídla směrem do Vientiane. Za ušmudlaným okénkem mi mizí Pim a Vang a pak i krátery, mezi kterými budou tady žít až do smrti, zatímco já mohu odletět odsud pryč.
NOVÉ MYŠLENÍ
“Existuje značná podobnost mezi revolucí roku 1975 v Laosu a roku 1948 v Československu. Při obou převratech figurovaly národní fronty podporované skrytými marxisticko-leninskými stranami, které se zasloužily o pololegální změnu moci kombinací lidové podpory a ozbrojených hrozeb. Navíc byly obě země ve stínu zastrašujících cizích armád rozmístěných poblíž hranic a připravených kdykoli intervenovat,” všímá si Joe Cummings, odborník na oblast Indočíny. Podobností mezi Laosem a ČSSR je celá řada, a tak je cestování touto asijskou zemí tak trochu návratem do naší nedávné minulosti. Po celé zemi vlají vedle sebe vlajky laoská a rudá zdobená srpem a kladivem. Busty komunistických vůdců mají čestné místo ve středu vesnice. Na stožárech elektrického vedení jsou umístěny ampliony, které o sedmé ranní probouzejí spáče hřímající vládní propagandou o tom, že stávající režim přináší lidu mír, nezávislost, demokracii, jednotu a socialismus.
S nástupem nového režimu byla zrušena monarchie. Král později zemřel v koncentračním táboře na severu země – jak tvrdí komunisté – přirozenou smrtí. V zemi byl zaveden nový kód chování. Oblékání, styl účesu, tanec, zpěv, dokonce i pokrmy na rodinných oslavách byly předmětem přísné kontroly stranických kádrů, kteří dohlíželi, zda lidé vyhovují standardům dobrého chování. Pokud tomu tak nebylo, byli posláni do “přeškolovacích” táborů. Zde skončily tisíce lidí. Museli pracovat jako otroci v nelidských podmínkách, aby se pod nátlakem stranické propagandy podřídili. Představitelé starého režimu, lidé z královské armády spolu s dalšími, kteří byli na “nesprávné” straně, byli propuštěni v polovině osmdesátých let. Není jisté, kolik lidí zahynulo a kolik jich ještě režim drží v zajetí.
Faktem zůstává, že v roce 1986 byl Laos jednou z prvních komunistických zemí, která přijala “perestrojku”. Generální tajemník Kaysone Phomvihane tehdy učinil převratné přiznání: “Skutečnost nám ukazuje, že pokud se budeme řídit pouze pravidly socialismu a odmítat zákony trhu, učiníme vážné chyby v našem ekonomickém počínání…” Aby se nový, reformní kurz dal jasně najevo, bylo dokonce upraveno i moto státu z “Jednoty a socialismu” na “Jednotu a prosperitu”. Začala éra zvaná chin thanakan – “nové myšlení”. To se ovšem týkalo pouze sféry ekonomické.
V politické oblasti se ukázalo, že kapitalismus nemusí – podobně jako v dalších zemích světa – nutně znamenat demokracii. Politická “glasnosť” se tak nedostavila – například volby do Národního shromáždění v roce 1997 jednotnou kandidátkou jasně ukázaly, že pokud si někdo přeje v Laosu vstoupit do politiky, musí nejdříve mít členskou průkazku komunistické strany.
DARINKA ROLINCOVÁ A KAREL GOTT
V centru metropole Vientiane vklouznu do knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Nevšímavě projdu okolo prodavače a zapáleně se ponořím do prohlížení anglických publikací o Laosu. Po chvíli se dostanu až do nejodlehlejšího koutu obchodu. Na poslední polici stojí dvě knihy. Vrstva prachu dává tušit, že už je pěkně dlouho nikdo nevzal do ruky. Z jejich odtrhané tvrdé vazby a vyšisovaného písma na mne dýchají doby dávno minulé. Ale počkat? Ještě jednou si nevěřícně přečtu název knih na jejich hřbetu: “Kapesný atlas sveta” a “Miešane osvežujúce nápoje”. Zatímco se zatajeným dechem zbavuji svými prsty knihy jejich prachové peřiny, napadá mě, že úzké kontakty se spřátelenými zeměmi komunistického tábora zahrnovaly nejen přítomnost zahraničních “poradců” v Laosu, ale i studium laoských studentů v zahraničí. To už ke mně rozjařeně běží prodavač. “Vy, vy umíte česky? Jste první Češi, se kterými po létech hovořím,” zajíká se z radosti zvláštní směsicí češtiny a slovenštiny, co chvíli protkaných anglickým slovíčkem. “V roce 1992 jsem dostudoval v Trnavě, kde jsem také získal titul inženýra. Pak jsem se vrátil zpět do Laosu – jenže než jsem u vás vystudoval, mnoho věcí se tady změnilo. Už jsem nenašel uplatnění v oboru. Šel jsem dělat do banky a dnes mám jediný cizojazyčný obchod s knihami v celém Vientiane. Ambasádu České a Slovenské republiky tady bohužel zrušili. Nemohu si tedy ani číst český tisk. Už jsem zcela ztratil kontakt,” povzdechne si Nho Keomula a hned pookřeje: “Ještě zpívá Darinka Rolincová a Iveta Bartošová? Ty jsem měl moc rád. A co dělá ten váš zlatý slavík Karel Gott? Rád vzpomínám na doby, kdy jsem bydlel v Československu. Jen ty cikáni na mě byli moc nepříjemní. Několikrát mě zbili. V Karlových Varech mě okradli a při tom na mě křičeli: ‘Jdi domů, ty Vietnamče.’ Všechny Asiaty strkali do jednoho pytle – těch špatných. Neříká se tomu rasismus? Oni teď utíkají do Británie a Kanady? Tak to je nechte jít…”
BUDDHISMUS A SYNKRETISMUS
Cikády právě dokončují závěrečnou pasáž svého nočního koncertu. I neúnavné žáby už dokvákaly a jdou spát. Z džungle jde stále chlad jako z pootevřené chladničky. Z nočního deště zbyly už jen kaluže, ve kterých se zrcadlí pohádkově načechraná peřina mlhy. Ta jako by nad vesnicí usnula, a ne a ne se probudit a rozplynout. Stále je šero. Před malým chrámem se objeví skupinka buddhistických mnichů, kteří rozvážně a vznešeně našlapují svýma bosýma nohama na kluzkou cestu vesnicí Muang Ngoi. Jejich šafránová roucha, snědé paže i temné hluboké oči téměř splývají se zdejší udusanou jílovitou půdou. Z domů vycházejí ženy, které si v pokorné úctě klekají vedle sebe do řady a čekají, až se k nim zástup mnichů přiblíží. Bez jediného slova otevřou své malé nádoby upletené z bambusu, naberou plnou hrst lepivé rýže a podarují s ní každého mnicha, který si almužnu uloží do velké mísy. Když poslední mnich uloží almužnu do své mísy, sepnou věřící ruce a vyslechnou krátké hlasité rozjímání nejstaršího z mnichů. Ti dále pokračují k další skupince klečících vesničanů, až postupně obejdou všechny domácnosti a vrátí se zpět do chrámu.
Tento starý zvyk dávání almužny se dosud udržuje v mnoha vesnicích po celé zemi, která si i přes nesnadné soužití s komunistickým režimem uchovala svoji buddhistickou tvář. Podobně jako v sousedním Thajsku, Barmě a Kambodži vyznávají Laosané buddhismus theravádový, který se na rozdíl od formy mahájánové drží původního Buddhova učení a dal by se označit za nejčistší formu jeho výkladu. Podle tohoto učení by neměla být socha Buddhy předmětem uctívání, ale pouze prostředkem nebo pomocí pro meditaci. Podobně jako lidé v řadě jiných zemí světa touží i obyčejní Laosané po hmatatelných předmětech, které by mohli uctívat. V praxi tak v Laosu nosí poutníci do chrámů květiny a vonné tyčinky, i když to nemá být smyslem jejich náboženství. V každodenním životě je buddhismus v Laosu synkretické náboženství – mísí se s animismem a uctíváním předků, tedy duchovním světem, jenž byl dříve vlastní všem Laosanům, kteří buddhismus přijali. Věřící tak nosí ochranné amulety, jež jsou mnohdy k zakoupení přímo v areálu chrámu. Na venkově lidé dávají almužnu mnichům, ale pro jistotu ještě usmiřují duchy a démony, kteří žijí v řekách i v džungli. Na první pohled zcela odlišné duchovní světy se tak v uvažování Laosanů výhodně doplňují. Vždyť duch rýže nedokáže nabídnout věřícím nirvánu a Buddha se zase nepostará o větší úrodu.
Z praktických důvodů dávají i mnozí pověrčiví vesničané své syny alespoň na několik měsíců do kláštera, aby tam duševně vyspěli. Dříve byl klášter v chudých venkovských oblastech jediným místem, kde se mohli chlapci naučit číst a psát. Dnes jde především o záležitost dobré pověsti rodiny. Stejně jako se jinde na světě chodí na vojnu nebo na zkušenou do světa, v Laosu stoupne kvalita mladého muže, když jej rodiče pošlou žít mezi starší a moudřejší mnichy, kteří ve vesnici požívají patřičné úcty.
OPIUM LIDSTVA
“Náboženství je opium lidstva,” tvrdil Marx, zakladatel hnutí, které si pak samo osobovalo právo být státním “náboženstvím” se svým vlastním panteonem a zbožnými rituály. Komunismus si přál být jediným státním náboženstvím, a tak ve většině zemí, kam se rozšířil, netoleroval konkurenci. Naopak čelní náboženští představitelé nemívali komunisty právě v lásce, coby bezbožné pohany. V Laosu měl ovšem vztah buddhismu a komunismu svůj vlastní svérázný vývoj. Když nastoupili revolucionáři z Pathet Lao svoji cestu k moci, spatřovali ve spřátelených mniších – všeobecně uznávaných osobách – velmi užitečný způsob, jak šířit vlastní světonázor. Obratně mnichům vysvětlili svoji ideu rovnosti ve společnosti. Mnozí muži v šafránových rouchách se tak nadšeně ke komunistům přidali, protože sami odmítali držení věcných statků. Navíc se cítili být ochránci kultury po intervenci Američanů v občanské válce. Někteří se přidali k revolučním vojskům, jiní se při svých kázáních o Buddhovi otevřeně vyslovovali pro podporu komunistických myšlenek. Mniši tak legitimizovali komunistické hnutí, které získávalo všeobecný respekt.
Po vítězství Pathet Lao v roce 1975 se najednou celá mnišská komunita stala potenciální hrozbou pro společnost. Po nástupu komunismu bylo zakázáno vyučování buddhismu na základních školách a postaveno mimo zákon dávání almužny mnichům. Řada mnichů opustila zemi. Z dvaceti tisíc v roce 1975 jich o čtyři roky později zbylo 1700. Pak si komunisté v Laosu uvědomili, že buddhismus je základním rysem společnosti, který se jí nesmí upírat. Brzy přišli na to, že Laosané snesou ve svém duchovním světě vedle sebe duchy předků, řek i stromů, Buddhu i Marxe. Přední komunističtí vůdcové Laosu tak bez zábran nechají postavit památník revolučního boje komunistů ve tvaru stúpy a sami se nadšeně účastní buddhistických oslav se stejnou samozřejmostí, s jakou aktivně docházejí na stranické schůze. Vedle sebe tak vzkvétá kapitalismus, komunismus i buddhismus bez toho, aby se někdo z místních pozastavil nad tímto zvláštním laoským koktejlem.
MEKONG – DOPRAVNÍ TEPNA
“Tak platí – za 500 000 kipů vás dovezu do Luang Prabangu,” potřese mi rukou Enoi z vesnice Nong Khiaw. Další den ve smluvenou hodinu přistaví svoji dobrých sedm metrů dlouhou a sotva metr širokou loď. Trůní jako král vepředu u velkého volantu, kterým přes systém lan ovládá kormidlo. Na zádi se po chvíli z naftového dýmu vynoří jeho žena Oan, která se stará o to, aby motor vrčel, burácel, škytal, naříkal a prozpěvoval přesně tak, jak má. Vtlačím se i s batohem a fotoaparáty na střed lodi, který je krytý před sluncem a deštěm malým přístřeškem. Řeka Nam Ou není žádný klidný Mekong – je jako nezkrotná dračice. Příď lodi se co chvíli ponoří do peřeje, aby se znovu vynořila spolu se závojem třpytících se kapek, které na mne dolétnou, jako kdyby mě někdo polil konví. Enoi soustředěně pozoruje řeku. Zná ji dobře. Ví o každém zrádném víru i skrytém kameni či stromu pod hladinou. Přesto si nemůže být nikdy jist, nikdy neví, čím ho překvapí. Loď letí po hladině a řeka ji vede úzkými soutěskami mezi vysokými vápencovými horami porostlými tropickou vegetací. Projíždíme okolo bambusového háje. V jeho stínu s ledovým klidem líně odpočívají vodní buvoli, kteří jsou labužnicky ponoření do vody tak, že jim koukají pouze oči, nos a mohutné zahnuté rohy. Za zatáčkou plápolá na mýtince na břehu řeky oheň – několik lidí spaluje na vatře svého zesnulého příbuzného. Řeka teče dál a nese nás mnoho hodin krajinou.
Pro Enoie s Oan je to jen jedna dlouhá cesta dolů po řece, po níž už jezdili jejich rodiče i prarodiče. Přepravovali lidi na trh, na svatbu do sousední vesnice i na jejich poslední cestu, vozili rýži, cukrovou třtinu na trh, odkud přiváželi motyky, rýče, pluhy a látky. Stejně jako u nás jezdí nákladní auta po silnicích, v Laosu byly řeky dlouho jediným způsobem dopravy. Okolo 4600 kilometrů sjízdných řek sloužilo lidem jako dopravní spojení po celý rok – na rozdíl od prašných silnic, které se pravidelně v období dešťů měnily v blátivé, nesjízdné stoky proudící zkalené vody. Nyní je stále více silnic v Laosu pokryto asfaltovým povrchem, ale přesto existuje mnoho částí země, kam vede cesta pouze po řece.
“To je Mekong,” ukazuje radostně Enoi na obrovské kalné moře, kam se Nam Ou vlévá. Nyní už plujeme po osmé nejdelší řece světa, kterou se ještě nepodařilo žádnému státu jihovýchodní Asie zkrotit. Během velkých dešťů se hrozivě vylévá z břehů a zaplavuje svou zkalenou vodou obrovské území, aby se pak, když deště ustanou, opět vrátila do svého původního řečiště. Před dokončením mostu Přátelství mezi Laosem a Thajskem v roce 1993 si nikdo nedovolil mocný Mekong na celém území od Zlatého trojúhelníku po deltu přemostit. Nyní se na projektantských stolech rýsují odvážné plány na stavbu hned několika elektráren. Kontroverzní díla by měla zkrotit mohutnou řeku a také přinést zemi tolik potřebnou elektrickou energii. Její vývoz do Thajska by výrazně zvýšil příjem státního rozpočtu. Jen plánovaná přehrada severně od Vientiane by zatopila přes šest set čtverečních kilometrů území, kde žijí desetitisíce lidí. Laoská vláda se tak možná již brzy pokusí změnit nespoutaný ráz čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhého veletoku. Podobně jako by dnes Marco Polo už jistě nepoznal Jang-c’-ťiang, kde v místě fantastických soutěsek vzniká gigantická přehrada, již zanedlouho by možná nepoznal ani zkrocený Mekong, po kterém se ve 13. století plavil.
PAŘÁTKY LUANG PRABANGU
Míjíme buddhistické jeskyně Pak Ou, jedno z nejposvátnějších míst v Laosu, a Mekong nás nese do Luang Prabangu. Krátce sprchne. Rychlá průtrž mračen vyčistí vzduch. Kužely oslňujícího světla pronikají skrz mraky a ozařují špičky bílých pagod, pozlacené portály chrámů i červené střechy honosných koloniálních domů s podlouhlými francouzskými okny. Řekou se line vůně tisíce květin, které rostou na jejím břehu. Přirážíme k širokému bílému schodišti, jež vede od řeky na prostornou promenádu stíněnou palmami. Pomalu po něm stoupám, je pro mě branou do města. To bylo sídlem králů už od 14. století, kdy jej založil Fa Ngoum, první monarcha Lane Xang, “země milionu slonů”. Z původních více jak 65 chrámů se jich do dnešní doby zachovalo třicet, a to jako zázrakem v téměř nedotčeném stavu. Luang Prabang je právem považován za jedno z nejhezčích měst v celé Asii, jeho unikátní památky byly na konci roku 1995 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tato organizace nyní vydává nemalé prostředky na zkušené restaurátory, kteří se snaží městu navrátit jeho původní krásu.
Prohlídku pagod, chrámů i elegantních koloniálních rezidencí, které po sobě nechali francouzští důstojníci, odkládám na další den. Vůně koření a kuřecího masa u mě spouští potok slin a žaludek začne bručet svou hladovou písničku. Po čichu kráčím podél řeky a hledám večerní trh. Ten zabírá celou jednu uličku vedoucí z hlavního přístaviště do středu města. Ve svitu žárovek se zdvihá k obloze pára od desítek ohnišť a grilů, kde u improvizovaných stánků připravují desítky žen pokrm snad pro celé město. Vůně koření, čerstvého ovoce, vařené rýže, smažených kuřat i na oleji opékaných placiček a pestrobarevných zákusků je přímo omamná. Takové aroma mají podvečerní ulice jen v Asii. Hospodyňky si přicházejí pro rýži, kterou jim prodavačky obratně pěchují do igelitových sáčků, k tomu ještě stehýnko nebo jen křídlo či kuřecí pařátek, trochu pálivého čili a na přilepšenou ještě limonádu. S vracením lahví tady starosti nemají – jejich obsah se zákazníkovi nalije do sáčku. Sedím na viklavé bambusové stoličce a namáčím si maso do misky s pikantní omáčkou, pak si ještě objednávám ty fantastické polosladké buchtičky zdobené sezamovými semínky. Prsty mi září mastnotou, oči svítí nadšením a za ušima se mi dělají boule, jak mi to chutná.
ZLATÝ POLOOSTROV
 Mniši před královskou hrobkou, která stojí v komplexu chrámu Xieng Thong v Luang Prabangu. |
Celý Luang Prabang je jen větší vesnice, kde žije sotva deset tisíc obyvatel. O to viditelnější jsou zde cizinci. Nikde jinde v Laosu jich není tolik jako právě v Luang Prabangu. Jejich počet se nedá srovnat se sousedním Thajskem, ale zatímco je přítomnost bílé tváře v odlehlých částech východu a severu Laosu stále velkou vzácností, v bývalém královském městě je již neodmyslitelnou realitou. Spolu s “érou nového myšlení” přišla na začátku 90. let vláda s myšlenkou podpořit turismus jako významný zdroj tvrdé měny. Počet zahraničních návštěvníků se postupně zvyšoval ze 14 tisíc v roce 1990 na 614 tisíc v roce 1999. To je více než čtyřicetkrát tolik za necelou dekádu! V hlavách thajských obchodníků, kteří jsou dnes svými investicemi asi nejsilnějším motorem modernizace Laosu, se zrodila myšlenka na propojení celé oblasti jihovýchodní Asie v turistickou trasu po “velkých zázracích Suwannaphumi” – tedy na výlet po památkách “Zlatého poloostrova”. To je starověký termín používaný pro označení civilizací, které kdysi vládly v Barmě, Kambodži, Laosu a Thajsku. Na turistickou trasu má být samozřejmě umístěn i geograficky blízký Vietnam, i když nebyl historicky řazen do oblasti Zlatého poloostrova. Celou myšlenku zastřešil Surin Pitsuwan, ministr zahraničí Thajska, které je jediné schopné celý projekt financovat. Barmě, Laosu, Kambodži i Vietnamu potřebné prostředky scházejí. “Cílem celého projektu je propojit v jediný organizovaný výlet všechny největší magnety oblasti – tedy Královský palác v Thajsku, Luang Prabang v Laosu, Mandalay v Barmě, chrámy Angkoru v Kambodži a královské město Hue ve Vietnamu,” vysvětluje Choosak Jirasakunthani v thajských novinách The Nation. Překážkou je zatím neschopnost zemí ujednotit vízovou politiku. Na všech stranách je ovšem vysoká snaha se dohodnout. I když je v Asii vždy dlouhá cesta od zbožných přání k realitě, proces otevírání zemí přílivu stále většího množství cizích návštěvníků již zřejmě nikdo nezastaví. “Laosu se zatím nápor velkých organizovaných skupin turistů vyhnul. Připomíná mi spíše Thajsko tak před padesáti lety,” říká mi nad orosenou lahví dobře vychlazeného piva “Bier Lao” francouzský dokumentarista Louis, který jezdí do Laosu už dlouhá léta a právě zde natáčí pro UNESCO film o Luang Prabangu. “Jedinečnost Laosu spočívá v jeho lidech. I když se stále častěji stýkají s cizinci, jsou stejně milí, skromní, pohostinní a usměvaví jako dříve. Turismus je zatím nezměnil. Jsou stále sami sebou.”
OPIUM A HORSKÉ KMENY
“Až přestanete kouřit opium, váš život bude lepší,” hlásá nápis pod výmluvnými obrázky uprostřed každé horské vesnice u barmských hranic. Program OSN na kontrolu drog (UNDCP) usiluje o snížení pěstování opia pro komerční účely. Dodnes totiž jeho vývoz tvoří hlavní příjem celé země, která je po Barmě a Afghánistánu největším pěstitelem opia na světě. Organizace se snaží vesničany přesvědčit, aby přešli na jiné plodiny – jen těžko jim ale zabrání, aby pěstovali rostlinu, jež je nedílnou součástí jejich života už od nepaměti.
 Dívky z kmene Akha se obvykle vdávají již ve třinácti letech a brzy nato mají i své první dítě. Každou nevěstu si musí ženich koupit za tolik býků či krav, slepic nebo stříbrných mincí, kolik určí náčelník vesnice, v jehož loži musí dívka přijít o panenství, aby ji mohl během rituálu “vytvoření otvoru” ohodnotit. I když už se v praxi v kmeni Akha od polygamie ustupuje, platí obecné pravidlo, že čím je muž zámožnější, tím více mívá žen, a o to méně pak musí sám pracovat. |
Jsme pozvaní na čaj k místnímu náčelníkovi kmene Akha. Sedíme na zápraží a popíjíme z malých šálků. Pozoruje nás při tom celá vesnice. Ženy mají na hlavách černé čepce bohatě zdobené stříbrnými mincemi, korálky a řetízky. Každá má okolo sebe několik dětí. Jen těžko se dá rozeznat, zda je dívka ještě dítě, nebo již matka. “Obvykle se vdávají už ve třinácti letech,” vysvětluje Lith. To je také doba, kdy má podle kmenových zvyků přijít dívka o panenství v loži náčelníka vesnice, který za patřičnou úplatu dívčiny rodiny provede “vytvoření otvoru”, jak tento rituál místní nazývají. Pak je teprve dívka připravena na vdávání a podle toho, jak ji náčelník “ohodnotí”, bude mít i svoji cenu vyjádřenou v býcích, kravách a stříbrných mincích, které musí zájemce rodičům za nevěstu vyplatit. “Ne u všech kmenů se dívky vdávají v takto útlém věku,” vysvětluje Lith, “například u Hmongů je to až mezi 14. a 16. rokem.”
“Naše vesnice je tu nová,” říká náčelník vesnice kmene Akha. “Před sedmi lety nás sem vláda přestěhovala, protože na jihu země pro naše pole už nebyl dostatek místa. Vláda nám nedovolila kácet další stromy, a tak nás raději přemístila do této málo obydlené oblasti,” vysvětluje náčelník. “Důvody pro přesídlování vesnic jsou však mnohdy nejen ekonomické, ale i politické,” vede mě Lith do vesnice kmene Qui. “Tito lidé ještě před pár lety válčili proti vládě jako partyzáni po boku bojovných Hmongů. Pak se vládě podařilo tento kmen uplatit – nabídla jeho lidem půdu, zavedení elektřiny i postavení školy a finanční dotace, když přestanou bojovat a usadí se.” Lidé Qui patří k nejméně známým kmenům v zemi. Dívky nosí ve svých uhlově černých vlasech zapletené hřebeny, aby se odlišily od ostatních kmenů. Obyvatelé hornaté části Laosu si jistě ještě dlouho nenechají vzít své nejrůznější zvyky, pověry i způsob odívání, bydlení, na které jsou sami tak hrdí.
NEJLÉPE SI POMŮŽETE SAMI
Sedíme s Lithem nad šálkem kávy a já tiše přemítám, kam vlastně šly ty miliony dolarů zahraniční pomoci, které vyspělé státy posílají Laosu, jedné z ekonomicky vůbec nejslabších a nejméně rozvinutých zemí světa. Pro odpověď mi stačí pozvednout plechovku s kondenzovaným mlékem, kterou Lith koupil v nedalekém obchodě. Na obalu je vytištěný znak Červeného kříže. Stačilo pár tučných úplatků, a vzácné mléko neputovalo laoským dětem, kterým bylo původně určeno, ale překupníkům. Odhaduje se, že 40 % zahraniční pomoci, jež proudí do země, nakonec skončí v kapsách vládních úředníků. Mezinárodní organizace již pomalu začínají chápat, že nestačí peníze jen sehnat, ale je nutné rozdělování pomoci kontrolovat až do místa určení. Příkladem může být i fungování organizace Norská křesťanská pomoc. O její činnosti hovořím s panem Singlim, náčelníkem vesnice Lenthenů, kde organizace působí. “Tito lidé k nám přijíždějí a snaží se zjistit, co opravdu potřebujeme. Pomohli nám například založit rýžovou banku, kam všechny rodiny dají část své úrody, která je pak železnou rezervou pro ty, jimž se neurodilo. Rozdali nám moskytiéry, které nás mají chránit před hmyzem přenášejícím malárii. Nejchudším rodinám dali také buvoly, aby mohli snadněji obdělat více polí a lépe se uživit. Také nám ukázali, jak vytvořit z písku filtr na vodu, ale zbudovat jsme si jej museli sami. Stejně tak nám dodali materiál na stavbu školy, kterou jsme si už ovšem pod jejich dohledem postavili také jen vlastníma rukama. Podle toho si lidé školy také váží a posílají tam své děti. Organizace totiž vždy trvá na tom, abychom se sami přičinili o zlepšení vlastních životů.”
OTÁZKA DEMOKRACIE “Ano, jistě, chodím volit. Mám sice možnost dát hlas jen kandidátům z jediné strany, ale myslím, že je to pro Laos lepší. V sousedním Thajsku mají demokracii – to znamená, že tam o moc soupeří mnoho stran najednou. Řada z nich se dostane do parlamentu, kde se dlouhé týdny a měsíce dohadují o osobě premiéra a podobě vlády. Celá země je v jakémsi kómatu. To u nás je osoba premiéra vlastně jasná již předem. Nikdo se tak nehádá a celá vláda může bez problému fungovat. Náš systém je tedy efektivnější,” říká Lith, který studoval architekturu a hovoří plynně anglicky. Jeho vzdělání, rozhled i zájem o dění ve světě mu umožňují prohlédnout vládní propagandu, ale přesto je přesvědčen, že daný systém je pro jeho zemi nejlepší možný. Není v Laosu sám, kdo si myslí, že demokracie není univerzálním systémem vlády pro celý svět. Ostatně “vládu lidu” nezavedli ani francouzští kolonialisté, kteří byli na starém kontinentu považováni za její hlasatele. Co je tedy pravdy na tom, že Laosané vyrůstali v odlišných podmínkách než lidé na Západě, a je pro jejich životy proto lepší jiná forma vlády než demokracie? “Připadám si tu svobodný – vždyť mi nikdo nebrání, abych si koupil auto nebo dům, pokud si na to vydělám,” tvrdí Lith. Majitelka malého hotelu v Ban Houei Xai potvrzuje: “Odešla jsem se svými příbuznými do Ameriky. Žila jsem tam nějaký čas v Bostonu, ale vrátila jsem se, protože jsem tam nebyla šťastná. Všude jsem musela jezdit autem, jenže to se já nikdy nenaučím. A proč také? Byla jsem proto závislá na ostatních lidech, které jsem musela prosit, aby mě odvezli na nákup, k doktorovi či do práce. Tady v Laosu dojdu všude pěšky – pěkně v klidu – nikdo se okolo mne nehoní a nespěchá jako v USA. Ne ve Spojených státech, ale v Laosu se cítím více nezávislá a svobodná!”
