Žiji tady už dva roky. Docela se mi tu líbí,” povídá Aleš Karban a láskyplně pohladí jednoho ze svých psů. Bylo to pro mě docela překvapení. První člověk, kterého jsem potkal za polárním kruhem a dal se s ním do řeči byl Čech. Moje finská průvodkyně Aija se potutelně směje. Samozřejmě, že o tom českém mladíkovi věděla a setkání v předstihu zařídila. Rovaniemi není tak velké město aby se v něm člověk ztratil.
“Známí mi tu sehnali práci. Pracuji jako masher. Vozím turisty se psím spřežením na sněžná safari. Pokud to vyjde, měl bych se zúčastnit jako člen doprovodu české polární expedice, která se pokusí dobýt severní pól rogalem.”
SANTA KLAUS
Finsko je domovem Santa Klause. Údajně mu má být 448 let. Žije v hlubokých laponských lesích, v místě nazvaném Korvatunturi. Jelikož Korvatunturi je pro smrtelníka velice nepřístupné místo, má Santa Klaus svou pobočku přímo na polárním kruhu, jen co by kamenem dohodil, kousek na sever od Rovaniemi, hlavního města Laponska. Zde Santa Klaus pracuje 365 dní v roce. Vloni dosáhl počet návštěvníků půl milionu a všichni se s ním chtějí nechat vyfotit a prohodit pár slov. Tak se má Santa co ohánět. Sám by na to ovšem nestačil, a tak má mnoho pomocníků. K dispozici má i vlastní poštu, kam mu přicházejí statisíce dopisů z celého světa. Čtyři dívky sedí u počítačů na plný úvazek a starají se o rozsáhlou agendu. Jestli chcete Santa Klausovi napsat, prý stačí adresa:
Santa Klaus, NEBE. Pokud to ovšem myslíte vážně a chcete mít jistotu, oficiální adresa je: Santa Claus, 99999 Korvatunturi FINSKO. Dopis určitě dojde a do vánoc můžete obdržet odpověď.
ROVANIEMI
Laponsko je zemí půlnočního slunce a nebo také stálé tmy. Přiletěl jsem do Rovaniemi na přelomu února a března v době, kdy celou Evropu zasáhla nezvyklá obleva. Laponsko nebylo žádnou výjimkou. Den a noc už byly skoro stejně dlouhé a rtuť teploměru se pohybovala jen mírně pod bodem mrazu. Je to až neuvěřitelné, neboť město má i v srpnu několik dní, kdy alespoň v noci trochu mrzne. Rovaniemi bylo na sklonku války téměř do základů zničeno ustupujícími německými vojsky. Z celého rozlehlého města zůstalo nepoškozeno pouhých sedm budov. V současné době však už je moderním a pulsujícím centrum Laponska s bohatým obchodním, turistickým i kulturním životem.
Aija mě v rychlosti povozila po městě i po okolí. Navštívili jsme sobí farmu i kulturní centrum Arktikum. K večeru došlo i na nejznámější stavby ve městě, ke kterým patří budova městské knihovny, radnice a především Lappia Hall, což je víceúčelová stavba s prostory pro divadlo, konferenční sál, muzeum, hudební školu a provinční laponské rádio. Celý tento komplex budov byl postaven podle návrhů světoznámého finského architekta Alvara Aalta.
Pro většinu lidí, kteří navštíví Rovaniemi, je však město odrazovým můstkem pro dny odpočinku a dobrodružství. Odtud se můžete vydat na safari k polárnímu kruhu a nechat se táhnout psím nebo sobím spřežením. Jestli vám to nevyhovuje, můžete si pronajmout snowmobil, kterých musí být ve městě několik tisícovek. Pro ty pohodlnější je tu možnost zahrát si třeba golf na zamrzlé řece.
V létě si můžete pronajmout loď a zajet se po řece podívat na sobí farmu. Ti odvážnější a odolnější si půjčí džíp a vyjedou co nejdál do divočiny. Pak si sbalí batoh a vydají se pěšmo až na vrcholky vzdálených kopců, odkud se mohou zahledět do rudého půlnočního slunce. Rybáři stráví nezapomenutelné okamžiky u řek a jezer. Laponsko a jeho drsná, neposkvrněná příroda nabízí každému to, po čem touží.
SPECIÁLNÍ KOKTEJL – JÄÄVETTÄ
Znamená to ledová voda a je jen pro srdnaté, otužilé a nebojácné. Tohoto plaveckého mistrovství severního Finska se může zúčastnit každý, protože má dvě kategorie. Závodní a rekreační. Přihlásilo se několik desítek odvážlivců. Od chlapců školou povinných až po sedmdesátileté babičky. Vzdálenost dvanácti a půl metru nedělala ostříleným borcům žádné potíže, ale v kategorii rekreačního plavání působila občas některým účastníkům, kteří se přihlásili víceméně z hecu, viditelné potíže a často byla nad jejich síly. Z úst se jim draly hlasité výkřiky, oči jim lezly z důlků z ledového šoku a zuby klepaly ve stakatovém rytmu. Přesto závody skončily bez jakékoli nehody. Desítky promrzlých diváků nešetřily uznáním a potleskem. Finové v sobě nezapřeli severský národ a tisícileté zkušenosti ze sauny.
KOUTA – CHVÁLA TANCE
Večer jsme šli s Aijou na představení lidového tanečního souboru Siepakat, na otevřené scéně pavilonu Ounas. Připomínalo mi to naše letní kino, ovšem s tím rozdílem, že tady byly všude dokola hromady sněhu a mráz už pěkně tahal za uši. Moudří Finové narazili na hlavu beranice, pod zadky nastrkali polštářky a speciálně vyrobené podložky. Já se v zimním divadle zahříval podupáváním, pobíháním a fotografováním. Více jak stovka tanečníků od útlého věku až po střední generaci předváděla na zasněžené ploše brilantní taneční kreace. Původ tance je založen na laponské mytologii, ale jeho provedení má velice moderní pojetí. Kouzelné světelné efekty ozařovaly sněhové kulisy pestrými barvami. Ke slovu se dostali i pyrotechnici. Zažehnuté louče, plápolající ohně nebo vodopády jisker oživovaly v dynamických intervalech i tak poutavou a rušnou scénu.
SNĚŽNÝ ZÁMEK
Na druhý den ráno se vydáváme do Kemi, přístavního města ležícího necelé dvě hodiny jízdy autem na jih od Rovaniemi, v Botnickém zálivu poblíž švédských hranic. V zimě je proslavené svým sněžným zámkem a lidé z blízkého i dalekého okolí se sjíždějí do města na tuto atrakci. Aija s sebou vzala svou desetiletou dceru, a tak jsme nemohli vynechat žádnou podívanou. Prošli jsme galerii, kde byly do ledových krychlí nainstalovány obrazy a ze zmrzlých stěn vystupovaly reliéfy soch. Místní rozhlasová stanice byla téměř celá pohřbena sněhem a telefonní automaty byly zabudovány do sněhových kojí. Ve stylové sněžné restauraci jsme se posadili na ledové lavice, pokryté ovšem sobími kůžemi, ke stolu z ledu a dali si kafe a horkou klobásu. Je zajímavé, že Finové k ní nepřikusují chleba ani housku. Nakonec jsme zašli do sněžného kostela, kde byla den předtím zcela oficiální svatba.
Pozdě odpoledne jsme se vydali na zpáteční cestu. Obleva ještě zesílila a silnici pokrývala tající břečka.
“To počasí je netypické,” povídá Aija. “My si tady zimu ale ještě užijeme. Tady začíná jaro až v květnu. Mně to ale nevadí. Několik let jsem žila v Austrálii. Byla jsem i v Africe. To horko mě vyčerpávalo. Tady se mi líbí. Nikde jinde bych už žít nechtěla.”
