Byla už téměř půlnoc. Na obloze ani mráček a slunce stálo nad horizontem. Ani náznak změny barvy této ohnivé koule, jak to známe ze střední Evropy. Tady prostě slunce nezapadá. Komáři vesele poletovali a z nedaleké krčmy se ozývaly hlasy finské mládeže, která si dávala pořádně do nosu. Johannus, tedy oslava letního slunovratu, se prostě zapít musí. Po dlouhé, studené a zejména tmavé zimě je v zemi za polárním kruhem konečně léto. Trvá zoufale krátce, a tak si ho všichni užívají naplno. Alkohol teče proudem, i když tu trvá prohibice a negativně ovlivňuje ceny všech „zakázaných“ nápojů. Jenže dnes se na peníze nikdo neohlíží, do Laponska přišlo léto!
Ten večer jsem si dal jen jedno pivo, abych neurazil tradice, ale i tak jsem vnesl mezi rozjařenou mládež jakousi nejistotu. Na jedno pivo se sem prostě nechodí. Buď se pije, nebo ne. Nic mezi tím. Jenže já si ráno nemohu vyspávat, jako oni. Vrátil jsem se raději do pokoje, zatáhl závěsy, ale i tak to vypadalo jako o půl druhé odpoledne. Naštěstí zvítězila únava.
Magická linie polárního kruhu, tedy pomyslná rovnoběžka se souřadnicemi 66° 33’ 07’’, láká všechny obdivovatele severu. Když jsem se sem dostal poprvé, byl jsem zklamaný, čekal jsem chlad, a místo toho jsem zažil „tropické“ léto
– teplota dosahovala více jak 28 stupňů Celsia a fotografie v bermudách, tričku a v sandálech se k povídání o dalekém severu tak nějak nehodily. Zajímavější než počasí je ale všechno, co v oblasti plárního kruhu začíná. Laponsko! Drsná krajina bez hranic s tajemným domorodým obyvatelstvem. Je velmi těžké definovat, kde začíná, kam až sahá a kde vlastně končí. Laponsko se odedávna nazývá krajinou bez hranic a Laponci byli kočovníci, kteří se neohlíželi na žádnou velmocenskou politiku a se stády sobů překračovali na cestě za pastvou klidně státní hranice a dělají to dodnes. Celé území za polárním kruhem nebylo a ani dnes není ovlivněno celními předpisy. Pohyb mezi Finskem, Švédskem či Norskem je zcela bezproblémový. Jedině Rusko je ze zcela pochopitelných důvodů mimo hru.
FINŠTÍ KOMÁŘI
Finské Laponsko se dá čistě teoreticky popsat jako území od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny země. Původně šlo o území severně od zemědělsky obhospodařovávané půdy. Dnešní hranice provincie Lapin procházejí ve Finsku asi sto kilometrů jižně od polárního kruhu. Hranice etnograficky chápaného Laponska, kde tedy žijí Laponci a mluví se laponsky, prochází až 150 kilometrů nad polárním kruhem. I když je vzdálenost mezi nejjižnějšími a nejsevernějšími oblastmi relativně malá (asi pět set kilometrů), projevuje se od jihu na sever mnoho výrazných změn. Jih je stejně rovinatý jako většina Finska, ale na severu, asi po sto kilometrech od polárního kruhu začínají přibývat zaoblené pahorky, močály a rašeliniště. Lesy a vysoké stromy ubývají, krajina nabývá ráz tundry s řídkými porosty smrků. Ještě severněji pak přibývá nízkých pokroucených bříz a plazivých vrb. V národních parcích Pallas – Ounastunturin, Lemmenjoen a Urho Kekkosen se už tyčí hory vysoké okolo pěti set až osmi set metrů, odkud se dá přehlédnout zdejší divočina, protože jsou bez stromů.
Průměrná hustota zalidnění je malá, jen dva lidé na kilometr čtvereční. Podle statistik je Laponců ve Finsku sotva šest a půl tisíce a navíc většina z nich ještě v létě odchází do přímořských oblastí severozápadního Norska. Důvod mi v Ivalo objasnila postarší Laponka, prodavačka suvenýrů. „Je nás tady ve Finsku opravdu málo, i když k Finům máme jazykově nejblíže. Možná i proto se mnoho našich hlásí k finské národnosti,“ sdělila perfektní angličtinou a ještě stihla mladého muže, který stál opodál, upozornit na blížící se autobus. „Víte, je tu nový. Samozřejmě to není Laponec, ale to není problém. Podle našich oficiálních zákonů je Laponec každý, kdo se tak cítí. Tento muž je z bývalé Jugoslávie a náhodou se dostal k nám a stal se Laponcem. Ovládá několik jazyků a je šikovný obchodník. Nám naopak smysl pro obchodování chybí.“
A proč tedy Laponci odcházejí v létě jinam? „Našim sobům je lépe při moři, tady by je sežrali komáři. I stánky jako tento stavíme raději v Norsku, turistů je tam neporovnatelně více.“
NA PITNÝ REŽIM PIVO
Bylo to neuvěřitelné, jakou jsem u jezera Inari dostal žízeň. Pravda, na místní poměry bylo neskutečně teplo, a jak doporučují lékaři, je třeba vždy dodržovat pitný režim – tedy i na polárním kruhu. Zatím se mi jako cestovatelský antidehydrát osvědčilo pivo, které by se případně dalo definovat jako lehká chmelová polévka. Ale když jsem v Laponsku, musím přece zkusit to místní! Historie Lapin Kulta, tedy v překladu laponského zlata, se datuje od doby finské zlaté horečky. Propukla v druhé půli 19. století. Pivovar nejprve sídlil v tehdy nenápadném městečku Tornio na břehu Baltského moře, těsně pod polárním kruhem. Později, v roce 1930, se pivovar rozrostl o pobočku v městě Rovaniemi. Lapin Kulta je dnes největším producentem piva ve Finsku a druhým největším v celé Skandinávii. Lahodnou chuť prý pivo získává z vody, kterou pivovar čerpá z křišťálově čistých jezer.
I mě jeho kvalita příjemně překvapila. Po druhém půllitru si ke mně přisedl domorodec nelaponského původu Jari. Evidentně cítil potřebu prozradit mi jakési finské pravdy a já ho nechal. Vysvětlil mi, že původně si místní vytvořili recept jakéhosi domácího piva. Nejprve to bylo sahti vyrobené bez pšenice, s mírnou chutí jakési samohonky. Dnes se pije jen jako tradiční symbolický nápoj na svatbách či jiných slavnostech. Tam, kde sahti končilo, nastoupilo kilju. Jeho výroba je o něco lehčí, a proto si ho mnozí lidé sami připravují ještě i dnes. Nejvíc společného prý oba nápoje mají v pocitech, které následují druhý den ráno po konzumaci. A jak se kilju připravuje?
Obsahuje 10 litrů vody, nastrouhanou kůru z pomeranče, polovinu režného chleba, 50 gramů kvasnic, 1,5 kg cukru, různé druhy ovoce, případně brambory na dodání speciální chuti. To všechno je třeba umístit do nádoby s víčkem, ve kterém musí být malý otvor. Po dvou až třech týdnech je kilju připravené k pití.
„Nezní to lákavě, že?“ odhalil mé pocity Jari. „Nic si z toho nedělej, ve Finsku se dnes už pije především poměrně slušné pivo, na kilju můžeš zapomenout.“
ŠVÉDSKÉ LAPONSKO
Necelých sto kilometrů od Kiruny, jen pár kilometrů od hranic s Norskem, se nachází národní park Abisko, brána Laponska. Když se laponští kočovníci vraceli z jihu a z dálky uviděli nápadný skalní oblouk, věděli, že jsou doma. Více než sedmdesát pět kilometrů čtverečních chráněného území bylo začleněno do správy národního parku v roce 1903. Je situováno především kolem řeky Abiskoj°aka, která vytéká z menšího jezera Abiskojaure a vlévá se do nedalekého, ale dominantnějšího a výrazně většího jezera Torneträsk.
Vyrazil jsem na krátkou procházku po břehu divoké a poměrně chladné říčky za doprovodu tisíců komárů a mušek. Na život mají jen pár týdnů, a tak využívají každou příležitost si na někom smlsnout, nepomohl ani repelent ve spreji, ani krém. Abisko nenabízí vysoké kopce. Nejvyšší bod Sl°attatj°akka dosahuje sotva 1191 metrů nad mořem, ale je zase mohutný. Linie věčného sněhu a ledu tu začíná už od čtyř set metrů nad mořem, a lézt po něm se dá velmi obtížně, jen se speciální výbavou. Jedno je ale jisté – v době léta, od 12. června do 4. července, tady alespoň nebudete potřebovat lampu. V zimě je to ale o něco těžší. Od 5. prosince do 9. února zase můžete na slunce docela zapomenout. Spousta sněhu a ledu změní toto místo ve skutečnou nehostinnou divočinu. Zimní dobrodružství se doporučuje tak na začátek listopadu nebo pak až na Velikonoce.
NOČNÍ LYŽOVÁNÍ V POLEDNE
Nezamrzající přístavy severního Norska podle mne patří mezi divy přírody. Golfský proud dává o sobě vědět – od norského Bergenu až po ruský Murmansk. Přináší nejen spoustu potravy pro ryby, ale příjemně také zmírňuje arktické podnebí. Já to docenil až jednou v zimě. Koncem roku jsem letěl z Vídně do Bergenu na silvestrovskou oslavu. Ve střední Evropě bylo stabilních minus šest stupňů Celsia a spousta sněhu. Byl jsem šokován, když jsem zjistil, že o tři tisíce kilometrů severněji je o celých sedmnáct stupňů tepleji! Za dobu mého více jak dvoutýdenního pobytu ve středním Norsku neklesla rtuť teploměru pod deset stupňů Celsia.
Stejné je to i v Narviku, jednom z mála norských severních míst, kam se dá přijet vlakem. Paradox je v tom, že cestovat musíte ze Švédska. Vlakové spojení totiž zabezpečila společnost přepravující železnou rudu k nákladním lodím. Kromě jiných atkrací má město ještě jeden unikát – lyžařské vleky jsou umístěné na kopcích přímo nad centrem. Domácí si tak vychutnávají lyžování dlouhé měsíce v roce s výhledem na město a celý Rombakensfjord. V zimě tu pak můžete zažít noční lyžování při umělém osvětlení v pravé poledne.
LOFOTY A PACH SUŠENÝCH RYB
Největší norské souostroví Lofoty lidé začali osídlovat i přes nedostupnost, hornatý terén a nepřízeň počasí už odedávna. Zdejších 1227 kilometrů čtverečních má více jak šestitisíciletou historii a dnes tu žije více než třicet tisíc obyvatel. Základní obživou je tu dodnes rybolov, ale vedle něj i zemědělství. Rozmach zažil region v době Vikingů a nový přišel nyní. Ročně sem přijíždí obdivovat přírodu a ochutnat sušené ryby nebo navštívit vesničku s nejkratším jménem na světě °A zhruba dvě stě tisíc návštěvníků.
U Bjorkviku jsem odbočil na cestu E10 a automaticky ubral plyn. Nevím, proč Norové stavějí na tak frekventovaných turistických trasách úžasně úzké cesty, takže místy musíte i zastavit, když míjíte kamion nebo autobus. Možná chtějí, aby si každý vychutnal nádhernou přírodu. Jenže Lofoty jsou známé zamračeným, když ne přímo deštivým počasím. Kopce byly i tentokrát zahalené do poloviny v mracích, naštěstí ale nepršelo. Při čekání na trajekt z Melbu do Fiskeb/oll jsem v duchu rozháněl oblaka.
Rybářská osada v Nusfjordu připomínala hlukem a temperamentem spíše katalánské Costa Brava. Na parkovišti se tlačilo několik autobusů se španělskou poznávací značkou a v uličkách se mezi dřevěnicemi motaly stovky rozjařených důchodců. Raději jsem zamířil na skalnaté pobřeží k obrovským stojanům na sušení ryb a čekal, až ten nával ustoupí. Sušené ryby poměrně slušně zapáchaly, někdo jiný by řekl, že mají správnou vůni.
Název vesničky °A je skutečně nejkratší na světě a už se nedá překonat. Komičnost všemu dodává sousedství osady s názvem B/o. Takže, když jsem šel z °A do B/o…, ale nechme toho. Cesta do °A je skutečně nádherná. Ostrovy, ostrůvky a poloostrovy jsou spojené úžasnými mosty a vše korunuje podmořský tunel. Sušené ryby jsou ale cítit až do auta. Sem to ovšem tak nějak patří.
BRÁNA DO ARKTIDY
Označení brána do Arktidy nese nejsevernější univerzitní město na světě – Troms/o, kde žije téměř šedesát tisíc obyvatel. Opět tu příjemně úřaduje Golfský proud. Kromě univerzity ve městečku najdete zvláštní katedrálu, která mírně připomíná operu v Sydney, a také v něm sídlí nejsevernější prvoligové fotbalové mužstvo nejen v Norsku, ale snad na celém světě. Polárník Roald Amundsen právě tady začínal nejednu ze svých expedic. Ve městě proto najdete hned několik jeho soch, ale i polární muzeum. V jedné příručce jsem ho ovšem našel jako nejhorší turistickou atrakci celé Skandinávie, tak jsem tam raději nešel. Zůstal jsem na náměstí, kde bylo plno stánků a podávalo se jídlo snad z celého světa, včetně thajské, čínské a kdovíjaké kuchyně. Festival jižních jídel dvě stě kilometrů severně za polárním kruhem? Opravdu se svět definitivně zbláznil?
SOBI NA CESTĚ
Obloha byla zase zcela jasná a do půlnoci se klidně dalo i opalovat. Studoval jsem mapu a připravoval se na další úsek cesty – Nordkapp. Je to nejsevernější město v Evropě, kam se ještě dá dostat autem. Turistická trasa končí jen o kousek dál na menším výběžku.
Ráno bylo dál nádherně slunečné, a tak jsem nechtěl ztrácet čas. Po E69 jsem jel, co to dalo, respektive co mi dovolili sobi. Motají se tu na cestách všude a docela samozřejmě. V jednu chvíli jsem se dostal docela do středu stáda. Udržoval jsem rychlost pouhých třicet kilometrů v hodině a zvířata vedle mě klusala zhruba dalších pět kilometrů. Potom jelo proti auto a stádo se rozdělilo a zase spojilo jako by nic. Nejnebezpečnější situace ale vznikají při vjezdu do podmořského tunelu, pokud si tady nějaké stádo vyhlédne stín. Naštěstí jezdí všichni opatrně.
Nordkapp navštívil v roce 1553 anglický cestovatel Richard Chancellor a dal mu dnešní jméno. Město se stalo známým až díky králi Oskarovi II., který sem přijel se svou výpravou v roce 1873. O něco později poctil skalnatý výběžek do moře svou návštěvou i thajský princ, a tak by nikoho nemělo překvapit malé thajské muzeum uprostřed turistického komplexu. Za automatickými skleněnými dveřmi vítá návštěvníky supermarket se dvěma a půl tisíci suvenýrů a obrovská kavárna.
Raději jsem zamířil přímo na terasu, jíž dominuje notoricky známá zeměkoule, která se objevuje na každém druhém letáku o Norsku. Ale to mi vadilo nejméně ze všeho. Opřel jsem se o zeď a díval se na sever – tam někde o dva tisíce kilometrů dál je už severní pól. Bylo vidět neuvěřitelně daleko a na horizontu se daly tušit obrysy Špicberků.
BEZ CELNICE
Norsko sice není členem EU, ale díky Skandinávské unii se sem dá cestovat přes hranice, aniž byste změnu země vůbec postřehli. Proto jsem se rozhodl vrátit se po pár dnech v Norsku zpět do Finska. Nejprve jsem ale musel zpátky do norského městečka Karasjok, v originálním laponském názvu Karášjohka. I když Finsko označilo za hlavní město Laponska známé středisko Rovaniemi, Karasjok si na nic takového hrát nemusí. Centrem Laponců je i tak. Více jak osmdesát procent obyvatel se tu hlásí k laponské národnosti, která byla od středověku až do současnosti soustavně diskriminována. Ke změně došlo až v 70. letech minulého století díky výstavbě přehrady na řece Alta, při které měly být zaplaveny obrovské plochy pastvin. Laponci nechtěli něčemu takovému jen nečinně přihlížet a otevřeně se vzbouřili. Dnes má každý Laponec právo navštěvovat školu s laponštinou jako vyučovacím jazykem, protože podle zákona z roku 1988 se norský stát zavázal, že si tato etnická skupina může udržet svůj jazyk i tradiční způsob života. Nově postavený laponský parlament Sámediggi, budovu ve tvaru letního laponského obydlí, otevřel 2. listopadu 2000 norský král Harald V. a náklady na stavbu představovaly něco přes půl miliardy českých korun. Samotný parlament má třicet devět přímo volených zástupců s mandátem na čtyři roky. Momentálně má v parlamentě zastoupení sedm politických stran, nejsilnější je Národní asociace norských Laponců. Samotná pravomoc tohoto politického orgánu je poměrně slabá, má však právo veta nad jakýmkoliv rozhodnutím norského parlamentu v Oslu, které se týká území tohoto kočovného národa.
Politika mi není příliš sympatická, takže více pozornosti jsem raději věnoval obrovskému parku Sápmi, tedy jakémusi skanzenu laponské kultury, kde najdete letní, ale i do země vyhloubená zimní obydlí, ukázky řemeslné výroby, sobí farmu a dnes už i supermoderní muzeum s multimediální prezentací minulosti a současnosti malého severského národa. To je jen zlomek toho, co někdejší vyznavači šamanismu, kteří neznali kalendář a věnovali se zejména chovu sobů, nabízejí ve svém centru. Dnes se situace změnila a Laponci si rychle zvykli na moderní techniku. Stáda v létě kontrolují na motorkách, v zimě na sněžných skútrech. Maso, kožešiny a různé umělecké předměty z paroží či kostí jsou stále žádanější, a tak si Laponci nemohou stěžovat na nezájem o svou kulturu a nedostatek práce. Produkce sobího masa tvoří jen jedno procento celkové norské produkce, ale zájem o něj stoupá a tomu se přizpůsobují i chovatelé těchto zvířat.
NEZNÁMÉ RUSKO?
Byl jsem sám překvapený, když jsem jen namátkou zjišťoval mezi kamarády, zda vědí, s kým sousedí Norsko. Téměř nikdo neřekl, že kromě Švédska a Finska je to také Rusko. Společná hranice není dlouhá, ale funguje tu jeden přechod. Do Ruska jsem se nechystal, ale návštěvu přísně hlídané oblasti u hranic jsem si nemohl nechat ujít.
Kdysi jsem při silvestrovském pobytu v Bergene poznal Espena, vojáka základní služby v Kirkenes. Byl na dovolence, měl tehdy za sebou rok a další před sebou. Zpátky na hranice se mu moc nechtělo, v létě se to prý dalo vydržet, ale tříměsíční noc, teploty pod minus třicet stupňů Celsia a hodinové stráže ve sněhové bouřce jsou prý k nepřežití. Z Kirkenes jsem ostatně měl velmi smíšené pocity i já. Na každém kroku byl cítit silný ruský vliv a také architektura připomínala spíše předměstí Petrohradu než Norsko. Nápisy jsou tu v azbuce, na zemi nepořádek a v přístavu stojí jen pár zrezivělých velrybářských lodí.
Mezi největší atrakce města patří socha neznámého ruského vojáka, protože město na konci druhé světové války osvobodili Rusové. Bývalé doly na železnou rudu sloužily jako úkryt při silných náletech.
Hodinu před půlnocí jsem se jel podívat přímo do hraničního pásma. Cesta k celnici a upozornění na zákaz fotografování vojáků, vojenské techniky a všeho, co by se dalo využít pro špionáž, dávaly tušit, že tady už končí všechny žerty. Cesta se změnila v jakousi štěrkovou cestičku, ale já se rozhodl dojet až na konec. Mám rád místa, odkud se dá jít už jen nazpátek. Prostě takové malé konce světa.
Osada Grense-Jakobselv je přesně něco v tom stylu. Kromě toho pro obyvatele západní Evropy, tedy i pro nás, je nejvýchodnějším místem, kam se dá ještě jet bez víza.
Bylo těsně po půlnoci a slunce stálo vysoko nad horizontem. Zaparkoval jsem na břehu Barentsova moře. Jen pár metrů od improvizovaného parkoviště se nacházel kamenný kostel. Jeho výstavba byla dokončena v roce 1869 a v roce 1873 ho navštívil král Oskar. Na pravé straně je už jen potok a za ním začíná ruské hraniční pásmo, které prozrazuje plot a vojenská strážní věž. Tady někde končí pomyslná krajina bez hranic. Ruské Laponsko je odříznuté od bezstarostné Skandinávie a já doufám, že ne navždy.
Laponec je každý,
– kdo používá laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– jehož otec, matka anebo prarodiče používají laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– kdo se považuje za Laponce;
– kdo má otce nebo matku, kteří se považují za Laponce.
Laponců je celkem asi sto tisíc, z toho v Norsku jich žije 60 000 (nejvíce v kraji Finnmark – asi 30 000), ve Švédsku 30 000, ve Finsku 8000 a v Rusku asi 2000.
Co je laponština (saamština, předtím lopařština)
Patří do ugrofinské větve uralských jazyků a dělí se na tři skupiny nářečí:
– severní (norsko-saamské v západním, východním a severním Norsku, Švédsku a ve Finsku, lule-saamské a pite-saamské je v severním Švédsku a Norsku)
– jižní (ume-saamské ve Švédsku a Norsku)
– východní (inari-saamské v severovýchodním Finsku a kolská v Rusku)
Polární den
– Nekončící dny a slunce, které svítí o půlnoci, nesporně patří k divům přírody. Tento úkaz však trvá jen pár týdnů, a i když jsou známé petrohradské bílé noci, nejvýraznější je na severu Evropy. Opakem je několikatýdenní noc, která vrcholí v období Vánoc.
– Příčinou je vychýlení zemské osy. Každý rok v červnu se dostává severní polokoule do příznivé pozice největšího přiklonění ke Slunci (v zimě je tomu naopak).
– Půlnoční slunce je nejkrásnější nad hladinou moře. Půlnoc je v období léta také turisticky nejvyhledávanější hodinou.
– Několikatýdenní noc naopak působí velmi depresivně. Zřejmě i proto je v této oblasti nejvíce sebevražd na světě.
Sob polární (Rangifer tarandus)
Od ostatních jelenovitých druhů se liší tím, že široce rozložené, nerovnoměrně utvářené parohy mají také samice, i když menší a tenčí. Sobi mají krátkou a velmi hustou srst, která výborně chrání před mokrem. Žijí v obrovských stádech, v nichž společně putují za potravou. Denně bez potíží urazí až 160 kilometrů a hravě se dostávají přes vodní plochy. V zimě rozhrabávají sníh ostrými kopyty a vyhledávají lišejníky. V létě spásají řídkou trávu a ohryzávají větve bříz a vrb. V letních měsících se stěhují na mořské pobřeží, kam utíkají před houfy komárů a dalším dotěrným hmyzem. Volně žijící zvířata váží asi 150 kilogramů, domácí jsou těžší. Laponci kočují s obrovskými stády a soby používají jako tažná zvířata. Zužitkují z nich všechno – mléko, maso, kožešinu na oblečení, paroží a kosti na umělecké předměty. Mláďata se rodí koncem května a během několika týdnů jsou schopná vyběhnout na pastvu.
V zimě se vracím k sobům
Domek učitelky laponštiny Marie Lény v městečku Sn°asa, asi dvě hodiny jízdy autem od Trondheimu, je zvenčí stejný jako většina norských domů. Dřevěný, tvarem připomínající krabici a natřený na červeno. Právě tato barva domů je pro zemědělskou oblast Tr/ondelagu (střední Norsko) typická. Vybavení uvnitř se liší, hned nad vchodem visí sobí parohy, stěny jsou plné kůže, ručně vyrobených gobelínů a hlavně starých fotek. Nechybějí samozřejmě výrobky z kůže, jako kabelky, opasky, rukavice, boty a čepice.
Jako každá Laponka má i Marie Léna několik kusů barevného národního oblečení, vyrobeného vlastnoručně z vlny. Tu dnes, jako všichni Laponci ve středním Norsku, kupuje v místním obchodu. Další způsob výroby oblečení je už ale ruční a samozřejmě nesmějí chybět kožené šperky.
Marie Léna, jejíž původ prozrazují kromě zařízení domu také tmavé oči, připravuje šálek kávy. Hnědé oči jsou prý silnější než světlé, a tak jsou drsným podmínkám severu lépe přizpůsobeny. Na její mimice a pohybech si mohu ověřit to, co se o Seveřanech říká, že totiž severské národy používají úsporná gesta a nevýraznou mimiku. Všechny pohyby Marie Lény jsou skutečně vláčné, neuspěchané, mluví pomalu a tiše. Jen velmi těžko odhadnete, co si myslí, jestli s vámi souhlasí, nebo naopak nesouhlasí. Prostě jen připravuje kávu a na to soustředí všechnu svou energii.
Nad vonícím šálkem Marie Léna začne povídat o zimě na severu, to je totiž jediná část v roce, kdy se vrací na pár týdnů zpět ke svým kořenům a kočuje se stády sobů. Přes školní rok učí. Právě tradiční způsoby výroby, uchování tradic, důraz na laponský původ, to vše se snaží předat v hodinách svým žáčkům.
Některé děti z laponských rodin během školního roku žijí u školy v internátu a jejich rodiče se vracejí ke svým stádům. Celá rodina pak stráví společně jen léto a zimní prázdniny, které jsou pro laponské děti delší.
Marie Léna se sama všechny zvyky naučila teprve nedávno, když se rozhodla studovat místní kulturu, a to právě proto, aby své poznatky mohla předávat dál. Z toho důvodu se sem také ze severu přestěhovala. „Všechno to, co umím, jsem se naučila od jedné velmi staré laponské rodiny, se kterou strávím každou zimu tak měsíc. Oni sami ještě stále neumějí norsky, ale to už je dnes spíše výjimka.“ Na můj dotaz, zda tito tradiční chovatelé sobů ještě pořád pijí sobí mléko, se pousměje: „To si myslí jen turisté, sobí mléko je dnes už i pro ně dost exotickou záležitostí.“
Mezitím připravuje k večeři smaženou sobí krev. „Budoucnost Laponců? Tou je škola a vzdělání, děti musí vědět o svém původu, kdo jsou, proč je důležité respektovat tradice. Spousta Laponců je trvale asimilovaná a pro ty už cesta není…,“ uzavírá své vyprávění.
Na pánvi začíná prskat smažená sobí krev, která vypadá nevábně. Odmítnout by bylo vrcholem neslušnosti, a tak se v duchu utěšuji, že si malý nevábný kousek zakousnu pořádným chlebem. Ale přichází největší zděšení. Malé osmažené kolečko sobí krve se totiž nejí s velkým kusem chleba, jak jsem se mylně jako nezkušená Středoevropanka domnívala, ale jí se jen tak, a ještě se shora trochu posype cukrem. Se zamrzlým úsměvem statečně polykám první sousto a snažím se přesvědčit Marii Lénu, že jsem se najedla už před návštěvou a další kolo tradičního laponského jídla naprosto není nutné.
Později jsem se ale nevyhnula i několika dalším překvapením s laponským jídlem, například vařenému sobímu srdci nebo výborným, ale všudypřítomným rybám. Norové i Laponci jich zkonzumují pro Čecha naprosto neuvěřitelné množství, ryby můžete mít na tisíc a jeden způsob: sušené na sluníčku, uzené nebo jen tak čerstvé, nachytané ráno ve fjordu, dokonce se dají koupit i živé. Mají jen jednu chybu: jsou to prostě stále ryby.
Život Laponců se během několika posledních desetiletí změnil. Dnes se „tradiční“ laponské rodiny hledají velmi obtížně – snad ještě na severu, ale ve středním Norsku téměř zcela vymizely. Během roku Laponci žijí moderním způsobem života jako všichni Norové kolem. Pak na chvíli zatouží po návratu minulých časů, chtějí objevit své kořeny, porozumět sami sobě, a tak odjedou na sever. Čím dál větší procento si také uvědomuje, jakým lákadlem jsou pro turisty. Jenže právě hlavně turismus a peníze jejich životní styl změnily.
Původně žili Laponci na severu v obrovských kruhovitých stanech z kůže nazývaných lavvo. Vzhledem se podobají indiánskému týpí. Uprostřed stanu bylo ohniště s kotlíkem a úkolem žen bylo udržovat oheň a vařit. K dalším tradičním úkolům patřilo sušení a napínání kůže, hotové kožešiny byly všude na zemi, protože se na nich spalo. V některých stanech byla u stropu zavěšená dřevěná kolébka – gielka – pro čerstvě narozené děti.
Touha člověka po pohodlnějším životě se projevila nejenom ve výměně gielky, kterou v mnoha případech nahradily moderní kolébky koupené v obchodech. Často také můžeme vidět místo tradičního sobího spřežení skútry. I Marie Léna jezdí za svou rodinou a sobím stádem autem. Proč? „Je to zkrátka pohodlnější, šetří mi to čas, musím přece taky pracovat,“ zdůvodňuje své rozhodnutí. Spousta Laponců, hlavně žen a dětí, jede dnes alespoň část cesty za sobím stádem v autě.
Změna se nevyhnula ani stanům lavvo, ty jsou často nahrazeny malými mobilními dřevěnými chatkami. Vlastnit lavvo se například ve Sn°ase stalo spíše znakem jakési společenské prestiže. Třeba když obyvatelé Norska cokoliv slaví, což dělají rádi, a rozprší se, není nic snazšího než rozprostřít nad rozjásaným davem lavvo. Zaštítit moderní kulturu střechou tradice…
napsala a vyfotografovala
